13 VĚCÍ, KTERÉ PSYCHICKY SILNÍ LIDÉ NEDĚLAJÍ

[Jarda Malej]

Armin:
..a poznat pravdu. A to je její poslání, její smysl, její úkol zde na světě.

Návštěvník:
..názorná ukázka toho, jakým směrem usiluje silná mysl

Ano Návštěvníku, jediným důvodem proč sem přicházíme, je možnost poznání pravdy.
Na rozdíl od zvířat jsme k tomu účelu vybaveni sebereflexí.
Možnost zamyslet se nad tím co to ta sebereflexe vlastně je, máš přirozeně i ty.

--------
Pracovní slovník:
Sebereflexe = schopnost mysli, poznávat sama sebe.

[Návštěvník]

KDO to má zvládat, zastavit...? Jak?

Ten, kdo si vybírá, co podle jeho posouzení vede k ovládnutí/zastavení myšlenek... Kdo to asi je?

Jak je může zastavit? Odmítnutím všeho, co vnímá jako rozptylující...

Kdo to odmítá?

Kdo to odmítá je nasnadě

mysl, která chce dostat celý životní projev pod svou kontrolu

[Návštěvník]

Armin:
..a poznat pravdu. A to je její poslání, její smysl, její úkol zde na světě.

Návštěvník:
..názorná ukázka toho, jakým směrem usiluje silná mysl

Ano Návštěvníku, jediným důvodem proč sem přicházíme, je možnost poznání pravdy.
Na rozdíl od zvířat jsme k tomu účelu vybaveni sebereflexí.
Možnost zamyslet se nad tím co to ta sebereflexe vlastně je, máš přirozeně i ty.

--------
Pracovní slovník:
Sebereflexe = schopnost mysli, poznávat sama sebe.

mysl je prostředníkem tvůrčí síly vědomí, poznat pravdu mysl nikdy nemůže, může poznat akorát svoje limity

k uvědomění toho kdo jsme dochází v okamžiku utišení mysli, v tichu zastavení, kdy je mysl absorbována zdrojem vědomí

takže posláním člověka je uvědomění toho co je
ne posláním mysli, ta se musí naopak vzdát, tak jak píše Linda

[Linda]

Tomášovi nás učili všímat si obsahů vědomí, věnovat jim čistou pozornost. Říkalo se tomu bdělost. Oni sami je v sobě neodmítali, otevřeně před námi mluvili o svých emocích, když se jim nějaká objevila. Jenže se tam nikdy nemluvilo o tom, jaká vnitřní motivace člověka vede k tomu, aby se pokoušel být bdělý a neztotožňoval se s obsahy vědomí.

Asi proto se mohlo stát, že naše snaha být bdělí ve skutečnosti pramenila z touhy zbavit se natrvalo nežádoucích stavů vědomí, příčin utrpení, které křesťanství nazývá hříchy, a byla tak automaticky propojená s bezděčným odmítáním všeho nežádoucího, "neduchovního". Tak se stalo, že to, co člověk vnímal jako neosobní pozorování, bylo ve skutečnosti nesené podvědomou energii odporu k tomu, co vnímal jako překážku Osvícení, a tím ve skutečnosti došlo k potlačení nežádoucí emoce, místo k jejímu rozpuštění.

Ale všechno dění, i tohle má svůj smysl, i když ho neznáme.

[Návštěvník]

Pokora... ta největší moc na světě...

Pokora je něco, co slabý člověk nezná.

Pracovní slovník:
Slabý člověk = slabá mysl

asi taky mluvím jinou řečí:
Moje mysl si o sobě myslí, že je slabá (z mnoha z těch 13.bodů by propadla), přesto si o sobě myslí, že je schopna pokory.
Pokora odevzdání Bohu, je ovšem úplně něco jiného než poddání se jakékoliv jiné zjevné kvalitě (jinému člověku, organizaci, idei,...)
Takže paradoxně musí být mysl silná, aby se nepoddávala zjevným (jevovým) věcem a mohla se odevzdat Bohu.
To to jen taková paradoxní odbočka.
Moje mysl je slabá, JÁ JSEM

[Éro]

Mysl je tak slabá, že mě předběhlo asi 10 příspěvků ... dočtu si je později

[Alaja.]

Tomášovi nás učili všímat si obsahů vědomí, věnovat jim čistou pozornost. Říkalo se tomu bdělost. Oni sami je v sobě neodmítali, otevřeně před námi mluvili o svých emocích, když se jim nějaká objevila. Jenže se tam nikdy nemluvilo o tom, jaká vnitřní motivace člověka vede k tomu, aby se pokoušel být bdělý a neztotožňoval se s obsahy vědomí.

Asi proto se mohlo stát, že naše snaha být bdělí ve skutečnosti pramenila z touhy zbavit se natrvalo nežádoucích stavů vědomí, příčin utrpení, které křesťanství nazývá hříchy, a byla tak automaticky propojená s bezděčným odmítáním všeho nežádoucího, "neduchovního". Tak se stalo, že to, co člověk vnímal jako neosobní pozorování, bylo ve skutečnosti nesené podvědomou energii odporu k tomu, co vnímal jako překážku Osvícení, a tím ve skutečnosti došlo k potlačení nežádoucí emoce, místo k jejímu rozpuštění.

Ale všechno dění, i tohle má svůj smysl, i když ho neznáme.

A co dechová cvičení, mentální cvičení, uvědomování se v těle a pod., to Tomášovi přece také učili nebo ne?

[Linda]

Když člověk dělá něco, aby tím získal Osvícení, je jedno, co cvičí: vším se posiluje duchovní ego, které chce dosáhnout stavu bez ega.

Na druhé straně dokud mysl nedojde k tomu, že se nenechá unášet jakoukoliv myšlenkou nebo pocitem, není zralá k úplnému sebe-vzdání. Musí to zkoušet dál a dál... aby nakonec zjistila, že je úplně jedno, jestli se člověk snaží o něco v zevním světě (a to se i tady daří, jen když je mysl na to plně soustředěná a nenechá se od toho ničím odvést), nebo v oblasti duchovní.

Sebevzdávání nastane ve chvíli, kdy k tomu mělo v našem osudu dojít.

[Návštěvník]

pro mne silná mysl představuje mysl schopnou soustředění a slabá mysl těkající sem, tam, sem, tam ...

aby mysl dobře sloužila je dobrý když se rozvíjí schopnost soustředění, ocení to už i malé děti při hře, později při učení

a mysl, která poznala své limity vidím jako mysl uvolněnou - tedy neulpívající, volně průchozí podle mne taková mysl je schopná vzdání (se)

[Návštěvník]

Když člověk dělá něco, aby tím získal Osvícení, je jedno, co cvičí: vším se posiluje duchovní ego, které chce dosáhnout stavu bez ega.

jj

Sebevzdávání nastane ve chvíli, kdy k tomu mělo v našem osudu dojít.

jj

[Alaja.]

Když člověk dělá něco, aby tím získal Osvícení, je jedno, co cvičí: vším se posiluje duchovní ego, které chce dosáhnout stavu bez ega.

Na druhé straně dokud mysl není tak silná, že se nenechá unášet jakoukoliv myšlenkou nebo pocitem, není zralá k úplnému sebe-vzdání. Musí to zkoušet dál a dál... aby nakonec zjistila, že je úplně jedno, jestli se člověk snaží o něco v zevním světě, nebo v oblasti duchovní.

Sebevzdávání nastane ve chvíli, kdy k tomu mělo v našem osudu dojít.

Tak to mají žáci velký problém, když chtějí jen to osvícení a ještě k tomu bezpráce.
To já bych jim poradila třeba písmenková cvičení od Karla Weifurtera, nějaká ta dechová cvičení třeba od K.Minaříka, mentální cvičení od E.Tomáše, trocha občasné kladné vizualizace, a pro začátek by jim to mohlo stačit, na nějaké unášení myšlenkami by neměli při těch cvičeních čas.

[Návštěvník]

že naše snaha být bdělí ve skutečnosti pramenila z touhy zbavit se natrvalo nežádoucích stavů vědomí, příčin utrpení, které křesťanství nazývá hříchy, a byla tak automaticky propojená s bezděčným odmítáním všeho nežádoucího, "neduchovního". Tak se stalo, že to, co člověk vnímal jako neosobní pozorování, bylo ve skutečnosti nesené podvědomou energii odporu k tomu, co vnímal jako překážku Osvícení, a tím ve skutečnosti došlo k potlačení nežádoucí emoce, místo k jejímu rozpuštění.

Ale všechno dění, i tohle má svůj smysl, i když ho neznáme.

myslím, že s tím má zkušenost převážná většina z nás

Ale všechno dění, i tohle má svůj smysl, i když ho neznáme.

možná že ten smysl je v tom, že dojde k uvědomění, že je to slepá cesta

[Linda]

Když člověk dělá něco, aby tím získal Osvícení, je jedno, co cvičí: vším se posiluje duchovní ego, které chce dosáhnout stavu bez ega.

Na druhé straně dokud mysl není tak silná, že se nenechá unášet jakoukoliv myšlenkou nebo pocitem, není zralá k úplnému sebe-vzdání. Musí to zkoušet dál a dál... aby nakonec zjistila, že je úplně jedno, jestli se člověk snaží o něco v zevním světě, nebo v oblasti duchovní.

Sebevzdávání nastane ve chvíli, kdy k tomu mělo v našem osudu dojít.

Tak to mají žáci velký problém, když chtějí jen to osvícení a ještě k tomu bezpráce.
To já bych jim poradila třeba písmenková cvičení od Karla Weifurtera, nějaká ta dechová cvičení třeba od K.Minaříka, mentální cvičení od E.Tomáše, trocha občasné kladné vizualizace, a pro začátek by jim to mohlo stačit, na nějaké unášení myšlenkami by neměli při těch cvičeních čas.

To, co rozhoduje, jestli se ego zmenšuje nebo zvětšuje, je motivace: důvod, proč člověk něco dělá.
Ať je to činnost tzv. světská, nebo duchovní.

A jen motivace rozhodne, k čemu to v duši člověka povede - ne ta činnost samotná.

Někdo například pomáhá druhým, aby nevypadal jako necita. A někdo jiný pomáhá druhým, protože vnímá utrpení druhého člověka, jako by se to dělo jemu.

Pomáhání obou dvou se může projevovat úplně stejnými skutky, a přitom první člověk se propadá stále hlouběji do egoismu, a v tom druhém se stejnou činností ego rozpouští.

[Návštěvník]

Mysl je tak slabá, že mě předběhlo asi 10 příspěvků ... dočtu si je později

mně toho uteklo asi víc a jestli to dočtu, je ve hvězdách

[Linda]

Ale všechno dění, i tohle má svůj smysl, i když ho neznáme.

možná že ten smysl je v tom, že dojde k uvědomění, že je to slepá cesta

Taky to tak vidím

[Návštěvník]

HELP
pište p o m a l u, nestihám tak rychle číst.

[Alaja.]

To, co rozhoduje, jestli se ego zmenšuje nebo zvětšuje, je motivace: důvod, proč člověk něco dělá.
Ať je to činnost tzv. světská, nebo duchovní.

A jen motivace rozhodne, k čemu to v duši člověka povede - ne ta činnost samotná.

Někdo například pomáhá druhým, aby nevypadal jako necita. A někdo jiný pomáhá druhým, protože vnímá utrpení druhého člověka, jako by se to dělo jemu.

Pomáhání obou dvou se může projevovat úplně stejnými skutky, a přitom první člověk se propadá stále hlouběji do egoismu, a v tom druhém se stejnou činností ego rozpouští.

A já měla představu, že všichni, co chodili či jezdili za Tomášovými, byli víceméně už odegovaní, měli přece před sebou příklady lidí bez ega a podle toho se jistě řídili....

[Linda]

K tomu aby člověk byl bdělý, k tomu musí mít také nějaký důvod...

Jj, bývá jím většinou touha zbavit se egoismu a dosáhnout Osvícení, aby se člověk dostal natrvalo do stravu, který vnímá u svého Učitele a který popisují i další Probuzení. Jiný důvod mi zatím nenapadá.

Kdy dojde k rozpoznání téhle neuvědomované motivace po sebe-záchraně něčeho, co samo sebe vnímá jako samostatného jedince, který praktikuje bdělost, aby..., zřejmě nezávisí na rozhodnutí toho iluzorního jedince. Prostě dřív nebo později se - právě díky rozpoznání sebezáchovné motivace, která sama stačí na to, aby usilující ego pořád znovu vytvářela - objeví uvědomění, že je to slepá cesta.

To, co rozhoduje, jestli se ego zmenšuje nebo zvětšuje, je motivace: důvod, proč člověk něco dělá.
Ať je to činnost tzv. světská, nebo duchovní.

A jen motivace rozhodne, k čemu to v duši člověka povede - ne ta činnost samotná.

Ale myslím, že tohle rozpoznání a upuštění od snahy zbavit se ega vzniká až ve chvíli, kdy bdělost (možná spíš všímavost) je už běžná i v každodenním životě a rozpoznává nejen jednotlivé vyvstávající myšlenky a emoce, ale občas i příčiny, které způsobují, proč něco děláme...

... úměrně tomu, jak se bhakti stává čím dál víc součástí džnány, až nakonec začínají splývat v jedno...

[irulan]

ja se příznám, že pojmy jako "cvičení" a "bdělost" jsou pro mě určitým způsobem zprofanované, možná komunistickou výchovou, a vnímám je tak trochu jako násilné, nutící nebo sebenutící. Můžu si to převést na polopatické sebepozorování, pozorování vlastních tendencí a motivací, za účelem touhy vědět o sobě pravdu. Prostě se nechtít obelhávat (nejen nebýt obelháván světem...hlavním zdrojem klamu jsem já sama?)..ale tenhle proces není nucený, jde to samo, občas to i bolí, ale když pak přijde to aha.. je to úleva.
A karmajoga? Myslím, že tam jde o to, jak říkala Linda - o motivace. Lze dojít až ke stavu, kdy motivací je jen to, že je to třeba, že se to má udělat, ale proč se to má udělat najednou není?

[Návštěvník]

ja se příznám, že pojmy jako "cvičení" a "bdělost" jsou pro mě určitým způsobem zprofanované, možná komunistickou výchovou, a vnímám je tak trochu jako násilné, nutící nebo sebenutící. Můžu si to převést na polopatické sebepozorování, pozorování vlastních tendencí a motivací, za účelem touhy vědět o sobě pravdu. Prostě se nechtít obelhávat (nejen nebýt obelháván světem...hlavním zdrojem klamu jsem já sama?)..ale tenhle proces není nucený, jde to samo, občas to i bolí, ale když pak přijde to aha.. je to úleva.
A karmajoga? Myslím, že tam jde o to, jak říkala Linda - o motivace. Lze dojít až ke stavu, kdy motivací je jen to, že je to třeba, že se to má udělat, ale proč se to má udělat najednou není?

bdělost ve smyslu všímavosti, prostě jednoduše být vnímavý k tomu co probíhá, aby mohlo dojít k uvědomění
a děje se to skutečně samo, silá uvědomění je obrovská - docvakne to, aha ... není to produktem myšlení

k té poslední větě - lze k tomu dojít, dělá se co je potřeba a kdy je potřeba a jak je potřeba - vyvstane to intuičně
proč zmizí, mysl o tom nespekuluje stejně tak si nepřivlastňuje výsledky činnosti zásluhy, ani vinu
pokud došlo k uvědomění, že je "pouhým" prostředníkem (služebníkem) konání síly, která jí nekonečně přesahuje