Návštěvník píše:No, já přece. Nejsem ani láskou, ani blaženostií, ani Bohem - není důvod něčím být. Nic nechybí.
Dokud se nepotká někdo, komu to, že nic nechybí, chybí, viď? Nebo když se setkáš s někým, kdo nejen že nechyběl, ale je jaxi navíc a svou přítomností to Tvé "nic nechybí" narušuje.
Ono obvykle není problém uvolnit se v přírodě, v klidu, v samotě, ztratit tady ego, objevit tady svou nekonečnost. Ale bez lásky je to jen povrchní záležitost a lehce o to ve společnosti těch co Ti "nesednou", při běžném životě mezi lidmi, přijdeš, vasány vytáhnou drápky, protože chybí
spojení.Návštěvník píše:Láska je blaženost. Láska je Bůh. Ty jsi Bůh, ty jsi láska, ty jsi blaženost. Máš ještě víc pojmů - konceptů na skladě, kterými se oblažuješ?
Naštěstí se žádný z těchto konceptů po seberealizaci nepotřebuje.
Ale hledající si na ně - jak je vidět - velmi potrpí.
Když se probudí láska, spojení s Bohem, které je
blahem, tak zmizí potřeba se nějak vymezovat a považovat sebe za něco, čím není ten druhý, protože to Božství nalézáš v každém, koho si jako lásku uvědomuješ.
Nebudeš chodit a říkat: "Já jsem láska, já jsem Bůh, já jsem blaženost", ale ta láska, která v Tobě je jako Tvá skutečná podstata, dokáže v těch, které miluješ, probouzet spojení s Tebou, spojení s Bohem, spojení s blahem, spojení se Sebou samým. Netvrdím, že to spojení dokáže probudit v každém, ale ten kdo je alespoň trochu otevřený lásce, ten, kdo se jí nebojí, to poznává, jsi pro něj branou ke svobodě. A zároveň, když se ta brána ke svobodě projde, když ten, kdo Tě miluje stejně bezpodmínečně jako Ty jeho, zmizí ve Tvém srdci, nestrádá, když s Tebou není, protože kdykoliv si uvědomí lásku, tak spolu stále jste.