Pro Irulan

[Iru]

Klidne, v pohodě, neříkám ze mam vyřešeno a ze mam nezaujatý pohled. A jsem otevřena tomu, ze zase časem bude jinej pohled, ze je všechno dočasné.

[malpan]

jsem otevřena tomu, ze zase časem bude jinej pohled, ze je všechno dočasné.

- ideální stav, když si netvoříme zdi

[Návštěvník]

jsem otevřena tomu, ze zase časem bude jinej pohled, ze je všechno dočasné.

- ideální stav, když si netvoříme zdi

Zdi si obvykle neděláme na chvíli, po zklamání, když se ukáže, že je to jinak. Zeď padla.
Jenže příště zase nějaká ta zídka nenápadně vystrčí nos, dokud jsme pod vlivem svých bezděčných sympatií a antipatií.

Něčemu uvěříme v naději, že je to to pravé ořechové, po čase zjistíme, že je to úplně jinak,
a ze člověka se nakonec může stát nedůvěřivý skeptik obezděný kolem dokola svou skepsí.

(Podotýkám, že se tu bavíme s Iru o tom, co je skepse a jestli je nebo není OK.)

[Návštěvník]

viz

Neříkám, ze jsem se nedala lapit do vlastních filtru, ale možna díky netrvalosti techhle "pozitivních" stavu a pak pochybovacností díky zkusenostnimu poznávání vlastních sklonů, jsem se na to svoje nadšeni mohla kouknout zvenku. Trosku to obcas trva, to pohlcení, ale troufám si říct, ze to dřív nebo později u každého pomine.

Ono je těžké si tohle zaujetí a nadšení (ega) u sebe uvědomit - mnohem snáz to člověk rozpozná u druhých. Mně trvalo poměrně dlouho, než to "duchovní chvění a zájem a nadšení" začalo mizet, přitom to ale nebylo nahrazené apriorním pochybovačstvím, obsahujícím určitou míru skepse. Spíš to je jako trvalý stav "nevím", s nevysvětlitelnou jistotou, že potřebné pochopení se pokaždé v pravou chvíli objeví.

Buď se tenhle stav dřív "nedostával se ke slovu" , ale spíš tam ještě nepřevažovalo otevírání se Přesahujícímu... Je to tiché, ale mnohem intenzivnější, než ten předchozí vibrující zájem. Teď se občas i bez toho chvění a zájmu stává, že mi něco dojde, třeba dřív neuvědomované souvislosti.
Nebo možná právě proto, že už do toho necpu vlastní program toho, co mě zajímá

Jak je to s tou skepsi? Proste můžeš a nemusíš věřit nebo nevěřit...

[nop]

....
Zdi si obvykle neděláme na chvíli, po zklamání, když se ukáže, že je to jinak. Zeď padla.
Jenže příště zase nějaká ta zídka nenápadně vystrčí nos, dokud jsme pod vlivem svých bezděčných sympatií a antipatií.
Něčemu uvěříme v naději, že je to to pravé ořechové, po čase zjistíme, že je to úplně jinak,
a ze člověka se nakonec může stát nedůvěřivý skeptik obezděný kolem dokola svou skepsí.
(Podotýkám, že se tu bavíme s Iru o tom, co je skepse a jestli je nebo není OK.)

Po zklamání zeď padne?
Mně se naopak stalo, že po výrazném zklamání zeď vyvstala. A ne že "příště zase nějaká ta zídka nenápadně vystrčila nos", ale bylo to jednou, rovnou a následkem zklamání. Nic nepadlo, jen ve vteřině povstalo. A trvá to nezměněně asi pět let. Rozum říká zruš to a běž dál. Ale ve mně to na hlas úvahy nereaguje.
Jsou to rozdílné zkušenosti. U někoho zklamáním padne jeho zeď a osvobodí se, u mne naopak z jednotlivého případu vyvstala zábrana pro všechny takové případy.
Tak se stane třeba (jako příklad), že vedoucí politické strany je usvědčený z korupce a volič si pak řekne : tuto stranu už nebudu volit, a tím se pochovají sympatie ke všem kandidátům té strany. Žádná zeď nepadla, jen se nová vytvořila.

[Návštěvník]

Zeď padne, když zjistíš, že sis dělal klamné naděje, a řekneš si "tak jo" -

...Co ma přijít, to přijde, at je to cokoliv, je to tak jak ma byt a zároveň to neni trvale. A vyvozovani si nějakých trvalých a univerzálních poznání a rad muze byt kdykoliv rozbito něčím úplne nečekaným.

Proč si ale dělat naděje a pak být zklamaný, když to nevyjde? Můžeš se přece pro něco rozhodnout, protože to vnímáš jako optimální variantu (nic lepšího momentálně není na výběr), ale nemusíš na tom ulpět a doufat, že to je konečně to jedině správné a že všechno proto dopadne dobře (viz například prezidentské volby). Nejsi pak zklamaný, ať to dopadlo jakkoliv. Můžeš třeba volit osobnost, které si vážíš (protože když k volbám nepůjdeš, zvýhodní to kandidáty, které bys určitě nevolil), i když je docela možné, že ten koho jsi volil nebude mít dostatek hlasů. Jsi spokojený, protože jsi udělal, co bylo v tvých silách - výsledek není v tvé moci. Ostatně o to jde: udělat to, co jde, jak nejlíp dokážu, výsledek nechat na Pánubohu. Nejen ve volbách.

Ono bude dost pravdy na tom, že my lidi jsme omylní a že i v oblasti duchovní se něco osvědčuje řadě lidí a někomu jinému to nefunguje. Pámbu si každého z nás vede trochu jinou cestou. Navíc jednotlivá pochopení vznikají u každého z nás v trochu jiném pořadí, podle toho, jaké zkušenosti nám Osud připravil a nakolik jsme se z nich dokázali poučit.

[irulan]

Ano, nepadne v okamžiku zklamaní, ale v okamžiku uvědomění, ze to zklamaní je jen důsledek nesplnene vysněné naděje. A to ze dělám co muzu a dávám si do toho naděje výsledku, je v pořádku - jen proc se pak divit a byt naštvaný, ze to nedopadlo podle mých představ. Vis, myslím, ze si nejvíce stavíme zdi, kdyz život nejde podle našich měřítek. A kdyz si myslíme, ze si zasloužíme něco víc.

[vostalpetr]

Skepse je opakem naděje. Skepse s podtextem odmítavosti i naděje s podtextem doufání jsou nenápadné emoce, které znemožňují nezaujatý pohled.

Když chci něco vidět opravdu nepředpojatě, nezbývá než všímat si u sebe těchhle nenápadných emočních podtextů, které se neosobně jen tváří.

A když chci něco opravdu vidět nezaujatě, tak se nejspíš jedná o touhu vidět něco nezaujatě...

To jen abychom dorazili do úplného konce naději, skepsi a tu neosobnost...

[Návštěvník]

Když chci něco vidět opravdu nepředpojatě, nezbývá než všímat si u sebe těchhle nenápadných emočních podtextů, které se neosobně jen tváří.

A když chci něco opravdu vidět nezaujatě, tak se nejspíš jedná o touhu vidět něco nezaujatě...

...anebo ti došlo, že to tak funguje líp, bez stresu,
stejně jako pochopení, že praktičtější je jít nakoupit v době, kdy mají otevřeno, než kopat do dveří krámu po zavírací době.

Taky v tobě není touha jít nakoupit, než obchod zavřou, bereš to jako normální rozumné jednání.

[Iru]

Ja se ňahňám rada, proste me zajímá poznávat svět skrz nejake zákonitosti ve vlastni mysli, nedělám z toho duchovno, ale proste me to baví. Kdyz uz ten život ziju, tak si ho ziju pohledem, kterej se mi líbí. A ty kecy, ze to je neduchovni a ze mam zahodit mysl, si můžou v tu chvíli strčit za klobouk.

[Návštěvník]

Taky v tobě není touha jít nakoupit, než obchod zavřou, bereš to jako normální rozumné jednání.

Takže rozum je nejspíše rázu božského,
podobně jako blaženost,
a nikterak nepodléhá touze a vůli...

No to pak jo, to pak to nezaujatý pozorování je už fakt realizace ...

Tvoje vysoce duchovní závěry jsou někdy zábavné, ale musím tě zklamat, jít nakoupit, když mají otevřeno, je docela obyčejné příčetné jednání

Když je leden, nezříkáš se touhy jít ven v plavkách, nepozoruješ svou touhu si je vzít.
Jednou jsi to zkusil a víš, že takhle začít trénovat otužilost je blbost. Vezmeš si kabát a jdeš.
Nevezmeš si ho proto, že uctíváš božský rozum, nebo protože tě to naplňuje blažeností.

Když tvor pochopí, jak co funguje, nevzniká touha to fungující dělat. Jedná tak. Umějí to i zvířata.
Nepotřebujeme k tomu, abychom se podle toho chovali, žádnou duchovní vyšší dívčí.

[vostalpetr]

Nepotřebujeme k tomu, abychom se podle toho chovali, žádnou duchovní vyšší dívčí.

Tato základní rozlišená trojice – triputis pozorovatel – pozorování – pozorované, je zevním rozvinutím původních božských sil – mohutností vědomí, které kašmírský šivaismus nazývá iččhá šakti (síla vůle – touhy), džňána šakti (síla poznání – poznávání) a krijá šakti (síla tvoření – projevování). Objevení se pozorovatele je projevem boží vůle či touhy. Pozorování je následným rozvinutím vůle – touhy něco poznávat. Pozorované je konečným projevem – rozvinutím či odhalením touhy – vůle něco poznávat do podoby poznávaného – pozorované zkušenosti objektu. Tyto tři základní síly moci vědomí spočívají ve svém neprojeveném nerozlišeném božském stavu v samotném vědomí – jeho neprojevené duchovní moci. Ve svém božském stavu je iččhá šakti svobodnou boží Vůlí, džňána šakti je Poznáním a krijá šakti je tvořivou Mocí.

Zkusíme tedy vyšší duchovní chlapeckou...

[vostalpetr]

Tvoje vysoce duchovní závěry jsou někdy zábavné

Prozradím tedy ještě něco zábavnějšího :

Osvobození, realizace a duchovní cesta je stav bez vůle, stav bez pozorování a stav bez tvoření...


PS.

Nikomu to ale neříkej, je to totiž zábavné duchovní tajemství