Téma K U N D A L I N I JOGA

[Pedriito]

Kurňa, kde seš barde! Ty chlape jeden!

[Pedriito]

[Pedriito]

[Pedriito]

Hanuman je v k u n d a l i n i józe velmi důležitý.
Je to aspekt pravé strany, kvalita pozornosti.
Vše řeší hned, bez okolků. Známý je příběh, kdy byl jeho milovaný Šrí Ráma zraněn.
Otráveným šípem. A Sita ho poslala pro květ, který moh' Rámu vyléčit.
Ten rostl na jediné hoře v Himaláji... A už letěl.
Ale protože se nevyznal v květinách, přines celou horu. :-)

[Pedriito]

Tihle všichni archandělé, andělé, bozi, božstva... jsou v nitru (v čakrách a nádí) jako aspekty, kvality Jediného.
Všechny, Buddha - soucit - empatie, Ráma - odvaha - sebevědomí, Krišna - odpoutanost - božská hra, Ježíš - odpuštění....
To vše je s námi narozené, děděno od věků - Sahadž.
Není samosebou třeba o tom mluvit, ale někoho to tím sdělením může trknout, hledá-li.
Což ovšem neznamená, že to hned příjme, pochopí...
Kolem Manipury (oblast vnitřního míru) je tzv Void - oceán vědění, Svadhistána (centrum tvořivosti) koluje kolem Nábhí a vytváří tento Void, a tam je uložena moudrost všech pravých Mistrů.
Není proto třeba číst všejaká písma, vše je tam.
A to vše v nás odkrývá Šaktí. Ne "já". Čisté JÁ je odkrýváno. Je-li dovoleno.
Nikdy tak neučiní proti svobodné vůli jedince.
To je hezký příměr s tím pramenem. Máš-li žízeň, musíš se k vodě sklonit, nikdy ti jentak neskočí do úst...
A vo tom to je.

[Pedriito]

Aneb jak pravil klasik.
Temný pán (egoismus) pravil, "nikdy mě neporazíš, jsou ve mne síly všech temných pánů..."
"A ve mne", pravilo mu Átmá, "jsou síly všech osvícených..!" A temný král shořel.
Nebo tak nějak v tom smyslu.

[Pedriito]

Takže platí, tys Átman, král svého života, svůj vlastní pán.
Můžeš být i zahraníkem, co zapoměl že je králem...
Vypěstovat květy temnoty (zastření) kolem zámku jsoucna . I květy světla.
Jejihž vůně ti dá rozpomenout a usednout na trůn jemnosti a čisté krásy.
Cesta. Návrat.

[Pedriito]

[Pedriito]

Dnes v noci jsi byl krotitelem bouří.
Křídla tvých snů byla odhodlaná a smělá.
Po schůdcích vánků vystoupal jsi až na větrnou hůrku
a s roztaženými pažemi se těšil rovnováze.
V nebeských osnovách, na mléčné dráze, četl jsi tóny hvězd.
Oděný prachem cest broukal si tiše půlnoční melodie.
Jen ty a energie vesmíru na počest.

Pak na rozhraní mezi dnem a nocí
krotil jsi bouře zdivočelých snů.

Napřed jsi pochytal pár blesků, upletl z nich bič
a na jeho délku si držel mraky od těla.
Ohrady času chvěly se vzpourou a hráze prostoru
rozpálené až do běla trnuly ve švech.
Tu mocná síla tvou míchou projela
a bič v tvých pažích se vznítil plamenem.
Pak, když jsem setřásl zbytky popela,
zrodil se meč čistého vědomí.

A noc se rozezněla;

Ten meč je kován z květních plátků
tavených v jasu hvězdné pece
zakalen rosou z jitřních svátků
na ostří duhu naleznete
na hrotu jiskru
jílec v ruce.

A kovadlinou je tvé srdce
nástroje smysly zocelené
mysl je dílna, klenotnice
verše jsou šperky na památku
a kovář je duch
mistr boje.

Bouře se zatím šikovaly v jedinou, avšak uhranuté
leskem tvé nové zbraně utichly překvapením.
Neváhal jsi ani vteřinu a vyhoupl se na její temný hřbet.
Několikrát jste oblétli svět,
než zbylo jen pár mráčků,
které sis zatím ponechal.
To abys nezapomněl,
jak chutná
vítězství.

[Pedriito]

Není to nynější báseň, je to old báseň. Jedna z těch, co psali mě.
Dívám se na tyhle songy jako se malíř kouká na svý dávný obrazy,
a nachází v nich své nynější siluety. Největší báseň zní jako .. Vesmír.
Proud ticha, co nedá pokoj, než se stane hlasem. :-)
A mysl je z toho paf. Básnická (mysl) se to pak snaží obkreslovat, nemůže za to,
odpustě jí to.
I které bylo ublíženo, těmi kterým bylo ublíženo, a začlo to na louce svobody,
nemohou za to (nevědomost - nevědí, co činí), odpusťte jim to.
A tak ta píseň o třech hlubokých tónech, avšak v mnoha tóninách, rozkvétá v nespočet vůní.
Až smysly přecházejí a uchýlí se v zvyk. Odpusťte jim to.
Ony se jednou zmátoří, a sluchem rozsvíceným budou obkružovat básně ticha...
Touhou rozeznít...

[Pedriito]

Velká touha vždy ti předestře ty největší překážky. Je to požehnání.
Žádná touha, jen hluchý intelekt, a chtění, ti předestře, čeho dosáhl, a chce víc, vše.
Touha se kloní a dává. Sebestředný rozum prská myšlenky jak rachejtle.. a z takto pomalovaného obzoru, si udělá filozofii.
Touha je jako vír, vše pohlcuje, ve svou bezednost, nic nenechá jen tak stát, vše prosviští jak uragán.
Vrcholky hor i nejhlubší propast. A všude zanechá světlo...

[Pedriito]

Což jsem si vzpoměl na Áju.. Kde asi je, zabalila to už, nebo teď tancuje jako děťátko, třeba v jiné galaxii?
A pastelkám dává třpyt zítřka, ve své úžasné obrazy, kterými se zdaleka nepochlubila. Neměla tu potřebu...

[Pedriito]

No my ješitní chlapi se například rádi chlubíme svými jizvami, nebo básněmi...

Jenže, co už s tím? Když už se to vyvrbilo. K čemu nám to je?
To je jako se nikdy nenabourat a nikdy nerozbásnit...

Ono je to jako strom u cesty, jeho květy, plody... Ó jak jsme rádi loupily třešně, jako děti.
Pojď říkala třešeň, jsem tu pro tebe... A hlídač řval, a mazej!

[Pedriito]

[Návštěvník]

[Pedriito]

No to nevím, co to je.. nějaká audio video vizualizace...

[Pedriito]

Ale chápu, že mi chceš udělat radost, to dík, dej nějaký hustý tabla, sitár :-) harmonium...

Nebo DG 307 :-))

[Návštěvník]

Ale chápu, že mi chceš udělat radost, to dík, dej nějaký hustý tabla, sitár :-) harmonium...

Nebo DG 307 :-))

Moc nerozumět, když nemluvit po našemu.

Ale tohle už je ta radost?

[Návštěvník]

Uf to je teda vostálovština

[Pedriito]

Teď jsi mě nasrala, teď jsem to kopíroval, že to tu dám.. no to je vrchol!

A díky Mě se líbí ta kompozice.. i obsah.