Nevědomá touha

[vostal petr]

Super ....

[Návštěvník]

Jo, tak definuj, co je pro tebe láska. Popiš ji.

Láska je zmizení iluze oddělenosti a poznání, kým skutečně jsi, kým jsem, kým jsme.

Aha, to je pro mne seberealizace.

Láska je blaženost. Láska je Bůh. Ty jsi Bůh, ty jsi láska, ty jsi blaženost. Máš ještě víc pojmů - konceptů na skladě, kterými se oblažuješ?

Naštěstí se žádný z těchto konceptů po seberealizaci nepotřebuje. Ale hledající si na ně - jak je vidět - velmi potrpí.

[Návštěvník]

Mooji:
musíš být schopná být ničím... ..."

Tedy nebýt ani láskou, ani blažeností, ani Bohem.

[Tara]

Mooji:
musíš být schopná být ničím... ..."

Tedy nebýt ani láskou, ani blažeností, ani Bohem.

Hele, Návštěvníku, který obvykle zakončuješ svůj příspěvek typickým usměváčkem, dovolím si k tobě (stejnou) otázku, která tady dnes už padla, kdo jsi ty?

[Návštěvník]

Mooji:
musíš být schopná být ničím "

Tedy nebýt ani láskou, ani blažeností, ani Bohem.

Není to náhodou tak, že ONO je vším, tedy i jednotlivými zdánlivě samostatně existujícími tvary, které jsou pouhými aspekty TOHO? Pak ovšem nemůžeme být ani láskou, ani blažeností, ani Bohem, protože žádné skutečné "my", které by tím mohlo být, neexistuje. A když si iluzorní já charakteristiky TOHO přivlastní, pokračuje dál hra na iluzorní existenci, ve které neexistující "někdo" si připisuje charakteristiky BYTÍ.

[Návštěvník]

Mooji:
musíš být schopná být ničím... ..."

Tedy nebýt ani láskou, ani blažeností, ani Bohem.

Hele, Návštěvníku, který obvykle zakončuješ svůj příspěvek typickým usměváčkem, dovolím si k tobě (stejnou) otázku, která tady dnes už padla, kdo jsi ty?

No, já přece. Nejsem ani láskou, ani blaženostií, ani Bohem - není důvod něčím být. Nic nechybí.

[Tara]

Opravdu?
Nic nechybí?

[Návštěvník]

Mooji:
musíš být schopná být ničím "

Tedy nebýt ani láskou, ani blažeností, ani Bohem.

Není to náhodou tak, že ONO je vším, tedy i jednotlivými zdánlivě samostatně existujícími tvary, které jsou pouhými aspekty TOHO? Pak ovšem nemůžeme být ani láskou, ani blažeností, ani Bohem, protože žádné skutečné "my", které by tím mohlo být, neexistuje. A když si iluzorní já charakteristiky TOHO přivlastní, pokračuje dál hra na iluzorní existenci, ve které neexistující "někdo" si připisuje charakteristiky BYTÍ.

To by znamenalo: Jsem zdánlivě samostatně existující tvar, který je pouhým aspektem Toho. Ale jak vznikne myšlenka, že jsem tímhle - tedy zase něčím, tak už je to opět v háji.
Vědomí, kterému se obvykle říká vědomí "já", ale existuje, ne že neesxistuje. Jak si to vědomí začne říkat, že je něčím - osobou, člověkem, mizerou, láskou, Bohem, blažeností atd., tak se začne vydělovat. Na začátku by ještě šlo, když si vědomí říká: Jsem vědomí. Tak nějak to doporučoval Nisargadatta. Zásadně si prý neříkat, že jsem to a to.

[Tara]

A jak to máš momentálně ty?

[Návštěvník]

A jak to máš momentálně ty?

Už si neříkám vůbec nic.

[Tara]

A jak to máš momentálně ty?

Už si neříkám vůbec nic.

Ještě že tak.
Nápodobně :-)

[Návštěvník]

Mooji:
musíš být schopná být ničím "

Tedy nebýt ani láskou, ani blažeností, ani Bohem.

Není to náhodou tak, že ONO je vším, tedy i jednotlivými zdánlivě samostatně existujícími tvary, které jsou pouhými aspekty TOHO? Pak ovšem nemůžeme být ani láskou, ani blažeností, ani Bohem, protože žádné skutečné "my", které by tím mohlo být, neexistuje. A když si iluzorní já charakteristiky TOHO přivlastní, pokračuje dál hra na iluzorní existenci, ve které neexistující "někdo" si připisuje charakteristiky BYTÍ.

Jak si to vědomí začne říkat, že je něčím - osobou, člověkem, mizerou, láskou, Bohem, blažeností atd., tak se začne vydělovat.

Při neosobním uvědomování, kdy Vědomí vnímá v Sobě všechno dění (tj. živé i neživé objekty + jejich pohyby) jako Svoje pohyby, pohyby prázdného čistého neomezeného Vědomí, nedochází už k sebeztotožňování s žádným jednotlivým objektem, tedy ani s poznávajícím individuálním "já".

[Návštěvník]

PS. oprava:

Při neosobním uvědomování, kdy Vědomí vnímá v Sobě všechno dění (tj. živé i neživé objekty + jejich tvary a pohyby) jako Svoje tvary a pohyby, tvary a pohyby prázdného čistého neomezeného Vědomí, nedochází už k sebeztotožňování s žádným jednotlivým objektem, tedy ani s poznávajícím individuálním "já".

[Tara]

Při neosobním uvědomování, kdy Vědomí vnímá v Sobě všechno dění (tj. živé i neživé objekty + jejich pohyby) jako Svoje pohyby, pohyby prázdného čistého neomezeného Vědomí, nedochází už k sebeztotožňování s žádným jednotlivým objektem, tedy ani s poznávajícím individuálním "já".

Jak tobě je blízký Krishnamurti v tom, co říká....?

[Tara]

Při neosobním uvědomování, kdy Vědomí vnímá v Sobě všechno dění (tj. živé i neživé objekty + jejich pohyby) jako Svoje pohyby, pohyby prázdného čistého neomezeného Vědomí, nedochází už k sebeztotožňování s žádným jednotlivým objektem, tedy ani s poznávajícím individuálním "já".

Jak tobě je blízký Krishnamurti v tom, co říká....?

Nebo Drtikol, když hovořil o pozorování, resp. dívání se na strom před sebou. Bez jakéhokoli uchopení pozorovaného a jeho ocejchování.... jedná se o Krásu přítomného okamžiku....., volnost, která neví.....

[Návštěvník]

Při neosobním uvědomování, kdy Vědomí vnímá v Sobě všechno dění (tj. živé i neživé objekty + jejich tvary a pohyby) jako Svoje tvary a pohyby, tvary a pohyby prázdného čistého neomezeného Vědomí, nedochází už k sebeztotožňování s žádným jednotlivým objektem, tedy ani s poznávajícím individuálním "já".

Ani trvale Probuzení tohle zpočátku nezažívali trvale; natož člověk, který má ještě spoustu nerozpoznaného sebeztotožňování s iluzorní "vlastní" osobou; ale i jen dočasná zkušenost stavu čistého BYTÍ během každodenních činností, kdy všechno se změní v živou Prázdnotu, v pohyby Vědomí, pozorované Vědomím, je nezapomenutelná. Úplně změní pohled na tu takzvanou duchovní cestu k Sebe-rozpoznání, kterou podniká Vědomí v podobě neexistujícího duchovního já - a často se z ní pak stává jen další podnikatelská aktivita ega...

Jo, duchovní podnikatel, to bývá někdy síla


PS. K těm Mistrům, které Evo cituješ: je mi blízkých i mnoho dalších, každý z nich to říká trochu jinými slovy...a s vděčností a pokaždé znovu i s údivem se vnímá, že všichni mluví o tomtéž.

Přitom by se dali chytat za slova, která k tomu použili, protože každé slovní vyjádření se dá zpochybnit... pokud se v někom objeví taková potřeba. Taky se to v diskusích stává

Dá se to brát jako součást té jedinečné Hry. Jak jeden z Mistrů říká: The play must go on

[Návštěvník]

díky (a opravdu díky), za častokrát vyjádřená naše mínění, někdy až přesvědčení, dá se vyvnímat, odkud a proč jsou naše slova vedena...

[Návštěvník]

dá se vyvnímat, odkud a proč jsou naše slova vedena...

no... podle mé zkušenosti je tahle schopnost pokaždé úměrná jen té míře, v jaké zmizela naše potřeba mít na to naprosto jasný názor, který se nám automaticky objevil na základě všech našich dosavadních zkušeností. Takže jsme ochotní

pozorně, tiše plně a pozorně vnímat to, co právě je...

Když tu je mysl začátečníka, východiskem při pozorování momentálního dění je něco jako posvátné "nevím"..., plná, tichá pozornost, všímavost...

[Návštěvník]

No, já přece. Nejsem ani láskou, ani blaženostií, ani Bohem - není důvod něčím být. Nic nechybí.

Dokud se nepotká někdo, komu to, že nic nechybí, chybí, viď? Nebo když se setkáš s někým, kdo nejen že nechyběl, ale je jaxi navíc a svou přítomností to Tvé "nic nechybí" narušuje.

Ono obvykle není problém uvolnit se v přírodě, v klidu, v samotě, ztratit tady ego, objevit tady svou nekonečnost. Ale bez lásky je to jen povrchní záležitost a lehce o to ve společnosti těch co Ti "nesednou", při běžném životě mezi lidmi, přijdeš, vasány vytáhnou drápky, protože chybí spojení.

Láska je blaženost. Láska je Bůh. Ty jsi Bůh, ty jsi láska, ty jsi blaženost. Máš ještě víc pojmů - konceptů na skladě, kterými se oblažuješ?

Naštěstí se žádný z těchto konceptů po seberealizaci nepotřebuje. Ale hledající si na ně - jak je vidět - velmi potrpí.

Když se probudí láska, spojení s Bohem, které je blahem, tak zmizí potřeba se nějak vymezovat a považovat sebe za něco, čím není ten druhý, protože to Božství nalézáš v každém, koho si jako lásku uvědomuješ.

Nebudeš chodit a říkat: "Já jsem láska, já jsem Bůh, já jsem blaženost", ale ta láska, která v Tobě je jako Tvá skutečná podstata, dokáže v těch, které miluješ, probouzet spojení s Tebou, spojení s Bohem, spojení s blahem, spojení se Sebou samým. Netvrdím, že to spojení dokáže probudit v každém, ale ten kdo je alespoň trochu otevřený lásce, ten, kdo se jí nebojí, to poznává, jsi pro něj branou ke svobodě. A zároveň, když se ta brána ke svobodě projde, když ten, kdo Tě miluje stejně bezpodmínečně jako Ty jeho, zmizí ve Tvém srdci, nestrádá, když s Tebou není, protože kdykoliv si uvědomí lásku, tak spolu stále jste.

[Návštěvník]

Při neosobním uvědomování, kdy Vědomí vnímá v Sobě všechno dění (tj. živé i neživé objekty + jejich pohyby) jako Svoje pohyby, pohyby prázdného čistého neomezeného Vědomí, nedochází už k sebeztotožňování s žádným jednotlivým objektem, tedy ani s poznávajícím individuálním "já".

Jak tobě je blízký Krishnamurti v tom, co říká....?

Nebo Drtikol, když hovořil o pozorování, resp. dívání se na strom před sebou. Bez jakéhokoli uchopení pozorovaného a jeho ocejchování.... jedná se o Krásu přítomného okamžiku....., volnost, která neví.....

Špatně pochopená slova realizovaných mohou vést k těmto oboum extrémům - jsi láska, jsi blaženost, jsi Bůh ( najde se i u Ramany) x vůbec nejsi, ale za to já jsem neosobní Vědomí. Do obojího náhledu se dá zcela vžit, jak je zde možné v obou extrémech tak často pozorovat.
Typické je také to zajištování své pravdy. Probuzený nemá potřebu něco zajištovat.

Realizovaný vždy mluví podle zralosti svého "posluchače". Takže často říká něco jiného/různého nebo si i zdánlivě protiřečí. Je to živé.

Ale v těch obou extremních případech špatně pochopených slov probuzených se neustále opakuje jen to samé. Je to mrtvé.
V obou prřpadech se jedná o silnou připoutanost ke své představě. A v obojím chybí láska.