Nedualita

[Bžou]

Nechci žádné šupforum. Jak jsi to vše vyhmátla? Nebudu sem razit, zapomenuté! Jak se to dělá, to najití hledaného v foru?
Kapišto?
Mluvil jsem o Thakurovi.. Jasnačka?

[Jana]

Jak se to dělá, to najití hledaného v foru?...

Mluvil jsem o Thakurovi..

Vpravo nahoře máš okýnko s lupou a vedle něj tlačítko Hledat, případně pod tím je Pokročilé hledání pro pokročilé. Thakura máš všude tady.

[Bžou]

Jak se to dělá, to najití hledaného v foru?...

Mluvil jsem o Thakurovi..

Vpravo nahoře máš okýnko s lupou a vedle něj tlačítko Hledat, případně pod tím je Pokročilé hledání pro pokročilé. Thakura máš všude tady.

Tak to je mazec!

Nicmeně koukám, že krom mě a Miroslava ho nikdo nezmínil.

[Návštěvník]

vím, to není Kabir ... ale je to krása

-----

HUSÁMEDDÍN POPISUJE, JAK ZAPISOVAL RÚMÍHO VERŠE

Ptáš se, jak k němu přicházela poezie?
Jako jiskry z kovadliny, tak sršely z mého mistra verše.
Nebo když nebesa náhle rozevřou se a
vyřine se vodopád slz. Nebo si představ, když z matčiných prsou
spustí se mléko. Hleď, tisíc blesků v jediném záblesku.
Oheň, který sestupuje, a vodstvo, které se zvedá. Osměl se. Přivoň si.
Voní noční vzduch, nabitý ptačím zpěvem, opojený vláhou
jejich bláznovství.
Přicházela k němu jako zahalená žena,
pod sedmi sty sedmdesáti sedmi závoji.
Přicházela jako mlčící stín a sedala si u kašny,
aby ho učila žít z pralátky ticha.
Anebo jak mladík z věčného pramene vyskočila.
Anebo když písek a prach zakryly svět, pak na oblaku vzpomínek
snesla se tvář Šamseddína a diktovala mu
rovná slova Slunce a Měsíce, moře a hvězd…
Pouhým okem pak svlékal život,
až vyšel nahý z prvotní záře Pravdy.
21 )
I moje tvář se na něj Bohem smála,
když mě poprvé ráno pozdravil…
V domě, kde učil, v lázních, když se koupal,
v mešitě, v níž se modlil, na ulici, kudy chodil,
když tančil a smál se a plakal, všude jsem zapisoval
verše, všude mě sytily jeho verše, vždy a všude jsem viděl,
jak jeho rty, v okamžiku, který trhá na kusy světy, ukazují mi cestu.
A já šel, šel prázdnem, bílým prázdnem putoval jsem,
dlouho jsem kroužil, zvedal se a padal,
kroužil a vířil, zvedal se a klesal,
kroužil a vířil, zvedal se a padal,
zapisoval verše, vířil a padal,
zapisoval verše, zvedal se a klesal,
než jsem skončil u dveří jeho srdce.
Otevřely se.

[Návštěvník]

CO BYS MĚL, SYNKU, VĚDĚT O DANTOVI
Ptáš se, jak dospěje básník k pravému vidění?
Inu, nejsem básník. Sepsal jsem jen v deseti dnech
žertovné příběhy, leč proto mi otázku nekladeš.
Jeho by ses měl ptát! Pravda, psal jsem o něm rád.
Byl mi dražší než první doušek vody po prohýřené noci
a jeho hlas byl sladší než polibek macaté Julie.
Ne, v pekle ta odpověď neleží. Anebo leží,
ale úplně, úplně jinak. Víš, on měl tak
snědou pleť, že ženské si špitaly: „To je ten,
co chodí do pekla a zpátky, kdykoli se mu zlíbí,
a nosí sem nahoru zprávy o těch, co jsou tam dole.“
Ale v tom to nebylo. Nebyla to troufalost.
On nebyl troufalý. Ani zpupný. Měl bys vědět, synku,
že když tam byl, uviděl jeden z těch ubožáků,
kterým Soudce železný trest vyměřil, že Dante vrhá stín
nalevo, nalevo, představ si! Tak tím našeho mistra překvapil,
že se ohlédnul a hned od svého mistra, však víš, toho,
jemuž pohled na nebeskou báň, neb jest pohan, je odepřen,
schytal pokárání, ať se mu mysl nekalí a postupuje vpřed.
23 )
Víš, jednu věc ale Vergilius přeci jen nevěděl,
že to, že se ohlédnul, souviselo právě s tím, že vrhal
stín nalevo, nalevo, stín! Protože svůj poklad máš,
kde je tvé srdce. A když srdce máš, máš poklad,
řekl bych. Tak já ti to povím. On vešel do ráje
s jizvami své florentské lásky. A slyšel tam slova,
tak jednoduchá, až prostinká: „Jsem to já, ano, Beatrice.“
A v tom je klíč, že vešel do ráje s jizvami. Nic víc.

[Návštěvník]

NIZÁM VZPOMÍNÁ NA NOČNÍ SETKÁNÍ S IBN AL-ARABÍ
Když jsem četla ve Vykladači spalujících tužeb,
kým jsem onu noc byla – jaká žena mnou prosvítala,
kdo že se to zjevil v záhybech mého těla i duše,
cítila jsem především stud. Vždyť jsem jen prostá dívka
oddaně milující Boha. Jen nepatrně znám svaté verše a učení
mistrů světla, ale čím dalším bych mohla přispět,
to opravdu nevím…Věčnou moudrostí? To sotva.
Ona slova, jež jsem mu oné noci poblíž Kaaby řekla,
ona ostrá milující slova jsem nepronesla já, nýbrž Ta
věčná, na niž od okamžiku, kdy jsem se jej zlehka, hedvábně,
jak později napsal, dotkla, hleděl s očima nebesky rozšířenýma.
Ale také si teď vzpomínám, co jsem tehdy viděla já,
když jsem se velkému šejchovi podívala do očí. V tom sadu plála
ohnivá jablka, v té zahradě hluboká tekla řeka, v té oáze divoké
květy kvetly a rajské proudily větry, tam písek a tráva
spolu něžně usínaly, tam včely a čmeláci se laškovně proháněli
a hvězdy dlouho a pokojně se milovaly, tam tvary písmen
Písma přecházely v těla nádherných žen a mužů,
z nichž sálala žhavá, andělsky slaná zář…
25 )
Mistrova tvář byla mladá jako granátové jablko,
když právě ho utrhneš, a pak zase zralá jak obilí připravené
na mlat. A přitom se celý pořád chvěl, až splýval se
světlem poutního místa. Mizel a zjevoval se.
Nyní je čas se ptát:
když on tu noc neviděl Nizám,
koho jsem tu noc viděla já?

[Návštěvník]

HÁFIZŮV MILENEC O MILOVÁNÍ S BÁSNÍKEM
Ptáš se, jak uměl milovat?
Stačí správně číst s očima přivřenýma.
Jen tak je ucítíš, ty staré vůně, jen tak se rozezní vínem číš.
Pak uslyšíš jako já, když se mě dotkla jeho ruka,
bubny a zvonky, flétny a sitár,
hvězdy a louky, písek a moře,
jen tak uvidíš až na dno číše
a spatříš tam první záblesk světla.
Háfiz uměl milovat jako sama touha.
Probudí se a už sténá, s každým pohybem krásy roste,
hned je jak oheň a hned zas voda,
chvíli se honí jako vítr
a pak drží pevně jako země.
Uměl snít tělem a bdít duší,
svlékat se z ducha a tančit nahý,
žít jako slunce, žít jako měsíc.
Někdy být muž a jindy žena.
33 )
Háfiz miloval jak samo opojení.
Když mu kázali ráj, bral do ruky pohár.
Poléval s ním i naše lůžko.
Byl tak kouzelným pohoršením,
že v jeho blízkosti i růže rychleji rudly.
Prostopášný světec miloval svůj sen,
tělo a květy, slavičí zpěv,
rosu a kosti, magický oheň hvězd.
Jen zbožné pitomce vyháněl ven.

[Bžou]

vím, to není Kabir ... ale je to krása

-----

HUSÁMEDDÍN POPISUJE, JAK ZAPISOVAL RÚMÍHO VERŠE

Ptáš se, jak k němu přicházela poezie?
Jako jiskry z kovadliny, tak sršely z mého mistra verše.
Nebo když nebesa náhle rozevřou se a
vyřine se vodopád slz. Nebo si představ, když z matčiných prsou
spustí se mléko. Hleď, tisíc blesků v jediném záblesku.
Oheň, který sestupuje, a vodstvo, které se zvedá. Osměl se. Přivoň si.
Voní noční vzduch, nabitý ptačím zpěvem, opojený vláhou
jejich bláznovství.
Přicházela k němu jako zahalená žena,
pod sedmi sty sedmdesáti sedmi závoji.
Přicházela jako mlčící stín a sedala si u kašny,
aby ho učila žít z pralátky ticha.
Anebo jak mladík z věčného pramene vyskočila.
Anebo když písek a prach zakryly svět, pak na oblaku vzpomínek
snesla se tvář Šamseddína a diktovala mu
rovná slova Slunce a Měsíce, moře a hvězd…
Pouhým okem pak svlékal život,
až vyšel nahý z prvotní záře Pravdy.
21 )
I moje tvář se na něj Bohem smála,
když mě poprvé ráno pozdravil…
V domě, kde učil, v lázních, když se koupal,
v mešitě, v níž se modlil, na ulici, kudy chodil,
když tančil a smál se a plakal, všude jsem zapisoval
verše, všude mě sytily jeho verše, vždy a všude jsem viděl,
jak jeho rty, v okamžiku, který trhá na kusy světy, ukazují mi cestu.
A já šel, šel prázdnem, bílým prázdnem putoval jsem,
dlouho jsem kroužil, zvedal se a padal,
kroužil a vířil, zvedal se a klesal,
kroužil a vířil, zvedal se a padal,
zapisoval verše, vířil a padal,
zapisoval verše, zvedal se a klesal,
než jsem skončil u dveří jeho srdce.
Otevřely se.

Tak to je doprdele (fakt) hezký! Kdo je ten, kterýmu se musím poklonit???

[Návštěvník]

Tak to je doprdele (fakt) hezký! Kdo je ten, kterýmu se musím poklonit???

asi sám ten HUSÁMEDDÍN.

[Bžou]

Tak to je doprdele (fakt) hezký! Kdo je ten, kterýmu se musím poklonit???

asi sám ten HUSÁMEDDÍN.

Zní to jak Thákur.
Moc básníků takhle nemúžou psát. Není to možné.
Ale Březina psal taky hezky.

[Tara]

No tož prostě krása.

[Bžou]

No tož prostě krása.

Tož :-)

Buude někdo od tý lásky a přeloži mi Kabírovi básně?

Upřímně, já neumim dobře anglicky. Ale moc jsem to chtěl slyšet.

Budu fakt štěstím bez sebe, za každý překlad.

[Bžou]

https://archive.org/details/OneHundredP ... 2/mode/1up

[Bžou]

Třeba tuhle:

O how may I ever express that secret word ?
O how can I say He is not like this, and He is like that ?
If I say that He is within me, the universe is ashamed :
If I say that He is without me, it is falsehood.
He makes the inner and the outer worlds to be indivisibly one ;
The conscious and the unconscious, both are His footstools.
He is neither manifest nor hidden, He is neither revealed nor un- revealed :
There are no words to tell that which He is.

[Návštěvník]

Ono To neví nic o nedualitě vs dualitě - to je idea byť jemného já - ega.
Žádná nedualita, žádná dualita. A žádné ego.
Pokud ano, je zde to rozlišení. Což je dobře.
Ale není to konečné. Což je ok.

Je to nekonečné. Což je om.

Óm má svou specifikaci. Nevěřím, že je jen možné zpívat Óm,
aniž by proběhlo uvědomění, co to je, a díky tomu to v tom zpěvu, vyhodit.

Co je AUM? Je to stěžejní poznání.

Dokážeš mi to vyjevit?

Přesně to se stane, když namísto dvojnosti se vyjeví dokonalost Jediného. A protože od toho nemůžeš být oddělen, co uděláš? Vyjevíš se. A jak se vyjevujeme? V nesmírném obdivu se ztrácí všechna slova, zmůžeme se jen na citoslovce obdivu ooooooooooooooooooooooooooo,

a téměř okamžitě s tím dochází ta neoddělitelná neoddělitelnost, což znamená zásah který by se dal pojmenovat možná jako vychutnávání si toho. A co uděláš, když si vychutnáváš něco moc dobrého? No? samo sebou mmmmmmmmmmmmmmmm

Nebo ti to mám vyjevit sám? Či se o to pokusit? Nebo to nepokládáš za důležité, a nechceš se do toho jak ten norník nořit?

Bez jógy nebo s jógou?
Dobře. Je to pozornost, vědomí a vůle. AUM.
Jako z nitek jsi z nich upleten. A mluvíš tu o Pravdě.
Maličký človíček mluví o velké pravdě! A to je dobře.
Mám to rozebrat? Stojíš o to?

Takže Óm.. a ztácí se slova.

Nojo, safra, ztrácí...

Je to kostra vesmíru, jsou to tři nádí

Tři kvality přírody.

Tři guny.

Na nich je vše postaveno.

Tělo, všechna těla. A v tom lidském je to dokonale zrcadleno.

Nebo lépe, je jejich dokonalým obrazem.

Ida, Šušumna, Pingala.

A.U.M.

Že svatá trojice pojatá jakýmkoliv způsobem, je jedním, to ano.

Ale jakou souvislost mají dvě hlásky Óm jakožto zkratku A.U.M. vyvozenou ze tří pojmů Ida, Šušumna, Pingala? Tedy jak se dospěje k tomu, že Ida, Šušumna, Pingala má zkratku A.U.M.?

Můžeš k tomu napsat něco víc?

Z mého pohledu:

AU je od pravěku mezinárodní výraz pro bolest. Mmmmmmm si každý řekne, když si na něčem pochutnává, když je něco dobré, lahodné.

Spojení těchhle dvou citoslovců vidím jako výraz pro utišení bolesti a nalezení klidu.



Ale když se do toho zvuku AUM v nahrávce zaposloucháme, tak to zní ve finále jako AOM.

Ááá vyjadřuje překvapení údiv, ooo je výraz obdivu a velebení, mmm výraz blaha.

Když se podíváme, co na to odborníci:
Slabika „ÓM" je původní vibrací vesmíru, tedy takovou vibrací, ze které vše povstává, a proto je vnímána jako to, co je nejblíže „neprojevenému", tedy, chcete-li, Bohu. Při zpěvu této mantry se tak dostáváme k tomu božskému, co je v nás, spojuje nás s naší podstatou.

Dalo by se říct, že je to vyjádření spojení s naší přirozeností a z naší přirozenosti to vychází.

[Bžou]

Že svatá trojice pojatá jakýmkoliv způsobem, je jedním, to ano.

Ne ne, tady nejde významem o trojci Otec, Syn a Duch svatý.

I když i to se v tom zračí. To se zračí ve všem.

Ale ten význam Ómkary, je jinde.

[Bžou]

Přelož mi nějskou báseň od Kabíra, nejlépe všechny :-) netrvám na intonanci.
A třeba mě to inspiruje říct ještě něco k Óm.

[Bžou]

Protože už jsem to tu nesčetněkrát psal. Že to jsou tři zárodečné energie.
Mahakálí, Mahalakšmí, Mahasárasvatí.
Vůle, Vědomí, Pozornost... co v těle evokují další kvality.
Je to takto rozlišené, protože tělo má tenhle dar, to rozlišit.
Je tak sestavené, je to dáno jeho sympatickým systémem.
A furt tu v podobě citu, mysli, rozumu, bude hlásat něco o absolutní pravdě.
Ale aspoň je sranda...

A nikdo ani hlásku Kabíra...

[Bžou]

To mám na starý kolena jet studovat na Harward?
Víte, co mi to dá práce si každý slovíčko přeložit,
pospojovat smysluplně s ostatními?
A tady jsou nepochybuju školení angličtináři.

[Návštěvník]

A neposlušní vkládají Hafíze (místo kabira)

Ale možná je tu někdo dostatečně zralý, aby položil stejnou otázku jako Luna.
~~~~
Včera v noci za mnou přišla Luna se sladkou otázkou.
Řekla:
Slunce je mým věrným milencem miliony let.
Kdykoliv mu nabídnu své tělo,
zářivé světlo proudí z jeho srdce.
Tisíce si pak vnímají mé štěstí a světla,
a ukazují na mou krásu.
Hafiz, je to pravda, že naším osudem je proměnit se v samo světlo?

Odpověděl jsem:
Drahá luno, nyní když zraje tvá láska,
je potřeba častěji sedět blízko sebe jako teď,
abych tě mohl vést, jak se stát, tím čím už jsi.