Pouhá upřímná ochota rozpoznávat posedlost vlastní mysli má za následek (tedy podle mé zkušenosti), že samo od sebe začne spontánně docházet - bez přemýšlení a bez jakékoliv snahy - k všimnutí si, tady a teď - nejen té konkrétní mentální/emocionální reakce, která právě vyvstala, ale najednou je jasně vidět i příčina, proč se tahle reakce v mysli objevila, t.j její doteď neuvědomovaná motivace, která ji vyvolala.
I ta doteď skrytá motivace se pak dá tady a teď neosobně pozorovat...a postupně se tak začne dařit rozpoznávat různé podoby vlastní sebeobranné motivace... Když se pokaždé jen pozorují, začnou samy od sebe slábnout. Postupně s nimi mizí i důsledky, sebeobranné rekce mysli.
K té upřímné ochotě rozpoznávat posedlost vlastní mysli mi napadá: když se tohle udělá například s výraznou, nesouhlasnou emocí, která se objeví při čtení něčího příspěvku v diskusi, má to velmi zajímavé a dalo by se říct i docela příjemné důsledky: neobjeví se slepá potřeba nandat to tomu druhému a začít mu dokazovat, jaký je blbec, tudíž zareagovat stejně primitivně jako kterékoliv zvíře, které se cítí ohrožené. Jakmile se tahle reakce živočišné části našeho mozku (která se stará o naši sebeobranu a použije k tomu cokoliv, co je právě po ruce) nechá proběhnout a jen se klidně pozoruje, poměrně rychle se hlava vzpamatuje a přestane být jen poslušným otrokem, který vždycky bezmyšlenkovitě udělá přesně to, co mu primitivní část v ní uloženého mozku přikázala.
Dá se pak začít vnímat spousta zajímavých souvislostí, které - když se vezmou v úvahu - můžou občas vést i k pochopení, které bylo doteď úplně mimo naše možnosti. Je to fakt dobrodružství a když se k tomu jednou přičuchne, začne se to neosobní pozorování vidět ne jako něco, co by se "mělo" dělat, ale jako náramně šikovný způsob, kterým je možné zbavit se nadvlády té primitivní, sebeobranné části našeho mozku, která doteď za nás rozhodovala o našich reakcích i o tom, co pod jejich vlivem děláme.