Uvědomit si, že problémy jsou iluze naší mysli, ještě zdaleka neznamená, že se nám ty problémy nebudou objevovat znovu a znovu.
Kořeny, ze kterých ty problémy vyvstávají, zůstávají nerozpoznané a tudíž nedotčené.
Můžeme se podívat na jeden z největších problémů, jaký může má mysl a mysl mě blízkých bytostí právě teď v téhle chvíli najít. Umírá dítě...
Znovu a znovu se neobjevují katastrofální situace, jako je smrt milovaného dítěte. Jde o ty nejběžnější, každodenní situace, například takové, kdy naše sebelíp míněné reakce na ostatní a jejich názory v nich stále znovu vyvolávají nesouhlas.
Proč asi?
Protože člověk, který si neuvědomuje, proč reaguje, jak reaguje, nevědomky trvá na svých sebeobranných postojích a není proto schopný pochopit, čím ten nesouhlas okolí vyvolává, i když to, co říká, může znít na první pohled nanejvýš pozitivně.
Nemá potřebu uvidět svou sebeobrannou motivaci a nechat ji být. Nechat být je totiž možné jen to, čemu jsme porozuměli a plně to přijali jako součást cesty. Dokud nepochopíme, proč od něčeho upustit, v přesvědčení, že není třeba tomu rozumět, jde o bezděčné odmítnutí - aniž tušíme, co v nás tuto potřebu odmítat vyvolává.