Co, co člověku dnešních dnů chybí asi nejvíce, nejsou znalosti a vědomosti, ale opravdovost.
Člověk se naučil schovávat sama sebe za různé vytáčky, rádoby logické závěry, pro nedostatek opravdovosti se pak uchyluje k od života odtrženým myšlenkovým konstrukcím a různým napodobeninám vzorců chování jiných. Přestává být sám sebou a to ho přímo vede k prožívání strachu z vlastního nebytí.
Co vlastně znamená ono sebeuskutečnění? Není to nic jiného, než úplná opravdovost bytí. Opravdovost je rodná sestra důvěry, sestra radosti a blaženství. Člověku ale brání v jeho vlastní opravdovosti různé strachy, které vychází z jeho ztotožňování se s představami mysli o její jedinečnosti.
Když ale zapomene na potřeby mysli být někým konkrétním, a prostě jen je, promění se jeho vnímání světa, svět přestane být arénou soubojů intelektu, stane se kvetoucí loukou setkávání se.
Člověk pak ke svému vlastnímu údivu nachází odvahu být tím, kým se zrodil, bez potřeby neustálých korekcí podle toho, jak je zrovna viděn svým okolím. Je to jako návrat do doby dětství, kdy vše vnímal jako skutečné a zároveň i okouzlující. Ve své prvotní důvěře byl všemu otevřen prožíval nadšení z vlastního bytí. Ta opravdovost dětského bytí je ale s námi stále, stačí si sundat brýle klamu o své výjimečnosti, a opravdovost bytí je ihned všude a ve všem zřejmá.
A opravdovost s sebou do života přivádí i všechny své rodné sestry a všední skutečnost se člověku promění v již nijak nezpochybnitelnou Skutečnost.
Moc pěkné až na to:
"Ta opravdovost dětského bytí je ale s námi stále, stačí si sundat brýle klamu o své výjimečnosti, a opravdovost bytí je ihned všude a ve všem zřejmá."
Není to tak snadné jako sundat si brýle.
