13 VĚCÍ, KTERÉ PSYCHICKY SILNÍ LIDÉ NEDĚLAJÍ

[Návštěvník]

...že tohle rozpoznání a upuštění od snahy zbavit se ega vzniká až ve chvíli, kdy bdělost (možná spíš všímavost) je už běžná i v každodenním životě ...

přijde mi, že právě o tu všímavost a její prohlubování v každodenním životě primárně jde

[Linda]

ja se příznám, že pojmy jako "cvičení" a "bdělost" jsou pro mě určitým způsobem zprofanované, možná komunistickou výchovou, a vnímám je tak trochu jako násilné, nutící nebo sebenutící. Můžu si to převést na polopatické sebepozorování, pozorování vlastních tendencí a motivací, za účelem touhy vědět o sobě pravdu. Prostě se nechtít obelhávat (nejen nebýt obelháván světem...hlavním zdrojem klamu jsem já sama?)..ale tenhle proces není nucený, jde to samo, občas to i bolí, ale když pak přijde to aha.. je to úleva.
A karmajoga? Myslím, že tam jde o to, jak říkala Linda - o motivace. Lze dojít až ke stavu, kdy motivací je jen to, že je to třeba, že se to má udělat, ale proč se to má udělat najednou není?

bdělost ve smyslu všímavosti, prostě jednoduše být vnímavý k tomu co probíhá, aby mohlo dojít k uvědomění
a děje se to skutečně samo, silá uvědomění je obrovská - docvakne to, aha ... není to produktem myšlení

k té poslední větě - lze k tomu dojít, dělá se co je potřeba a kdy je potřeba a jak je potřeba - vyvstane to intuičně
proč zmizí, mysl o tom nespekuluje stejně tak si nepřivlastňuje výsledky činnosti zásluhy, ani vinu
pokud došlo k uvědomění, že je "pouhým" prostředníkem (služebníkem) konání síly, která jí nekonečně přesahuje

Místo nutnosti uvědomovat si, co probíhá, ochota - "Prostě se nechtít obelhávat ... ale tenhle proces není nucený, jde to samo, občas to i bolí, ale když pak přijde to aha.. je to úleva..."

ano, a vděčnost, že se to rozpoznalo... Může se to objevovat i napříště, to člověk neovlivní (záleží na tom, kolik takových reakcí je v podvědomí uskladněných a kdy nastanou vhodné podmínky pro jejich vyvstání), ale už nedojde k neuvědomovanému sebeztotožnění s tím, rozpozná se to jako obsah vědomí... Jeho obsah Jeho Vědomí...

[Návštěvník]

mně přijde ta bezusilovnost v tom, že to co probíhá je tady a jde o to, aby se citlivost vnímání k tomu prohlubovala - v tom vidím tu bdělost místo usilování o to, změnit to co probíhá na něco jiného

[Linda]

mně přijde ta bezusilovnost v tom, že to co probíhá je tady a jde o to, aby se citlivost vnímání k tomu prohlubovala - v tom vidím tu bdělost místo usilování o to, změnit to co probíhá na něco jiného

Ona jako by se prohlubovala sama, když se do toho nemontujem

[Linda]

Ona jako by se prohlubovala sama, když se do toho nemontujem

Ono nemontovat se do "toho" je určitý druh duševní askeze sebeovládání.

Ty mluvíš o první fázi, kdy se učíme všímat si, co si vlastně myslíme a co cítíme, a nechávat to, jaké to je - takže se to nestane "námi", jako při sebeztotožnění s tím.

Ta druhá, o které mluvím, je úlevné spočívání v sebeodevzdání TOMU - i během činností - a spolu s tím se spontánně, sama od sebe objevuje tichá pozornost, která nemá nic společného s jakoukoliv askezí ani sebeovládáním. Místo toho je tu vnitřní tichost s rozpoznáváním a přijímáním toho, co se ve vědomí objevuje - i faktu, že existují ještě nerozpoznané věci, které se můžou časem objevit. Jak se prohlubuje důvěra v TO, které si celý ten proces v nás řídí, prohlubuje se - sama od sebe - i citlivost k dosud nevnímaným emočním podtextům, které způsobují, že člověk nevědomky reaguje na dění snahou něco někomu dokázat, něčemu se bránit, a pod.

[Návštěvník]

mně přijde ta bezusilovnost v tom, že to co probíhá je tady a jde o to, aby se citlivost vnímání k tomu prohlubovala - v tom vidím tu bdělost místo usilování o to, změnit to co probíhá na něco jiného

Ona jako by se prohlubovala sama, když se do toho nemontujem

jj

prohlubuje se silou pozornosti

nedávno jsme zkoušeli s přáteli jednoduchý test, jak na tom je kdo s tou tendencí "montovat se"

všimnout si průběhu dýchacích procesu, jen si všimnout - zaměřit k němu pozornost, vnímat jak tělo dýchá, jak se bránice zvedá, břicho, jak klesají, v jakém to jde rytmu, jak vzduch proudí nosem ... nechat se kolébat a unášet tímto přirozeným procesem

prostě to jen pozorně vnímat ! nic víc, jen to !

90% z nás, včetně mně , prvotní tendence byla ten dechový průběh měnit - nejlépe ho prohlubovat ho, aby to bylo správně hluboce a tiše atd. jak se to člověk učil v pranájámických cvičeních u některých se zase objevila obava ze zástavy dechu :-) reakce byly různé ...

a bylo to skutečně svým způsobem úsměvné, člověk by neřekl, jak to bude těžké jen s důvěrou vnímat dech bez jakéholiv zasahování

ale stačilo si ty tendence uvědomit, aby se rozplynuly a člověk se skutečně jen položil do rytmu dechu, kterým tělo dýchalo a jen to vnímal (výborná relaxace k dobíjení baterek )

dovolím si ale poznamenat, že bez ochoty přiznat si to, tedy být pravdivý, tak by síla uvědomění nezapůsobila a k uvolnění by nedošlo

když jsme o tom hovořili, tak někteří to považovali za chybu a ptali se, jakou techniku by bylo nejlépe použít, aby to "montování" příště nenastalo


ale jaká chyba ? prostě se do toho akorát zapojila mysl, která začala vyhodnocovat, srovnávat a rozvíjela další spekulace

a když je i toto uvědoměno, tak se to nechá být a ono to velmi rychle odezní samo

podobnou zkušenost mám z klasické relaxace co učí jóga, když se postupně uvolňuje tělo v pozici "mrtvoly"

jak ten co relaxaci vedl řekl - UVOLNĚTE napětí v pravé noze, tak okamžitě vyvstala snaha usilovat o uvolnění, narozdil od pokynu UVĚDOMIT si zda je napětí v pravé noze a jen ho v ní PROCÍTIT, tam pak žádné usílí o změnu napětí v uvolnění nedochází a dojde k němu samovolně

je to velmi podstatný rozdíl, i když se to na první pohled nezdá

[Linda]

Ty mluvíš o první fázi, kdy se učíme všímat si, co si vlastně myslíme a co cítíme, a nechávat to, jaké to je - takže se to nestane "námi", jako při sebeztotožnění s tím.

Ta druhá, o které mluvím, je úlevné spočívání v sebeodevzdání TOMU - i během činností

Nejprve to vyžaduje úsilí se to naučit a pak už to jde samo jako procházka růžovým sadem.

Moje zkušenost je jiná. Dokud se ve vědomí nerozpozná snaha všímat si obsahů vědomí, motivovaná potřebou zbavit se ega, a neupustí se od ztotožnění s ní - jako s kterýmkoliv jiným obsahem vědomí - pokračuje dál a dál překrývání prostého bytí subtilním duchovním egem a procházka růžovým sadem se nekoná.

Ona se nekoná ani po opuštění pocitu někoho, kdo se už neztotožňuje, je to pořád drsná konfrontace s tím, co jsme si u sebe doteď neuvědomovali, jenže nějak chybí ten, kdo by po něčem jiném toužil a měl potřebu něco pro to dělat... je to, jaké to je, a ať je to jakékoliv, je to naprosto naplňující - snad proto, že zmizela potřeba, aby to bylo jiné...

[irulan]

Moje zkušenost je jiná. Dokud se ve vědomí nerozpozná snaha všímat si obsahů vědomí, motivovaná potřebou zbavit se ega, a neupustí se od ztotožnění s ní - jako s kterýmkoliv jiným obsahem vědomí - pokračuje dál a dál překrývání prostého bytí subtilním duchovním egem a procházka růžovým sadem se nekoná.

Ano, když se člověk naučí rozpoznávat své motivace a jejich příčiny a dokonce i snahy motivované potřebou zbavit se ega, tak ji rozpozná a pustí se jí.
Když to ale neumí - třeba jako to vůbec neumí pes nebo medvěd, tak ho čeká ještě dlouhá cesta, než dojde k tomu, aby se to mohl naučit (není mu to jako zvířeti přirozené). Někdo z lidí se s touto schopností může už narodit, ale na to bych nespoléhal, není to obecně platné.

Můžeš dat nejaky příklad z vlastni zkusenosti?

[Návštěvník]

Dokud se ve vědomí nerozpozná snaha všímat si obsahů vědomí, motivovaná potřebou zbavit se ega, a neupustí se od ztotožnění s ní - jako s kterýmkoliv jiným obsahem vědomí - pokračuje dál a dál překrývání prostého bytí subtilním duchovním egem a procházka růžovým sadem se nekoná.

Ona se nekoná ani po opuštění pocitu někoho, kdo se už neztotožňuje, je to pořád drsná konfrontace s tím, co jsme si u sebe doteď neuvědomovali, jenže nějak chybí ten, kdo by po něčem jiném toužil a měl potřebu něco pro to dělat... je to, jaké to je, a ať je to jakékoliv, je to naprosto naplňující - snad proto, že zmizela potřeba, aby to bylo jiné...

procházku růžovým sadem kde nás čekají jen samé krásné a radostné zážitky slibují různé ezoterické směry pozitivního myšlení nebo náboženství

ta syrovost žití když člověk zůstane ve své původní nahotě a zranitelnosti bez obranných štítů je skutečně drsnou konfrontací

taky mi příjde, že to naplnění pramení z ustání touhy , smíření, klid, spokojenost ...

[irulan]

dík Armine.. a to vždy otevřené pochybovačství nad svými možnými koncepty pořád je? (Psali jsme o tom někde...pochyby o svých berličkách, ustrnutí na stavu nebo teorii o tom jak to je) Nebo už máš nějakou tu jistotu?

[Návštěvník]

Můžeš dat nejaky příklad z vlastni zkusenosti?

Já jsem také jako Linda jezdil k Tomášovům, snažil se jako ostatní bdít - při práci, která se tam dělala, při diskuzích atd. Spolu s ostatními cvičeními - společné meditace, domácí pravidelné meditace (zaměřené zejména na "kdo jsem já" - pozornost na pozornost, prodýchávání spojené s vizualizacemi atd.)

Tím se mysl "vycvičila" tak, že se naučila sebeovládání, získal se nad ní nadhled (a podhled) - místo myslí nedotčené v srdci, kam je možno se kdykoliv stáhnout, odvrátit se od čehokoliv a bdělý nezaujatý pozorovatel všeho vnitřního i vnějšího.
Postupně se bdělost natolik stala trvalou součástí života - bytí, že mohou být pozorovány a ke svému zdroji dohledány všechny motivace ještě egem poznamenané jak u sebe, tak i u druhých, a teď už to běží jako proces samovolně do všech sfér života, nevědomí, kolektivního vědomí atd, postupně tak, jak to popisuje Lída.

Takže je tady kdykoliv poznávání pravdy v duchu toho, o čem mluvil Eduard Tomáš?
....krásnou náladu? Pocit míru, uvolnění, osvobození ...
Život pro tebe není nudný, nedokonalý, plochý, někdy i smutný a šedivý ?
Je tady trvale stav vnitřního štěstí a blaha?

Je to tak, že "Slovy se nedá popsat stav, v němž se nachází člověk, který poznává pravdu" ?
Poznáváš v sobě Království nebeské? Uvědomuješ si ho jako náš přirozený stav, který tady je, pokud naše mysl není zastřena rouškou iluzí?

Nebo ti to zní jako pohádka z Tisíce a jedné noci a nevěříš, že je to vůbec možné a pokud o tom bude někdo vyprávět, poženeš ho jako lháře, jako někoho, kdo se chlubí něčím, co je nereálné, něčím, co může postihnout jen duševně nemocné šílence?

[irulan]

Dokud se ve vědomí nerozpozná snaha všímat si obsahů vědomí, motivovaná potřebou zbavit se ega, a neupustí se od ztotožnění s ní - jako s kterýmkoliv jiným obsahem vědomí - pokračuje dál a dál překrývání prostého bytí subtilním duchovním egem a procházka růžovým sadem se nekoná.

Ona se nekoná ani po opuštění pocitu někoho, kdo se už neztotožňuje, je to pořád drsná konfrontace s tím, co jsme si u sebe doteď neuvědomovali, jenže nějak chybí ten, kdo by po něčem jiném toužil a měl potřebu něco pro to dělat... je to, jaké to je, a ať je to jakékoliv, je to naprosto naplňující - snad proto, že zmizela potřeba, aby to bylo jiné...

procházku růžovým sadem kde nás čekají jen samé krásné a radostné zážitky slibují různé ezoterické směry pozitivního myšlení nebo náboženství

ta syrovost žití když člověk zůstane ve své původní nahotě a zranitelnosti bez obranných štítů je skutečně drsnou konfrontací

taky mi příjde, že to naplnění pramení z ustání touhy , smíření, klid, spokojenost ...

jo spokojenost..s tím co je, taková realizace života, vnímání toho a pozorování toho vlastního vnímání. Žití v tom co tu je, bez utíkání ke snům o něčem jiném, bez utíkání k minulosti nebo lepší budoucnosti.

[irulan]

..Je tady trvale...

a ty to máš trvale?

[Linda]

člověk zůstane ve své původní nahotě a zranitelnosti bez obranných štítů...

a nejvíc to zarazí, když ji uvidíme u svého duchovního Učitele.

On se s ní vůbec netají... Být Probuzený neznamená mít rozpuštěné všechny závislosti, vyvstávají mu jako každému z nás, jen u něj nedojde k sebeztotožnění s tou myšlenkou nebo pocitem. A pokud se tak ještě občas stane, okamžitě ho na to upozorní Energie v podobě vzápětí se vracející karmy. Eduard Tomáš nám říkával, že čím blíž jsme ke stavu trvalého probuzení, tím rychleji se karma vrací, že je to zákonitost jejího fungování, která nás okamžitě upozorní, že došlo k nevědomému sebeztotožnění s něčím.

Na chatě v Jílovém jsme jednou na dvorku spolu s Eduardem brousili okna, tedy rámy, aby se pak mohly natřít. A Eduardovi najednou sjela ruka a prask... sklo ruplo. Zkoprněl, zarazil se, pak se na mě podíval pohledem bezbranného malého dítěte, a tiše řekl: "Nojo, vím, proč se to stalo... Míla mě prve v kuchyni setřela, a já si pomyslel, že ta baba furt něco má..." (Míla si často nebrala servítky, když člověk něco dělal způsobem, který považovala za nesprávný) ..."a neuvědomil jsem si to."

Bezelstnost, přímost a kajícnost, s jakou duchovní Učitel tohle řekne žačce, která u toho zrovna byla, je nezapomenutelná.

Ani Míla se před námi netajila svými závislostmi. Vyprávěla nám jednou ráno svůj sen, ve kterém jí někdo něco sebral (už si nepamatuju, co to bylo) a přitom se smála "Já vím, proč se mi to zdálo, vždyť na tom tolik lpím..."

Jo, tohle člověka naučí víc než stovky knih nebo

[Návštěvník]

..Je tady trvale...

a ty to máš trvale?

Já to nemám, ale trvale to tady opravdu je.

[Vari]

Vždycky překvapí, že všudy přítomný Bůh, je všude a vždy přítomný

[Návštěvník]

[irulan]

Je tady trvale stav vnitřního štěstí a blaha?

Tak se to jeví ze začátku. Časem, co je trvalé, se zažívá jako úplně normální, samozřejmé, stejně jako třeba vzduch, který dýcháme. Jó když se dusíme, vnímáme uvolnění dýchacích cest jako blažené, ale časem si na to, že dýcháme, tak zvykneme, že už to ani nevnímáme.

aha..takže tohle tady už klidně mohlo být..začlo to být trvalé, my to přestali vnímat a je to tu zas, že to potřebujeme jakože hledat. Přitom to tady bylo pořád, jen zvyklé a nevnímané.
to je sranda, pořád hledat, co jsme zapomněli, že už dávno máme

[Návštěvník]

jo spokojenost..s tím co je, taková realizace života, vnímání toho a pozorování toho vlastního vnímání. Žití v tom co tu je, bez utíkání ke snům o něčem jiném, bez utíkání k minulosti nebo lepší budoucnosti.

tak nějak

výstižně to popisuje Joan zde:

"Užívání si svaté Všednosti

Spiritualita a sebepoznání jako útěk, nebo jako cesta k plnosti prožívání života?

Některá učení zdůrazňují jakési odpoutání se od chaosu obyčejného lidského života a nabádají nás k identifikaci sebe samých jako neomezeného vědomí, a ne jako osoby. Já dávám přednost spíše jinému přístupu nahlížejícímu na chaos denního života jako na Svatou Skutečnost, která nás neustále vede k hlubšímu ponoru DO všednosti. Což vede ke konečnému zjištění, v čem osvícení skutečně spočívá, tedy ne “někde jinde” v nějakém speciálním stavu, ale právě zde v TÉTO nynější chvíli.

Dle mého mínění je tento přístup mnohem skutečnější, živější a méně náchylný k jakési dualistické separaci, odmítnutí nebo vymanění se ze života, kdy předstíráme, že jsme “nad tím vším”, nebo kdy na život zanevřeme, zatímco hledáme něco mimořádného někde jinde.

“Hlubší ponoření do všednosti” samozřejmě neznamená hluboké zabřednutí a pohlcení všemi smyšlenkami, přesvědčeními a subjektivně vytvořenými problémy, které často POKLÁDÁME za obyčejný život.

Mám na mysli plnou bdělost k okamžité, energeticky přítomné, smyslové živosti a přítomnosti Tady a Teď. Myslím tím prohlédnutí skrz nebo probuzení se z virtuální reality vytvořené našimi myšlenkami a smyšlenkami o obyčejném životě, včetně klamné PŘEDSTAVY, že jsme izolované, oddělené Já uzavřené uvnitř nezávislé a oddělené psychosomatiky.

Mám na mysli uvědomění si našeho skutečného PROŽÍVÁNÍ, které je celistvé, neoddělené, souvislé, bezmezné a úplné.

Hlubší ponoření do všednosti může nabývat různých forem. Může spočívat v zaměření se na detail, které najdeme v Zenu, kdy zametání podlahy znamená zametání vlastní mysli, a kde nalévání čaje, vaření rýže nebo používání toalety je ta nejdůležitější a nejsvatější činnost v celém vesmíru, ke které je třeba přistupovat se stejnou láskyplnou péčí, jakou poskytujeme svým nejmilovanějším.

Hlubší ponoření do všednosti může probíhat také jako nekonceptuální průzkum právě se vyjevujících myšlenek a pocitů. Tímto utrpení nepřekonáváme ignorováním a odpoutáváním se, ale spíše prohlédnutím skrze myšlenky a smyšlenky (pomocí uvědomění, nikoli analýzy) a spočíváním v uvolněném stavu PLNÝM ponořením se do těchto pocitů a vjemů přítomného okamžiku. To v konečném důsledku vede k přímému zjištění, že utrpení ve skutečnosti vůbec neexistuje.

Namísto tvrdé práce vedoucí ke ztotožnění sebe sama jako vědomí, a nikoli jako “já”, spočívá tento přístup jednoduše v plně živém bytí v právě probíhajícím okamžiku. V tomto bytí složeném ze slyšení-vidění-cítění-dýchání-hýbání-myšlení-uvědomování si, které nemá ve své celistvosti žádné hranice. Jste TÍM, čím vlastně ani NEMŮŽETE nebýt, tedy nepojmenovatelnou, neuchopitelnou, nepopiratelnou a nevyhnutelnou přítomností.

Přítomností, která JE celým vesmírem, a která ZAHRNUJE nesouvislý příběh konkrétní postavy ve filmu života, sepsaný podle vašich myšlenek a pocitů. VŠE je obsáhnuto a zahrnuto Tady a Teď, aniž by cokoli chybělo. Není třeba žádného úsilí, abyste se ztotožnili s jednou částí přítomnosti a ne už s jinou částí, nebo abyste cokoli odmítali nebo činili vyjímečným.

Je tu zkrátka to, co se děje teď, a tak, jak se to děje. Pouliční zvuky dopravy, štěbetání ptáků, bolavé koleno, vůně kávy, letmá myšlenka, chuť ovesné kaše. Zametání podlahy, výměna špinavých plen, telefonování kamarádovi, vaření oběda, cesta autem do kanceláře, sledování televize – jenom tohle. Nic víc, nic míň. Svatá Skutečnost je právě zde, skrytá přímo před námi ve zjevné všednosti."

http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... vsednosti/

[Návštěvník]

Vždycky překvapí, že všudy přítomný Bůh, je všude a vždy přítomný

jo