Blaženost a nebezpečí

Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 09. črc 2015 14:15:51

Něco k tomu, co je to vlastně samadhi s vědomím světa a samadhi bez vnímání světa:

Kapitola 5. Úvod k cestě meditace

Tři stupně jógy vyžadují podrobnější výklad. Je to koncentrace (dháraná), meditace (dhjána) a osvícení (samádhi).

Koncentrace(dháraná) (viz Jógasútra III.1) vede vědomí (čitta) cestou ustálení pozornosti ke spočinutí v jednom bodě. Pracovně lze dháranu definovat jako zaměření čitty na objekt uvnitř lidského těla, např. na obraz světce, jenž je sádhakovým ochráncem, či božstva, nebo i jen na krásný objekt, a následné udržování "upřené pozornosti". V našem způsobu meditace, jak jsme jej popsali v Kapitole 1., jsme si jako objekt pozornosti vybrali cestu Kundaliní vzhůru sušumnou. Sádhaka ve skutečnosti "pociťuje" proudění vdechovaného a vydechovaného vzduchu, zatímco je počítá.

Meditace (dhjána) je nepřerušovaným proudem vědomí (čitta), který jednomyslně směřuje k objektu meditace. V případě našeho systému koncentrace (kde je objektem dech) se prohlubování vyznačuje chybami v počítání respiračních cyklů. Mysl se chová, jako by se bezpečně zabydlela v objektu, a pevně v něm spočívá. Sluchové impulsy přicházejí do ucha, aniž jsou v mysli zaznamenány. Tento míruplný stav mysli se nazývá dhjána. Vědomí je naplněno objektem meditace, jenž je v tomto případě zvnitřněn, a proto nemá formu. Uvědomujeme si pouze vcházející a vycházející proudy vzduchu, odliv a příliv těla. Jelikož pohyby čitty (těkání za náhodnými a bezúčelnými myšlenkami) se nyní minimalizují, ustává i rozptylující počítání. Zmítán v zápase této vyvrcholené dhjány si sádhaka již neudrží svoji formální vzpřímenou pozici. Uvolněná energie, kterou vytváří probuzená Kundaliní, nutí nejednoho sádhaku provádět obtížné ásany a mudry. V extrémním případě vede sebezapomnění k tomu, že sádhaka přestane vnímat meditační objekt, v tomto případě dýchací cyklus. Sádhaka setrvá v tomto stavu jednu či dvě minuty. Jiní zas prodělají návrat do předcházejícího stavu, návrat do dhárany. Zpětně si uvědomují, že přestali počítat. Často pak znovu dospějí do dhjány a potom opět upadají zpět. Existuje několik málo šťastlivců, kteří mají dlouhý a setrvalý prožitek dhjány a poté pozvolna postupují k samádhi.

V Jógasútře (III.1) popisuje Pataňdžali stav samádhi následovně:

"Objekt kontemplace se v mysli přetváří a vyprázdňuje; jeho jméno, tvar a význam se vytrácejí. Ve vědomí zůstává pouze jeho vizuální reprezentace coby zářící světlo, v jehož přítomnosti bledne i vědomí ega, zůstává ve vědomí."

V prodlouženém stavu dhjány si sádhaka uvědomuje své já a neurčitě i svůj vlastní respirační pohyb, ale není schopen vnímat žádné zvuky kolem sebe. I když vnější zvuky dráždí nervová zakončení spojující ucho s mozkem, centrální nervový systém sdělení nepřijímá, protože mysl je pevně uzavřena v dhjáně. Nicméně třaskavý zvuk přicházející zvenku či zaznamenaný uvnitř sádhaku s leknutím probudí. Dhjána totiž pracuje s jemnohmotným tělem (súkšmá-šaríra), a když dojde k jeho spojení s fyzickými smyslovými orgány (karméndrija), toto spojení bývá drsné a hluk je potom mnohonásobně silnější.

Existují tři druhy samádhi, které odpovídají třem gunám tamas, radžas a sattva. Když se meditace ustálí, příliv pozornosti k meditačnímu objektu a její odliv probíhá pouze v jediné dráze. V případě našeho způsobu meditace proniká sádhakovo vědomí hluboce do jeho bytí a sádhaka dosahuje takového stavu mysli, kdy se cítí jako ve spánku. Délka tohoto stavu, při němž v mysli převládají vlastnosti temnoty (guna tamas), je různá. Může trvat několik okamžiků, ale i několik hodin. Ačkoli tento stupeň bezpochyby přesahuje meditaci, jedná se o podřadnější třídu a úroveň samádhi. V důsledku silného příkrovu nehybné temnoty obestírající vědomí je sádhakova mysl ponořena do stavu podobného spánku a postrádá vědomí sebe sama. Důležité je však to, že postrádá pravý prožitek meditace. Vědomí není ve skutečnosti zcela nečinné, ale díky příkrovu do něj nevnikají prožitky. Takové je samádhi tvořené temnotou (tamas-samádhi). Sádhaka se po probuzení z tohoto stavu cítí svěží. Nicméně tento stav je více než pouhým spánkem. Nedoprovází jej ani žádná otupělost či rozespalost. Spánek a tamas-samádhi jsou snadno rozlišitelné.

Mnozí sádhakové před spaním meditují na proud dechu a brzy dosahují dhjány, ze které ale zhruba po hodině vystupují a skutečně usínají. Tato zkušenost dokazuje, že tamas-samádhi se od spánku liší. Po prožitku tamas-samádhi tělo ani mysl nejsou oslabeny. Zatímco si člověk často není schopen vzpomenout na svůj sen, vědomí sádhaky v tamas-samádhi si pod příkrovem tamasu udržuje zpola vnímající stav. Prožitek tamas-samádhi je nejen příslibem radžas-samádhi a sattva-samádhi, ale i jejich předzvěstí. Spánek jakožto zapomnění však sám od sebe k vyšším stavům mysli vést nemůže.

Ověřit si vlastnosti nižšího samádhi je obtížné, pokud si člověk neuvědomuje možné vlastnosti vyššího. Dvě tělesa, která mají stejný tvar i barvu, ale jsou vyrobena z rozdílného materiálu, nedokáže běžné oko rozlišit. Člověk by potřeboval mikroskop, který by mu tisíckrát zvětšil povrchovou strukturu. Proto je důležité dosáhnout takového vnímání, které zaznamená víc, než je běžné. Člověk musí umět jemně rozlišovat, aby rozeznal tamas-samádhi od spánku. Tyto dva stavy mají mnoho společného, což bývá zavádějící. Oba se týkají jemnohmotného těla.

Pokud přemoudřelý sádhaka mermomocí chce konkrétní případ tamas-samádhi vysvětlit jen jako spánek, staví si do cesty meditace novou překážku. Nerozpoznáním pravého tamas-samádhi se může sádhaka snadno vzdát naděje na jeho dosažení a ve své pochybovačnosti si zamezit přístup k vyšším samádhi. Po opakovaných prožitcích tamas-samádhi přichází k sádhakovi změť vizí, ) ale on si jich je plně vědom a sám sebe shledává nepřístupným vnějšímu zvuku, světlu atd. I výraz jeho tváře se s přicházející vizí mění. To všechno jsou příznaky radžas-samádhi. Někteří lidé si potřebují udělat v tamas-samádhi přestávku, než vstoupí do radžas-samádhi, pro jiné může být tento přechod téměř bezprostřední. Mnozí sádhakové začínají mít vize v okamžiku, kdy zavřou oči. Někdy jim k uším dolehnou zvuky z okolí, ale vize nepřetržitě pokračují. Takové zkušenosti mají sádhakové, jejichž vědomí se ustálilo v radžas-samádhi.

Ti, kteří tamas-samádhi překročí brzy, nemají v radžas-samádhi žádné výrazné prožitky. Spěchají přes tyto přechodové stavy k velkému cíli, v němž se ponoří do blaženosti s plným vnitřním vědomím a radostným výrazem ve tváři. V konečném sattva-samádhi zcela mizí povědomí o okolním světě a subjekt si udržuje jen svou vnitřní a nepopsatelnou radost. Sádhaka si sám sebe jako subjekt blaženosti neuvědomuje, jeho prožitek je ryzí a objektivní. Hranice mezi vnímající duší, objektem radosti a prožitkem samým zcela mizí. Pokusí-li se někdo vyrušit sádhaku ze sattva-samádhi, zjistí, že jeho údy jsou ztuhlé a nehybné a dech se mu zdánlivě vytratil z těla. Dýchání neustává, je pouze povrchní a udržuje se na podprahové úrovni, tj. funguje na rovině astrálního těla. Pocit radosti je pronikavý a mysl se zdráhá takové rozpoložení přerušit.

A nyní si k tomuto stavu samádhi řekneme několik důležitých věcí. Za prvé, sádhaka nemůže v takovém stavu setrvávat dlouho, protože je možné zachytit jen letmé záblesky tohoto samádhi. Sádhaka se navrací do nižšího stavu vědomí, aby vstřebal plody své meditace, a začíná si uvědomovat sám sebe a okolní svět. Když jsou sádhakové ze samádhi probouzeni, což se často musí dělat například tak, že se jim čelo potírá ledem, nemají nyní podpůrný objekt k upoutání pozornosti, a proto se navracejí do pozemštějšího, nižšího stavu vědomí. Jejich dýchání se stále zdá být "spoutané". S obnoveným dýcháním se oživuje smyslové vnímání a opět se propojuje s myslí. Na sestupu zpět po třech stadiích sanjamy, což je síla získaná meditací, koncentrací a prostřednictvím samádhi, začínají do vědomí sádhaky pronikat vnější objekty, a on opět začíná se zájmem reagovat. Toto se děje ještě dříve, než vůlí postupně otevře oči. Sádhaka, jenž se snaží navázat kontakt s okolím, vypadá jako v bezvědomí, ale ve skutečnosti se jenom pozvolna probouzí. Brání se porušení kouzla radosti a jeho obličej prozrazuje zřejmou nelibost vůči narušitelům. Pro sádhaku je obtížné vyprostit se z takového extatického samádhi, protože v tomto stavu vědomí s prázdnou myslí a povrchovým dýcháním dosahuje stabilní rovnováhy. To však neznamená, že by sádhaka nemohl ze zmíněného stavu vystoupit. Jakkoli hluboce je do něj ponořen, musí se jednou vynořit způsobem, jak to zamýšlel již před začátkem svého meditačního cvičení.

Po dosažení sattva-samádhi je sádhakova síla vůle a odhodlanosti na vrcholu, a sádhaka je konečně schopen dosáhnout skutečného sebepoznání. Samádhi má hodnotu pouze jako poslední prostředek dosažení cíle, který leží za ním. Hodnota samádhi tedy netkví v něm samotném, a proto samo o sobě nemůže dosažení konečného cíle zajistit. Pravé poznání může přijít, teprve když se mysl naučí setrvávat v radžas-samádhi a sattva-samádhi. Na základě takového poznání může sádhaka získat nadpřirozené psychické schopnosti(siddhi). ) Je to tedy možné. Poznání (džňána) a psychické schopnosti (siddhi) jsou však dvě odlišné věci. Různé druhy siddhi se získávají různými způsoby. Sádhaka musí dosáhnout stabilního prožitku sattva-samádhi, aby byl schopen chápat historii zrodu a stvoření a sledovat jejich původ až k jemnohmotným prvkům. V další fázi ve svém nitru zakouší povznášející a dokonalou lehkost vědomí. Jako víra, která zná sebe sama a poznává pravdivost výroku vlastním prožitkem, narůstá sádhakovo přesvědčení, že neobyčejně jemné vědomí uvnitř něj a to jemné, čímž je imanentně prostoupeno vše na světě, jsou jedno a totéž (tj. totožnost átmanu a absolutní Podstaty všehomíra). Promítnutí poznání sattva-samádhi do celkového vnímání sádhaky zanechává stopy i na jeho fyzické stránce. Přesvědčení o jednotě individuální duše a Pána, poznání, že On prostupuje vše, jež se stává plynulou a pociťovanou součástí myšlenek, které tvoří mysl člověka, zánik diskontinuity a rozdílnosti, jež člověka oddělují od hmoty - to vše vážně ovlivňuje celkový charakter sádhaky, protože on již hluboce pocítil ducha přebývajícího v srdci hmoty.

Meditace a vědomí

Skeptičtí sádhakové si stěžují, že ani v meditaci není mysl k vnějším zvukům zcela nevšímavá. "Jak tohle může být pravá meditace?" říkají. Čtenář však ví, že pronikání vnějšího světa ustává pouze ve vrcholném sattva-samádhi, protože teprve v této fázi proniká probuzená Kundaliní do místa mezi obočím(ádžňá-čakra). Dříve nelze smyslový svět objektů z vědomí zcela vykázat. Osobní příklad Svámího Vivékánandy by nám měl připomenout míru trpělivosti a úsilí, které vyžaduje sattva-samádhi. Vivékánanda byl uznávaným jóginem a realizovanou duší. Byl poctěn vedením samotného Rámakrišny Paramahansy. Vivékánandova cesta k samádhi začala dotykem gurua, ale trvalo to mnoho let, než Vivékánanda dosáhl svého cíle. Věnoval se tomu stále, čtyřiadvacet hodin denně, ale teprve po letech byl schopen udržet vnější podněty mimo svou mysl.

V úplném samádhi (sampúrna-samádhi) existuje intuitivní poznání átmanu, které se kvalitativně liší od běžného poznání. Pokud by ztráta vědomí měla být důkazem pravého samádhi, mohli bychom cvičení meditace považovat za hypnózu. Zhypnotizovaný člověk není skutečným pánem svého já. Pokud by kritériem byla ztráta bdělosti a sebeovládání, proč by spánek, jako stav srovnatelně postrádající vědomí, nemohl být považován za meditaci? Můžeme snad tvrdit, že člověk, který byl omámen chloroformem, je ponořen do meditace? Odpověď je velice jednoduchá. Anestézie ani hypnóza nemohou člověka přivést k sebeuvědomění, protože v těchto stavech nemá pacient povědomí ani o vnějším světě, ani o sobě samém, postrádá jak fyzické vědomí, tak zvýšenou vnímavost. Ztráta povědomí o vnějším světě je úměrná míře, v jaké je sebepozorovací vědomí zaměřeno na sebe sama. To je svědkem vnitřních zkušeností. Vědomí sebe sama je tedy základem meditace a jeho naprostá absence se naopak stává protikladem, znakem anestézie a hypnózy. Kdo si bez vědomí sebe sama zachová bdělost v samotářském světě já? Síla sledování smyslů je pro meditaci velice potřebná. Poznání získané z takové bdělosti napomáhá vývoji duše. Duše, která o sobě neví, že je radostná, nezná sama sebe a její vývoj se zastavuje...

http://www.dharmagaia.cz/kniha/94-sri-d ... e-meditace
Návštěvník
 

Re: Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 01. bře 2018 10:04:37

SAMÁDHI je nejvyšší stav vědomí, jaký člověk může v životě dosáhnout, a je to cíl naší duchovní cesty na této zemi.

Samádhi je šťastný návrat domů, návrat k božskému původu člověka. Když se otevře tisícilistý lotos sahasráry a pojme do sebe džívátmá, dosáhl člověk konečně cíle své dlouhé, namáhavé, dobrodružné cesty a může uhasit svou věkověčnou žízeň nektarem nesmrtelnosti, amrtou. Jakmile vědomí přijde do kontaktu s elementem sahasráry, to je s ÁDI-TATTVOU (nebo také amara-tattvou), promění ji okamžitě na SAT-ČIT-ÁNANDU – pravé bytí – dokonalé vědomí – radost.

Jak popsat vědomí v samádhi?

Ve stavu samádhi přestává existovat individuální podoba. Vědomí a „vědomí si sebe“ trvají sice nadále, avšak oproštěny od dualistické dimenze „to je moje – to je tvoje“. Člověk žije dál, ale jeho vnitřní já spočívá v Nejvyšším Já. Tím končí všechny jeho problémy, bolesti, potíže, tím končí znovuzrození a smrt. Osvobozený žije na zemi ve věčné radosti a poté, co odloží tělo, se jeho vědomí rozpustí v Božském Já.

Setkali jsme se s různými formami vědomí: nevědomí jako při hlubokém spánku, podvědomí jako ve snu, bdělé vědomí, nejvyšší vědomí a kosmické vědomí.

Na spodním konci škály v hlubokém spánku zažíváme stav duchovního nevědomí. Mysl prosta neklidu a starostí se uvolňuje a odpočívá. Po probuzení se ovšem ocitne ve stejném stavu jako před usnutím. Všechny problémy, starosti a neklidné myšlenky se vrátí. Nezměnila se ani naše situace, ani my sami.

Na druhém konci škály vstupujeme v samádhi do nejvyššího vědomí. Zvnějšku většinou stav samádhi nelze rozeznat. Člověk v samádhi může působit, jako když spí, medituje, nebo dokonce jako když omdlel. Podobně jako při spánku se i v samádhi snižují tělesné pocity horka, chladu, hladu, žízně atp. Stav samádhi tělu nijak neškodí. Átmá zůstává spjato s tělem a je si vědomo všeho, co se děje. Člověk se může kdykoli vrátit do normálního stavu, tak jako se do bdělého stavu můžeme vrátit ze sna, pokud se nás někdo dotkne nebo na nás hlasitě promluví.

Zvenčí se tedy mezi samádhi a spánkem nejeví žádný rozdíl, avšak vnitřní rozdíl je absolutní. Ze samádhi se člověk vrací zcela proměněn. I nevzdělaný, omezený, tupý člověk se navrací ze samádhi – poté, co prožil jednotu s Nejvyšším Vědomím – jako mudrc.

Ale ani v samádhi nedosahujeme ještě úplné jednoty s vesmírem. Posledního stupně vědomí, kosmického vědomí, lze dosáhnout teprve po smrti. Stav kosmického vědomí znamená být totožný s vesmírem, s každým jeho atomem, a to na tělesné úrovni není možné. Jakmile se nejvyšší vědomí rozšíří k vědomí kosmickému, schýlí se pozemské bytí k zániku. Tělo je odloženo jako kus oděvu. Může odejít ve zdravém spánku, nebo se stát obětí nemoci.
Návštěvník
 

Re: Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 01. bře 2018 10:46:50

Návštěvník píše:SAMÁDHI je nejvyšší stav vědomí, jaký člověk může v životě dosáhnout, a je to cíl naší duchovní cesty na této zemi.

Samádhi je šťastný návrat domů, návrat k božskému původu člověka. Když se otevře tisícilistý lotos sahasráry a pojme do sebe džívátmá, dosáhl člověk konečně cíle své dlouhé, namáhavé, dobrodružné cesty a může uhasit svou věkověčnou žízeň nektarem nesmrtelnosti, amrtou. Jakmile vědomí přijde do kontaktu s elementem sahasráry, to je s ÁDI-TATTVOU (nebo také amara-tattvou), promění ji okamžitě na SAT-ČIT-ÁNANDU – pravé bytí – dokonalé vědomí – radost.

Jak popsat vědomí v samádhi?

Ve stavu samádhi přestává existovat individuální podoba. Vědomí a „vědomí si sebe“ trvají sice nadále, avšak oproštěny od dualistické dimenze „to je moje – to je tvoje“. Člověk žije dál, ale jeho vnitřní já spočívá v Nejvyšším Já. Tím končí všechny jeho problémy, bolesti, potíže, tím končí znovuzrození a smrt. Osvobozený žije na zemi ve věčné radosti a poté, co odloží tělo, se jeho vědomí rozpustí v Božském Já.

Setkali jsme se s různými formami vědomí: nevědomí jako při hlubokém spánku, podvědomí jako ve snu, bdělé vědomí, nejvyšší vědomí a kosmické vědomí.

Na spodním konci škály v hlubokém spánku zažíváme stav duchovního nevědomí.

Tak se nám to jeví po probuzení, protože si nemůžeme na nic vzpomenout. Ale je to právě naopak - hluboký spánek je stav ničím nerušeného duchovního vědomí - mimo prostor a čas. Běžná = nepročištěná mysl si dokáže vzpomenout jen na objekty, které v tomto stavu samozřejmě nejsou, a proto nemůže mít vzpomínku - nemá na co vzpomínat. Stav v hlubokém spánku ale probuzením nemizí, je zde neustále - je neustálým, věčným" podkladem" ostatních stavů.

Návštěvník píše: Mysl prosta neklidu a starostí se uvolňuje a odpočívá. Po probuzení se ovšem ocitne ve stejném stavu jako před usnutím. Všechny problémy, starosti a neklidné myšlenky se vrátí. Nezměnila se ani naše situace, ani my sami.

Na druhém konci škály vstupujeme v samádhi do nejvyššího vědomí. Zvnějšku většinou stav samádhi nelze rozeznat. Člověk v samádhi může působit, jako když spí, medituje, nebo dokonce jako když omdlel. Podobně jako při spánku se i v samádhi snižují tělesné pocity horka, chladu, hladu, žízně atp. Stav samádhi tělu nijak neškodí. Átmá zůstává spjato s tělem a je si vědomo všeho, co se děje. Člověk se může kdykoli vrátit do normálního stavu, tak jako se do bdělého stavu můžeme vrátit ze sna, pokud se nás někdo dotkne nebo na nás hlasitě promluví.

Zvenčí se tedy mezi samádhi a spánkem nejeví žádný rozdíl, avšak vnitřní rozdíl je absolutní. Ze samádhi se člověk vrací zcela proměněn. I nevzdělaný, omezený, tupý člověk se navrací ze samádhi – poté, co prožil jednotu s Nejvyšším Vědomím – jako mudrc.



To je ničím neopodstatněná domněnka. Ramakrišna přivedl pasáka krav do nirvakalpa samadhi a ten mu pak akorát vynadal, že ho zdržuje od práce, ze samadhiho neměl vůbec nic.

:)
Návštěvník
 

Re: Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 01. bře 2018 10:59:26

Návštěvník píše:
Ale ani v samádhi nedosahujeme ještě úplné jednoty s vesmírem. Posledního stupně vědomí, kosmického vědomí, lze dosáhnout teprve po smrti. Stav kosmického vědomí znamená být totožný s vesmírem, s každým jeho atomem, a to na tělesné úrovni není možné. Jakmile se nejvyšší vědomí rozšíří k vědomí kosmickému, schýlí se pozemské bytí k zániku. Tělo je odloženo jako kus oděvu. Může odejít ve zdravém spánku, nebo se stát obětí nemoci.



Atom znamená tělesnost, tělesné vědomí. Pokud se autor chce sjednotit s vesmírem, tak tomu jeho tělo, složené z atomů, nebude bránit. Je to první stadium samadhi. Velmi hezky toto samadhi poppisuje Jogananda ve své autobiofrafií.

:)
Návštěvník
 

Re: Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 01. bře 2018 11:17:58

Návštěvník píše: V Jógasútře (III.1) popisuje Pataňdžali stav samádhi následovně:

"Objekt kontemplace se v mysli přetváří a vyprázdňuje; jeho jméno, tvar a význam se vytrácejí. Ve vědomí zůstává pouze jeho vizuální reprezentace coby zářící světlo, v jehož přítomnosti bledne i vědomí ega, zůstává ve vědomí."



Tak to popisuje i Jogananda - celý vesmír je pak vnímán jako světlo.

:)
Návštěvník
 

Re: Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 01. bře 2018 19:16:15

ŽIVOTOPIS JÓGINA
Paramhansa Jógánanda

KAPITOLA 14
ZÁŽITEK KOSMICKÉHO
VĚDOMÍ

„Jsem tu, gurudží.“ Moje zahanbená tvář hovořila za všechno.
„Půjdeme do kuchyně a najdeme si něco k jídlu.“ Šrí Juktéšvar se
choval tak přirozeně, jako by nás odloučily jenom hodiny a ne dny.
„Mistře, jistě jsem vás zklamal tím, že jsem tak najednou opustil
své zdejší povinnosti; myslel jsem, že se na mne budete hněvat.“
„Ne, samozřejmě ne. Hněv pramení jen ze zmařených tužeb. Já od
jiných nic nečekám, a tak nemohou být jejich skutky v rozporu
s mými přáními. Nepoužil bych tě pro své cíle; jsem šťasten jedině
z tvého opravdového štěstí.“
„Pane, člověk slyší o božské lásce jenom vágní slova, ale poprvé
mi vaše andělská bytost podala její konkrétní příklad. Ve světě
nepromine snadno ani otec synovi, když opustí bez varování otcovský
dům. Ale vy neprojevujete sebemenší pobouření, i když vám to
množství nedokončených úkolů, které jsem za sebou zanechal,
muselo způsobit nemalé nepohodlí.“
Podívali jsme se oba do očí toho druhého, kde se zaleskly slzy.
Zalila mě vlna štěstí; uvědomoval jsem si, že Pán v podobě mého
gurua zvyšuje slabou horoucnost mého srdce do šíře vesmírné lásky.
O několik dní později jsem vešel do mistrova prázdného
obývacího pokoje. Naplánoval jsem si meditaci, ale moje neposlušné
myšlenky tento chvályhodný záměr nesdílely. Rozletěly se jako ptáci
před lovcem.
„Mukundo!“ zazněl ze vzdáleného vnitřního balkonu hlas Šrí
Juktéšvara.
Cítil jsem se stejně vzdorovitý jako mé myšlenky. „Mistr mě
pořád vybízí, abych meditoval,“ bručel jsem si pro sebe. „Neměl by
mě rušit, když ví, proč jsem v jeho pokoji.“
Zavolal znovu; umíněně jsem mlčel. Potřetí už zazněl jeho hlas
káravě.
„Medituju, pane,“ vykřikl jsem na protest.
„Já vím, že medituješ,“ zavolal můj guru, „ale s myslí rozházenou
jako listí v bouři. Pojď sem ke mně!“
Usvědčen a zkrotlý šel jsem schlíple za ním.
126
„Ubohý chlapče, hory ti nemohly dát, co jsi chtěl.“ Guru mluvil
laskavě a konejšivě. „Ale přání tvého srdce bude splněno.“
Šrí Juktéšvar se zřídka uchyloval k hádankám. Udivilo mě to.
Lehce mě uhodil do prsou nad srdcem.
Moje tělo znehybnělo; vzduch z plic jako by mi vytáhl nějaký
obrovský magnet. Duše i mysl okamžitě pozbyly fyzických pout a
řinuly se z každého mého póru jako tekuté světlo. Tělo jsem měl jako
mrtvé, a přece jsem si byl intenzivně vědom, že jsem ještě nikdy nežil
tak plně. Můj pocit identity se už neomezoval jen na tělo, ale
zahrnoval i atomy obíhající kolem. Lidé na vzdálených ulicích jako
by se zvolna pohybovali po svém vlastním odlehlém obvodu. V šeré,
průsvitné půdě bylo vidět kořeny rostlin a stromů; sledoval jsem, jak
v nich proudí míza.
Celé okolí leželo přede mnou obnaženo. Moje normální čelné
vidění se změnilo v široký sférický rozhled vnímající současně vše.
Zátylkem jsem viděl, jak lidé chodí po ulici Rájghátu, a povšiml jsem
si, jak se líně blíží kráva. Když došla před otevřená vrata ášramu,
pozoroval jsem ji fyzickýma očima, a když je minula a zašla za
cihlovou zeď, ještě pořád jsem ji jasně viděl.
Všechny objekty v mém panoramatickém zorném poli se chvěly a
vibrovaly jako rychlá políčka filmu. Moje tělo, mistrovo, dvůr se
sloupy, nábytek a podlaha, stromy a sluneční svit – všechno se prudce
otřáslo a pak splynulo v zářivé moře; jako když se rozpustí krystalky
cukru hozené do vody, jestliže s ní zatřesete. Jednotící světlo se
střídalo se zhmotnělými formami a metamorfózy odhalovaly zákon
příčiny a následku ve tvorbě.
Oceánská radost vtrhla na klidné, nekonečné břehy mé duše. Boží
Duch, uvědomil jsem si, je nevyčerpatelné blaho; jeho tělem jsou
nesčetné tkáně světla. Nádhera vzdouvající se ve mně začala halit
města, kontinenty, zemi, sluneční a hvězdné systémy, nejasné
mlhoviny a ploucí vesmíry. Celý kosmos, jemně zářící jako noční
město při pohledu zdálky, se třpytil v nekonečnu mé bytosti. Ostré
zemské obrysy se na vzdálených okrajích poněkud rozplývaly; viděl
jsem tam měkkou záři, stále slabší. Byla nepopsatelně jemná;
planetární obrazce tvořilo hrubší světlo.
Z věčného zdroje se šířily božské paprsky až do galaxií
zkreslených nepopsatelnou aurou. Znovu a znovu jsem pozoroval, jak
se tvořivé paprsky srážejí v souhvězdí a zase se rozpouštějí v plochy
průsvitného plamene. V rytmických obrátkách přecházely miliardy
světů v průzračnou záři; oheň se měnil v oblohu.
127
Rozpoznal jsem střed nejvyššího nebe jako bod intuitivního
vnímání v mém srdci. Z mého jádra vyzařovalo světlo do všech částí
vesmírné struktury. S rtuťovitou tekutostí pulzovala ve mně blažená
amrta, nektar nesmrtelnosti. Slyšel jsem tvůrčí hlas Boha znící jako
aum,
67 vibrace vesmírného motoru.
Najednou se mi vzduch vrátil do plic. Se skoro nesnesitelným
zklamáním jsem si uvědomil, že jsem pozbyl svou nekonečnou
nesmírnost. Znovu jsem byl omezen na pokořující klec těla, nesnadno
přizpůsobitelnou Duchu. Jako marnotratný syn jsem uprchl ze svého
makrokosmického domova a uvěznil se v úzkém mikrokosmu.
Můj guru stál nehnutě přede mnou; chystal jsem se padnout k jeho
svatým nohám z vděčnosti za tento zážitek kosmického vědomí, po
němž jsem tak dlouho vášnivě toužil. Přidržel mě vestoje a řekl
klidně a prostě:
„Nesmíš se nechat příliš opájet extází. Ještě ti zbývá mnoho práce
ve světě. Pojď, zameteme balkon a pak se projdeme u Gangy.“

:)
Návštěvník
 


Re: Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 02. bře 2018 6:45:49

Oči mu zářily a tančily radostí z Boha. Vždycky byly napůl zavřené, jak jeho pohled
pronikal vnitřními zornicemi do oblasti věčné blaženosti.

Obrázek
Návštěvník
 

Re: Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 02. bře 2018 11:08:18

http://www.novoucestou.cz/wp-content/uploads/%C5%BDivotopis-j%C3%B3gina-Paramhansa-J%C3%B3g%C3%A1nanda.pdf


Návštěvníku, díky.



Je to tak, že je možné se dívat očima a vidět všechno ve tvarech a barvách, jako vidí každý, kdo se dívá očima a vidí. Je možné poznávat svět smysly.

A je možné poznávat skutečnost z té hlubší podstaty, zevnitř, skrz Boží přítomnost. Poznávat ji v každém a ve všem. Je to tanec radosti té energie, kterou vše je. Vše je věčnou blažeností.
Návštěvník
 

Re: Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 02. bře 2018 11:41:50

Připoutanost ke slovům o blaženosti je připoutanost jako každá jiná. Proto je tak důležitý mistr, který upozorní: „Nesmíš se nechat příliš opájet extází.

Je zásadní rozdíl blaženost (= nic nechybí, trvalý vnitřní mír) žít a vyzařovat nebo o ní jen mluvit a ze všeho, co říkají probuzení, si jen neustále vybírat slova o blaženosti = připoutanost ke slovům o blaženosti.

:)
Návštěvník
 

Re: Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 02. bře 2018 12:08:47

Návštěvník píše: Přidržel mě vestoje a řekl
klidně a prostě:
„Nesmíš se nechat příliš opájet extází. Ještě ti zbývá mnoho práce
ve světě. Pojď, zameteme balkon a pak se projdeme u Gangy.“

:)


To klidné a prosté je to, o co jde.
Před osvicením se nosí voda a štípe dříví, po osvícení se nosí voda a štípe dříví.


:)
Návštěvník
 

Re: Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Jana » pát 02. bře 2018 12:14:44

Něco jiného je toužit a bažit po něčem, co se jeví jako nedostupné, a něco jiného je uvědomovat si podstatu všeho, která je.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6884
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 02. bře 2018 12:46:28

Návštěvník píše:Najednou se mi vzduch vrátil do plic. Se skoro nesnesitelným
zklamáním jsem si uvědomil, že jsem pozbyl svou nekonečnou
nesmírnost. Znovu jsem byl omezen na pokořující klec těla, nesnadno
přizpůsobitelnou Duchu. Jako marnotratný syn jsem uprchl ze svého
makrokosmického domova a uvěznil se v úzkém mikrokosmu.


Vědomí chycené do těla po zkušenosti nebýt chyceno v těle.


-
Šrí Juktéšvar mě naučil, jak si libovolně přivolat blažený zážitek i
jak jej předat jiným, pokud mají rozvinuty kanály intuice. Po měsíce
jsem vstupoval do extatického spojení; teprve teď jsem chápal, proč
upanišady říkají o Bohu, že je rasa, „nejchutnější“

:)
Návštěvník
 

Re: Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 02. bře 2018 12:50:48

Ale nějak mu to nestačilo:

. Jednoho dne jsem
však přišel za mistrem s problémem.
„Rád bych věděl, pane – kdy najdu Boha?“
„Už jsi ho našel.“
„Ach ne, pane, to si nemyslím.“
Guru se usmíval. „Jsem si jist, že neočekáváš velebnou postavu,
sedící na trůně v nějakém antiseptickém koutku vesmíru! Ale vidím,
že si představuješ, že poznání Boha znamená mít zázračné
schopnosti. Člověk může mít celý vesmír, a přece mu bude Pán
unikat. Duchovní pokroky se neměří vnějšími silami člověka, ale
jedině hloubkou jeho štěstí v meditaci.
Věčně nová radost je Bůh. Je nevyčerpatelný; po léta budeš
pokračovat ve svých meditacích, a On ti bude s nekonečnou
důmyslností unikat.
-

Zřejmě mu ještě něco chybí.

:)
Návštěvník
 

Re: Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 02. bře 2018 13:02:05

Jinak by nešel za Ramanou a neptal se ho:

Proč Bůh připouští utrpení ve světě? Nemohl by ho rázem ve své všemoci odstranit a přivodit celosvětově uskutečnění Boha?

-
Jak je vidět, blaženost kosmického vědomí ještě dlouho neznamená moudrost.

:)
Návštěvník
 

Re: Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Jana » pát 02. bře 2018 18:08:21

vostal petr píše:....

A seš tím tak dokonale voblblá, že si neuvědomuješ svou neutuchající touhu,


Kde by se v Boží přítomnosti vzala nějaká touha?
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6884
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 02. bře 2018 18:38:39

Jana píše:
vostal petr píše:....

A seš tím tak dokonale voblblá, že si neuvědomuješ svou neutuchající touhu,


Kde by se v Boží přítomnosti vzala nějaká touha?


Víš prd a chtěla bys pomník :-)

Boží přítomnost je stále zde a i to tvoje pomatení a touhy či netouhy jsou Bůh.
To akorát ty (a mnozí tobě podobní) se snaží oddělovat něco od Boha, od Boží přítomnosti.
"Já ji žiju a ty ještě ne" něco na ten způsob...
Návštěvník
 

Re: Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 02. bře 2018 18:49:36

Návštěvník píše:Boží přítomnost je stále zde a i to tvoje pomatení a touhy či netouhy jsou Bůh.


Ano, všechno je v Boží přitomnosti, samozřejmě i veškeré touhy.

:)
Návštěvník
 

Re: Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Jana » pát 02. bře 2018 19:02:25

Touha je snem o čase v budoucnosti, Boží přítomnost je bezčasá.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6884
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Blaženost a nebezpečí

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 02. bře 2018 19:12:47

Touha nemá na Bohu nezávislou existenci proto může existovat jen v jeho přitomnosti. Stejně tak jako i čas a prostor nemohou existovat nezávisle na Bohu. Není možné oddělit cokoliv od Boha.

:)
Návštěvník
 

Další

Zpět na Co mě napadá

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 14 návštevníků

cron