Základní konstatování v duchovním světě je: "Neexistuje žádná oprávněná zlost." Tohoto tvrzení se ego hrozí. "Ale jdete," řekne, "a co s tím mizerou?" Pak začne probírat svůj seznam špinavého prádla a litanie hororů, porušování ´práv´, nespravedlností, předpokládanou ´etickou´ a ´morální´ argumentaci, atd. Tyto monology zná dobře každý poradce, sponzor nebo profesionál.
Poznáním, že zlost/hněv je projev, manifestace Bytí - stejně jako kterýkoliv jiný projev, přestane se řešit její oprávněnost nebo neoprávněnost. Manifestací je samozřejmě i to, že mnohá ega, obzvláště ta, která se zabývají duchovností, zlost nesnášejí a přejí si, aby se neprojevovala - u sebe, ani u ostatních. Posuzují ji jako neduchovní. Ego vidí sebe a ostaní jako konatele, tedy jako zodpovědné za to, když se u nich zlost projevuje. Samozřejmě i to je projev Bytí a ego nemá na vybranou - i když mu to tak může připadat. (Zřejmě se podle ega v manifestaci stala někde chyba. )
S tak zvaným "spravedlivým" hněvem se už setkáváme v Bibli - Bůh, Hospodin je rozhněván na člověka, kterého stvořil, a pošle na něj potopu, aby ho zahubil.
Bůh stvořil člověka k obrazu svému - a tak člověk prožívá - obdobně jako Bůh - zlost/hněv.
Děje se holt, co se děje. Zlost se děje, stejně jako se děje její odmítání - s odůvodněním, že není oprávněná. Ego si vždycky najde nějaké odůvodnění a někdy to prohlásí za konstatování (aby bylo už úplně z obliga. )
Není to lehké být egem.