.Petra píše:Ano, např. když v druhých vidíme nevědomost, zlobu, závist, nepřejícnost atd. To je mentální bludiště plné stínů. Samozřejmě, že pak nemůžeme poznávat, kdo jsme. Není sice pro nás problém opakovat formule naučené od probuzených, ale tím vším můžeme klamat jenom sami sebe.
Ano, přesně tak. Můžeme ztotožňovat představu projevu s tím, čím jsme. Můžeme se pak vidět jako zdroj nevědomosti, zloby, nepřejícnosti a z těchhle důvodů se pak nedokážeme mít rádi.
A nebo je možné tohle všechno prohlédnout a uvědomovat si, že i když se tady objeví projev nevědomosti v podobě zloby, závisti, nepřejícnosti, tak na nás samotných něco takového nezanechává vůbec žádnou stopu. Stále jsme tím Božským: "JSEM, KTERÝ JSEM", které je samo o sobě bez stínů nevědomosti světlem, krásou, blahem, láskou, Božím královstvím.
Ten, koho bezpodmínečně miluješ, už tím, že existuje, je tím nejlepším, nejkrásnějším, co existuje, co právě JE. Je pro Tebe tím největším štěstím a blahem spojení s ním v tom místě, kde jsme se nikdy nerozdělili.
Ve světle bezpodmínečné lásky je všechno, co je láskou, přesně takovéhle.
Nicméně nevědomost zůstává nevědomostí. Ten, kdo nepoznává skutečnost milujícím srdcem, ale dívá se na to, co je, skrz temnotu kritické mysli, žádnou lásku nenajde.
A jak říká Maharadž: "Bez lásky je všechno špatně".
Bez lásky - i kdybychom si tisíckrát mysleli, že víme - jsme slepí jak koťata.