Zaujalo mě

Re: Zaujalo mě

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 29. čer 2018 11:20:55

Vděčnost

Jak vědci zjistili, její praktikování do života každý den může zlepšit vnímání pocitu štěstí.

Štěstí není něco, co k nám přijde až někdy. Až bude dodělané všechno, co má být dodělané a my dosáhneme svého cíle. Štěstí je třeba si hýčkat a jít mu naproti. My sami si můžeme vybudovat a udržovat svoje štěstí, tak proč čekat. Pojďte se přidat k práci na osobním štěstí. Každý den si vezměte zápisník a napište si svoje 3 věci, za které jste vděční. Opakujte po 21 dní. Na konci zhodnoťte výsledek.

Každý den si nacházím svoje 3 věci za které jsem opravdu vděčný. Nutí mě to zrekapitulovat si svůj den a najít na něm opravdu něco pozitivního. Sám jsem tomu nevěřil, ale musím uznat, že mi toto lehké cvičení, které nezabere ani pět minut, značně pomáhá.

https://martinpapez.cz/vdecnost-zvysuje-pocit-stesti/
Návštěvník
 

Re: Zaujalo mě

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 04. lis 2018 12:52:06

Pouhá upřímná ochota rozpoznávat posedlost vlastní mysli má za následek (tedy podle mé zkušenosti), že samo od sebe začne spontánně docházet - bez přemýšlení a bez jakékoliv snahy - k všimnutí si, tady a teď - nejen té konkrétní mentální/emocionální reakce, která právě vyvstala, ale najednou je jasně vidět i příčina, proč se tahle reakce v mysli objevila, t.j její doteď neuvědomovaná motivace, která ji vyvolala.

I ta doteď skrytá motivace se pak dá tady a teď neosobně pozorovat...a postupně se tak začne dařit rozpoznávat různé podoby vlastní sebeobranné motivace... Když se pokaždé jen pozorují, začnou samy od sebe slábnout. Postupně s nimi mizí i důsledky, sebeobranné rekce mysli.

K té upřímné ochotě rozpoznávat posedlost vlastní mysli mi napadá: když se tohle udělá například s výraznou, nesouhlasnou emocí, která se objeví při čtení něčího příspěvku v diskusi, má to velmi zajímavé a dalo by se říct i docela příjemné důsledky: neobjeví se slepá potřeba nandat to tomu druhému a začít mu dokazovat, jaký je blbec, tudíž zareagovat stejně primitivně jako kterékoliv zvíře, které se cítí ohrožené. Jakmile se tahle reakce živočišné části našeho mozku (která se stará o naši sebeobranu a použije k tomu cokoliv, co je právě po ruce) nechá proběhnout a jen se klidně pozoruje, poměrně rychle se hlava vzpamatuje a přestane být jen poslušným otrokem, který vždycky bezmyšlenkovitě udělá přesně to, co mu primitivní část v ní uloženého mozku přikázala.

Dá se pak začít vnímat spousta zajímavých souvislostí, které - když se vezmou v úvahu - můžou občas vést i k pochopení, které bylo doteď úplně mimo naše možnosti. Je to fakt dobrodružství a když se k tomu jednou přičuchne, začne se to neosobní pozorování vidět ne jako něco, co by se "mělo" dělat, ale jako náramně šikovný způsob, kterým je možné zbavit se nadvlády té primitivní, sebeobranné části našeho mozku, která doteď za nás rozhodovala o našich reakcích i o tom, co pod jejich vlivem děláme.

V knize Pád do milosti https://www.kosmas.cz/knihy/196461/pad-do-milosti/ , ve které se Adyshanti dělí o své zkušenosti na cestě k Probuzení, k naší potřebě vědět říká:

Abychom prohlédli svou mysl a hluboce zakořeněný pocit oddělenosti, kvůli kterým v životě tak často trpíme a zažíváme nedorozumění, musíme udělat velký krok – vzdát se toho, co víme, a vstoupit do tajemné skutečnosti neznáma.

Neznámo je velmi citlivé místo. Otevřeme-li se tomuto vnitřnímu prostoru nevědění, můžeme si připadat hodně zranitelní.

Ve skutečnosti je ale toto nevědění naší jedinou vstupní branou. Teprve tím, že si dovolíme nevědět, se staneme dostatečně citlivými, vnímavými, otevřenými a přístupnými.

Abychom přiznali, že nevíme, abychom připustili skutečnost, že pomocí mysli nejsme schopni poznat pravou povahu toho, co se děje, k tomu potřebujeme ze všeho nejvíc pokoru. Tahle pokora a tohle uvědomění nám otevírají cestu: k největšímu poznání přicházíme branou nevědění.

Návštěvník
 


Zpět na Co mě napadá

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků