Návštěvník píše:Co se dá říct o tom jiného, než že tohle je ráj?
Dokud existuje potřeba vidět všechno jako ráj, dochází ke spontánnímu rozdělování vnímaného na pozitivní, rajské, tj. žádoucí, a na negativní, tj. nežádoucí. A k pochopitelné potřebě popírat, že peklo existuje.
Jedinou prioritou je preferování pozitivnosti.
Takhle se to jeví z pohledu dvojnosti, z pohledu mysli, kdy je možné existenci dělit na dobrou a špatnou.
Ve vědomí srdce něco takového neexistuje, není tady žádná dvojnost, je tady jen Vědomí.
Nicméně při popisu skutečnosti poznávané ve světle pravdy asi není možné používat něco jiného, než superlativy, například:
Vědomí je krásou. Řekni si kteréhokoliv mudrce, který Tě napadne a vždycky bude vyjádření o tom
pokladu v nás laděno v kladných tóninách, i když ta celistvost obsahuje úplně všechno, všechny odstíny života.
Maharadž se o tom nejzazším vyjadřuje jako o sladkosti.
Ale nemá smysl líčit, jaké to je, pokud se něco takového jeví pro hledajícího nedostupné, nereálné, nemožné.
Všechny ty promluvy všech těch probuzených, co na těchhle stránkách jsou, nemají jiný cíl, než pomoci otevřít se poznání.
Netoužit po něčem lepším, než právě je, protože to není někde v budoucnosti. Je to právě Teď Tady. Jestli se jeví jako realita, že to tady není, je to jen dočasná záležitost. Vědomí nezůstane na věky polapeno v iluzích mysli. Zůstane jen do té doby, dokud je tady zájem o tu časoprostorovou iluzi, jakmile zmizí zájem, produkce mysli zmizí a je po představení.
Proto třeba Minařík mluví o indiferentním postoji ke světu dění.
Jenže dualita obsahuje oba póly.
No právě, ale je třeba nechat dualitu dualitou a povznést se v srdci nad ni.
Když se jednou, nakonec nasytí bytostná potřeba vidět všechno jako žádoucí ráj a popírat existenci pekla,
vnímá se prostě to, co se právě uvědomuje... takové, jaké to je, bez hodnocení a preferování,
přijímá se to jako to, co právě JE ...
protože dochází k přímému rozpoznávání, že je to Absolutno v pohybu... tak jako se vlny oceánu mohou vnímat jako oceán v pohybu... Pak je naprosto nepodstatné, jestli má vlna tvar líbezný, krásný, nebo ohavný... vnímá se to jako pohyb všetvořícího Oceánu
Kdo tuhle zkušenost někdy zažil, aspoň na chvíli, ví, že v celistvosti tohoto vnímání je naprostá tichost...
tak naplňující, že i ráj je proti tomu utrpením.
Proč? Protože o existenci ráje je nutné se neustále znovu a znovu ujišťovat...
Aha, rozumím, Ty to popisuješ z pohledu osoby, z pohledu mysli, kde jsou
formy, tvary, projev,
ale to, o čem tady mluvím, je z vědomí čistého Bytí, z vědomí srdce, kde je jen jednota celé existence -
bez formy.
Vše je zde jedním věčným neměnným TO.
Jedním nejkrásnějším popisem toho rozdílného poznání, které zmiňuješ Ty a o kterém mluvím já je:
Mysl je hmotou – Srdce je podstatou.
Mysl je
formou – Srdce je
bez formy.
Mysl je časem – Srdce je věčností.
(Mooji)