Tara píše:Návštěvník píše:Tara píše:
Nevím, jak s tím souvisí trošinku jiný příklad.... kdy se cítí být člověk tak nějak být mimo civilizaci, možná nějaká sociální fobie...., příklad, když jde po jedné straně chodníku a vidí, že se má na tom stejném chodníku potkat s jiným člověkem, raději přejde na druhou stranu chodníku..... protože je pro něj obtěžující se s někým byť jen minout na stejném chodníku...
To mě jen tak napadlo, protože znám takového člověka a nevím, jak si to vysvětlit. Tento člověk má např. i velký problém s někým přímo telefonovat, raději píše emaily a tak....upřednostňuje neverbální komunikaci...
To je naopak člověk, který dává velkou důležitost svému osobnímu nastavení. A nebývá to vědomé. Souvisí to s nezahojenými zraněními. Psychika si vystaví obranné vzorce chování. Např. určitý člověk byl pro daného člověka v dětství nebezpečný. A tak vznikl vzorec "lidem se je potřeba vyhnout", pokud se nevyhnou objevují se nelibé pocity, ale to patří do stejného komplexu. Ty obranné vzorce vznikají v primitivnější části mozku, která má tu výhodu, že reaguje rychle a tím tu nevýhodu, že tam není čas na zhodnocení, zda je ta osoba, se kterou se mám potkat skutečně ohrožující? A tak se to vztáhne na všechny. Ty mechanismy fungují strašně rychle (plazí mozek), takže než si to dotyčný uvědomí, že se tak chová (neokortex), tak už je situace, pryč. Dá se s tím pracovat, když dotyčný chce. První krok je, že si to musí uvědomit, že to dělá. -Což není tak samozřejmé. To co ostatní, třeba o něm hned ví, on sám vůbec nemusí zaznamenávat.
Jde o naši dceru. 25 let.
Trošku to má možná po manželovi, který taky nerad vstupuje do osobních "konfrontací", nerad telefonuje, raději píše zprávy, emaily a po 14 dnech se rozčiluje, že mu neodpověděli, mě by z toho mohli čerti vzít, to já raději řeším věci hned, přímo a nejlépe telefonicky a mám jasno...
Dcera si svůj problém uvědomuje...., bavily jsme se o tom spolu samy dvě nedávno, vzácná chvíle sdílení...., rozebíraly jsme to, proč atd. Navrhovala jsem jí tehdy např. rodinné konstelace, kde se odžívají různé životní traumata, v rolích, ale ona na tu alternativu moc není. Mluvila o možnosti konzultací s psychologem, ale ti jsou většinou nedostupní, co se týká objednání , pak něco říkala o možné psychologické konzultaci na dálku, přes net, že je to všechno drahé, no mě se to takto řešit by teda určitě nechtělo. "Potřebuji" mít v toho člověka důvěru, přes to nejede vlak, a na dálku si to teda nedovedu vůbec představit.
Kdysi jsme byli s manželem dvakrát v manželské poradně, bo jsme měli nějaké docela vážné problémy mezi sebou a po třetí jsem tam už odmítla jít, protože prostě ta ženská na mě působila příšerně, prostě žádný vztah mezi námi nevznikl, žádná důvěra atd., jen slova, slova, slova, že máme mezi sebou více komunikovat, to je naprd.
Přitom si něčeho konkrétního, co by v dceři mohlo vyvolat tento sociální problém, nejsem vědoma. Byla spíše vychována jako princezna již postarších rodičů...., no ale je rak....
Svůj první vztah s klukem měla docela mladinká, možná v patnácti? A byl to klučina, který má asi sám docela nějaký problém, protože ji dost psychicky no a jak to říct, svzoval. Chtěl, aby byla pořád s ním, prostě na ni vnitřně tlačil, lpěl a ona to těžko snášela.... až tak, že se s ním za pár let, ona, rozešla a napsala text (napsala více textů písní), viz. vložím video, její duše je písnička... :-)
Jako u mne :-)
No a přesně za týden v sobotu se vdává.... :-)
a její skoromanžel je typ člověka, taky hudebník, hraje od malička na bicí a hraje stále, vystupuje s různými kapelami, je to takový bohém, no umělec :-), který doma moc není, buď zkouší nebo hraje a nebo je s kamarádama v hospodě a nechává ji prostor pro sebe samu.... a to jí, podle jejich slov, vyhovuje, je ráda sama, rozumí si, mají se rádi a no a snad jim to vydrží...
Tož tak...
To je první krok, to že si to dcera uvědomuje. Druhý, že by s tím i něco chtěla dělat. Určitě si cestu najde. Můžeš ji v tom, co nejvíc podpořit, ale nemůžeš nic udělat za ni.
Absolvovala jsem výcvik konstelací během kovidu a tak jsme jedno setkání museli mít online. Konstelace se takto vzdáleně dělat nedají, ale zkoušeli jsme jiné metody a cvičení, které online šly krásně. Navíc vzhledem k sociální fóbii by se dcela zezačátku mohla na dalku cítit komfortněji.
Druhá věc je, jak moc to trápí tebe. S tím se dá taky pracovat. Když ty budeš OK s tím, že dcera je taková, bude i ona víc OK. Nebude cítit tlak, který může být i nevyjádřený, že by měla být jiná. Takový tlak je další zátěží. Chci tím říct, že i ty máš prostor pracovat na přijetí celé situace. Možná proto není špatný nápad, abys ty konstelace vyzkoušela ty. Ne se zakázkou změnit situaci dcery, ale s tím, že ty se s tím potřebuješ vyrovnat.