Upřímné sebepoznávání
Napsal: pon 15. dub 2013 18:39:58
Z dávného a poněkud lapidárního mailu kamaráda (bez jazykových úprav): „Když si člověk o sobě myslí, jak je mravnej, správnej a dobrej, znamená to jen, že se dosud naostro nesetkal s démonem egoismu, kterýho starý zasvěcenci nazývali strážce prahu. Ten střeží tu hlavní svatyni sebepoznání, kde se nalézá... NIC! Cestou tam nacházíš SKUTEČNÉ motivace vlastních činů, a vidíš, že vůbec nejsou tak ušlechtilý, jak si myslíš. To setkání se strážcem, kterej ti ukazuje podstatu tvých tzv. ušlechtilých motivací, je tak strašný, že ti vezme o sobě veškeré iluze! KAŽDÝMU, kdo má odvahu ho podstoupit!!! Člověk pochopí, že se nemůže pyšnit ničím, že je sám o sobě bídnej a ničemnej. Čemu se podobáš ve svý velikosti? H...! Teprve, když se s tim smíří, když to stráví, roste v něm pravá pokora, která se nedá falšovat předstíráním skromnosti, jak to mnozí tzv. duchoznalci dělaj. A taky pravá SVOBODA, protože mizí veškerej strach. A každej strach je vlastně strachem ze sebe!... Stačí rozebrat si svou motivaci zcela upřímně a bez předsudků a člověk žasne, jaký obludný ego se skrývá za zdánlivou ušlechtilostí.
Ve starých dobách podstupovali adepti mystérií cvičení, kde se učili nesoudit dle převládající morálky, ale jít ZA! Všechno to vedlo k tomu, aby se přestali prožívat, jak jsou dobří a mravní a lepší než ti ostatní, a teprv, když tenhle sebeblud opustili, přišlo osvícení. Dodnes je to stejný, jen se změnily prostředky.
Brát se vždy s odstupem. A hlavně musí být člověk obezřetný a demaskovat vlastní ušlechtilé motivace, které jsou ve skutečnosti obyčejnými egoistickými pohnutkami. (Udělal jsem pro někoho něco nezištně? Ne, udělal jsem to pro svůj dobrej pocit, pro kladný sebeprožitek, aby se ego mělo dobře! A podobně.) Strážce prahu hlídá dobře! Do skutečného duchovního světa ego prostě nepustí, takže je třeba dosáhnout nejhlubšího možnýho sebepoznání, jakýho je člověk schopen... a na prahu odložit vše, co mu umožňuje přežít v podmínkách obyčejného pozemského života, celou personu, pozemskou osobnost. To je trochu jako svlíknout se do naha. Hluboké sebepoznání je velmi otřesný zážitek, beroucí člověku poslední iluze o sobě. Zdrcující a depresivní, ale osvobozující a nevyhnutelný! Když projdeš tímto alchymickým stadiem putrefakce, neboli zhnojení, víš, že chvála je jen stříbrný prach, kterej třeba sfouknout, abys mohl dál, a vůbec tě nenapadne, že by sis ji zasloužil... :-)
Celá naše moderní kultura je založená na potřebě sám sebe klamat, nalhávat si o sobě, že jsem lepší, než jsem. To jsou takoví týpci, kteří mají pocit, že oni jsou ti příkladní a mravní a musí těm druhým ukázat, jak se to dělá. Osud nás ale učí rozpoznávat, že sami sobě lžeme, abychom se sebou dokázali vůbec žít. Až se to po těžkých úderech osudu u těch šťastnějších případů jednoho dne překlopí a najednou zjišťujeme, že už nemáme potřebu sami sebe obelhávat, ale naopak potřebu být pravdiví. A to je potom teprv mazec! Pak zjišťuješ, že ti málokdo rozumí a považují tě za podivína, vyvrhele, blázna, protože už nejedeš jejich sebeklamnou hru, ale demaskuješ kulisy a kostýmy jejich divadla. Tim jim bereš jejich svět, jdeš proti jejich potřebě se vzájemně ujišťovat, jak jsou dobří. Proto seš na obtíž, ztrácíš kamarády... Pravda osvobozuje, ale taky vrhá člověka do samoty. :-)“
http://karelfunk.bloger.cz/Prace-na-svem-vyvoji/Predpoklady-meditace-Strazce-prahu-ego-do-duchovna-nepusti
Ve starých dobách podstupovali adepti mystérií cvičení, kde se učili nesoudit dle převládající morálky, ale jít ZA! Všechno to vedlo k tomu, aby se přestali prožívat, jak jsou dobří a mravní a lepší než ti ostatní, a teprv, když tenhle sebeblud opustili, přišlo osvícení. Dodnes je to stejný, jen se změnily prostředky.
Brát se vždy s odstupem. A hlavně musí být člověk obezřetný a demaskovat vlastní ušlechtilé motivace, které jsou ve skutečnosti obyčejnými egoistickými pohnutkami. (Udělal jsem pro někoho něco nezištně? Ne, udělal jsem to pro svůj dobrej pocit, pro kladný sebeprožitek, aby se ego mělo dobře! A podobně.) Strážce prahu hlídá dobře! Do skutečného duchovního světa ego prostě nepustí, takže je třeba dosáhnout nejhlubšího možnýho sebepoznání, jakýho je člověk schopen... a na prahu odložit vše, co mu umožňuje přežít v podmínkách obyčejného pozemského života, celou personu, pozemskou osobnost. To je trochu jako svlíknout se do naha. Hluboké sebepoznání je velmi otřesný zážitek, beroucí člověku poslední iluze o sobě. Zdrcující a depresivní, ale osvobozující a nevyhnutelný! Když projdeš tímto alchymickým stadiem putrefakce, neboli zhnojení, víš, že chvála je jen stříbrný prach, kterej třeba sfouknout, abys mohl dál, a vůbec tě nenapadne, že by sis ji zasloužil... :-)
Celá naše moderní kultura je založená na potřebě sám sebe klamat, nalhávat si o sobě, že jsem lepší, než jsem. To jsou takoví týpci, kteří mají pocit, že oni jsou ti příkladní a mravní a musí těm druhým ukázat, jak se to dělá. Osud nás ale učí rozpoznávat, že sami sobě lžeme, abychom se sebou dokázali vůbec žít. Až se to po těžkých úderech osudu u těch šťastnějších případů jednoho dne překlopí a najednou zjišťujeme, že už nemáme potřebu sami sebe obelhávat, ale naopak potřebu být pravdiví. A to je potom teprv mazec! Pak zjišťuješ, že ti málokdo rozumí a považují tě za podivína, vyvrhele, blázna, protože už nejedeš jejich sebeklamnou hru, ale demaskuješ kulisy a kostýmy jejich divadla. Tim jim bereš jejich svět, jdeš proti jejich potřebě se vzájemně ujišťovat, jak jsou dobří. Proto seš na obtíž, ztrácíš kamarády... Pravda osvobozuje, ale taky vrhá člověka do samoty. :-)“
http://karelfunk.bloger.cz/Prace-na-svem-vyvoji/Predpoklady-meditace-Strazce-prahu-ego-do-duchovna-nepusti