Kdybys to dokázal pochopit, už by tady pro tebe nezbývalo ni

[Průvodce]

Tento příběh se odehrál v Číně, v době, kdy budhismus byl velice rozšířený o oblíbený, zen i tendai sekty byly silné a měly mnoho členů a přívrženců. Dokonce sám císař byl budhistou. Také jistá dáma u císařova dvora, vzdělaná a jemná paní z urozeného rodu, se cítila být velice přitahována tímto mystickým učením. Navštívila hodně kněží a tak řečených mistrů, ale nenašla mnoho, hlavně spoustu nesrozumitelných slov a povrchní nádhery. Kláštery a chrámy, jimiž prošla, byly krásně postaveny a skvostně a draze vyzdobeny, měly úžasné zahrady plné všemožných překvapení a zvláštností. Kněží, kteří v nich přebývali, měli přesvaté obličeje a znali odpověď na každou otázku. A však dvorní dáma byla žena inteligentní a nemohla se zbavit pocitu, že se před ní rozvíjí představení, představení fascinující, ale bez obsahu. Požádala císaře o audienci a když ji přijal, popsala mu vše, co shlédla.
»Toto je budhismus?* zeptala se nakonec.
»Víte,« odpověděl císař, »lidské oči chtějí také něco vidět. A náboženství je lidu prospěšné, dává mu látku k přemýšlení a je zde ta možnost, že lidé pochopí alespoň zrnko moudrosti z budhových suter. Cesta osmi stupňů je velice vznešená a obdivuhodná, kněží i mnichové se snaží po ní jít a jejich příklady nejsou bez významu.*
»Ale existují vůbec nějací opravdoví mistři?*
»Ano,* řekl císař, »já jednoho znám. Je to neomalený starý muž a moji předchůdci by mu rázem byli dali srazit hlavu, kdyby s nimi hovořil tak, jako hovoří se mnou. Nikdy jsem ho nepřiměl, aby přišel sem, ale když ho navštívím já a nevezmu s sebou víc, jak dva tělesné strážce, možná se uvolí mne přijmout - pokud nebude mít zrovna něco důležitějšího na práci.* »Ale vy jste přece Syn Nebesi!* zvolala dvorní dáma.
»Ano, ano,* pokýval císař hlavou. »Říká se to. Já osobně jsem tomu nevěřil nikdy a jsem si naprosto jistý, že mistr také ne. Když se mnou rozmlouvá, připomíná mi to často staré taoistické rukopisy. Víte, co mám na mysli: vládnout nečinností, hovořit mlčením, vlastnit univerzum vzdáním se všeho. Ale chcete-li ho vyhledat, řeknu vám, kde žije. Oblékněte se jako obyčejná žena a já vám dám s sebou na ochranu dva vojáky, také v převlečení Mistr žije v opuštěné části země a cesta k němu trvá odtud několik dní. *
Dvorní dáma byla žena statečná i věrná svému rozhodnutí a místo, kde mistr žil, našla. Před jejím příchodem se oblastí přehnal hurikán, rozmetal střechu kláštera a tak mistr bydlel v troskách. Byl krajně málomluvný a těch pár slov, co řekl, bylo nevlídných a zjevně se snažil ji zapudit.
»Neučím. Jsem nevzdělaný stařec, žiji tu sám... Dny trávím sněním, obvykle jen sedím a koukám do prázdna... To, co mi táhne hlavou, není nic pro vás zajímavého.*
Dáma opětovala svou prosbu, ale mistr znova odmítl. Nakonec dáma navrhla: »Jsem značně bohatá, ráda bych udělal něco pro chudé a nebylo by od vás příliš laskavé mi bránit. Chtěla bych dát opravit tento klášter, pak se sem vrátit a zůstat zde týden, abych našla mír pro svou duši a byla schopná vás poslouchat.*
Mistr poslouchal, chvíli přemýšlel, pak kývl a odšoural se pryč. Dáma poslala dělníky, klášter byl opraven a ona přijela znova. Místo týdne zůstala tři měsíce. Meditovala, naučila se Obřad ohně a mistr jí občas řekl pár slov. Snažila se, co mohla nejvíce, ale když přišel čas návratu, musela si připustit, že se nic nedozvěděla a že tajemství, do něhož se pokoušela vniknout, je zahaleno jako předtím.
Přičítala to však své nedostatečnosti na nic si nestěžovala, ale uctivě se rozloučila s mistrem a poděkovala mu za jeho námahu.
Mistr byl trochu nesvůj. Jeho klášter byl krásně opravený, dáma byla jemná, vznešená a téže víry a teď tu stála, značně nešťastná a sama se sebou velice nespokojená.
»Ještě moment,* řekl mistr náhle.
Dáma slezla z koně a uklonila se.
»Máte v paláci nějaký hodně velký pokoj?*
Dáma přikývla.
»To je dobře. Zkuste sehnat asi padesát zrcadel. Přibližně tak za měsíc vás navštívím. Řekněte sloužícím, že až uvidí v bráně starého, holohlavého záplatovaného vandráka, že ho nemusí hnát v tu ránu bičem pryč. Snad budu schopen naučit vás alespoň něco.* Dáma se usmála, znovu se uklonila a odjela domů.
Když mistr přišel, rozmístil zrcadla tak, že se odrážela jedno v druhém. Pak požádal dámu, aby se posadila doprostřed místnosti, dívala se kolem sebe a popsala, co vidí. Dáma si sedla do lotosové pozice a dlouho tiše seděla. »Vidím, že cokoliv se stane, odrazí se ve všem.* »Ano,« řekl mistr, »co dál?*
»Vidím, že každý čin kteréhokoliv člověka působí na všechny lidi, a nejen na lidi, ale na všechny živoucí bytosti a ve všech sférách.* »Co dál?*
» Všechno je spojeno se vším .*
Mistr čekal ještě nějakou dobu, ale dáma mlčela.
Nakonec mistr zabručel.
"Není to mnoho,* řekl, »ale je to přece něco. Nebyla jste tam v klášteře přece jen nadarmo. Ale hodně toho ještě k učení zbývá.*
Pak odešel. Odmítl jídlo i pití a s letmým pokývnutím hlavy na rozloučenou odkulhal branou pryč, shrbený drobný stařeček, okovaným koncem hole ťukal do oblázků na cestě.
Když ho dáma chtěla za nějakou dobu opět navštívit, byl již po smrti. Legenda dále praví, že dáma se odstěhovala do jeho kláštera nadobro, zbytek svého života věnovala meditacím a cvičeními, která ji kdysi mistr naučil, dosáhla nejvyššího osvícení.
Petr i já jsme se na znamení díků knězi uklonili. Stydlivě se pousmál, dolil znova čaj a nabídl nám cigarety.
»Ano,« řekl potom, »je to dobrá historka. Mně ji vyprávěl můj mistr. Patří k naší tradici, ale mohla by to stejně dobře být i zenová historka.« '
Vstávali jsme a kněz nás vyprovodil k bráně. Uklonil se, zůstal na své straně prahu a zavřel za námi. Podíval jsem se ještě jednou na zavřenou bránu a právě jsem se chystal našlápnout skútr, když jsem si uvědomil, že Petr mě pozoruje, jako by očekával, že něco řeknu.
»Zrcadla té dámy jsou prázdná,« povídám, »není tam nic. Nic se neodráží, nic nemůže být odráženo.«
Petr ke mně přistoupil a udělal jedno ze svých vzácných přátelských gest - objal mě a přitiskl k sobě.
»Prázdné zrcadlo,« řekl. »Kdybys to dokázal pochopit, už by tady pro tebe nezbývalo nic, co bys měl hledat.«

[Průvodce]

JANWILLEM van de WETERING: PRÁZDNÉ ZRCADLO

[miroslav]

»Kdybys to dokázal pochopit, už by tady pro tebe nezbývalo nic, co bys měl hledat.«

Měl hledat.
Kde se bere to "měl".
Hledání je radost, třeba hledat houby, nebo když pes hledá stopu. Nebo hledání pravdy.
Jakmile je v tom "měl bych, měl bys atp." je to nedospělé, poplatné, únavné atd.

[miroslav]

No průvodče, takhle by to teda nešlo.
Ty tady něco nakousneš a utečeš.
To se dělá?


Nebo si se nechal očkovat a následně zkolaboval?