Nevědomá touha

[nejsem]

Nikoho ještě prozazím nějaký kecy přímo neosvobodily...

No, schopnej advokát dokáže divy..

[nejsem]

Asi takhle, člověk by se musel rodit slepej, hluchej bez citu,.. pak by se snad mohl dočkat nějaké originální myšlenky.. Ale asi by mu to bylo k prdu, pač by meměl reflexi.

[Návštěvník]

Prázdnota je Zdrojem všeho projeveného.

Na rozdíl od nicoty

[Návštěvník]

"Zabít Buddhu" = upustit od ulpívání na představě stavu buddhovství. A od ulpívání na tom, kdo podle tebe dosáhl stavu buddhovství.

[nop]

"Zabít Buddhu" = upustit od ulpívání na představě stavu buddhovství. A od ulpívání na tom, kdo podle tebe dosáhl stavu buddhovství.

To jistě platí v době, která je časově vzdálená od počátku, když bylo vše chápané jako svěží.
Proto také i u nás v Evropě okolo 1500 (patnáct století po zakladateli Ježíšovi) vznikla reformace, chtěli to oživit a zbavit se zvyklostí "nasbíraných cestou" po staletí. Dokonce snížili význam spisů napsaných později (v tradici) a vyzvedli heslo "sola scriptura", to znamená "jen samotné Písmo" a nehledět na to, kdo co psal později.
Kdybych to divné buddhistické vyjadřování porovnal s územím u nás, vidím rozdíl.
Když už se doporučuje a traduje "napodobení Krista" (jak to nazval Kempenský), potom potkat Krista nebo někoho kdo je dost vysoko a blíže Kristu by mohlo znamenat vítanou možnost naučit se něco a pokračovat. Proč zabít Krista (a pokračovat po svém)? Podobně proč "zabít arahata, Buddhu" ? Je to takový styl řeči, že kroutím nosem.

[Návštěvník]

"Zabít Buddhu" = upustit od ulpívání na představě stavu buddhovství. A od ulpívání na tom, kdo podle tebe dosáhl stavu buddhovství.

Tehdy to učitel řekl jen žákovi, který k té šokující výzvě už dozrál. Měl za sebou intenzivní praxi, při které jeho závislosti postupně vymizely a v jeho egu převažovala už jen snaha dosáhnout buddhovství.

[nop]

"Zabít Buddhu" = upustit od ulpívání na představě stavu buddhovství. A od ulpívání na tom, kdo podle tebe dosáhl stavu buddhovství.

Tehdy to učitel řekl jen žákovi, který k té šokující výzvě už dozrál. Měl za sebou intenzivní praxi, při které jeho závislosti postupně vymizely a v jeho egu převažovala už jen snaha dosáhnout buddhovství.

Asi jsem esteticky naladěný na měkčí vyjadřování.
třeba by stačilo "vygumuj svou představu Buddhy".

[bezejmenný]

a pak pustíš tu jedinou totální touhu na jejímž podkladě jsi sjednotil všechny své touhy
Můžeme tomu klido pído říkat : boží milost...

yes

[bezejmenný]

a pak pustíš tu jedinou totální touhu na jejímž podkladě jsi sjednotil všechny své touhy
Můžeme tomu klido pído říkat : boží milost...

yes

Koukám, že to musím opravit :

Když jsi tím již tak přesycenej že už to nepotřebuješ a ani nechceš, tak se ta jediná totální touha na jejímž podkladě jsi sjednotil všechny své touhy sama pustí....

přestal jsi o to stát...ale může se to stát i dřív, než se jimi přesytíš ... občas si všimneš, že touhy nekoordinovaně slábnou nebo se ztrácejí, včetně touhy, aby se ztratily, nemáš žádnou možnost to ovlivnit, ale ani sebemenší zájem to ovlivnit

je tu všechno co jsi chtěl, a co co co... a kdyby nebylo, no tak by nebylo, a co co co...

A stejně nejde si vybrat, jak bude celý ten proces probíhat, jde si to svou cestou, prostě se děje, co se děje a jak se to děje

[nejsem]

"Zabít Buddhu" = upustit od ulpívání na představě stavu buddhovství. A od ulpívání na tom, kdo podle tebe dosáhl stavu buddhovství.

To jistě platí v době, která je časově vzdálená od počátku, když bylo vše chápané jako svěží.
Proto také i u nás v Evropě okolo 1500 (patnáct století po zakladateli Ježíšovi) vznikla reformace, chtěli to oživit a zbavit se zvyklostí "nasbíraných cestou" po staletí. Dokonce snížili význam spisů napsaných později (v tradici) a vyzvedli heslo "sola scriptura", to znamená "jen samotné Písmo" a nehledět na to, kdo co psal později.
Kdybych to divné buddhistické vyjadřování porovnal s územím u nás, vidím rozdíl.
Když už se doporučuje a traduje "napodobení Krista" (jak to nazval Kempenský), potom potkat Krista nebo někoho kdo je dost vysoko a blíže Kristu by mohlo znamenat vítanou možnost naučit se něco a pokračovat. Proč zabít Krista (a pokračovat po svém)? Podobně proč "zabít arahata, Buddhu" ? Je to takový styl řeči, že kroutím nosem.

Platí to i dnes. Co to znamená potkat Buddhu? Znamená to potkat "své" Probuzení. Jde o to zabít (nakopnout, zbavit se) onoho "svého".

[Pavla]

"Zabít Buddhu" = upustit od ulpívání na představě stavu buddhovství. A od ulpívání na tom, kdo podle tebe dosáhl stavu buddhovství.

To jistě platí v době, která je časově vzdálená od počátku, když bylo vše chápané jako svěží.
Proto také i u nás v Evropě okolo 1500 (patnáct století po zakladateli Ježíšovi) vznikla reformace, chtěli to oživit a zbavit se zvyklostí "nasbíraných cestou" po staletí. Dokonce snížili význam spisů napsaných později (v tradici) a vyzvedli heslo "sola scriptura", to znamená "jen samotné Písmo" a nehledět na to, kdo co psal později.
Kdybych to divné buddhistické vyjadřování porovnal s územím u nás, vidím rozdíl.
Když už se doporučuje a traduje "napodobení Krista" (jak to nazval Kempenský), potom potkat Krista nebo někoho kdo je dost vysoko a blíže Kristu by mohlo znamenat vítanou možnost naučit se něco a pokračovat. Proč zabít Krista (a pokračovat po svém)? Podobně proč "zabít arahata, Buddhu" ? Je to takový styl řeči, že kroutím nosem.

Platí to i dnes. Co to znamená potkat Buddhu? Znamená to potkat "své" Probuzení. Jde o to zabít (nakopnout, zbavit se) onoho "svého".

ano....

[Návštěvník]

Když si někdo něco blbě nastuduje (a ty jsi vcelku pilnej student)
a pak začne hanobit studium,
a přitom se zde ohání studiem prvního nejvyššího přikázání,
tak to je poněkud na pováženou...

To si vcelku dobře u - vědomuju....

Máš recht, snová osobo.

[Návštěvník]

Vysvětlím ti na podobenství :

když miluješ nějaké jídlo, tak jej jíš a jíš jej tak dlouho, dokud nemáš plné bříško,
když jsi plnej toho jídla, tak odpadne touha se dále cpát tím jídlem a užívat si toho skvělého jídla
a i když jej miluješ, tak když už jsi plnej k prasknutí,
tak už jej nechceš a nemáš o něj zájem

Proto jsou v tom přikázání ta slova : celým srdcem, celou silou (nepamatuji si to přesně)
to proto, aby jsi zabil lásku k bohu a byl jsi jí totálně naplněn a přesycen

a pak pustíš tu jedinou totální touhu na jejímž podkladě jsi sjednotil všechny své touhy


Můžeme tomu klido pído říkat : boží milost....(ale málokdo si všimne toho aktu puštění touhy)

Já ti nevím...
Když jsem chodila do školky, tak jsem milovala dorty a čokoládu, nade vše. Od jednoho dne v té školce až pomalu do své puberty, jsem ale dorty a čokoládu nesnášela, dokonce se mi dělala špatně, když mne někdo donutil kousek něčeho takového sníst.
Netuším, co se toho jednoho dne stalo, fakt to nevím, mám v paměti nějakou mezeru, nebo snad blok, jen jsem pak ony milované dobroty dlouhá léta nedokázala jíst a i při pomyšlení na ně se mi dělalo nevolno ....

[Návštěvník]

Každej něco chce, někdo štěstí a lásku,
jinej parník...

k tomu Jeff Foster

"Probuzení neznamená, že budete se vším „v pohodě“, nebo že už nebudete mít nikdy strach, nebo že budete stále uvolnění, nebo cokoliv, co by mělo být "neustále".


Proč byste přítomný prožitek zatěžovali svými těžkými nároky? Proč byste kladli podmínky bezpodmínečnému a vůbec čí podmínky by to byly? Proč byste žili podle odvozené, na čas vázané představy?

Naštěstí, to, co jste, se nikdy nebude přizpůsobovat žádné představě, jak by probuzení "mělo" vypadat. Nesčetné vlny stále se pohybující v oceánu tvého bytí nemohou zůstávat „něčím“ neustále, protože jsou živé - milují tanec a hru a vynořují se a mizí stejně spontánně, jako vznikly, nezanechávají za sebou žádnou stopu - a toto poznání je počátek obrovské úlevy kosmických rozměrů pro vyčerpaného hledače "dalšího zážitku".

Život nemusí odpovídat vaší představě o tom, jaký by měl být, a proto je ve svém nejhlubším jádru tak pokojný. Jednoduše v něm není žádné přání, aby byl současný prožitek jiný, než právě je. Je zde pouze toto - přítomné, úplné, prázdné a plné. Ale, bystrý a inteligentní čtenáři, touto vrozenou dokonalostí není myšlena lhostejnost a apatie. Právě naopak!

Neznamená to "nechat věci plynout" nebo "nedělat nic" nebo kázat "neexistuje žádné já" všem, kteří by tomu naslouchali. Není to mentální závěr nebo odvozená víra, nebo způsob, jak se vyhnout bolesti. Je to spíše živoucí postoj, způsob bytí či vidění. Bez ohledu na to, co v přítomném prožívání vyvstane - myšlenka, pocit, emoce - nezáleží na tom, jak silná nebo neočekávaná, jsou tito návštěvníci ve vás vítáni jako milované a neoddělitelné vlny vás samotných. Život už déle není pouhým rozmarem, ale živoucí, dýchající a opravdovou skutečností. Básníci a mudrcové měli pravdu. Konec násilí je tady uvnitř vás. A z tohoto kreativního a soucitného místa se staneme více zúčastnění v životě než kdy dřív, více živí než kdy dřív, dokonce všechny příběhy a sny o "mém životě" a "jak by to mělo být" odpadnou.

Tato láska, toto hluboké a vždy-přítomné ticho, kterým jste, je tak obrovské, že pohltí všechno. Nevěnuje žádnou pozornost představám, jaké by mělo být. Nesnaží se udělat dojem, nezajímá se o odměny, přijetí nebo potvrzení. Nepředstírá, že je nadpřirozené, beze strachu, za bolestí, nemá žádný užitek ze slova "spirituální" nebo "osvícený", nejedná, jako kdyby bylo nade vším. Nezná žádné obcházení, žádné chytré triky, žádné způsoby, jak se oblbnout. Špiní si ruce.

Ano, je to nečistá láska. Vše nemilované, nechtěné a nesplněné mu uvízne pod nehty. Chce všechny své děti, ne jen ty hezké. Je to matka, otec, milenec, guru, po kterých jsme vždy toužili. Miluje, protože to je všechno co umí. Vydalo by ze sebe všechno jenom proto, aby bylo tady.

Předstíráme, že jsme beze strachu a nad lidskými starostmi jenom proto, že se bojíme. Předstíráme mírumilovnost a pohodu jenom proto, že uvnitř je bouře. Namáháme se, abychom ukázali druhým, jak daleko za hněv jsme došli, jen proto, že hněv v nás stále zuří a touží po tom, abychom se s ním setkali. Ukazujeme naše perfektní spirituální znalosti na veřejnosti, abychom zakryli své vnitřní pochybnosti. Je to perfektní rovnováha.

Kdo přestane předstírat? Kdo se potká se "stínem", nepochopenou "temnou stránkou" života, těmi vlnami nás, které nejsou samy o sobě negativní nebo hříšné nebo temné, pouze zanedbané a opuštěné a toužící po domově? Kdo se chce potkat se sirotky života? Kdo zničí své představy pro potěšení z nevědění? Je to takové úleva, když už déle nemusíme předstírat, že jsme cokoliv - ani "probuzený", ani "vědoucí", ani "šťastný zažívající" ani "spirituální expert" - a namísto toho znát sebe v hlubší rovině jako domov pro ty osiřelé části zážitků, o kterých jsme si vždy mysleli, že by "měly" zmizet.

Naše nechtěné děti nemohou zmizet, dokud jim nedáme úplnou volnost, aby se v nás mohly objevit. A když jsou opravdu svobodné, kdo by chtěl, aby zmizely? Když už déle nejsou nechtěné, je někde nějaký problém? I ti nechtění jsou zde chtění v nesmírnosti, kterou jsme. Je zde spousta prostoru.

Za probuzením je tahle milost, nevyslovitelné a srdcervoucí bezčasé přivítání všeho tak, jak to vyvstává. Špiněním sama sebe až dokud už se nejde špinit, láska čistí sama sebe."

http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... o-kde-jsi/

[bezejmenný]

"Zabít Buddhu" = upustit od ulpívání na představě stavu buddhovství. A od ulpívání na tom, kdo podle tebe dosáhl stavu buddhovství.

To jistě platí v době, která je časově vzdálená od počátku, když bylo vše chápané jako svěží.
Proto také i u nás v Evropě okolo 1500 (patnáct století po zakladateli Ježíšovi) vznikla reformace, chtěli to oživit a zbavit se zvyklostí "nasbíraných cestou" po staletí. Dokonce snížili význam spisů napsaných později (v tradici) a vyzvedli heslo "sola scriptura", to znamená "jen samotné Písmo" a nehledět na to, kdo co psal později.
Kdybych to divné buddhistické vyjadřování porovnal s územím u nás, vidím rozdíl.
Když už se doporučuje a traduje "napodobení Krista" (jak to nazval Kempenský), potom potkat Krista nebo někoho kdo je dost vysoko a blíže Kristu by mohlo znamenat vítanou možnost naučit se něco a pokračovat. Proč zabít Krista (a pokračovat po svém)? Podobně proč "zabít arahata, Buddhu" ? Je to takový styl řeči, že kroutím nosem.

Platí to i dnes. Co to znamená potkat Buddhu? Znamená to potkat "své" Probuzení. Jde o to zabít (nakopnout, zbavit se) onoho "svého".

Zároveň platí, že to nejde udělat. Dojde k potkání "svého" Probuzení a k rozpoznání nesmyslnosti "já" a "moje"
=> iluze "vlastní" probuzenosti zmizí sama.

Jinak si ego výrazně polepší: dokázalo to, "zabilo Buddhu" a je free.

[Návštěvník]

Jinak si ego výrazně polepší: dokázalo to, "zabilo Buddhu" a je free.

[Návštěvník]

Jasně, udržet si ho.

Aha, jakmile si ho bude chtít udržet, tak ho ztratí, protože ve svých představách opustí vědomí šťastné přítomnosti a začne ho hledat někde v budoucnosti, která momentálně neexistuje.

[Návštěvník]

Stačí se pořád znovu ujišťovat, že to je jediné co existuje - a je to!

[Pavla]

Jeff Foster

"Probuzení neznamená, že budete se vším „v pohodě“, nebo že už nebudete mít nikdy strach, nebo že budete stále uvolnění, nebo cokoliv, co by mělo být "neustále".


Proč byste přítomný prožitek zatěžovali svými těžkými nároky? Proč byste kladli podmínky bezpodmínečnému a vůbec čí podmínky by to byly? Proč byste žili podle odvozené, na čas vázané představy?

Naštěstí, to, co jste, se nikdy nebude přizpůsobovat žádné představě, jak by probuzení "mělo" vypadat. Nesčetné vlny stále se pohybující v oceánu tvého bytí nemohou zůstávat „něčím“ neustále, protože jsou živé - milují tanec a hru a vynořují se a mizí stejně spontánně, jako vznikly, nezanechávají za sebou žádnou stopu - a toto poznání je počátek obrovské úlevy kosmických rozměrů pro vyčerpaného hledače "dalšího zážitku".

Život nemusí odpovídat vaší představě o tom, jaký by měl být, a proto je ve svém nejhlubším jádru tak pokojný. Jednoduše v něm není žádné přání, aby byl současný prožitek jiný, než právě je. Je zde pouze toto - přítomné, úplné, prázdné a plné. Ale, bystrý a inteligentní čtenáři, touto vrozenou dokonalostí není myšlena lhostejnost a apatie. Právě naopak!

Neznamená to "nechat věci plynout" nebo "nedělat nic" nebo kázat "neexistuje žádné já" všem, kteří by tomu naslouchali. Není to mentální závěr nebo odvozená víra, nebo způsob, jak se vyhnout bolesti. Je to spíše živoucí postoj, způsob bytí či vidění. Bez ohledu na to, co v přítomném prožívání vyvstane - myšlenka, pocit, emoce - nezáleží na tom, jak silná nebo neočekávaná, jsou tito návštěvníci ve vás vítáni jako milované a neoddělitelné vlny vás samotných. Život už déle není pouhým rozmarem, ale živoucí, dýchající a opravdovou skutečností. Básníci a mudrcové měli pravdu. Konec násilí je tady uvnitř vás. A z tohoto kreativního a soucitného místa se staneme více zúčastnění v životě než kdy dřív, více živí než kdy dřív, dokonce všechny příběhy a sny o "mém životě" a "jak by to mělo být" odpadnou.

Tato láska, toto hluboké a vždy-přítomné ticho, kterým jste, je tak obrovské, že pohltí všechno. Nevěnuje žádnou pozornost představám, jaké by mělo být. Nesnaží se udělat dojem, nezajímá se o odměny, přijetí nebo potvrzení. Nepředstírá, že je nadpřirozené, beze strachu, za bolestí, nemá žádný užitek ze slova "spirituální" nebo "osvícený", nejedná, jako kdyby bylo nade vším. Nezná žádné obcházení, žádné chytré triky, žádné způsoby, jak se oblbnout. Špiní si ruce.

Ano, je to nečistá láska. Vše nemilované, nechtěné a nesplněné mu uvízne pod nehty. Chce všechny své děti, ne jen ty hezké. Je to matka, otec, milenec, guru, po kterých jsme vždy toužili. Miluje, protože to je všechno co umí. Vydalo by ze sebe všechno jenom proto, aby bylo tady.

Předstíráme, že jsme beze strachu a nad lidskými starostmi jenom proto, že se bojíme. Předstíráme mírumilovnost a pohodu jenom proto, že uvnitř je bouře. Namáháme se, abychom ukázali druhým, jak daleko za hněv jsme došli, jen proto, že hněv v nás stále zuří a touží po tom, abychom se s ním setkali. Ukazujeme naše perfektní spirituální znalosti na veřejnosti, abychom zakryli své vnitřní pochybnosti. Je to perfektní rovnováha.

Kdo přestane předstírat? Kdo se potká se "stínem", nepochopenou "temnou stránkou" života, těmi vlnami nás, které nejsou samy o sobě negativní nebo hříšné nebo temné, pouze zanedbané a opuštěné a toužící po domově? Kdo se chce potkat se sirotky života? Kdo zničí své představy pro potěšení z nevědění? Je to takové úleva, když už déle nemusíme předstírat, že jsme cokoliv - ani "probuzený", ani "vědoucí", ani "šťastný zažívající" ani "spirituální expert" - a namísto toho znát sebe v hlubší rovině jako domov pro ty osiřelé části zážitků, o kterých jsme si vždy mysleli, že by "měly" zmizet.

Naše nechtěné děti nemohou zmizet, dokud jim nedáme úplnou volnost, aby se v nás mohly objevit. A když jsou opravdu svobodné, kdo by chtěl, aby zmizely? Když už déle nejsou nechtěné, je někde nějaký problém? I ti nechtění jsou zde chtění v nesmírnosti, kterou jsme. Je zde spousta prostoru.

Za probuzením je tahle milost, nevyslovitelné a srdcervoucí bezčasé přivítání všeho tak, jak to vyvstává. Špiněním sama sebe až dokud už se nejde špinit, láska čistí sama sebe."

http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... o-kde-jsi/

[Ja.na]

A když je láska vědomá, když to štěstí tady je, chce ještě něco ?

jasně že chce,
a o tomto je toto vlákno, jenž se jmenuje NEVĚDOMÉ TOUHY,
odborně se jim říká VASANY...

A vasany se nerozpustí jen tak,
to totiž musíš zůstávát delší čas ve stavu bez tužeb
a ne si nevědomně užívat své touhy....

Tak že stav OPRAVDU BEZ TUŽEB A CHTĚNÍ A VŮLE

Možná Ti už začínám rozumět.

Zkusme prozkoumat, jestli je tady touha po něčem, když je tady užívání si toho.
Jestli je tady touha po medu, když je tady lízání medu.

Pokud by se rozfázovalo to lízání medu, tak v té pauze, než dojde k líznutí, je tady iluze oddělenosti a síla přitažlivosti a přijetí. Vedle statiky, tedy neměnného věčného Já, je tady dynamika, projev, svět.
Tedy všechno směřuje v iluzi oddělenosti ke spojení, k naplnění a k hravosti mysli ve vědomí a vytváření dalších projevů a iluzí oddělenosti.

Tedy když by se to shrnulo, tak Bůh si ve svém snu hraje jako bezstarostné dítě na pískovišti.



OPRAVDU JE NESMYSL CHTÍT VÍC, JE NESMYSL TOUŽIT A MÍT VŮLI TOHLE MĚNIT.