Nevědomá touha

Nevědomá touha

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 01. kvě 2014 12:15:48

Podvědomí, nevědomí - psychologové ho nazývají Stín.

Nevědomost je kořenem všeho zla. Toho, které "se nám děje", i toho, které činíme druhým. Zlo vzešlé z nevědomosti otravuje celou lidskou společnost. Akt přijetí stínu je nedoceněným základem skutečného lidství.

Stinná stránka lidské duše je téma, které nenechává nikoho klidným. Téma stínu má nejen vlastní osobní psychologii, jak se dočtete níže, ale i značný přesah do lidské spirituality...

Stín není otázkou vědomí, ale otazníkem přicházejícím z nevědomí...

víc na http://psychologie.cz/bytosti-ukryte-ve-stinu/
Návštěvník
 

Re: Nevědomá touha

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 01. kvě 2014 12:18:10

Carl Gustav Jung:

...Vědomé obsahy potřebujeme doplnit nevědomými. Kdyby byl vědomý postoj „zaměřený“ jen v malé míře, mohlo by nevědomí vplynout úplně samo od sebe, což se právě děje všem lidem, u niž napětí vědomí patrně nedosahuje vyššího stupně - příkladem jsou primitivové. Chceme-li si u nich zjednat přístup k nevědomí, nepotřebujeme k tomu žádné zvláštní prostředky. V určitém smyslu je nepotřebujeme vůbec, neboť ten, kdo svou nevědomou stránku zná nejméně, je jí ovlivněn nejvíce. Není si toho však vědom.

Nevědomí se života skrytě účastní vždy a všude; tuto spoluúčast není třeba hledat. To co je potřeba hledat, je uvědomění nevědomých obsahů, které se chystají proniknout do našeho jednání; můžeme tak zabránit tajnému vměšování nevědomí a jeho nežádoucím následkům.

víc k tomu tady http://jung.sneznik.cz/transcendentni.htm
Návštěvník
 

Re: Nevědomá touha

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 01. kvě 2014 12:29:41

Jana píše:
Návštěvník píše:Carl Gustav Jung:

...Vědomé obsahy potřebujeme doplnit nevědomými. Kdyby byl vědomý postoj „zaměřený“ jen v malé míře, mohlo by nevědomí vplynout úplně samo od sebe, což se právě děje všem lidem, u niž napětí vědomí patrně nedosahuje vyššího stupně - příkladem jsou primitivové. Chceme-li si u nich zjednat přístup k nevědomí, nepotřebujeme k tomu žádné zvláštní prostředky. V určitém smyslu je nepotřebujeme vůbec, neboť ten, kdo svou nevědomou stránku zná nejméně, je jí ovlivněn nejvíce. Není si toho však vědom.

Nevědomí se života skrytě účastní vždy a všude; tuto spoluúčast není třeba hledat. To co je potřeba hledat, je uvědomění nevědomých obsahů, které se chystají proniknout do našeho jednání; můžeme tak zabránit tajnému vměšování nevědomí a jeho nežádoucím následkům.

víc k tomu tady http://jung.sneznik.cz/transcendentni.htm


Možná blbě vidím, ale nalézáš v tomhle textu něco o nevědomé touze ?

Nevědomá stránka - Stín - je tvořen našimi neuvědomovanými pudy a touhami, touhami osobního já.

V minulosti nebylo možné je uspokojit, protože je člověk odmítl, považoval je z nějakého důvodu za nežádoucí.
Proto je v sobě potlačil a zapadly do podvědomí. Odtud neustále ovlivňují, jakým způsobem zareagujeme.

To je obecně známo, překvapuje mě, že to někdo neví.
Návštěvník
 

Re: Nevědomá touha

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 01. kvě 2014 12:30:44

Návštěvník píše:
přítomnost ega, které právě teď nedělá žádný problém a jeho existence tím pádem v téhle chvíli není nijak prokazatelná, tkví v těch nevědomých touhách?...

Zapadly do podvědomí. Žádnou si pak neuvědomujeme, mysl je čistá, jako by neexistovaly.
Z podvědomí ale neustále rozhodují, jakým způsobem zaregujeme na druhé a na to, co se v našem okolí děje.

Jsou důvodem, PROČ nás napadlo zareagovat právě takhle a ne jinak.
Návštěvník
 

Re: Nevědomá touha

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 01. kvě 2014 12:43:54

Nevědomá stránka - Stín - je tvořen našimi neuvědomovanými pudy a touhami, touhami osobního já.

Ten, kdo svou nevědomou stránku zná nejméně, je jí ovlivněn nejvíce. Není si toho však vědom.



Pochopit to a vyvodit z toho pro sebe důsledky je začátek, pak člověk postupně začne chápat, proč reaguje, jak reaguje, co ho k tomu nutí.

Rozpoznávání vlastních nevědomých motivací a z nich vyplývajících tužeb vede k rozpouštění toho, co není v dosahu vědomí. Že to opravdu pomáhá, ví každý, kdo s tím má vlastní zkušenost. Na tomhle principu je založená terapie v pomocí regresí a konstelací, psala o tu kdysi o tom zulu, uvedla i řadu konkrétních případů.
Návštěvník
 

Re: Nevědomá touha

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 01. kvě 2014 12:58:51

Ten, kdo svou nevědomou stránku zná nejméně, je jí ovlivněn nejvíce. Není si toho však vědom.
Pochopit to a vyvodit z toho pro sebe důsledky je začátek, pak člověk postupně začne chápat, proč reaguje, jak reaguje, co ho k tomu nutí...

Rozpoznávání vlastních nevědomých motivací a z nich vyplývajících tužeb vede k rozpouštění toho, co není v dosahu vědomí.

Začátek cesty k sebepoznání.
Návštěvník
 

Re: Nevědomá touha

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 01. kvě 2014 13:06:43

vostalpetr píše:Celá záležitost tedy spočívá v tom uvědomění, uvědomit si to co chci a to co nechci si neuvědomit...

Jistě, ale proč by si to měl uvědomit někdo, kdo si to uvědomit nechce?
Návštěvník
 

Re: Nevědomá touha

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 01. kvě 2014 13:09:04

vostalpetr píše:
Návštěvník píše:
Ten, kdo svou nevědomou stránku zná nejméně, je jí ovlivněn nejvíce. Není si toho však vědom.
Pochopit to a vyvodit z toho pro sebe důsledky je začátek, pak člověk postupně začne chápat, proč reaguje, jak reaguje, co ho k tomu nutí...

Rozpoznávání vlastních nevědomých motivací a z nich vyplývajících tužeb vede k rozpouštění toho, co není v dosahu vědomí.

Začátek cesty k sebepoznání.


Ten, kdo toto praktikuje je sám nevědomou motivací,
a proto to také dělá....

Proto je lepší zůstat v nevědomosti a být přesvědčený, že žádné nevědomé touhy neexistují.

Pak si může plně užívat cokoliv, co si namluví.
Návštěvník
 

Re: Nevědomá touha

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 01. kvě 2014 13:26:07

vostalpetr píše:Říkám,
že toto "já" které se pro něco rozhoduje,
je také "nevědomou touhou"

Tedy jinak řečeno :

nevědomá touha (já) má své nevědomé touhy, které ji vedou k různému konání....např. rozpouštění nevědomých tužeb

Jasně. Nebo k odmítnutí si připustit jejich existenci.

Prašť jako uhoď.
Návštěvník
 

Re: Nevědomá touha

Nový příspěvekod Alaja » čtv 01. kvě 2014 13:41:07

A co kdybychom té nevědomé touze říkali raději pud?


Pud (psychologie)

Pud je v psychologickém významu vrozené nutkání, někdy bývá označován jako instinkt. Pud je fylogeneticky nejstarší a ontogeneticky nejranější motivační funkce. Charakteristikou pudu a jeho druhy se zabýval například Sigmund Freud.

Druhy pudů

Pud výživy

Pud výživy je jedním z nejsilnějších pudů, v krajních případech může nabýt agresivního charakteru. Tento pud může přerůst do tzv. alimentačního libida, to je situace, kdy se jídlo stává slastí. Důvod pro toto "přerůstání" může být neuspokojení jiných potřeb a nahrazení uspokojení jinou potřebou, v tomto případě právě jídlem. Výsledek této slasti může být buď obezita nebo bulimie.

Pud sebezáchovy

Tento pud je také velmi silný, je to totiž spojen s potřebou přežít, vyhnout se bolesti a také se schopností bolest snášet. Většinou brání sebevrahům provést sebevraždu, dá se ale snadno potlačit. Na Lince Bezpečí využívají při záchraně sebevrahů "aktivaci" tohoto pudu. Sebevrah si uvědomí, co ho může potkat, a tak čin nespáchá.

Pud agresivity

Agresivita se může objevit v souvislosti se strategií dosahování cíle. U některých jedinců je pud agresivity potlačen a nahrazen jinou strategií, může se ale objevit, pokud původní strategie selhala.

Pohlavní pud

Pohlavní pud se dělí na erotický a sexuální. Erotický pud je zaměřen na uspokojující prožitek. Účelem pudu sexuálního je rozmnožování a zachování rodu.

Pud péče o potomstvo

Tento pud se promítá do péče a citových vazeb k dítěti. Souvisí s potřebou člověka otevřené budoucnosti a transcendence (přesahu do budoucnosti pomocí potomků). Pro některé jedince je to také prostředek k seberealizaci.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Pud_(psychologie)
Alaja
 
Příspěvky: 481
Registrován: sob 19. říj 2013 23:50:36

Re: Nevědomá touha

Nový příspěvekod Alaja » čtv 01. kvě 2014 13:44:51

Pud

(viz také archetyp, archetypický obraz)

Pud, instinkt, je bezděčné puzení směrem k určitým aktivitám.

Všechny duševní procesy, jejíchž energie není pod vědomou kontrolou, jsou instinktivní.

Pudy s jejich původní silou podstatně ztěžují sociální přizpůsobení.

Pud není ničím izolovaným a prakticky ho ani izolovat nelze. Vždy s sebou přináší archetypické obsahy duchovního aspektu, kterými se jednak zakládá a zdůvodňuje a jednak omezuje. Jinými slovy, pud se vždy a nevyhnutelně sdružuje s něčím, jako je světový názor, ať už by byl tento názor jakkoli archaický, nejasný a temný. Pud vybízí člověka k přemýšlení, a když o něm člověk nepřemýšlí dobrovolně, vzniká nutkavé myšlení, neboť oba póly duše, pól fyziologický a pól duchovní, jsou spolu nerozlučně spojeny.

Jakýkoli duševní proces, který se obvykle nachází pod kontrolou vědomí, se může stát instinktivním, nasytí-li se nevědomou energií. K tomu dochází snadno při snížení úrovně vědomí, jak je tomu při únavě, ve stavech intoxikace nebo při depresi atd. Obráceně mohou být pudy civilizovány a podrobeny vědomé kontrole.

Pud podrobený přílišnému působení ducha si vybírá svoji daň ve formě autonomního komplexu; právě to je jednou z hlavních příčin neurózy.

(Zkráceno)
http://jung.sneznik.cz/soubor_slovnik/slovnik_pud.htm
Alaja
 
Příspěvky: 481
Registrován: sob 19. říj 2013 23:50:36

Re: Nevědomá touha

Nový příspěvekod Alaja » čtv 01. kvě 2014 13:59:50

Teorie komplexu:

Komplexy jsou autonomní skupiny asociací, jež mají tendenci se samy pohybovat a žít svůj vlastní život mimo naše úmysly.

Dnes každý ví, co znamená, že někdo „má komplexy“. Méně je však známo, že komplexy někoho mají, ale teoreticky je to ještě důležitější. Naivní představa o jednotě vědomí, ztotožňovaném s „psýché“, a o svrchované nadvládě vůle je totiž existencí komplexu vážně zpochybněna. Každou konstelací komplexu je stav vědomí porušen. Jednota vědomí je prolomena a volní intence je více či méně znesnadněna nebo zcela znemožněna. Také paměť je tím často podstatně postižena. Komplex proto musí být psychickým faktorem, který - řečeno energeticky - má valenci, která občas přesáhne valenci vědomých úmyslů, jinak by přece takové průlomy do poměrů vědomí nebyly možné. Aktivní komplex nás vskutku momentálně vede do stavu nesvobody, nutkavého myšlení a jednání, pro něž by eventuálně přicházel v úvahu právnický termín „snížená příčetnost“.

Komplex obvykle můžeme určitým volním úsilím potlačit, nemůžeme ho ale dokazováním odstranit. Při vhodné příležitosti opět vystupuje navenek v původní síle.

Komplexy se chovají jako karteziánští čertíci a zdá se, jako by se obveselovali šotkovitými kousky. Kladou nám na jazyk právě to nesprávné slovo, berou nám jméno zrovna té osoby, kterou bychom měli představit, způsobují dráždění ke kašli právě při nejhezčím pianinu na koncertě, způsobí, že opozdilec snažící se být nenápadný, s bouchnutím zakopne o židli. Ony doporučí při pohřbu gratulovat namísto kondolování, jsou jednajícími osobami našich snů, proti nimž stojíme tak bezmocně.

Psychologie snu ukazuje se vší možnou zřetelností, jakou si jen můžeme přát, jak personifikovaně komplexy vystupují, když je nepotlačuje inhibující vědomí, stejně jako folklór líčí skřítky, kteří v noci lomozí po domě. Stejný jev pozorujeme u určitých psychóz, kde se komplexy stávají „hlasitými“ a jeví se jako „hlasy“ s naprosto osobním charakterem.

Můžeme dnes asi považovat za potvrzenou hypotézu, že komplexy jsou odštěpenými částmi psýché. Etiologie jejich původu je často takzvané trauma, emoční šok nebo něco podobného, čímž se odštěpil kus psýché. Jedou z nejčastějších příčin je morální konflikt, který má svou poslední příčinu ve zdánlivé nemožnosti přijmout lidskou povahu v jejím celku. Tato nemožnost předpokládá bezprostřední rozštěpení, nezávisle na tom, zda o tom vědomí vázané na já ví nebo ne. Zpravidla si dokonce komplexy vyloženě neuvědomujeme, což jim samozřejmě dopřává tím větší svobodu k akci.

Vědomí je stále přesvědčeno o tom, že komplexy jsou něčím nevhodným, a proto by měly být nějakým způsobem eliminovány. Přes uchvacující množství svědectví veškerého druhu, že komplexy existují vždy a všude, se nemůžeme odhodlat k tomu, abychom je považovali za normální životní jev. Stach z komplexu znamená nejsilnější předsudek, neboť pověrčivý strach z nepříznivého zůstal přes veškerou osvětu nedotčen. Tento strach způsobuje při zkoumání komplexů značný odpor, který ke svému překonání potřebuje určitou odhodlanost.

Každý dialog, který proniká do oblastí, jež jsou chráněny strachem a odporem, směřuje k podstatnému, a poněvadž jednoho z nich přivede k integraci jeho celosti, nutí také druhého k úplnějšímu zaujetí stanoviska, to znamená taktéž k celosti, bez níž by se tomu druhému dokonce ani nepodařilo přivést rozhovor k onomu pozadí bráněnému strachem.

Kde začíná oblast komplexu, končí svoboda já, neboť komplexy jsou duševní síly, jejichž povaha není ještě prozkoumána. Pokaždé, kdy se výzkumu podaří proniknout dále proti duševní bázni a strachu, se jako u veřejnosti vyvolají reakce, právě tak jako u pacientů, kteří jsou podněcováni z terapeutických důvodů, aby postupovali proti nedotknutelnosti svých komplexů.

Autonomní komplexy patří k normálním životním jevům a tvoří strukturu nevědomé psýché.



(Z knihy: Výbor z díla I. Obecné pojednání k teorii komplexu)
http://jung.sneznik.cz/komplex.htm
Alaja
 
Příspěvky: 481
Registrován: sob 19. říj 2013 23:50:36

Re: Nevědomá touha

Nový příspěvekod Alaja » čtv 01. kvě 2014 14:03:37

Jana píše:
Alaja píše:A co kdybychom té nevědomé touze říkali raději pud?


Jsou tady tři úrovně nevědomé touhy:

1) nevědomá touha v podobě potlačeného pudu - projevuje se jako různé perverze, úchylky.

2) nevědomá mentální touha - se projevuje jako různé mentální patologie

3) nevědomá duchovní touha - projevuje se jako TND


Víc jich není?
Mě se zdají všechny tři body, tebou vyjmenované, velmi destruktivní. Jen samá patalogie, úchylka, TND....hmm :hm:
Alaja
 
Příspěvky: 481
Registrován: sob 19. říj 2013 23:50:36

Re: Nevědomá touha

Nový příspěvekod Alaja. » čtv 01. kvě 2014 14:21:33

Krajina archetypů

Archetypy nejsou něco statického. Jsou to dynamické formy potenciálně proudící energie. Jeden archetyp se volně prolíná s dalším a v místě jejich prostupování vznikají nová ohniska energie, stejně jako když jedna barva plynule přechází v druhou. Můžeme si archetypy představit jako ohromná psychická gravitační centra, která zakřivují prostor kolektivního nevědomí a usměrňují naše prožívání do vzorců, které "vyšlapaly" nespočetné generace našich předků a které se vryly do kolektivní paměti lidstva. Z této kolektivní databanky informací můžeme do určité míry instinktivně čerpat. "Je tolik archetypů, kolik je typických situací v lidském životě," říká Jung.

Ačkoliv archetypy jsou pro nás nepoznatelné, existují mosty, které nás s archetypy spojují. Jsou to symboly. Tváří v tvář symbolu, zakoušíme cosi z numinozity, která symbol nabíjí fascinující mocí, jež mu archetyp propůjčuje - archetyp je jako nedohlédnutelný konec řady magnetů, zatímco symbol je kousek kovu, který je přímo před námi, ale sám není původcem magnetismu, jenž ho obklopuje. Jedním z prastarých symbolů jednoty života je strom.

Nemusíme popisovat a analyzovat posvátnost stromu. Stačí se ponořit do obrazu a nechat se oslovit. Cosi v nás hluboký význam tohoto symbolu zná a my nepotřebujeme jazyk, který nás jeho významu přibližuje jen zdánlivě; spíše mezi nás staví překážku. Když se ho vzdáme, vstoupíme do krajiny neomezné obrazotvornosti.

Pojďme se chvíli toulat touto virtuální krajinou, kterou nám technologie internetu umožňuje. Obraz nahoře obsahuje mnoho aspektů archetypu matky (pramen, kotlina, průrva). Vyčerpává se však tím? Když zapomeneme na slova, co z reality zůstane?

Archetyp má svou působivost, i když neznáme mýtus, jímž je zobrazen. Naše nevědomí jej totiž už zná. Hledíme-li do tohoto obrazu, vzpomínáme. Právě toto měl Platón na mysli "rozpomínáním" (anamnesis).

Konkrétní archetyp se vymyká definici. Můžeme jej pouze transponovat v různých obměnách pomocí vizuálních nebo slovních obrazů. Způsob výkladu, který nás přibližuje k pochopení archetypu, se nazývá amplifikace. Amplifikace, neboli "zesilování", se provádí hledáním co nejbohatšího spektra možných asociací a konotací, které se vztahují k pomyslnému středu, významovému jádru archetypu, kolem něhož kroužíme. Asociace můžeme čerpat z široké palety pohádek, mýtů i typických životních událostí. Opisováním kruhu různými obrazy začíná posluchač tušit významové jádro a začíná se mu "rozsvěcet" - ve vědomí mu vystupuje to, co mají všechny zmíněné obrazy společného, z čeho čerpají svou příbuznost. Právě amplifikací se tušení nejasného praobrazu proměňuje v živoucí jistotu. Nedá se říci, že by se obraz zostřoval, ale spíše prohluboval, přičemž dno oceánu zůstává stále v nedohlednu. Hloubku nevědomí nelze změřit olovnicí.

Jung výstižně říká, že "my nemáme komplexy, ale komplexy mají nás". Archetypy a komplexy mají cosi společného. Komplexy jsou obsahy našeho osobního nevědomí (jsou jen "naše", respektive my jsme "jejich"), zatímco archetypy jsou obsahy kolektivního nevědomí (jsou univerzálně lidské). Jako můžeme být (např. v afektu) zaplaveni energií komplexu, můžeme být dlouhodobě zaplaveni energií archetypu, a nemusíme si toho vůbec všimnout - jednáme zcela nevědomě. Stejně jako si až po odeznění afektu uvědomíme, že nás cosi zaskočilo a ovládlo a chovali jsme se na okamžik "jako pomatení" - uvědomíme si až s odstupem, že jsme velkou část svého života strávili v zajetí opakujících se motivů. Náhlé setkání se s výstižným příběhem, mýtem, knihou či filmem může způsobit "osvícení" či šok: najednou nám všelidská moudrost nastaví nemilosrdné nebo naopak hojivé zrcadlo a my pohlédneme "pravdě do tváře".

Typické životní situace mívají i typická vyústění - např. Romeo a Julie. Účinek archetypu se může podobat parfému, který nás omámí. Podobá se snu, z něhož se nemůžeme probudit. Rezonance, kterou cítíme, může být nakažlivá a šířit se jako magnetismus. Může uvést masu lidí do stejného stavu vzrušení, smutku či rozhořčení. Jsme "připraveni" cítit se a chovat podle určitých vzorců, kterým se těžko brání. Archetypy tak mají analogii v instinktech a instinktivním chování. Když pavouk tká síť, dá se s trochou nadsázky říci, že je posednut archetypem typickým pro svůj druh, který jej nutí tkát síť podle předem stanoveného kódu a který nazýváme komplexní dědičné schéma. Je-li řádným členem svého druhu - nemůže jinak.

Důvodem, proč mají někteří lidé problém přijmout existenci archetypů, je skutečnost, že pro amplifikaci obrazů je vědecký jazyk naprosto nevhodný, na rozdíl od jazyka plného metafor a poezie. Někteří lidé vysvětlují existenci archetypů čistě kulturně: jako naučená typická schémata, ačkoliv podle Junga jsou archetypy vrozené. Argumentem, který mluví proti čistě kulturní teorii archetypů, je otázka, proč mají archetypy tendenci vyvstávat při sníženém prahu vědomí - tj. na hranici spánku, při zjitřené imaginaci, u schizofreniků - tj. tam, kde se vlastně naopak od kulturních vzorců vzdalujeme nejdále. Navíc takové vysvětlení nepřináší žádný nový využitelný vhled. Naopak, teorie o vrozených formách imaginace a cítění vysvětluje, proč se někdy snažíme chovat naprosto jinak, než jak nás chce programovat naše kultura a prostředí: uchylujeme se ke schématům daleko starším.

Ideálem však není opustit schémata kolektivního vědomí (kultury a společnosti) a uchýlit se ke schématům kolektivního nevědomí (tj. archetypům), ale najít rovnovážný střed - mít nadhled nad obojím. Cesta k této rovnováze se nazývá individuace. Je to vymanění z masy vnějšího davu, ale i z masy davu v nás samých, bez ztráty lidské produktivity a tvořivosti.

http://ografologii.blogspot.cz/2008/06/ ... hetyp.html
Alaja.
 

Re: Nevědomá touha

Nový příspěvekod Alaja. » čtv 01. kvě 2014 14:25:50

Archetyp

Struktura psychiky

Podle C. G. Junga můžeme psychiku rozdělit na několik vrstev. Pod úrovní bežného vědomí se nachází vrstva osobního nevědomí, ta však spočívá ještě na hlubší vrstvě, nazvané kolektivní nevědomí. Modernější pojmenování pro tuto vrstvu zní objektivní psýché. Obsahem této vrstvy jsou způsoby chování, které jsou společné všem individuím, proto Jung volí označení kolektivní nevědomí. Pojem objektivní psýché vyjadřuje totéž: univerzální strukturu lidského druhu. Můžeme je používat jako synonyma. Protipólem kolektivního nevědomí je kolektivní vědomí: kulturní svět sdílených hodnot a norem. (Hall)

O obsahu nevědomí můžeme hovořit jen potud, pokud jsme schopni prokázat jeho obsahy. (Jung) Zatímco obsahy osobního vědomí jsou citově zabarvené komplexy, obsahy kolektivného nevědomí jsou archetypy. Archetypy jsou "vrozené vzorce imaginace a cítění" (Plháková).



Původ pojmu archetyp

Výraz "archetypus" se objevuje u Filóna Alexandrijského, Irenea a Dionýsia Areopagity v souvislosti s obrazem Božím. Bůh je nazýván "archetypickým světlem" (Ireneus). Augustin ve stejném kontextu používá slovo idea. Slovo "archetyp" je opis platónského pojmu eidos (idea). Platónova nauka o idejích vykazuje s archetypy silnou podobnost. Postupem doby však ustoupila do pozadí ve prospěch verifikovatelnějších hypotéz a materialistického náhledu na skutečnost.

Existenci idejí nebo archetypů je obtížné dokázat nebo vyvrátit. Jung se ve svých hypotézách o archetypech opírá především o empirický materiál v podobě snů a představ svých pacientů a o široké znalosti evropských i světových kultur a mytologií. Evidentnost, nahlédnutelnost jeho teorií vlastně předpokládá obdobné lidské znalosti a zkušenosti, o které se opírá; proto je při jejich nedostatku snadné Jungovy teorie odmítnout jako nepodložené.

Jung používáním výrazu archetyp záměrně odkazuje k pradávnému stáří nevědomých obsahů nebo odpradávna existujících obrazů a navazuje tím na velmi starou linii evopského myšlení, která však téměř upadla v zapomnění.

Archetypy však nejsou něčím novým. Pro archaického člověka byly archetypy jedinou realitou, zákonem života, normou platící odpradávna na popud nějakého božstva nebo hrdiny, kterou musel respektovat a následovat, aby "vzdoroval dějinám" - tj. nepředvídatelným událostem autonomní hodnoty. Profánní, v čase plynoucí každodenní skutečnost považoval archaický člověk za nápodobu (z jeho pohledu reálnějších) božských vzorů ve věčnosti (in illo tempore). Pomocí periodických ritualů tento kosmický řád obnovoval opakovaným návratem do "nového času" a napodobováním aktu stvoření světa z původního chaosu.

"Co to znamená "žít" pro člověka náležejícího k tradičním kulturám? Znamená to především žít podle mimolidských vzorů, shodně s archetypy. A tedy žít v lůně reálného, protože skutečně reálné jsou jen archetypy". (Mircea Eliade: Mýtus o Věčném návratu, s.65).

"V jistém smyslu lze říci, že řecká teorie věčného návratu je poslední variantou archaického mýtu o opakování archetypového úkonu, stejně jako bylo platónská doktrína o idejích poslední, ale také nejpropracovanější verzí archetypové koncepce. Zaslouží si pozornost, že obě tyto doktríny našly svůj nejdokonalejší výraz ve vrcholném období řeckého filosofického myšlení." (tamtéž, s. 82)



Dědičnost archetypů

Jung se domnívá, že duše dítěte není nepopsanou deskou, ale že se rodí s "diferencovaným, predeterminovaným, a proto individualizovaným mozkem" s "pohotovostí ke zděděným instinktům a preformacím." Součástí tohoto dědictví nejsou sice žádné konkrétní představy, nicméně dědíme možnosti těchto představ. Tyto možnosti se projevují už od malička specificky lidským způsobem pořádání snových obrazů. Důkazem dědičnosti možností představ je univerzální výskyt archetypů. (Jung: Výbor z díla II.sv, s. 178-179)

Je třeba zdůraznit, že archetypy nejsou vrozené obrazy, ale pouhé formy těchto možných obrazů. Pro lepší pochopení se uvádí příměr krystalické mřížky nebo dávno vyschlých koryt, kudy je však voda připravena ihned téct, jakmile se otevřou pomyslná stavidla - jakmile dojde ke vhodnému podnětu. Konkrétní podoba obrazů je samozřejmě podmíněna kulturním prostředím.

Z hlediska dědičnosti jsou archetypy psychickými aspekty mozkových struktur.



Projev archetypů

Nejznámějším projevem archetypů je mýtus a pohádka. Archetypy se však také mohou projevovat ve vizích a snech. Důležité je pochopit, že projev (obraz) archetypu není totéž, co archetyp sám; ten je ze své podstaty nevyjádřitelný a našemu vědomí nedostupný.
"Archetyp v podstatě představuje nevědomý obsah, který se uvědoměním a vnímáním mění, a to ve smyslu toho kterého individuálního vědomí, v němž se objevuje." (Jung: O archetypech kolektivního nevědomí, s.100).

Nevědomý obsah archetypu je nám tedy dostupný jen skrze nějakou formu, kterou na sebe vezme ve vědomí. Jeho vlastní obsahové jádro je našemu vědomí nedostupné. Není možné jej vysvětlit v jeho úplnosti, můžeme se o to jen pokoušet. Každý pokus o vysvětlení archetypu však není ničím jiným, než překladem, přepisem pra-obrazu do jiných obrazů, tvořených naším jazykem. Při výkladu archetypu si vlastně jen vypomáháme alternativním obrazy, které se nabízejí našemu vědomí.

Archetypické obrazy se mohou personifikovat jako snové postavy nebo jako klíčové postavy v našem životě, ale mohou se také projevovat jako zdroje silných lidských prožitků a zkušeností jako je svatba, smrt, sexuální spojení, obětování života, zamilování se, válka, vzpoura proti autoritě nebo hrdinský čin. To všechno jsou prastaré mnohokrát opakované lidské zkušenosti, které z úrovně objektivní psýché mohou zabarvovat naše prožívání situací.

Specifickým výrazem archetypických obrazů je samozřejmě svět umění. Archetypické obrazy mohou spolu-konstelovat sílu estetického účinku a také být zdrojem nadčasovosti takového vyjádření. Je tomu tak proto, že struktura objektivní psýché se v podstatě téměř nemění, je stejná dnes jako v antice nebo v pravěku.



Individuace

Celá pouť hrdiny, jímž jsme nebo můžeme být i my, je v analytické psychologii označována pojmem individuace. Na této cestě se setkáváme s všemožnými podobami kolektivních pra-obrazů neboli archetypů. Ty se v každém lidském vědomí alterují a vyjevují vždy jinak, protože každý proces individuace je naprosto jedinečný.

Individuace je psychologický vývojový proces, ve kterém se v hlubším významu stáváme tím, čím už jsme: naším Bytostným Já. To je zdánlivě to nejsnadnější - kdyby nám v cestě neležely závažné překážky. Jimi jsou na jedné straně podmínky a vlivy vnějšího světa, v kterém žijeme - a na straně druhé komplexy osobního nevědomí, ale také obsahy nevědomí kolektivního, jímž jsou archetpypy. Individuace by se dala přirovnat k alchymickému Velkému dílu (opus magnum), v němž musí jednotlivec proplout mezi oběma extrémy: vyhovět nárokům světa i nevědomí, ale nepropadnout ani jednomu. Nepropadnout kolektivní společenské masce, ale ani autosugestivní moci nějakého archetypu. Obojí je totiž silným pokušením, která nás vzdalují od našeho práva na sebeurčení.

Individuace jako odtržení od kolektivity

Odtržení od kolektivity musí člověk vyvážit a odčinit vytvořením nějakých nových hodnot. Rovněž však nesmí člověk povýšit své hodnoty na všeobecnou normu platící pro všechny, což by byl rys extrémního fanatismu. Individuace má totiž kolektivní normy ctít, přestože je svým způsobem překračuje.

Individuace je cesta uskutečňování toho, čím už na hlubší úrovni jsme a na jejímž obzoru i v jejímž středu leží Bytostné Já. Ne každý se však cestou individuace vydá, neboť životní obsah v podobě vyplňování kolektivních norem a vzorců se mu může zdát dostačující.

Individuace jako odtržení od fascinující moci archetypů

Jung upozorňuje na nebezpečí, které hrozí, když se člověk dostane do fascinující moci archetypu a ztotožní se s ním. Takové nebezpečí hrozí hlavně u archetypu matky (v případě ženy) a moudrého starce (v případě muže). Identifikace s archetypem vede na jedné straně k samolibosti a velikášství, na druhé straně k "inflaci ega". Nárůst pocitu moci nebo síly ve vědomí je kompenzován znehodnocením ega v nevědomí. Ego je tváří v tvář síle archetypu něčím nepatrným a méněcenným, nabubřelost, moc a božství magické figury moudrého starce nebo velké matky zcela popírá lidskost a význam vlastního já. Opačnou variantou je znehodnocení ega ve vědomí (skromnost, pokora, pocity méněcennosti), kompenzované nevědomou identifikací s úlohou spasitele. Oba případy jsou projevem "bohorovnosti", které se navenek vyznačují přílišným nebo nedostatečným sebevědomím. I mezi těmito extrémy musí "hrdina proplout". Nesmí propadnout kolektivitě, ale ani fascinaci "božských mocností" ve svém nevědomí.

Archetypy si můžeme představit horizontálně jako korálky na niti, jimiž prochází individuace, cesta jednotlivce, jako jednotlivými fázemi, přičemž první "zastávkou" by měla být persona (v první polovině života jako budování vnější identity), další stín a nakonec anima (v druhé polovině života jako určitý žádoucí odklon z povrchu do nitra). Avšak strukturu archetypů je možné číst i vertikálně - nadčasově - jako pomyslné plátky cibule obalující jádro psýché, jímž je Bytostné Já.



Nejznámnější archetypy analytické psychologie

Pro snažší představu je třeba znázornit archetypy v určité hierarchii a ve vzájemných vztazích.



schéma struktury psýché
Persona

Budeme-li postupovat od povrchu směrem do hloubky, setkáme se nejprve s archetypem persony. Persona je jednoduše řečeno naší maskou, kterou sice nejsme, ale domníváme se, že jí jsme a naše okolí se to domnívá také. Persona je mostem mezi námi a společností (světem kolektivního vědomí). Odpovídá naší společenské roli, s níž se více či méně identifikujeme.

Anima a animus

Komplementárním protikladem persony je dvojice archetpyů Anima / Animus. Komplementární proto, že zatímco persona představuje most k vnějšímu světu, anima (v případě muže) a animus (v případě ženy) představují spojení s nitrem a nevědomím. Jedná se o obraz ženství v psýché muže a obraz mužství v psýché ženy, který poznáváme skrze projekci na osobu opačného pohlaví.

Persona, animus a anima jsou struktury vztahů. Struktury identity tvoří já a stín.

Já a Stín

Já odpovídá naší identitě: sebeobrazu, s kterým se ztotožňujeme, zatímco stín tomu, co bylo výchovou zavrženo jako neslučitelné s představou já, tudíž to, s čím se identifikovat nechceme. Přesto obě části tvoří komplementární dvojici protikladů, z nichž jedna byla vynešena na "světlo vědomí" a druhá "zavržena do tmy." Stín může obsahovat i potenciálně přínosné kvality, které jáskému sebeobrazu chybí.

Dítě

Za předznamenání Bytostného Já můžeme považovat achetyp dítěte. Je to symbol nadčasové, potenciální celosti, která je tváří v tvář moci přírody nepatrná a zranitelná, má však nekonečný potenciál - jako hořčičné semínko (nekonečně malé a nekonečně velké). Je to symbol počátku a konce, toho co je nebo bylo, než vzniklo "já" a toho, co je nebo bude, až "já" zanikne. Tento paradox se zjevuje mýtem o věčném návratu nebo o cestě hrdiny tam a zase zpátky (Tolkienův Hobit).

Hrdina

Hrdina je archetypem vítězství vědomí nad nevědomím, světla nad temnotou. Můžeme jej považovat za aktualizaci potenciálu, které v sobě nese archetyp dítěte, který však vyžaduje hrdinský čin, konflikt s protichůdnými silami nevědomí, které na sebe v pohádkách berou podobu příšer nebo osudových překážek (Odysseus navracející se do rodné Ithaky). Nad nimi musí zvítězit důvtipem a odvahou.

Koré

K tomu, aby hrdina procitl z dítěte a vypravil se na svou hrdinskou pouť, potřebuje povzbuzení a pokyn od archetypu Koré (puer, panny). Kóré je pro muže součástí jeho animy (tudíž ji většinou poznává jen jako projekci), pro ženu je však součástí její hlubší ženské podstaty, která tvoří komplementární dvojici s archetypem matky (Démétér - Koré, matka - dcera, stáří - mládí). Tato ženská dyáda je metaforou nekonečného řetězu života, která z ženy snímá pocit tíže a izolace a poskytuje jí pocit katarze a znovuzrození.


Stařec a Matka

O tom, kam hrdina směřuje, jaký je smysl jeho cesty, je poučen archetypem moudrého starce, personifikací neomezeného ducha, moudrosti a životního smyslu. K archetypu starce je komplementární archetyp matky, milující a starostlivý, ale také divoký a nespoutaný zdroj všeho života a veškeré mnohotvárnosti psychiky: ochraňuje, ale i pohlcuje, jako bohyně Kálí život dává i bere. Matka jakoby říkala "odkud", stařec "kam". Pokud matka představuje zemi, hmotu a genetickou nebo osudovou dannost, pak stařec představuje nebe, transcendenci, moudrost a neomezenou svobodu ducha. V grafologii odpovídá archetyp matky symbolicky vlevo (odkud) a stařec vpravo (kam).

Bytostné Já

Ústředním, pořádajícím archetypem, k němuž hrdina směřuje, je Bytostné Já, centrální archetyp řádu, který se může promítat jako slunce nebo Bůh. Jeho typickým zobrazením je kruhovitá mandala, často obsahující symboliku kvaternity (čtvernosti). Tento archetyp je nejméně empiricky doložitelný, avšak pojmově nenahraditelný z hlediska popisu obecné struktury psýché a archetypů. Je spojen s nejvyšší mírou numinozity.


http://ografologii.blogspot.cz/2008/05/archetypy.html

Alaja.
 

Další

Zpět na Co mě napadá

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 5 návštevníků