Nevědomá touha

[Návštěvník]

To já neumím a když už teda jakože si tu touhu zakážu ( a zase jsem naletěla), tak přijde prázdnota a smutek...
A potom nevím, jestli je dobře (pro proces transformace) tu touhu umenšovat...

Jak píšeš, že když ji přijmeš do náruče jako své vlastní vnitřní dítě, že se umenší, ukonejší a dojde k naplnění.... (to neznám).
Není ale to naplnění pak výsledek - ukonejšená OSOBA, INDIVIDUALITA?

[Návštěvník]

Naplnění nastane přijetím. Objeví se uklidnění, utišení. Spokojenost s tím, co právě je.

Balsekar říká, že klíčem k neosobnímu vnímání je přijetí.

[Návštěvník]

To já neumím a když už teda jakože si tu touhu zakážu ( a zase jsem naletěla), tak přijde prázdnota a smutek...
A potom nevím, jestli je dobře (pro proces transformace) tu touhu umenšovat...

Zakázání = odmítnutí. Bolest se tím zesílí.

Opakem toho je přijetí. Obejmutí vnitřního Dítěte v sobě je jeden ze způsobů, jak se dá plně, celým srdcem přijmout i to zdánlivě nepřijatelné. Nejen myšlenkově, ale celobytostně. Prožitkem.

Protože jen celobytostné přijetí zafunguje, samo zruší nespokojenost a smutek. To je proces transformace.

[Návštěvník]

To já neumím a když už teda jakože si tu touhu zakážu ( a zase jsem naletěla), tak přijde prázdnota a smutek...
A potom nevím, jestli je dobře (pro proces transformace) tu touhu umenšovat...

Zakázání = odmítnutí. Bolest se tím zesílí.

Opakem je přijetí.

To obejmutí vnitřního Dítěte v sobě je jeden ze způsobů, jak se dá přijmout.

Nejen myšlenkově, ale celobytostně. Prožitkem.

Protože jen celobytostné přijetí zafunguje, samo zruší emoce, které vyvolávaly nespokojenost a smutek.

Kód: Vybrat vše

Touha je silný a reflektovaný nenaplněný vztah k něčemu, co by si člověk přál, zejména když předmět touhy je vzdálený, neurčitý a naděje na splnění je malá. Od potřeby se liší stálostí a vzdáleností předmětu, od přání svou naléhavostí.

Touha je především silná a řekla bych dokonce nejsilnější energie, schopna kámen přeměnit ve zlato :-) Na rozdíl od potřeby nebo přání, viz. pěkně popsáno.
Podle intenzity touhy můžeme hovořit o malém plamínku, plameni, ohni,.... jehož účinky mohou být transformativní, jako u ptáka Fénixe.... Proto nepovažuji snahu o utišení touhy jako to pravé ořechové, pokud není pro nás "cílem" ukonejšena osoba (pták Fénix neshořel v plamenech a tudíž se nenarodil coby nesmrtelný, jen v rámci sebe coby osoby přijal svou touhu, tím ji umenši a výsledkem je ukonejšený stále stejný původní Fénix)...

Alespoň tak to cítím....

Je třeba využít tu nejsilnější sílu v nás k transformaci starého v nové.

[Návštěvník]

Touha, aby něco nastalo... aby docházelo k transformaci... vede ke snažení osoby využít tu nejsilnější sílu v nás, aby...

[Návštěvník]

Touha, aby něco nastalo... aby docházelo k transformaci... vede ke snažení osoby využít tu nejsilnější sílu v nás, aby...

Ano, vnímám tam to aby... :-)

V souvislosti s tím je ale dobré si ujasnit, CO by mělo být tím "výsledkem". Po čem nejvíce toužíme.
Podle toho pak bude uplatňován patřičný prostředek, který k tomu cíli bude směřovat.

Pokud je mým cílem ukonejšená (a stále tatáž) osoba (třeba bez stop emocí), pak bude upřednostňovat techniku všimnutí si, přijetí.

Pokud je cílem transformace osoby v nesmrtelné bytí, řekněme, v Lásku (díky Janě se mi to slovo ani nechtělo psát, ale v tomto případě udělám výjimku), pak chci shořet v plameni.
Musím. ♥

Každý to máme právě teď jinak a alespoň u mne není jiné cesty, cítím ji jako nevyhnutelnou...

Stejně tak to máš, ale zase trošku jinak, teď ty.... všechno je v pořádku...

[Návštěvník]

Jsou tady videa, Jana je tu přidávala, a dokonce Petra Vostála svého času dost zaujaly, kde se hovoří o třech možných způsobech cesty.

První - na případný "jed" použijeme protijed a tím zneutralizujeme "barvu", třeba emoci.

Druhá - "jed" využijeme k transformaci, přeměně... vlastně jako lék...

Třetí - neuděláme nic, ke všemu přistupujeme jen jako tišší pozorovatelé, vše je takové, jaké právě je...


Tvá cesta obejmutí vnitřního dítěte atd. atd. mi přijde jako cesta popisovaná jako první.

[Návštěvník]

Jsou tady videa, Jana je tu přidávala, a dokonce Petra Vostála svého času dost zaujaly, kde se hovoří o třech možných způsobech cesty.

První - na případný "jed" použijeme protijed a tím zneutralizujeme "barvu", třeba emoci.

Druhá - "jed" využijeme k transformaci, přeměně... vlastně jako lék...

Třetí - neuděláme nic, ke všemu přistupujeme jen jako tišší pozorovatelé, vše je takové, jaké právě je...


Tvá cesta obejmutí vnitřního dítěte atd. atd. mi přijde jako cesta popisovaná jako první.

Během let je to snadnější, protože se to už nevidí jako "jed"; je to asi důsledek zkušenosti, že i to, co se zpočátku chápalo jako "jed", je pohyb Vesmírné Energie, která v té Své Hře na sebe přijímá nejrůznější formy.

Je taky snadnější i ta třetí cesta, kdy se nechávají všechny reakce osoby probíhat, když se objeví, a jen se tiše přátelsky pozorují. Tahle cesta dobře funguje v každodenním běžném dění, kdy nedochází k velkým turbulencím osobního já. Objetí vnitřní Dítěte se hodí, hlavně když se objeví nějaká mimořádně prudká emocionální reakce a její síla v tu chvíli znemožňuje upustit od ztotožnění s ní a s úlevou ji jen tiše pozorovat neosobním prostorovým vědomím.

[Tara]

Jj, to slovo jed jsem použila, aby to bylo transparentnější a použil ho i ten člověk ve videu, hledala jsem ta videa, bohužel nenašla, je to nauka dzogchen, Petr byl z těch videí tehdy nadšený :-)

[Návštěvník]

Tady viewtopic.php?f=323&t=2059#p30067 jsou informace o dzogčhenu (taky je mi díky té zkušenosti blízký )

a videa s Učením Dawy Gjaltsena jsou tady viewforum.php?f=323

[Tara]

Jj, to je ono, co jsem hledala :-)

"Buddhovská přirozenost je v každé živé bytosti, nejen v lidech, má ji také hmyz, každé zvíře a významnou částí smyslu tohoto života je této buddhovské přirozenosti dosáhnout.

V dharmě jsou v zásadě možné tři cesty:

1. ODŘÍKÁNÍ

- vzdávání se negativity, negativních myšlenek, emocí.
Učíme se je kontrolovat a zříkat se jich, to je cesta sútry.

Metafora s jedovatou rostlinou - běžný člověk ji nemůže pozřít, když to udělá, zemře. Snaží se tedy tomu vyhnout, zříkáme se, odhodíme tu rostlinu. dáme ji někam, kde na ni nedosáhnou děti, kde neublíží.

2. TRANSFORMACE

- cesta tantry.
V principu není nutné se zříkat věcí, pěti jedů a nevědomosti. tantra se snaží spíše s jedy pracovat a přeměňovat je v pět moudrostí.

Metafora s jedovatou rostlinou - lékař jedovatou rostlinu promění v lék, přidá další bylinu a vytvoří lék, který vyléčí nemoc.

3. CESTA OSVOBOZENÍ - CESTA DZOGČHENU

-na této cestě se nezříkáme pěti jedů nebo negativních emocí, ani je nepřeměňujeme, necháváme je tak, jak jsou. Nenásledujeme je, nerozebíráme, necháme je být.
Když tyto emoce necháme být takové, jaké jsou, nemají vlastní sílu na to, aby trvaly. A tak se samy osvobodí.
To se nazývá samoosvobozením.

Metafora s jedovatou rostlinou - páv se jedem živí. nemusí se jí zříkat, ani se nesnaží přeměnit jed. Jed ještě zvýrazní jeho krásu a barvy.

Všechny tři cesty jsou stejně důležité.


viewforum.php?f=323

Díky.

[Návštěvník]

na této cestě se nezříkáme pěti jedů nebo negativních emocí, ani je nepřeměňujeme, necháváme je tak, jak jsou. Nenásledujeme je, nerozebíráme, necháme je být.
Když tyto emoce necháme být takové, jaké jsou, nemají vlastní sílu na to, aby trvaly. A tak se samy osvobodí.
To se nazývá samoosvobozením.

Tenhle přístup je nejen v dzogčhenu, je to univerzální princip. Zřejmě proto mě velmi oslovila na stejném principu založená "PRAXE PŘIJETÍ" viewtopic.php?f=132&t=6261#p100834

Hawkinsova kniha
Letting Go: The Pathway of Surrender
Nechat být: cesta vzdávání se (odevzdávání)

popisuje jednoduché a účinné prostředky, jimiž lze nechat být - upustit od toho, co znemožňuje osvícení a osvobození od negativity. Během mnoha desetiletí autorovy klinické psychiatrické praxe bylo primárním cílem hledat nejefektivnější způsob ke zmírnění (odstranění) lidského utrpení ve všech jeho rozmanitých podobách. Ukázalo se, že vnitřní mechanismus odevzdání je velký praktickým přínosem a je popsán v této knize.

Předešlé knihy Dr. Hawkinse jsou zaměřené na pokročilé stavy vědomí a osvícení. V průběhu let se tisíce studentů vyptávaly na praktickou techniku, jejíž pomocí lze odstranit vnitřní zablokování spokojenosti, láskyplnosti, radosti, úspěchu, zdraví a nakonec i osvícení. Tato kniha poskytuje mechanismus, umožňující tyto bloky pustit.

Mechanismus odevzdávání, který Dr. Hawkins popisuje, lze provádět uprostřed každodenního života. Kniha je stejně vhodná pro všechny stránky lidského života: pro fyzické zdraví, kreativitu, finanční úspěch, emocionální léčení, seberealizaci v zaměstnání, vztahy, sexualitu, i pro duchovní růst.

Je to neocenitelný zdroj pro všechny profesionály, kteří pracují v oblasti duševního zdraví, v psychologii, medicíně, svépomoci, léčbě závislostí, i duchovního rozvoje.

http://www.amazon.com/Letting-Go-The-Pa ... 1401945015

[Tara]

Mě tady v tom chybí právě ta Vášeň, planoucí, horoucí srdce, které plane, hoří právě tou Touhou po Pravdě...

Měl Ji v sobě Ježíš, Ramakrišna, Vivékananda, Jogananda (ten ji nejvíce uschovával ve vnitř z těchto jmenovaných, méně pak Vivékananda, Ramakrišna ten byl po indicky typickým bhakti zbožňovatelem na hranici zdravého rozumu, no a Ježíš, tady se krásně snoubí horoucí srdce s vědoucí myslí)...

Sama vím, co je to horoucí srdce a co dokáže, když na čas tato vášeň překryje Celek, Pravdu, neosobní Bytí... :-), jaké důsledky to má pro osobu, stále ještě osobu, jaká je kocovina a těžké vystřízlivění.... a přece to za to stojí, za tyto zkušenosti.... :-)

No a nemohu nevzpomenout blízkého Krishnamurtiho, který krásně hovoří právě o Vášni, Touze, která plane bez příčiny.... a to je ten stříbrný vítr, který sem tam vzpomíná Miroslav (nebo jak se jmenuje) a který občas tak krásně z jeho strany vane... ♥

[Návštěvník]

Sama vím, co je to horoucí srdce a co dokáže, když na čas tato vášeň překryje Celek, Pravdu, neosobní Bytí...

Ještě hlubší je tichá, celobytostná vášeň v sebe-odevzdávání Tomu, co všechno existující ze Sebe Sama tvoří... protože jen taková vášeň může člověka přimět, aby byl ochotný stále znovu upouštět od momentálního osobního chtění, nechávat být, a přijímat i fakt, že v řadě případů se mu to ještě nedaří...

I to se ale v nejhlubší důvěře a lásce dá odevzdávat Jemu - Milenci všech bytostí, Jedinému, Všetvořícímu



Žádná pozemská vášeň se svou silou s touhle vášní srovnat nedá... říká se jí taky Parabhakti; je to asi stav, kdy džnána splývá s bhakti v jedno

O svých zkušenostech s tím píše i Dr. Hawkins, jeho knihy můžou být velkou pomocí

[Tara]

A přece a přece.... nemůžeš si pomoct, je to silnější než ty a tak je skrze tvou figurku projevováno, jak je projevováno s povědomím o Domově, v Sobě...

Ještě hlubší je tichá, celobytostná vášeň v sebe-odevzdávání Tomu, co všechno existující ze Sebe Sama tvoří... protože jen taková vášeň může člověka přimět, aby byl ochotný stále znovu upouštět od momentálního osobního chtění, nechávat být, a přijímat i fakt, že v řadě případů se mu to ještě nedaří...

I to se ale v nejhlubší důvěře a lásce dá odevzdávat Jemu - Milenci všech bytostí, Jedinému...

Dávám si tato tvá slova k obrazu Ježíše, Ramakrišny, Vivékanady a dalších, kde to horoucí srdce vnímám a právě proto, že měli toto horoucí srdce, vášeň pro Pravdu v sobě, projevovali se, jak se projevovali. Nemohli jinak! A určitě u nich jejich jednání, často plamenná a pro mnohé nepochopitelná nebyla vedena osobní pohnutkou, osobním chtěním právě proto, že ta vášeň pocházela z Touhy po Pravdě, osvobození, Pochopení....

Ty píšeš převážně jen o osobní rovině - mentální osobní chtění, nechávat být, nenechávat být, nedaří, daří, odevzdávat se Jemu.... všechno je to v osobní režii figurky, kde je ten přesah, kdy prostě necháš hořet srdce tím, čím hoří a nestaráš se o to, jestli je to správně nebo to není správně a ještě k tomu ji potřebuje někomu odevzdávat.... ee :-)

[Tara]

Největším Tajemstvím života je Život sám.

V Něm není místo pro nikoho, komu by se odevzdávalo...

Proto se i jmenuji, jak se jmenuji.

[Tara]

Eva

Konečná

Nada

Tara

Aniž bych si nějak zvlášť ta jména vybrala, přece ke mně patří.
Přišla jsem k nim jak slepý k houslím...

[Návštěvník]

Ty píšeš převážně jen o osobní rovině - mentální osobní chtění, nechávat být, nenechávat být, nedaří, daří, odevzdávat se Jemu.... všechno je to v osobní režii figurky, kde je ten přesah, kdy prostě necháš hořet srdce tím, čím hoří a nestaráš se o to, jestli je to správně nebo to není správně a ještě k tomu ji potřebuje někomu odevzdávat.... ee :-)

Osobní já, ve kterém si Vesmírné Bytí tu zkušenost ještě nezaktivovalo, to takhle vidí - jak jinak, každá osoba si promítá na ostatní svoje vlastní chápání, vyplývající z dosavadních vlastních zkušeností

To je normální a pokračuje to tak dlouho, dokud se ten, kdo hledá trvalou spokojenost a naplnění, nakonec nezačne celou duší a srdcem obracet k Němu, k Jedinému - všetvořícímu Transcendentnímu Bytí

láska už by neměla být jen zamilovaností s nevědomou motivací plodit ideální děti, ale láska, která jde za hrob, do věčnosti. Cesta do transcendentna...

protože už všechno, i to nejnadějnější v dualitě nakonec pokaždé vedlo jen ke zklamání a k utrpení, ke stále hlubší marnosti všeho..., která se už prostě nedala vydržet

Jak dlouho to bude trvat? Moc mi pomáhá pochopení, že tahle Boží Hra návratu k Sebe-rozpoznávání v lidských tvarech je v každém z Jeho tvarů jedinečná, naprosto originální - a že proto nemá smysl kohokoliv přesvědčovat.

Co tedy smysl má? Můžeme povědět, jak to vnímáme, jaké zkušenosti zatím máme - a to je asi všechno; snad jen ještě držet si palečky a vzájemně si popřát, aby toho dalšího utrpení bylo co nejmíň

[Návštěvník]

Největším Tajemstvím života je Život sám.

V Něm není místo pro nikoho, komu by se odevzdávalo...

Probuzení (Míla Tomášová)

Ráno jsem vstala,
abych Tě pozdravila
tak jako dřív.
Však ač jsi všude,
nikde Tě nenalézám.

Tvůj oltář zprázdněl
a růže na něm již nevoní.
I všechny ostatní věci jsou prázdné,
a přece všechny prorůstáš jako strom bódhi.

Nejsi tu jako dřív, v mém Srdci -
neboť hle, již není Srdce,
a ani já tu nejsem jako dřív,
než zemřít jsem si přála ve Tvém objetí.

Nejsi tu Ty a nejsem tu já,
a přec Tě tolik mám,
že zhaslo přání poslední,
bych objetí Tvé ještě vnímala.

V naprosté jistotě,
že vždy tak tomu bylo,
na Počátku a po všechny Věky Věků.

[Návštěvník]

A přece a přece.... nemůžeš si pomoct, je to silnější než ty a tak je skrze tvou figurku projevováno, jak je projevováno s povědomím o Domově, v Sobě...

Ještě hlubší je tichá, celobytostná vášeň v sebe-odevzdávání Tomu, co všechno existující ze Sebe Sama tvoří... protože jen taková vášeň může člověka přimět, aby byl ochotný stále znovu upouštět od momentálního osobního chtění, nechávat být, a přijímat i fakt, že v řadě případů se mu to ještě nedaří...

I to se ale v nejhlubší důvěře a lásce dá odevzdávat Jemu - Milenci všech bytostí, Jedinému...

Dávám si tato tvá slova k obrazu Ježíše, Ramakrišny, Vivékanady a dalších, kde to horoucí srdce vnímám a právě proto, že měli toto horoucí srdce, vášeň pro Pravdu v sobě, projevovali se, jak se projevovali. Nemohli jinak! A určitě u nich jejich jednání, často plamenná a pro mnohé nepochopitelná nebyla vedena osobní pohnutkou, osobním chtěním právě proto, že ta vášeň pocházela z Touhy po Pravdě, osvobození, Pochopení....

Ty píšeš převážně jen o osobní rovině - mentální osobní chtění, nechávat být, nenechávat být, nedaří, daří, odevzdávat se Jemu.... všechno je to v osobní režii figurky, kde je ten přesah, kdy prostě necháš hořet srdce tím, čím hoří a nestaráš se o to, jestli je to správně nebo to není správně a ještě k tomu ji potřebuje někomu odevzdávat.... ee :-)