Jenže - co až mi někdo řekne: ty máš svaly, já mám čáry?
Možná by Malý vlku zatím stačilo, když by ti objasnil rozdíl mezi hydrologem a plavčíkem.
Jenže - co až mi někdo řekne: ty máš svaly, já mám čáry?
Mimochodem tím co způsobí aby matka ve vteřině nadzvedla desetitunový náklaďák pod kterým leží její dítě,
je jistý druh emocionálního upnutí se.
Kdepak. Stane se to úplně samo, dřív, než si uvědomí, co dělá. Stejně jako ucukneš, když se rukou dotkneš rozpálené plotny.
Inu nezbývá než doufat, že až se k nějaké nehodě duchovňák přichomejtne, tak otázky terminologie půjdou stranou, a on bude schopen pomoci...
Jarda Malej píše:Taky jsou matky které ucuknou, aby se ten náklaďák nepřevrátil ještě na ně.
Jarda:
Taky jsou matky které ucuknou, aby se ten náklaďák nepřevrátil ještě na ně.
Myslíš?
Odkud asi teoretik bere svou jistotu, že věci jsou takové, jaké si myslí, že jsou, místo aby využíval příležitostí inovovat svoje pochopení, ať už kontaktem s těmi, kdo o tom z praxe něco vědí, nebo to zkusil sám zjistit v praxi?
Kdepak. Stane se to úplně samo, dřív, než si uvědomí, co dělá. Stejně jako ucukneš, když se rukou dotkneš rozpálené plotny.
malpan píše:...za psychicky silného člověka je považovaný ten, který se nebojí tam, kde ostatním nabíhají strachy.
...očekávání s sebou nese předzvěst zklamání, protože výsledek nebývá vždy takový, jak si jej v mysli namalujeme.
Vyzrálí jedinci dokáží dělat vše nejlíp, jak umí a přitom bez očekávání, že to tak dopadne. Ať je výsledek jakýkoliv, jsou v pohodě, nezlobí se, že je to jiné, že by něco bylo zbytečné...
Vyzrálí jedinci dokáží dělat vše nejlíp, jak umí a přitom bez očekávání, že to tak dopadne.
malpan píše:představa výsledku s sebou nemusí nést očekávání - to s sebou nese mentální připoutanost k výsledku
malpan píše:představa výsledku s sebou nemusí nést očekávání - to s sebou nese mentální připoutanost k výsledku
Návštěvník píše:malpan píše:...za psychicky silného člověka je považovaný ten, který se nebojí tam, kde ostatním nabíhají strachy.
...očekávání s sebou nese předzvěst zklamání, protože výsledek nebývá vždy takový, jak si jej v mysli namalujeme.
Vyzrálí jedinci dokáží dělat vše nejlíp, jak umí a přitom bez očekávání, že to tak dopadne. Ať je výsledek jakýkoliv, jsou v pohodě, nezlobí se, že je to jiné, že by něco bylo zbytečné...
t.j nejsou emocionálně zainteresovaní na výsledku. Představa žádoucího výsledku sebou nese automatické očekávání, emocionální upnutí se na výsledek, a tím dojde k vypadnutí z přítomného okamžiku - ze stavu, který nás plně spojuje s všetvořící energií: právě ta přebírá v kritických okamžicích iniciativu a díky jí může dojít k nečekanému výkonu, který je fyziologicky těžko vysvětlitelný. Ego je v tu chvíli úplně odstavené a teprve dodatečně si uvědomuje, co se dělo.
Název "vyzrálí jedinci" mi připadá výstižnější než "silní jedinci". Síla je v našem chápání obvykle spojovaná s vlastní osobní silou samostatného jedince, který něčeho dosáhl vlastním chtěním a usilováním.Vyzrálí jedinci dokáží dělat vše nejlíp, jak umí a přitom bez očekávání, že to tak dopadne.
Návštěvník píše:malpan píše:představa výsledku s sebou nemusí nést očekávání - to s sebou nese mentální připoutanost k výsledku
Tož nezbývá těm mentálním připoutanostem popřát, ať nejsou představami.!.
Návštěvník píše:Návštěvník píše:malpan píše:představa výsledku s sebou nemusí nést očekávání - to s sebou nese mentální připoutanost k výsledku
Tož nezbývá těm mentálním připoutanostem popřát, ať nejsou představami.!.
Cože?
Snad těm mentálním představám, ať se k nim nepřidá připoutanost, ne?
Představa o něčem nepoutá mysl k tomu něčemu? To je mi ale novinka.
Je to jen strukturálně jiné lepidlo než pocit, například.
Návštěvník píše:Představa o něčem nepoutá mysl k tomu něčemu? To je mi ale novinka.
Je to jen strukturálně jiné lepidlo než pocit, například.
Pokud to tak je, pak neexistuje možnost neosobní činnosti. Mudrc by nemohl už nikdy nic udělat, dokonce ani jít na záchod. Jakmile by v něm vznikla tahle potřeba a on by se rozhodl vstát a jít na záchod, tak by představa, že to udělá, byla automaticky i připoutaností. A byl by konec stavu probuzenosti, ocitl by se zpátky přilepený ke chtění.
Naštěstí to tak není
Návštěvník píše:Návštěvník píše:Představa o něčem nepoutá mysl k tomu něčemu? To je mi ale novinka.
Je to jen strukturálně jiné lepidlo než pocit, například.
Pokud to tak je, pak neexistuje možnost neosobní činnosti. Mudrc by nemohl už nikdy nic udělat, dokonce ani jít na záchod. Jakmile by v něm vznikla tahle potřeba a on by se rozhodl vstát a jít na záchod, tak by představa, že to udělá, byla automaticky i připoutaností. A byl by konec stavu probuzenosti, ocitl by se zpátky přilepený ke chtění.
Naštěstí to tak není
Proč by si to představoval?
Návštěvník píše:"Čím více toho na sebe vyzvoníme druhým, tím se stáváme silnější, tím méně problémů v mezilidských vztazích, tím méně toho lidé použijí proti nám a nemáme co skrývat, neboť nikomu nelžeme a neskrýváme se a tudíž jsme autentičtí pravdiví.
Ale ti co se skrývají, zapomínají zřejmě, že všichni jsme Jeden (ne venku jeden - uvnitř jeden).
Všichni už na sebe všechno víme.
Jen si to neuvědomujeme.
Takže ti, kteří o sobě nepouštějí nic, mají na rozdíl od těch, kteří na sebe pouští všechno, ještě kurevsky dlouhý kus cesty před sebou...
a vše budou jednou nuceni učit se v běhu.
Někteří ve sprintu."
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 39 návštevníků