Nevědomá touha

[Alaja]

Pud

(viz také archetyp, archetypický obraz)

Pud, instinkt, je bezděčné puzení směrem k určitým aktivitám.

Všechny duševní procesy, jejíchž energie není pod vědomou kontrolou, jsou instinktivní.

Pudy s jejich původní silou podstatně ztěžují sociální přizpůsobení.

Pud není ničím izolovaným a prakticky ho ani izolovat nelze. Vždy s sebou přináší archetypické obsahy duchovního aspektu, kterými se jednak zakládá a zdůvodňuje a jednak omezuje. Jinými slovy, pud se vždy a nevyhnutelně sdružuje s něčím, jako je světový názor, ať už by byl tento názor jakkoli archaický, nejasný a temný. Pud vybízí člověka k přemýšlení, a když o něm člověk nepřemýšlí dobrovolně, vzniká nutkavé myšlení, neboť oba póly duše, pól fyziologický a pól duchovní, jsou spolu nerozlučně spojeny.

Jakýkoli duševní proces, který se obvykle nachází pod kontrolou vědomí, se může stát instinktivním, nasytí-li se nevědomou energií. K tomu dochází snadno při snížení úrovně vědomí, jak je tomu při únavě, ve stavech intoxikace nebo při depresi atd. Obráceně mohou být pudy civilizovány a podrobeny vědomé kontrole.

Pud podrobený přílišnému působení ducha si vybírá svoji daň ve formě autonomního komplexu; právě to je jednou z hlavních příčin neurózy.

(Zkráceno)
http://jung.sneznik.cz/soubor_slovnik/slovnik_pud.htm

[Alaja]

Teorie komplexu:

Komplexy jsou autonomní skupiny asociací, jež mají tendenci se samy pohybovat a žít svůj vlastní život mimo naše úmysly.

Dnes každý ví, co znamená, že někdo „má komplexy“. Méně je však známo, že komplexy někoho mají, ale teoreticky je to ještě důležitější. Naivní představa o jednotě vědomí, ztotožňovaném s „psýché“, a o svrchované nadvládě vůle je totiž existencí komplexu vážně zpochybněna. Každou konstelací komplexu je stav vědomí porušen. Jednota vědomí je prolomena a volní intence je více či méně znesnadněna nebo zcela znemožněna. Také paměť je tím často podstatně postižena. Komplex proto musí být psychickým faktorem, který - řečeno energeticky - má valenci, která občas přesáhne valenci vědomých úmyslů, jinak by přece takové průlomy do poměrů vědomí nebyly možné. Aktivní komplex nás vskutku momentálně vede do stavu nesvobody, nutkavého myšlení a jednání, pro něž by eventuálně přicházel v úvahu právnický termín „snížená příčetnost“.

Komplex obvykle můžeme určitým volním úsilím potlačit, nemůžeme ho ale dokazováním odstranit. Při vhodné příležitosti opět vystupuje navenek v původní síle.

Komplexy se chovají jako karteziánští čertíci a zdá se, jako by se obveselovali šotkovitými kousky. Kladou nám na jazyk právě to nesprávné slovo, berou nám jméno zrovna té osoby, kterou bychom měli představit, způsobují dráždění ke kašli právě při nejhezčím pianinu na koncertě, způsobí, že opozdilec snažící se být nenápadný, s bouchnutím zakopne o židli. Ony doporučí při pohřbu gratulovat namísto kondolování, jsou jednajícími osobami našich snů, proti nimž stojíme tak bezmocně.

Psychologie snu ukazuje se vší možnou zřetelností, jakou si jen můžeme přát, jak personifikovaně komplexy vystupují, když je nepotlačuje inhibující vědomí, stejně jako folklór líčí skřítky, kteří v noci lomozí po domě. Stejný jev pozorujeme u určitých psychóz, kde se komplexy stávají „hlasitými“ a jeví se jako „hlasy“ s naprosto osobním charakterem.

Můžeme dnes asi považovat za potvrzenou hypotézu, že komplexy jsou odštěpenými částmi psýché. Etiologie jejich původu je často takzvané trauma, emoční šok nebo něco podobného, čímž se odštěpil kus psýché. Jedou z nejčastějších příčin je morální konflikt, který má svou poslední příčinu ve zdánlivé nemožnosti přijmout lidskou povahu v jejím celku. Tato nemožnost předpokládá bezprostřední rozštěpení, nezávisle na tom, zda o tom vědomí vázané na já ví nebo ne. Zpravidla si dokonce komplexy vyloženě neuvědomujeme, což jim samozřejmě dopřává tím větší svobodu k akci.

Vědomí je stále přesvědčeno o tom, že komplexy jsou něčím nevhodným, a proto by měly být nějakým způsobem eliminovány. Přes uchvacující množství svědectví veškerého druhu, že komplexy existují vždy a všude, se nemůžeme odhodlat k tomu, abychom je považovali za normální životní jev. Stach z komplexu znamená nejsilnější předsudek, neboť pověrčivý strach z nepříznivého zůstal přes veškerou osvětu nedotčen. Tento strach způsobuje při zkoumání komplexů značný odpor, který ke svému překonání potřebuje určitou odhodlanost.

Každý dialog, který proniká do oblastí, jež jsou chráněny strachem a odporem, směřuje k podstatnému, a poněvadž jednoho z nich přivede k integraci jeho celosti, nutí také druhého k úplnějšímu zaujetí stanoviska, to znamená taktéž k celosti, bez níž by se tomu druhému dokonce ani nepodařilo přivést rozhovor k onomu pozadí bráněnému strachem.

Kde začíná oblast komplexu, končí svoboda já, neboť komplexy jsou duševní síly, jejichž povaha není ještě prozkoumána. Pokaždé, kdy se výzkumu podaří proniknout dále proti duševní bázni a strachu, se jako u veřejnosti vyvolají reakce, právě tak jako u pacientů, kteří jsou podněcováni z terapeutických důvodů, aby postupovali proti nedotknutelnosti svých komplexů.

Autonomní komplexy patří k normálním životním jevům a tvoří strukturu nevědomé psýché.



(Z knihy: Výbor z díla I. Obecné pojednání k teorii komplexu)
http://jung.sneznik.cz/komplex.htm

[Alaja]

A co kdybychom té nevědomé touze říkali raději pud?

Jsou tady tři úrovně nevědomé touhy:

1) nevědomá touha v podobě potlačeného pudu - projevuje se jako různé perverze, úchylky.

2) nevědomá mentální touha - se projevuje jako různé mentální patologie

3) nevědomá duchovní touha - projevuje se jako TND

Víc jich není?
Mě se zdají všechny tři body, tebou vyjmenované, velmi destruktivní. Jen samá patalogie, úchylka, TND....hmm

[Alaja.]

Krajina archetypů

Archetypy nejsou něco statického. Jsou to dynamické formy potenciálně proudící energie. Jeden archetyp se volně prolíná s dalším a v místě jejich prostupování vznikají nová ohniska energie, stejně jako když jedna barva plynule přechází v druhou. Můžeme si archetypy představit jako ohromná psychická gravitační centra, která zakřivují prostor kolektivního nevědomí a usměrňují naše prožívání do vzorců, které "vyšlapaly" nespočetné generace našich předků a které se vryly do kolektivní paměti lidstva. Z této kolektivní databanky informací můžeme do určité míry instinktivně čerpat. "Je tolik archetypů, kolik je typických situací v lidském životě," říká Jung.

Ačkoliv archetypy jsou pro nás nepoznatelné, existují mosty, které nás s archetypy spojují. Jsou to symboly. Tváří v tvář symbolu, zakoušíme cosi z numinozity, která symbol nabíjí fascinující mocí, jež mu archetyp propůjčuje - archetyp je jako nedohlédnutelný konec řady magnetů, zatímco symbol je kousek kovu, který je přímo před námi, ale sám není původcem magnetismu, jenž ho obklopuje. Jedním z prastarých symbolů jednoty života je strom.

Nemusíme popisovat a analyzovat posvátnost stromu. Stačí se ponořit do obrazu a nechat se oslovit. Cosi v nás hluboký význam tohoto symbolu zná a my nepotřebujeme jazyk, který nás jeho významu přibližuje jen zdánlivě; spíše mezi nás staví překážku. Když se ho vzdáme, vstoupíme do krajiny neomezné obrazotvornosti.

Pojďme se chvíli toulat touto virtuální krajinou, kterou nám technologie internetu umožňuje. Obraz nahoře obsahuje mnoho aspektů archetypu matky (pramen, kotlina, průrva). Vyčerpává se však tím? Když zapomeneme na slova, co z reality zůstane?

Archetyp má svou působivost, i když neznáme mýtus, jímž je zobrazen. Naše nevědomí jej totiž už zná. Hledíme-li do tohoto obrazu, vzpomínáme. Právě toto měl Platón na mysli "rozpomínáním" (anamnesis).

Konkrétní archetyp se vymyká definici. Můžeme jej pouze transponovat v různých obměnách pomocí vizuálních nebo slovních obrazů. Způsob výkladu, který nás přibližuje k pochopení archetypu, se nazývá amplifikace. Amplifikace, neboli "zesilování", se provádí hledáním co nejbohatšího spektra možných asociací a konotací, které se vztahují k pomyslnému středu, významovému jádru archetypu, kolem něhož kroužíme. Asociace můžeme čerpat z široké palety pohádek, mýtů i typických životních událostí. Opisováním kruhu různými obrazy začíná posluchač tušit významové jádro a začíná se mu "rozsvěcet" - ve vědomí mu vystupuje to, co mají všechny zmíněné obrazy společného, z čeho čerpají svou příbuznost. Právě amplifikací se tušení nejasného praobrazu proměňuje v živoucí jistotu. Nedá se říci, že by se obraz zostřoval, ale spíše prohluboval, přičemž dno oceánu zůstává stále v nedohlednu. Hloubku nevědomí nelze změřit olovnicí.

Jung výstižně říká, že "my nemáme komplexy, ale komplexy mají nás". Archetypy a komplexy mají cosi společného. Komplexy jsou obsahy našeho osobního nevědomí (jsou jen "naše", respektive my jsme "jejich"), zatímco archetypy jsou obsahy kolektivního nevědomí (jsou univerzálně lidské). Jako můžeme být (např. v afektu) zaplaveni energií komplexu, můžeme být dlouhodobě zaplaveni energií archetypu, a nemusíme si toho vůbec všimnout - jednáme zcela nevědomě. Stejně jako si až po odeznění afektu uvědomíme, že nás cosi zaskočilo a ovládlo a chovali jsme se na okamžik "jako pomatení" - uvědomíme si až s odstupem, že jsme velkou část svého života strávili v zajetí opakujících se motivů. Náhlé setkání se s výstižným příběhem, mýtem, knihou či filmem může způsobit "osvícení" či šok: najednou nám všelidská moudrost nastaví nemilosrdné nebo naopak hojivé zrcadlo a my pohlédneme "pravdě do tváře".

Typické životní situace mívají i typická vyústění - např. Romeo a Julie. Účinek archetypu se může podobat parfému, který nás omámí. Podobá se snu, z něhož se nemůžeme probudit. Rezonance, kterou cítíme, může být nakažlivá a šířit se jako magnetismus. Může uvést masu lidí do stejného stavu vzrušení, smutku či rozhořčení. Jsme "připraveni" cítit se a chovat podle určitých vzorců, kterým se těžko brání. Archetypy tak mají analogii v instinktech a instinktivním chování. Když pavouk tká síť, dá se s trochou nadsázky říci, že je posednut archetypem typickým pro svůj druh, který jej nutí tkát síť podle předem stanoveného kódu a který nazýváme komplexní dědičné schéma. Je-li řádným členem svého druhu - nemůže jinak.

Důvodem, proč mají někteří lidé problém přijmout existenci archetypů, je skutečnost, že pro amplifikaci obrazů je vědecký jazyk naprosto nevhodný, na rozdíl od jazyka plného metafor a poezie. Někteří lidé vysvětlují existenci archetypů čistě kulturně: jako naučená typická schémata, ačkoliv podle Junga jsou archetypy vrozené. Argumentem, který mluví proti čistě kulturní teorii archetypů, je otázka, proč mají archetypy tendenci vyvstávat při sníženém prahu vědomí - tj. na hranici spánku, při zjitřené imaginaci, u schizofreniků - tj. tam, kde se vlastně naopak od kulturních vzorců vzdalujeme nejdále. Navíc takové vysvětlení nepřináší žádný nový využitelný vhled. Naopak, teorie o vrozených formách imaginace a cítění vysvětluje, proč se někdy snažíme chovat naprosto jinak, než jak nás chce programovat naše kultura a prostředí: uchylujeme se ke schématům daleko starším.

Ideálem však není opustit schémata kolektivního vědomí (kultury a společnosti) a uchýlit se ke schématům kolektivního nevědomí (tj. archetypům), ale najít rovnovážný střed - mít nadhled nad obojím. Cesta k této rovnováze se nazývá individuace. Je to vymanění z masy vnějšího davu, ale i z masy davu v nás samých, bez ztráty lidské produktivity a tvořivosti.

http://ografologii.blogspot.cz/2008/06/ ... hetyp.html

[Alaja.]

Archetyp

Struktura psychiky

Podle C. G. Junga můžeme psychiku rozdělit na několik vrstev. Pod úrovní bežného vědomí se nachází vrstva osobního nevědomí, ta však spočívá ještě na hlubší vrstvě, nazvané kolektivní nevědomí. Modernější pojmenování pro tuto vrstvu zní objektivní psýché. Obsahem této vrstvy jsou způsoby chování, které jsou společné všem individuím, proto Jung volí označení kolektivní nevědomí. Pojem objektivní psýché vyjadřuje totéž: univerzální strukturu lidského druhu. Můžeme je používat jako synonyma. Protipólem kolektivního nevědomí je kolektivní vědomí: kulturní svět sdílených hodnot a norem. (Hall)

O obsahu nevědomí můžeme hovořit jen potud, pokud jsme schopni prokázat jeho obsahy. (Jung) Zatímco obsahy osobního vědomí jsou citově zabarvené komplexy, obsahy kolektivného nevědomí jsou archetypy. Archetypy jsou "vrozené vzorce imaginace a cítění" (Plháková).



Původ pojmu archetyp

Výraz "archetypus" se objevuje u Filóna Alexandrijského, Irenea a Dionýsia Areopagity v souvislosti s obrazem Božím. Bůh je nazýván "archetypickým světlem" (Ireneus). Augustin ve stejném kontextu používá slovo idea. Slovo "archetyp" je opis platónského pojmu eidos (idea). Platónova nauka o idejích vykazuje s archetypy silnou podobnost. Postupem doby však ustoupila do pozadí ve prospěch verifikovatelnějších hypotéz a materialistického náhledu na skutečnost.

Existenci idejí nebo archetypů je obtížné dokázat nebo vyvrátit. Jung se ve svých hypotézách o archetypech opírá především o empirický materiál v podobě snů a představ svých pacientů a o široké znalosti evropských i světových kultur a mytologií. Evidentnost, nahlédnutelnost jeho teorií vlastně předpokládá obdobné lidské znalosti a zkušenosti, o které se opírá; proto je při jejich nedostatku snadné Jungovy teorie odmítnout jako nepodložené.

Jung používáním výrazu archetyp záměrně odkazuje k pradávnému stáří nevědomých obsahů nebo odpradávna existujících obrazů a navazuje tím na velmi starou linii evopského myšlení, která však téměř upadla v zapomnění.

Archetypy však nejsou něčím novým. Pro archaického člověka byly archetypy jedinou realitou, zákonem života, normou platící odpradávna na popud nějakého božstva nebo hrdiny, kterou musel respektovat a následovat, aby "vzdoroval dějinám" - tj. nepředvídatelným událostem autonomní hodnoty. Profánní, v čase plynoucí každodenní skutečnost považoval archaický člověk za nápodobu (z jeho pohledu reálnějších) božských vzorů ve věčnosti (in illo tempore). Pomocí periodických ritualů tento kosmický řád obnovoval opakovaným návratem do "nového času" a napodobováním aktu stvoření světa z původního chaosu.

"Co to znamená "žít" pro člověka náležejícího k tradičním kulturám? Znamená to především žít podle mimolidských vzorů, shodně s archetypy. A tedy žít v lůně reálného, protože skutečně reálné jsou jen archetypy". (Mircea Eliade: Mýtus o Věčném návratu, s.65).

"V jistém smyslu lze říci, že řecká teorie věčného návratu je poslední variantou archaického mýtu o opakování archetypového úkonu, stejně jako bylo platónská doktrína o idejích poslední, ale také nejpropracovanější verzí archetypové koncepce. Zaslouží si pozornost, že obě tyto doktríny našly svůj nejdokonalejší výraz ve vrcholném období řeckého filosofického myšlení." (tamtéž, s. 82)



Dědičnost archetypů

Jung se domnívá, že duše dítěte není nepopsanou deskou, ale že se rodí s "diferencovaným, predeterminovaným, a proto individualizovaným mozkem" s "pohotovostí ke zděděným instinktům a preformacím." Součástí tohoto dědictví nejsou sice žádné konkrétní představy, nicméně dědíme možnosti těchto představ. Tyto možnosti se projevují už od malička specificky lidským způsobem pořádání snových obrazů. Důkazem dědičnosti možností představ je univerzální výskyt archetypů. (Jung: Výbor z díla II.sv, s. 178-179)

Je třeba zdůraznit, že archetypy nejsou vrozené obrazy, ale pouhé formy těchto možných obrazů. Pro lepší pochopení se uvádí příměr krystalické mřížky nebo dávno vyschlých koryt, kudy je však voda připravena ihned téct, jakmile se otevřou pomyslná stavidla - jakmile dojde ke vhodnému podnětu. Konkrétní podoba obrazů je samozřejmě podmíněna kulturním prostředím.

Z hlediska dědičnosti jsou archetypy psychickými aspekty mozkových struktur.



Projev archetypů

Nejznámějším projevem archetypů je mýtus a pohádka. Archetypy se však také mohou projevovat ve vizích a snech. Důležité je pochopit, že projev (obraz) archetypu není totéž, co archetyp sám; ten je ze své podstaty nevyjádřitelný a našemu vědomí nedostupný.
"Archetyp v podstatě představuje nevědomý obsah, který se uvědoměním a vnímáním mění, a to ve smyslu toho kterého individuálního vědomí, v němž se objevuje." (Jung: O archetypech kolektivního nevědomí, s.100).

Nevědomý obsah archetypu je nám tedy dostupný jen skrze nějakou formu, kterou na sebe vezme ve vědomí. Jeho vlastní obsahové jádro je našemu vědomí nedostupné. Není možné jej vysvětlit v jeho úplnosti, můžeme se o to jen pokoušet. Každý pokus o vysvětlení archetypu však není ničím jiným, než překladem, přepisem pra-obrazu do jiných obrazů, tvořených naším jazykem. Při výkladu archetypu si vlastně jen vypomáháme alternativním obrazy, které se nabízejí našemu vědomí.

Archetypické obrazy se mohou personifikovat jako snové postavy nebo jako klíčové postavy v našem životě, ale mohou se také projevovat jako zdroje silných lidských prožitků a zkušeností jako je svatba, smrt, sexuální spojení, obětování života, zamilování se, válka, vzpoura proti autoritě nebo hrdinský čin. To všechno jsou prastaré mnohokrát opakované lidské zkušenosti, které z úrovně objektivní psýché mohou zabarvovat naše prožívání situací.

Specifickým výrazem archetypických obrazů je samozřejmě svět umění. Archetypické obrazy mohou spolu-konstelovat sílu estetického účinku a také být zdrojem nadčasovosti takového vyjádření. Je tomu tak proto, že struktura objektivní psýché se v podstatě téměř nemění, je stejná dnes jako v antice nebo v pravěku.



Individuace

Celá pouť hrdiny, jímž jsme nebo můžeme být i my, je v analytické psychologii označována pojmem individuace. Na této cestě se setkáváme s všemožnými podobami kolektivních pra-obrazů neboli archetypů. Ty se v každém lidském vědomí alterují a vyjevují vždy jinak, protože každý proces individuace je naprosto jedinečný.

Individuace je psychologický vývojový proces, ve kterém se v hlubším významu stáváme tím, čím už jsme: naším Bytostným Já. To je zdánlivě to nejsnadnější - kdyby nám v cestě neležely závažné překážky. Jimi jsou na jedné straně podmínky a vlivy vnějšího světa, v kterém žijeme - a na straně druhé komplexy osobního nevědomí, ale také obsahy nevědomí kolektivního, jímž jsou archetpypy. Individuace by se dala přirovnat k alchymickému Velkému dílu (opus magnum), v němž musí jednotlivec proplout mezi oběma extrémy: vyhovět nárokům světa i nevědomí, ale nepropadnout ani jednomu. Nepropadnout kolektivní společenské masce, ale ani autosugestivní moci nějakého archetypu. Obojí je totiž silným pokušením, která nás vzdalují od našeho práva na sebeurčení.

Individuace jako odtržení od kolektivity

Odtržení od kolektivity musí člověk vyvážit a odčinit vytvořením nějakých nových hodnot. Rovněž však nesmí člověk povýšit své hodnoty na všeobecnou normu platící pro všechny, což by byl rys extrémního fanatismu. Individuace má totiž kolektivní normy ctít, přestože je svým způsobem překračuje.

Individuace je cesta uskutečňování toho, čím už na hlubší úrovni jsme a na jejímž obzoru i v jejímž středu leží Bytostné Já. Ne každý se však cestou individuace vydá, neboť životní obsah v podobě vyplňování kolektivních norem a vzorců se mu může zdát dostačující.

Individuace jako odtržení od fascinující moci archetypů

Jung upozorňuje na nebezpečí, které hrozí, když se člověk dostane do fascinující moci archetypu a ztotožní se s ním. Takové nebezpečí hrozí hlavně u archetypu matky (v případě ženy) a moudrého starce (v případě muže). Identifikace s archetypem vede na jedné straně k samolibosti a velikášství, na druhé straně k "inflaci ega". Nárůst pocitu moci nebo síly ve vědomí je kompenzován znehodnocením ega v nevědomí. Ego je tváří v tvář síle archetypu něčím nepatrným a méněcenným, nabubřelost, moc a božství magické figury moudrého starce nebo velké matky zcela popírá lidskost a význam vlastního já. Opačnou variantou je znehodnocení ega ve vědomí (skromnost, pokora, pocity méněcennosti), kompenzované nevědomou identifikací s úlohou spasitele. Oba případy jsou projevem "bohorovnosti", které se navenek vyznačují přílišným nebo nedostatečným sebevědomím. I mezi těmito extrémy musí "hrdina proplout". Nesmí propadnout kolektivitě, ale ani fascinaci "božských mocností" ve svém nevědomí.

Archetypy si můžeme představit horizontálně jako korálky na niti, jimiž prochází individuace, cesta jednotlivce, jako jednotlivými fázemi, přičemž první "zastávkou" by měla být persona (v první polovině života jako budování vnější identity), další stín a nakonec anima (v druhé polovině života jako určitý žádoucí odklon z povrchu do nitra). Avšak strukturu archetypů je možné číst i vertikálně - nadčasově - jako pomyslné plátky cibule obalující jádro psýché, jímž je Bytostné Já.



Nejznámnější archetypy analytické psychologie

Pro snažší představu je třeba znázornit archetypy v určité hierarchii a ve vzájemných vztazích.



schéma struktury psýché
Persona

Budeme-li postupovat od povrchu směrem do hloubky, setkáme se nejprve s archetypem persony. Persona je jednoduše řečeno naší maskou, kterou sice nejsme, ale domníváme se, že jí jsme a naše okolí se to domnívá také. Persona je mostem mezi námi a společností (světem kolektivního vědomí). Odpovídá naší společenské roli, s níž se více či méně identifikujeme.

Anima a animus

Komplementárním protikladem persony je dvojice archetpyů Anima / Animus. Komplementární proto, že zatímco persona představuje most k vnějšímu světu, anima (v případě muže) a animus (v případě ženy) představují spojení s nitrem a nevědomím. Jedná se o obraz ženství v psýché muže a obraz mužství v psýché ženy, který poznáváme skrze projekci na osobu opačného pohlaví.

Persona, animus a anima jsou struktury vztahů. Struktury identity tvoří já a stín.

Já a Stín

Já odpovídá naší identitě: sebeobrazu, s kterým se ztotožňujeme, zatímco stín tomu, co bylo výchovou zavrženo jako neslučitelné s představou já, tudíž to, s čím se identifikovat nechceme. Přesto obě části tvoří komplementární dvojici protikladů, z nichž jedna byla vynešena na "světlo vědomí" a druhá "zavržena do tmy." Stín může obsahovat i potenciálně přínosné kvality, které jáskému sebeobrazu chybí.

Dítě

Za předznamenání Bytostného Já můžeme považovat achetyp dítěte. Je to symbol nadčasové, potenciální celosti, která je tváří v tvář moci přírody nepatrná a zranitelná, má však nekonečný potenciál - jako hořčičné semínko (nekonečně malé a nekonečně velké). Je to symbol počátku a konce, toho co je nebo bylo, než vzniklo "já" a toho, co je nebo bude, až "já" zanikne. Tento paradox se zjevuje mýtem o věčném návratu nebo o cestě hrdiny tam a zase zpátky (Tolkienův Hobit).

Hrdina

Hrdina je archetypem vítězství vědomí nad nevědomím, světla nad temnotou. Můžeme jej považovat za aktualizaci potenciálu, které v sobě nese archetyp dítěte, který však vyžaduje hrdinský čin, konflikt s protichůdnými silami nevědomí, které na sebe v pohádkách berou podobu příšer nebo osudových překážek (Odysseus navracející se do rodné Ithaky). Nad nimi musí zvítězit důvtipem a odvahou.

Koré

K tomu, aby hrdina procitl z dítěte a vypravil se na svou hrdinskou pouť, potřebuje povzbuzení a pokyn od archetypu Koré (puer, panny). Kóré je pro muže součástí jeho animy (tudíž ji většinou poznává jen jako projekci), pro ženu je však součástí její hlubší ženské podstaty, která tvoří komplementární dvojici s archetypem matky (Démétér - Koré, matka - dcera, stáří - mládí). Tato ženská dyáda je metaforou nekonečného řetězu života, která z ženy snímá pocit tíže a izolace a poskytuje jí pocit katarze a znovuzrození.


Stařec a Matka

O tom, kam hrdina směřuje, jaký je smysl jeho cesty, je poučen archetypem moudrého starce, personifikací neomezeného ducha, moudrosti a životního smyslu. K archetypu starce je komplementární archetyp matky, milující a starostlivý, ale také divoký a nespoutaný zdroj všeho života a veškeré mnohotvárnosti psychiky: ochraňuje, ale i pohlcuje, jako bohyně Kálí život dává i bere. Matka jakoby říkala "odkud", stařec "kam". Pokud matka představuje zemi, hmotu a genetickou nebo osudovou dannost, pak stařec představuje nebe, transcendenci, moudrost a neomezenou svobodu ducha. V grafologii odpovídá archetyp matky symbolicky vlevo (odkud) a stařec vpravo (kam).

Bytostné Já

Ústředním, pořádajícím archetypem, k němuž hrdina směřuje, je Bytostné Já, centrální archetyp řádu, který se může promítat jako slunce nebo Bůh. Jeho typickým zobrazením je kruhovitá mandala, často obsahující symboliku kvaternity (čtvernosti). Tento archetyp je nejméně empiricky doložitelný, avšak pojmově nenahraditelný z hlediska popisu obecné struktury psýché a archetypů. Je spojen s nejvyšší mírou numinozity.


http://ografologii.blogspot.cz/2008/05/archetypy.html

[Pavla]

cemu rikas normalni fungovani? psanim sem , vyhledavanim odkazu, videi, vkladanim citaci stravis velkou cast dne a noci, nic proti tomu, bavi te to.... jako hra dobry.... Co na toto tve virtualni byti rika tvuj manzel, je-li ten pan skutecny?

[Pavla]

nebylo by lepsi, kdyby te bral jako rovnocennou bytost?

[malpan]

tohle je ve skutečnosti ta nejdůležitější věc v životě.

řekl bych, že nejdůležitější věcí je - přestat si myslet, že věci jsou takové, jak si myslíme, že jsou. To jsou jediné skutečné překážky, které máme. Pokud tohle dokážeme pustit, bude tu trvalá pohoda - co víc může jedinec udělat pro svůj pocit štěstí? - vždyť potom už stačí jen žít, jen být

[Linda]

Učí se být šťastní. Řekla bych, že tohle je ve skutečnosti ta nejdůležitější věc v životě.

Dokud hledáme, co je možné udělat pro to, abychom byli šťastní, nevidíme, že naše pocity něco odmítají: říkají "ne tohle nechci..."
Reagujeme tak na cokoliv, co vnímáme jako příčinu své nespokojenosti.

řekl bych, že nejdůležitější věcí je - přestat si myslet, že věci jsou takové, jak si myslíme, že jsou. To jsou jediné skutečné překážky, které máme. Pokud tohle dokážeme pustit, bude tu trvalá pohoda - co víc může jedinec udělat pro svůj pocit štěstí? - vždyť potom už stačí jen žít, jen být

[Linda]

to jsou stále akce ega, které praktikuje pouštění,
a protože mu to pouštění přijde důležité,
tak furt pouští

a nedokáže pustit to pouštění...

Je možné promítnout si představu držení i do puštění čehokoliv.

Ale pak je nutné být důsledný: i relaxace - která je puštěním svalového a mentálního napětí - by v tom případě byla aktivitou ega, které praktikuje pouštění svým rozhodnutím relaxovat. Proč člověk relaxuje? Přece protože se při ní jeho ego cítí příjemně. Jinak by ho to ani nenapadlo.

A jak je to doopravdy? Pustit je totéž co relaxace, a čím pročištěnější psychika je, tím rychleji počáteční rozhodnutí relaxovat zmizí. Velmi rychle vymizí napětí fyzické i mentální, a je úplně jedno, jestli to začalo svalovinou fyzickou, nebo jestli k puštění došlo v jiném z dalších obalů - těl: jestli puštění = "nechat být" započalo v energetickém poli/těle "masitém", pranickém, nebo v těle mentálním, propojeném s tělem emocionálním.

Může se jistě stát (bez ohledu na to, ve kterém energetickém poli relaxace/meditace započala), že se potřeba ega něco udělat a relaxovat/meditovat v průběhu relaxace/meditace nerozplyne; ego je natolik silné, že k puštění - ke skutečné relaxaci - nedošlo a dál přetrvává určité fyzicko-psychické napětí.

[Pavla]

Ale jako kuřák jenž je existencionálně ztotožněnej s kouřením,
(při kterém vypouštím nejen kouř z plic ale vypouští i všeliké starosti a úvahy apd.)

mám vcelku pochopení pro existencionální ztotožnění, na kterých jsme si vytvořili závislost,

které máme rádi a při kterých se cítíme dobře a které nás naplnují apd.

Mně se nechce pouštět kouření,
takže chápu, že někomu se nechce pustit praxi pouštění, protože je s ní spokojen a přináší mu výsledky,
někomu se nechce pouštět duchovních výsledků, jichž dosáhnul
apd.

Kdybych přestal kouřit, tak vím, že bych upadnul do velmi nepříjemné otupělosti

Do čeho by kdo upadnul někdo jiný kdyby pustil své připoutanosti nevím,
ale odhaduji že by skončil nejspíš v podobném stavu jako já....

Nepříjemný stav, temná noc duše nekuřáka....

V duchovní oblasti se dostavuje po nějaké vyšší zkušenosti, kdy se aktivuje oblast nevědomí

ale pust jsi zkousel, nebo ne? a pri pustu jsi dokazal nekourit....nebo ne?

[Pavla]

ale pust jsi zkousel, nebo ne? a pri pustu jsi dokazal nekourit....nebo ne?

Já dokážu kouřit i ve spánku, nějakej půst mě nerozhází....

tak to neni pust

[Pavla]

mne se velice osvedcuje vstupovat zamerne do stavu, ktere jsou vnimany jako neprijemne a dovolovat jim se rozpoustet.... tedy zavislosti se zamerne zbavovat.... Ten prvotni hrozne neprijemny pocit neboli abstak dovolit prozit.... se vsim vsudy... Teda kurak nejsem, ale zavslost na jidle je taky hrozne silna, coz se u vedomeho pustu krasne projevi, vcetne neprijemnych abstinencnich priznaku... tak tri prvni dny...pak nastane neuveritelna zmena...fyzicko psychicko dusevne duchovni...

[Návštěvník]

Není půst, jako půst....a pamatujte si, ryba není zvíře, je to rostlina...

Půst

Půst je jednání jedince nebo společenské skupiny dané odmítáním příjmu potravy, jeho redukcí na minimum nebo omezením na vyhraněné, skromností charakterizované pokrmy, jež má mít pro postící se osobní pozitivní přínos.

Půst se používá nejen v náboženství pro asketické prostředky, které způsobují, že tělo nedostává, nač je zvyklé. Motivem může být zdraví, očištění nebo nelpění na hmotném a přimknutí se k tomu, co člověka přesahuje, případně snaha o upevnění tělesného zdraví a duševní pohody.

Půst v křesťanství

V křesťanství je půst nebo postní doba obdobím přípravy na Velikonoce. Nemusí jít tedy jen o odepření si jídla, ale také zřeknutí se čehokoliv, co je v životě postradatelné, zbytečné nebo překážející.[1] [2] V západní církvi začíná postní doba Popeleční středou a trvá 40 dní (kromě nedělí). Ve východních církvích začíná „Velký půst“ v pondělí 7. týdne před Velikonocemi a končí v pátek 9 dní před Velikonocemi.

Půst v katolictví

V západním (katolickém) prostředí se běžně dodržuje jako postní den pátek, nepřipadá li na ten den liturgické slavení na úrovni slavnosti. Běžný páteční půst znamená zřeknutí se masité potravy v daný den. Vedle tohoto existuje též tzv. půst újmy, praktikovaný na Popeleční středu a na Velký pátek. Tento půst znamená, že věřící pozře pouze jedno běžné - ovšem bezmasé - jídlo denně, a z ostatní potravy v ten den citelně ubere. Půst je omezen věkem. Postit se mají věřící po dovršení 14. roku věku do dovršení 60. roku věku.[3] Věřící mimo toto věkové rozmezí půstem vázání nejsou. Od povinnosti postit se, může být věřící dispensován ze zdravotních či jiných závažných důvodů. V takovém případě je buď dispensován zcela, nebo je mu knězem určen nějaký úkon zbožnosti, kterým je půst nahrazen.

Za porušení půstu se nepovažuje snědení ryby. Ryba se nepovažuje za „běžné“ maso, a je brána jako postní pokrm.

Půst v pravoslaví

Ve východním křesťanství (pravoslaví) je půst vnímán jako požívání "suché stravy", a je přísnější než v katolickém prostředí. Běžné postní jídlo nesmí obsahovat nejen maso, ale rovněž cokoliv, co je živočišného původu (vejce, mléko a výrobky z nich), zakázán je rovněž olivový olej a alkohol. Na rozdíl od katolického prostředí se za postní jídlo nepovažuje ryba. Půst je možno zmírnit ve čtyřech stupních:

1.) povolení vína a oleje (nejmenší možná úleva)

2.) povolení ryby

3.) povolení veškerého jídla s výjimkou masa

4.) úplné zproštění povinnosti postit se[4]

Půst v židovství

V judaismu existují veřejné postní dny (hebrejsky: תענית ציבור, ta'anit cibur), které zahrnují 7 různých půstů (5 malých a 2 velké), vztahující se k různým událostem. Postní dny mají v judaismu velký význam, jsou neodmyslitelně spojeny s duševní očistou, sebezpytováním a studiem a jsou zároveň obdobou oběti, neboť namísto obětovaného zvířete, a jeho masa a tuku, člověk „spaluje“ (obětovává) „své maso a svůj tuk“.


Související články
Masopust
Hladovka
Abstinence
Ramadán
http://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%AFst

[malpan]

přestat si myslet, že věci jsou takové, jak si myslíme, že jsou. ... už stačí jen žít, jen být

[Pavla]

mne se velice osvedcuje vstupovat zamerne do stavu, ktere jsou vnimany jako neprijemne a dovolovat jim se rozpoustet.... tedy zavislosti se zamerne zbavovat.... Ten prvotni hrozne neprijemny pocit neboli abstak dovolit prozit.... se vsim vsudy... Teda kurak nejsem, ale zavslost na jidle je taky hrozne silna, coz se u vedomeho pustu krasne projevi, vcetne neprijemnych abstinencnich priznaku... tak tri prvni dny...pak nastane neuveritelna zmena...fyzicko psychicko dusevne duchovni...

Je to stejný jako u cigaret,
jen to nemá tak rychlej nástup jako ty cigára,
což by mohlo být tím, že nejíš 20 krát denně, zatímco klidně kouříš 20 denně

je to princip TND,

vcelku nepříjemnej stav bez (Boha, žvance, cigaret)

ten stav je neprijemnej, ale jen poprve... pri kazdem dalsim pokusu je to mene neprijemne... pak zjistis, ze jsi cely den nejedl a je ti stAle dobre... zadny abstinencni priznak, zad
ny stres, zadna TND.... podle me to tak funguje u kazde zavislosti, vcetne koureni i zaviosti na internetu a jinych... ziskana svoboda je a vnitrni sila...fajn.....

[malpan]

Tohle je vlákno ...nikoliv vlákno ...(to je jen for)

taky tak - vtípek

[Linda]

Může se jistě stát (bez ohledu na to, ve kterém energetickém poli relaxace/meditace započala), že se potřeba ega něco udělat a relaxovat/meditovat v průběhu relaxace/meditace nerozplyne; ego je natolik silné, že k puštění - ke skutečné relaxaci - nedošlo a dál přetrvává určité fyzicko-psychické napětí.

No o tom jsem spal,
když se naučíš padat nějakým směrem,
tak budeš padat tím směrem...

Kterým směrem padat budeš padat se učí pomocí vůle a zaměření pozornosti tím směrem...

Kdo se to pak naučí, ten už to pak nevidí že padá tím natrénovaným směrem,
pozornost jej tam automaticky spontánně vede,
nebot to už umí...

Je uvolněnej ?

No dozajista jo...ale je uvolněnej v nějakým směru...

Ten směr, o kterém mluvíš, je v původním záměru, a ten nepřetrvává.

Dá se to dost snadno ověřit: když se během nějaké činnosti nebo práce rozpozná konkrétní ulpění a upustí se od něj, v tom okamžiku se samo od sebe uvolní i fyzické tělo. Přímo tě to trkne, tak výrazný rozdíl to je.

Kdyby přetrvával záměr (směr, směřování... možná bys to nazval návykem upouštět od sebeztotožňování), vyvolával by napětí i dál a tělo by se neuvolnilo.

Energetická těla (fyzické, pránické, mentální, emocionální...) jsou vzájemně propojená, k napětí nebo k uvolnění dochází ve všech současně, a je jedno, ve kterém z nich se spustilo uvolnění, jestli v důsledku pochopení, nebo fyzickou relaxací.

[Linda]

Odkud se bere ta neustálá starost a potřeba dokazovat, že ego se nevědomky účastní všeho, co se obecně nazývá nějakým druhem sádhany?

Tohle mi opravdu vrásky nedělá.

Podstatné je, že díky jakékoliv poctivé sádhaně se vnímání zjemňuje. Není už tolik otupené tamasem, ani strhované radžasickou chtivostí. Proto se čím dál jasněji rozpoznávají příčiny a důsledky – dají se rozpoznat stejně jako u každého jiného přírodního procesu. A když si člověk po čase všimne, že sklony reagovat pod vlivem nevědomých závislostí postupně slábnou (některé rychleji, u jiných to probíhá pomaleji), úměrně tomu, jak ubývá sebeztotožňování s nimi, přejde ho potřeba pořád hlídat, jestli je to už dost dokonalé, jestli není v jeho reakcích ještě nějaký ten vliv ega.

Tak ať si je

Je Její starost, co - a jestli - si s tím něco udělá. Představa, že je potřeba do toho vesmírné Inteligenci neustále kafrat a zabývat se obavami, jestli ten návrat k Sebe-rozpoznání je už podle představy lidského ega naprosto "správný", jestli v tom není nedejbože ještě nějaké to ego, je vysloveně legrační.

Proč?

Je to jako kdyby si snová osoba (která probuzením zanikne) pořád hlídala, jestli to probouzení ze sna probíhá konečně bez chybičky -
jestli ona sama ho nedejbože nějak neovlivňuje...

...například tím, že potřebuje mít nad vším dohled, aby se to dělo jediným - podle ní - "správným" způsobem

[Linda]

já zas tak velký problémy nemám s ničím,
jakš takš mě to myslí, cítím se vcelku OK,
a život se mně vcelku daří

To je dost zřejmý

i tvá neutuchající chuť otloukat druhým o hlavu cokoliv, co řeknou

(něco si vždycky vymyslíš, nejseš přece blbec )


a dokazovat jim tak pořád znovu, že houby vědí,
že správně je to jedině tak, jak to vidíš ty


Proč ne, ego se nějak bavit musí