Spiritualita a sebepoznání jako útěk, nebo jako cesta k plnosti prožívání života?
Některá učení zdůrazňují jakési odpoutání se od chaosu obyčejného lidského života a nabádají nás k identifikaci sebe samých jako neomezeného vědomí, a ne jako osoby. Já dávám přednost spíše jinému přístupu nahlížejícímu na chaos denního života jako na Svatou Skutečnost, která nás neustále vede k hlubšímu ponoru DO všednosti. Což vede ke konečnému zjištění, v čem osvícení skutečně spočívá, tedy ne “někde jinde” v nějakém speciálním stavu, ale právě zde v TÉTO nynější chvíli.
Dle mého mínění je tento přístup mnohem skutečnější, živější a méně náchylný k jakési dualistické separaci, odmítnutí nebo vymanění se ze života, kdy předstíráme, že jsme “nad tím vším”, nebo kdy na život zanevřeme, zatímco hledáme něco mimořádného někde jinde.
“Hlubší ponoření do všednosti” samozřejmě neznamená hluboké zabřednutí a pohlcení všemi smyšlenkami, přesvědčeními a subjektivně vytvořenými problémy, které často POKLÁDÁME za obyčejný život.
Mám na mysli plnou bdělost k okamžité, energeticky přítomné, smyslové živosti a přítomnosti Tady a Teď. Myslím tím prohlédnutí skrz nebo probuzení se z virtuální reality vytvořené našimi myšlenkami a smyšlenkami o obyčejném životě, včetně klamné PŘEDSTAVY, že jsme izolované, oddělené Já uzavřené uvnitř nezávislé a oddělené psychosomatiky.
Mám na mysli uvědomění si našeho skutečného PROŽÍVÁNÍ, které je celistvé, neoddělené, souvislé, bezmezné a úplné.
Namísto tvrdé práce vedoucí ke ztotožnění sebe sama jako vědomí, a nikoli jako “já”, spočívá tento přístup jednoduše v plně živém bytí v právě probíhajícím okamžiku.
Kdyby si tohle mohl přečíst každý, kdo se začíná zajímat o spiritualitu, možná by to spoustě lidí ušetřilo okliky, ke kterým dochází při snahách dosáhnout stavu bez ega - ať už jdeme jakoukoliv duchovní cestou. Bývá to pak obtížná cesta zpátky - místo snažení dosáhnout jakýchsi nadsmyslných stavů dokonalosti a trvalého štěstí učit se té nejvšednější obyčejnosti - prožívání života v přítomnosti, obyčejnému přijímání toho, co je tady, právě teď.
Je to zdánlivě jednoduché - ale jen zdánlivě. Náš život se obvykle skládá z nenápadného unikání do přání a představ, co by mohlo, mělo nebo naopak nemělo být (u mě a hlavně u těch druhých), ale vůbec si to neuvědomujeme. Toho si začít u sebe všímat není vůbec snadné.