jooo, p o e z i e ..... :-)
II.
UMĚNÍ
Zeptal jsem se moudrého muže, co je umění.
Seděli jsme právě na výšině pod ochranou skal. Před námi se prostíral oceán, lesknoucí se do nekonečna ve sluneční záři. Na jeho hladině zvolna pluly plachetnice a nad nimi se míhali v ušlechtilém letu rackové. Do azuru oblohy narůstaly velké bílé mraky jak nedotčený sníh a přibližovaly se v mohutném šiku.
Pokračoval jsem:
„Co je poezie?“
Moudrý muž odpověděl:
„Překvapí tě, jak je to prosté a přirozené, jako moře, jako ptáci i jako obloha. Pochopíš to jistě snadněji a jistěji než Tao. Podívej se jen všude kolem sebe, po zemi, po vodstvu, po vzduchu.
Poezie existuje stejně dlouho jako nebesa a země.
Zároveň s nebem a zemí byla totiž zrozena i nejvyšší krása. Slunce a měsíc nasvěcují mraky a zrůžovělý ranní i večerní opar, přitom tu není určitá barva, která by jimi pronikala, jako je tomu u jiných látek, a přece tvoří tak obdivuhodný a proměnlivý úkaz, to velké, „viditelné“ pod oblohou.
Každý zvuk vzniká z pohybu. Všechno kolem nás v přírodě má svá ústa. Jsou-li v pohybu rty kohokoliv na světě, slyšíme zvuky. Zaposlouchej se do proudu vody, když se v horách řítí ze skal. Jakmile je v pohybu, zvučí vysokým nebo hlubokým, dlouhým nebo kratším tónem, sice ne přesně podle zákonů hudby, ale má přesto osobitý výraz a rytmus. To je přirozený zvuk země a nebes, rodící se sám ze sebe.
Jestliže je lidské srdce prázdné světem a naplněno duchem, vychází z něho při pohybu zvuk. Tím vzniká i literatura.
Poezie je tedy zvuk srdce. Můžeš ji slyšet a vidět všude, protože všude je příroda jediným opravdovým básníkem, který rezonuje v tvém srdci. A protože je to tak prosté a jednoduché, je to provázeno přísností a neměnitelností; kde vyráží pramen pohybu, tam se taky ozývá zvuk verše.
Žádný jiný zvuk nelze za poezii pokládat. Zvuk musí vyvěrat samovolně, sám ze sebe. Poznáš mnoho lidí, kteří zvuk vyvolávají nepřirozeným způsobem. Nejsou to proto básníci, připomínají jednání opice nebo papoušky. Je málo opravdových básníků, jejichž verš plyne sám sebou, je plný zpěvnosti, podobně jako horský proud hučí přes skály, jako hrom duní v mracích, jindy zašumí jako mírný déšť v podvečer nebo je jako tichý vánek letní noci.
Poslouchej moře u našich nohou! Nezpívá snad pozoruhodnou píseň? Není to snad báseň a opravdová hudba? Vidíš ty vlny ve stálém pohybu, jak jdou jedna za druhou a zase dál se jiné proti nim vracejí a opět se ztrácejí v tónech. Slyšíš ty jemné rytmy….
Velký a prostý musí být i básník, jeho motivace je podobná moři, podle pohybu vycházejícího z Taa, kterým se musí dát unášet tiše, bez vlastních impulsů, poslušný jako dítě! Veliké je moře, veliký je básník. Ale ještě větší je Tao, které není velké.“
Stařec domluvil a zaposlouchal se do zvuku moře. Bylo znát, jak ho hudba naplňuje.
Dlouho jsem přemýšlel o tom, co říkal o Tau, pojal mě strach, že jeho vznešená filozofie zavrhuje umění, a naopak, budu-li se chovat podle jeho moudrých rad, nedokáži dál sdílet čistotu vzplanutí básníka, že ztratím schopnost čisté dětské radosti při setkání s krásou.
Ale on tu stál uchvácen a s jasem v očích poslouchal hudbu vln, jako by viděl moře ponejprv.
Po chvíli se opět ozval:
„Což to není krása, opravdový div, ten zvuk vycházející z Taa? Světlo mající pramen v Tau, který je zdánlivě beze svitu? A verše, melodie slov, vydávané z Taa, jež se zdá nemluvné. Cožpak nežijeme ve věčném tajemství, v kterém objevíme jednou prostou, ale absolutní pravdu?
Dlouho jsem mlčel. Ale stále jsem ještě nebyl schopen správně vše pochopit. Všechno bylo jednoduché, pro mne až příliš jednoduché. Moje pochyby vyvolaly novou otázku:
„Je možné, že být básníkem a zpívat verše je opravdu tak prosté? Tvorba nemůže být přece tak snadná jako když se potok řítí přes skálu. Cožpak není nutné napřed se učit a zkoušet poznaný tvar veršů? Psaní poezie je přece opravdové vlastní konání, ne samovolný postup.“
Odpověď přišla bez váhání.
„Pro posouzení toho, co je poezie, je důležité, má-li autor v sobě pramen, vřídlo, z něhož verše plynou. Má-li v sobě prosté a čisté podněty, vycházející z Taa, nebo zda jeho životní zásady postrádají tak prostou krásu. Má-li v sobě takový pramen, je to básník, bez něho básníkem není.
Mohli bychom snad říci, že všichni lidé jsou v podstatě básníky. Ve všech je přece původní a základní pohyb z Taa a zpět k Tau. Ale jen u zcela výjimečných osob je tento pohyb tak rozvinutý a vytváří tak silné napětí, že se stávají schopnými spatřit a vyjádřit vznešenou krásu. Mnozí lidé připomínají často vodu bez pohybu, v bahnité krajině, kde se rostlinám málo daří; básníci jsou však průzračné řeky proudící k širému oceánu mezi bujně porostlými břehy, jejich nádhera uchvacuje. Ale nebudu ti kreslit slovy tak mnoho obrazů…
Možná bys chtěl vědět, zda básník, skutečný básník musí se dál zdokonalovat ve svém umění nebo je-li jeho vývoj samovolný, jak je dopřáno přírodě. To druhé je pravda. Mladý poeta, který se po určitou dobu učí zvládnout různé formy poezie, cítí je pojednou tak přirozené, jako sama sebe. Pohyb jeho veršů v tvarech krásy je samovolný a on už nezná jiný pohyb. V tom je rozdíl mezi básníkem a diletantem. Básník píše své verše tak, jak mu z nitra tryskají. Teprve potom si napsané ověřuje, zda jsou správné ve všech myšlenkách a rytmu. Diletant naproti tomu si určí vždy nejprve osnovu, kterou se pak snaží vyplňovat nic neříkajícími slovy… Slova skutečného básníka mají ducha, plynou sama od sebe, právě proto, že duch jim dává sílu.
Budeš-li o tom přemýšlet, dojdeš k poznání o neexistenci pevných forem verše a literárních zákonů, protože verš, který vlastní silou vylétl z pramene, právě touto silou se také pohybuje a nechová se podle zákona předem daného lidmi. Jediný zákon tu platí, že zde žádný zákon vůbec není.
Možná se ti to zdá trochu opovážlivé co říkám, ale moje zdůvodnění vychází z vyššího poznání. A potom – také počet opravdových básníků, které znám, je nepatrný. Málokdy se setkáváme s člověkem tak ryzí povahy a vnitřní čistoty, jakou má příroda. Domníváš se snad, že potkáváš mnoho takových lidí ve vlasti?“
Měl jsem divný pocit při této otázce, neboť jsem ji nečekal a netušil jsem, kam s ní míří. Místo odpovědi, která se mi zdála nesnadná, jsem zvolil ještě jiný dotaz:
„Mistře, to ti nedokáži říci, dokud mě ještě nepoučíš. Jaký důvod má básník k napsání básně?“
Vyjádřil nad touto otázkou podivení a ptal se mě, jako by mým slovům nerozuměl:
„Ptáš se proč básník píše verše?“
„Ano, Mistře, proč to dělá.“
Řekl pak s mírným úsměvem:
„Proč šumí moře? Proč zpívají ptáci? Víš to snad?“
„Mistře, protože jinak nemohou, musí to dělat, je to přece jejich přirozené poslání.“
„Zcela správně! Proč by to mělo být u básníka jinak?“
Zamyslel jsem se, ale stále jsem si nedokázal odpovědět.
„Ano, může to být jinak. Poeta může zpívat s úmyslem tvořit a rozvíjet literaturu, zejména tam, kde dosud chybí, nebo zaniká. Ale jsou i básníci, kteří zpívají, aby se ověnčili vavřínem, dosáhli slávy a přízně.“
„Tvoje slova nejsou pořád ještě zcela přesná, vyhni se zneužívání slov, která jsou pro jiné lidi posvátná. Básníci, kteří píší pro slávu, nejsou opravdovými básníky. A básník nemůže zpívat s pevným záměrem, ani podle nějakého předem vykalkulovaného záměru. A dělá-li to, není opravdovým básníkem, ale jen řemeslníkem.“
Namítli jsem:
„Ale Mistře, proč by se neměl básník, který zpívá jako ptáci, čistě, radovat z vavřínů a růží? Je špatné, když žárlí na nositele vavřínového věnce, který jej dostal neprávem? Proč by se neměl považovat za lepšího než ostatní? A nesmí nenávidět lidi, kteří jej připravují o básnickou korunu a posmívají se mu? Jaké vysvětlení mi můžeš dát? Jaká jsou to přirovnání s malým ptákem a rozlehlým oceánem!“
A mudrc mi odpověděl:
„Tvé otázky, mladý příteli, jsou jen odpovědí na mou otázku, protože tvá snaha pochopit toto všechno dokazuje, že v tvé zemi nemáte mnoho básníků. Já cítím slovo básník v jeho nejopravdovějším a nejvyšším významu…
Opravdový básník může žít jen pro své umění, které miluje jako takové, a ne jako cestu k získání nějakých pozemských výhod. Opravdový básník vidí lidi a věci v jejich nejprostší souvislosti a podstatě a tím se přibližuje k Tau. Naproti tomu ti druzí vidí všechno zamlžené a nejasné.
Z toho usuzuj, zda básník pak může čekat, že jeho prostota a jednoduchost budou zřejmé lidem obklopeným mraky? Může ale nenávidět a upadat do smutku, když není chápán? Chápej všechno jako čtvero ročních dob. Nehledej v tom zvláštnost, ale zcela přirozený běh věcí. Básník nemá důvod ke smutku, nenachází-li ohlas, ani k jásotu, je-li slaven. Sleduje nálady lidu a chápe je jako zcela přirozené následky, protože zná jejich příčiny. Úsudek publika mu není ani lhostejný ani nelhostejný, protože pro něj neexistuje. Zcela mu uniká, jak se dívají lidé na jeho dílo, neví ani, je-li slavný nebo zapomínaný. Protože největší slávou pro něho je nebýt slavný.
Díváš se na mne jako bych ti vyprávěl o divech… Já však mluvím o základních pravdách, tak prostých a přirozených, jako jsou krajina nebo moře. Žil jsi dosud v narušeném prostředí lidí vlastní země, nepoznal jsi proto pravou jednoduchost. Příliš dlouho nevnímal tvůj sluch nic jiného než řeči o „zásluhách“, „slávě“, „cti“ a podobně. Považoval jsi proto všechno za skutečné a pro člověka stejně nepostradatelné jako je vzduch, který dýcháme, ale to vše je jen zdání a klam.
Viděl jsi možná i básníky dobré, ale pobloudilé a vzdálené základnímu principu Taa. Básníky, kteří nedokázali zůstat tím, čím byli. Jsou v činech rovni většině lidí, ale tím, že konají s větší silou, zdají se být titany. To poznávám z tvých otázek. Ale takoví už nejsou básníky a nezpívají čistě… I sebemenší odchylka od původního směru pohybu stačí k narušení pravé poezie.
Existuje jen jediná přímá cesta – prostá a čistá, bez poskvrny, a neúprosná jako přímá čára. Tato přímka je ono samo sebou existující. Mimo ni jde každé nepravé jednání: stezka ke slávě, moci a mamonu. Přímka pokračuje sama od sebe, neodchyluje se a bez zvláštního směru jde k nekonečnu.
Nemluvím tu pochopitelně jen o básnících, ale o umělcích vůbec. Pojď se mnou, ukáži ti dílo umělce, kterého si cením jako ryzího a prostého člověka a přitom velkého umělce.“
Vedl mne do svého domku, do jednoduše zařízené síňky, otevřel dvířka ve stěně a vyzvedl odtud dřevěnou truhlici. Vzal z ní menší skříňku z červenohnědého dřeva a postavil ji na stůl. Řekl:
„Podívej se nejdříve na tuto krásnou skříňku. Krásná věc musí mít přiměřenou schránku, která by ji skryla před nehodnými zraky.“
Potom jsem otevřel obě křídla pouzdra. Vnitřek byl vyložen světlomodrým hedvábím a v jeho středu byla soška. Zářila zvláštním třpytem, jako by sama byla zdrojem světla. Byl to „Buddha Kuan-jin“ (symbol „Druhé osoby“ Božské trojice), seděl na květu lotosu, jehož stonek se zvedal z rozbouřeného moře.
„Vidíš tu krásu?,“ zeptal se hlasem plným pohnutí.
„Vnímáš to ztělesnění klidné vznešenosti… Jak je milá ta jasná tvář, a přece tak vážná, kolik podivuhodného je v jeho očích hledících do dálky Nekonečna! Ta linie těla! Kolik nezměřitelné lásky a soucítění je ve sklánějící se pravé ruce a zase taková posvátnost v gestu pozdvižené levice, jejíž vztyčené dva prsty vyjadřují čas věnovaný učení! Kolik je krásy ve zkřížených nohou, lehce spočívajících na lotosovém květu… Cítíš tu esenci buddhismu v jediném obrazu? Kdybys o buddhismu nic nečetl, tady cítíš jeho nejniternější základ.
Všimni si látky, z které je soška vytvořená! Jak dlouho se takový umělec musel snažit, aby získal tak čistý materiál podle vlastních představ? Hrubá hmota, pokrytá nečistým prachem, by nemohla posloužit k dokonale plastickému zpodobení ideje vznešeného klidu. Umělec zvolil různé, zdánlivě všední materiály, jako hlínu a písek, a jejich harmonickým spojením s perletí a drahými kameny proměnil je v dokonale drahocennou substanci. Tak se dostalo dílu hmoty, která je důstojným tělem pro vznešenou myšlenku.
Záměrem umělce bylo symbolizovat jitřní červánky, které národům Východu zazářily při Buddhově zjevení. Jemnou bělost porcelánu nechal prodchnout růžovým nádechem, jaký lemuje ranní oblaka před východem slunce. Právě to tušené světlo je působivější než světlo samotné. Jeho bělost prozařuje jasný nach, tíha hmoty je téměř setřena… Jaký to zázrak!“
Moje pohnutí mně chvíli nedovolilo promluvit. Měl jsem pocit, že půvab tohoto umění ještě mocněji než moudrost starého muže zušlechťuje mé nitro. Pak jsem se tichounce zeptal:
„Kdo je původcem tohoto divu? Chtěl bych to vědět, abych mohl vzdát úctu jeho jménu, právě tak jako tvému.“
Stařec však odpověděl:
„To není důležité, můj mladý příteli! Duše tohoto umělce se přiblížila jen zase více k Tau, právě tam, kam se i ty sám jednou dostaneš. Jeho tělesná schránka zanikla jako odchází listí stromu a jako i tvá jednou zanikne. Co pro nás tedy znamená jeho jméno? – Chci ti je však povědět: jmenoval se Tan-Wej (Tan-Wej je jedno z jmen, která jsou znalcům známá. O umělcích toho jména však nic bližšího nevíme. Stali se slavnými až po své smrti, neznáme však ani jejich rodiště, protože žili skromně a pracovali v tajnosti), vryl je krásnými znaky na zadní část sošky, jak to bylo zvykem… Zajímá tě, jaké měl povolání?
Byl to prostý člověk, který ani netušil, jak velkým umělcem je, nechtěl se vyvyšovat nad ostatní lidi, neměl ani představu, že jeho dílo má tak velký půvab. Hleděl jistě často na oblohu, měl rád nekonečnost moře, miloval krajiny a květiny; bez těchto předpokladů by v něm nebylo tolik citu. Tak prosté linie a jasné barvy mohl najít jen v přírodě. Nebyl ověnčen slávou, jeho jméno nebylo zapsáno do historie. Nevím ani odkud pocházel, jaký byl běh jeho života a jakého věku se dožil. Podle mých vědomostí byly takové sochy vytvořeny asi před osmi sty lety a podle názoru znalců umění pochází tato soška asi z počátku vlády dynastie Ming… Umělec zůstal s největší pravděpodobností neznámý, jeho jméno se uchovalo jen díky této sošce, neboť právě ona přetrvala v plné kráse.
Takové umění nemůže být pomíjející, ale promlouvá k nám věčně… Bude tu i tehdy, až i naše děti a vnuci odejdou ze života!“
Ještě delší dobu jsme hleděli na toto dílo beze slova. Potom stařec položil opatrně ruku na schránku. Řekl přitom:
„Všechno je tak jemné, že bych si ani netroufal postavit sošku na denní světlo, které mi pro takovou jemnost připadá příliš drsné – vše je tak vzdušné jako duše.“
Položil pak schránku zpátky do truhlice a zavřel ji. Vyšel jsem za ním ze stavení a usedli jsme spolu zase pod klenbu skalního převisu.
Náhle jsem zvolal:
„Jak by bylo krásné, kdyby každý člověk vytvářel taková díla… Jak jinak by vypadalo prostředí kolem nás!“
„Říkáš, všichni lidé, ale to by snad bylo příliš! Bylo však v minulosti období, kdy tato velká říše byla podobná překrásnému chrámu umění. Doklady o tom můžeš ještě v Číně najít. Většina obyvatel vytvářela prosté umění. Všechno v jejich okolí bylo plné půvabu, věci nejmenší i největší, chrámy, zahrady, nábytek i nádobí. Všimni si třeba jen misky na čaj nebo malých kadidelniček z těch dob! I velmi chudý dělník jedl z mísy stejně dokonalé jako má soška „Kuan-jin“. Vše, co lidé vyráběli, bylo krásné už samo sebou. Dokonalost věcí pramenila z prostoty a poctivosti všech lidí. Bylo to tehdy tak přirozené, jako dnes je obvyklé, že většině vyráběných předmětů chybí krása.
Příčinou poklesu čínského umění na tak nízký stupeň je zlá sociální situace.
To je znakem úpadku této velké říše, protože úroveň umění je přímo závislá na rozvoji země. Ztráta krásy života je dokladem zchudnutí celé země. Nejde mi o politické, ale mravní důvody, neboť opravdu morální a prostí lidé jsou sami sebou zárukou silného a dobrého umění…
Ano, co jsi řekl, je skutečně pravda: jak by se zlepšil život lidí, kdyby si dokázali vybudovat lepší prostředí. Přírodu přece mají vždy a všude kolem sebe.“
Jemný šum moře se pod námi ozýval v nekonečné čistotě. Oblaka plula po nebi lehce a volně v plné sluneční záři. Stíny zlehka vstupovaly na obrysy vrcholů a s pohybem mraků se opět ztrácely. Všude bylo plno světla a hry barev.
Mudrc hleděl do nekonečně se rozšiřující krásy kolem sebe, klidný a láskyplný. Jak jsme splývali s celou krajinou… Pravděpodobně vytušil mé myšlenky, když řekl:
„Je v nás stejná prostota uprostřed krásy kolem nás. Jsme nyní stejně prostí jako strom nebo hora. Bude-li nám dopřáno takto setrvat, dá nám to pocit sounáležitosti se stálým a mocným pohybem soustavy světa.
Tolik už bylo řečeno a napsáno o lidském životě, až i učenci začali bloudit.
A přece je všechno tak prosté, v té nejniternější podstatě, jako sama příroda. Není nic, co by bylo jednodušší a nic není v chaosu, i když se to tak jeví. Pohyb všeho je přirozený a bezpečný, stejně jako to vidíme na moři.“
V jeho hlasu se spojila síla básnické vize s vyrovnanou jistotou učence, když prohlašuje nevyvratitelnou pravdu.
Po chvíli se mne vlídně zeptal:
„Jsi nyní spokojen a pomohl jsem ti alespoň trochu na cestě kupředu?“
Odpověděl jsem mu:
„Otče, v tvé moudrosti je poezie a v tvé poezii moudrost. Jak je to možné?“
„Začínáš se na to dívat správně“ – řekl. „Dojdeš jistě k poznání, že všechna slova jsou jen zdánlivými obrazy. Všechno se vrací do Jediného.
Jak je to jednoduché, když to víš.
Všechno je Tao.“
viewtopic.php?f=273&t=5081
)) Zkoušeli. Učili se. Za pochodu. Skrz zkušenost. Ať JE jakákoli. A NE se zavřeli dělat škatulky představ o nejakych vysněných stavech, Které by "vypáčit" melo byt "Správně" prožívat.
