Návštěvník píše:No jo, ale já už nic nepředpokládám a ani neočekávám a dedukovat z něčeho něco, nač? Co z toho? Nic.
Neustále něco předpokládáme, ne myšlením, ale naprosto automaticky, a vůbec si to neuvědomujeme - v tom je ten problém. Všechny naše předpoklady automaticky vycházejí z našich dosavadních zkušeností, jsou uložené v našem podvědomí, mimo vědomou mysl. Potíž je v tom, že právě ony rozhodují, co nás napadne, jak myšlenkově zareagujeme.
Když se podívám na fotku své vnučky, objeví se mi úplně jiný pocit a napadají mě spokojené, docela jiné myšlenky, než když se podívám na fotku jistého politika: a právě ten "samozřejmý", automaticky vyvstalý pocit pokaždé určí, co bezděčně od toho člověka (nebo od té situace) dál předpokládám... Nemám přitom o tomhle svém předpokládání vůbec tušení, je úplně automatické a má za následek můj "samozřejmý" přístup jak k dotyčnému, tak k tomu, co se děje.
Je ale možné začít si uvědomovat, co vlastně v dané situaci cítím => bezděčně předpokládám... upustit od toho všeho a zkusit se pak na to podívat znovu, jako by tu ta situace byla poprvé.
Když se to podaří, pak se nestačíme divit...
Vševědoucí ego se tímhle změněným přístupem ke svým "neotřesitelným jistotám" postupně rozpouští a život konečně začal mít smysl. Přestává jen bolet a dokonce začne obohacovat, kdykoliv se dokážeme uvolnit od svých automatických přístupů a nezareagovat pod jejich velením. A začne být taky jasné, že právě k tomu vede nutnost
procházet si tady lidskými osudy, bolestmi a slastmi...