malesrdce píše:Každé utrpení vychází z pocitu ztotožnění se. Trpíme, protože se ztotožňujeme s utrpením. Cítíme bolest a uvědomujeme si ji. Tato bolest je bolestí těla a někdy i psýchy. Vždyť občas říkáme – Bolí mě duše nebo bolí mě láska. Takže utrpení může být tělesná, ale i duševní. Zaměřme se nyní na bolest. Prociťme, kde přesně ji cítíme. Každá bolest nám něco říká. Na začátku se s bolestí identifikujme, abychom ji později mohli buď oddělit nebo vstřebat, anebo přijmout. Já nevím jestli to tak je nebo není, jen nahlas ve svých myšlenkách kontempluji. Klidně mi v tom můžete v odpovědích pomoci i vy všichni, kdo tento článek budete číst. Víte, je pro mě velmi důležité vědět, co si o tom myslíte vy, protože já se mohu mýlit a mýlit se samozřejmě můžete i vy, to je jasné; ale už je zde jiný úhel pohledu, o který se ve svých úvahách mohu opřít. Takže šup, šup… vaše vlastní zamyšlení o tomto tématu pište do komentářů.
Máme tu utrpení a vlastní jáství, tedy toho, kdo se s utrpením ztotožňuje. Takže je tu nějaké to naše ať už skutečné anebo iluzorní Já ( já si ještě nejsem jistý, jaké to Já vlastně je. Takže mi odpusťte, že zatím připouštím obě Já ) K tomu všemu ještě přimixuji onu slavnou Mahárišiovskou otázku – KDO JSEM JÁ? Abychom z toho měli ten správný koktail.
Takže ještě jednou pro přehlednost:
JÁ - KDO JSEM JÁ? - UTRPENÍ
Takže, kdo jsem Já? Nyní si provedeme onu známou analýzu sebe sama. A snad dojdeme k nějakému konkrétnímu závěru.Naše Já se ztotožňuje s utrpením. Ale důležitou otázkou zůstává, jestli je to naše Já skutečné nebo není! A proto si musíme položit onu otázku – KDO JSEM JÁ!
Jsem tělo? – NE, to nejsem; protože tělo podléhá rozkladu – každý to ví; všichni to vidíme okolo sebe, ve chvílích, kdy odcházejí naši přátelé a kdy se z tohoto světa vytrácejí tak tiše, až se nad tím kolikrát s podivem pozastavíme. Na základě empirického pozorování tudíž víme, že hmotná těla v tomto hmotném světě, v prostoru a čase jsou pomíjivá a podléhají rozkladu a přeměně. Z toho důvodu si člověk uvědomuje, že stejná nevyhnutnost vyššího zákona se týká i jeho samého a on s tím nic nemůže udělat. Říkáme tomu přirozený řád věcí.
Ale co je ono JÁ? – Je to naše osobnost, nebo souhrn toho čím, nebo kým jsme?
Může být Já myšlenkou? Jsem Já myšlenkou? Ale potom, kde se vzala ona myšlenka?
V článku se píše, že trpící neexistuje. Takže není tu nikdo, kdo by trpěl, ale to mi zas hlava moc dobře nebere, protože i ve chvílích, kdy píšu tato slova, cítím permanentní bolesti těla. Přeci nejsem magor, abych si říkal, že nic necítím.( No jo - vím, blbý přístup ) Pojďme dále na článek, ve kterém se říká, že tou příčinou, proč trpíme, jsou naše myšlenky. Takže to znamená, že když vypnu myšlenky, zmizí i utrpení? To by mě docela zajímalo, jestli se dokážu až tak vyzmizíkovat. I když si myslím, že by to mělo jít po tolika letech meditacích. Co nám dále radí článek? –
Přenést pozornost spíše k pociťování než přemýšlení a dovolit napětí, aby se uvolnilo. Pokud se budu zaměřovat na cítění a nechám ho tam jen být a budu jen pozorovat „syrovou“ energii, aniž bych ji popisoval, začne se to měnit.
Takže dobře. Vypnu myšlenky a začnu prociťovat své bolesti. A něco by se mělo dít —————————————————————————————————————————————————— No jo, bolest mizí! To je fakt a tak na tom asi něco bude. Ale bohužel, když se vrátím do normálního levelu běžného žití, bolest je hned zpátky! K zešílení! Pravdou je, že když vypnu své myšlenky, mé tzv. Já se rozplývá – MIZÍ! Takže jsem já tímto JÁ?!? NEJSEM!!! Ale potom zůstává i nadále otázka: KDO JSEM JÁ? Mahárišiho jsem moc nečetl a nevím přesně k čemu došel, jen cítím, že jsem tím, kdo se skrývá za tou otázkou. Vždyť když nejsem JÁ, potom i sama otázka postrádá smyslu.
Další věcí, která mne trápí je, že když nejsem JÁ a když ono JÁ úplně rozpustím, zůstane zde nějaká individualita mého jáství? Ono uvědomování si onoho – JÁ JSEM?
Takže kdo jsem? – Prázdnota všech věcí? Ona ta prázdnota má své kouzlo. Je to takový ten stav, že je vše tak, jak má být. Prostě se to děje nebo neděje. Je to stav, kdy je vám všechno jedno. A dokonce už ani netrváte na té své individualitě. Ale možná i to je jen jakýsi iluzorní fetiš, na kterém mé myšlenkové postuláty stojí. Ale proboha, už nejsem v prázdnotě věcí, už jsem zase zpátky v myšlenkách!
Odpusťte mi ten mírný odklon. Vraťme se tedy k utrpení. Souhlasím s tím, že každé utrpení = napětí.
Stále se to točí okolo toho, kdo to všechno cítí?
Nejsem tělo,
nejsem ani myšlenkami,
nejsem JÁ – ono JÁ bychom mohli dát do rovnítka s Egem. On už i můj Učitel, kdysi říkával zajímavou myšlenku:
JÁ CHCI MILOVAT
JÁ = Ego
CHCI = Touha
MILOVAT= Předmět touhy
Odhoď Já, zbav se Chci a zůstane jen láska
A ještě jinými slovy:
Odhoď Ego, zbav se touhy a zůstane jen
PODSTATA!
A jaký to všechno má vztah s utrpením? Když přijdeme na to, kdo jsme a co je onou podstatou nás samých, pochopíme podstatu všeho a tedy i utrpení a potom možná zjistíme, že není toho, kdo by trpěl a není ani utrpení. Ale do té doby si všichni užívejme utrpení:-) Ale teď vážně. Ono je těžké vzdát se starého paradigma, starých vzorců a otevřít se a přijmout vzorce nové bez ohledu na to, co říkají druzí, kolik jich jen je. Je těžké začít tvořit svou vlastní realitu a ještě těžší je ji žít. Jakou hodnotu mají všechny informace, o kterých víme, že je známe, ale které zůstávají jen v prostoru našich myšlenek bez jejich rozpohybování a realizaci? Nikdo to za nás neudělá! Jen my sami. Naše víra a naše vůle = Naše rozhodnutí!
přesně jak píšeš..dobrý článek..