Dodala bych, že podle mých zkušeností velmi pomáhá zkoumat povahu současného prožívání. Vidět přímo (TEĎ), že "já", které je údajně v jeho středu, nelze najít,
Stačí se vrátit do tohoto okamžiku, právě tady a teď. Stačí toto. A nezapomeňte, že "navždy potom" je myšlenka. "Já" je myšlenka. "Já tu zůstanu navždy" je příběh. TOHLE je nadčasové, jen TEĎ. Nemá to žádný střed, žádné já. Neexistuje žádné před ani po TEĎ.
"Tolik slov, tolik učení, a všechna směřují k něčemu tak prostému a bezprostřednímu, co je tu vždy: PROSTĚ TOHLE! Tady a teď!"
Návštěvník píše:
Jakmile dospějete, změní se jedna věc, že začnete volit mír namísto nesmyslného drama.
Paradox píše:Něco mi říká, že probuzení znamená stát se TÍM, ale čím? Když nevím co TO je? Když kouknu do sebe, tak se vše mění a ani sebe sama nejde poznat nebo snad chytit.
Paradox píše:Něco mi říká, že probuzení znamená stát se TÍM, ale čím? Když nevím co TO je? Když kouknu do sebe, tak se vše mění a ani sebe sama nejde poznat nebo snad chytit.
Jeden příklad píše:CESTA POSVÁTNÉHO BUVOLA
Komentáře Mgr. Jiří Barouš
Cesta posvátného buvola (nebo také cesta posvátného býka) je tradiční zenový text. Jeho autorství je připisováno čínskému mistrovi jménem Kakuan Šien (Kuo-an Ši-jűan), který žil mezi léty 1100 – 1200 našeho letopočtu. Přesto předchozí verze měly nejdříve 5, potom 8 obrazů. Buvol představuje podstatu, princip existence. Text hovoří o hledání (a nalezení) cesty k ní.
Text je mimořádně cenný i pro současnost, neboť upřímnému hledači ukazuje, kde se v dané době nachází „na cestě“. Díky prožitku, zkušenosti, lze intuitivně proniknout do podstaty textu a „porozumět“ mu.
Jana píše:Paradox píše:Něco mi říká, že probuzení znamená stát se TÍM, ale čím? Když nevím co TO je? Když kouknu do sebe, tak se vše mění a ani sebe sama nejde poznat nebo snad chytit.
TÍM už jsi. Nedá se to vědět, protože vědění je obsahem mysli, ale dá se to uvědomit, protože uvědomění mysl přesahuje.
Dá se uvědomit, že to, co se mění, není to, co jsi. To, že sama sebe nejde poznat jako "něco", co by šlo chytit, je naprosto správné. A s tím se objevuje moudrost - nejsem nic.
Jsi to, co se nemění. K poznání sebe vede pocit, že jsi. A to je láska. Což vede k poznání lásky v nepodmíněné podobě, k poznání celistvosti Bytí, všeho, co existuje.
Takže Paradoxi, poznáním, toho, kdo jsi, je poznání paradoxu, že jsi ničím a vším zároveň.
Paradox píše:
S paradoxem, že jsem ničím a vším zároveň bych i souhlasila, ale v ostatním co jsi napsala sama sobě odporuješ a to není paradox. Na jednu stranu podle tebe nejsem to, co se mění a na druhou stranu jsem vším?
Jana píše:Paradox píše:
S paradoxem, že jsem ničím a vším zároveň bych i souhlasila, ale v ostatním co jsi napsala sama sobě odporuješ a to není paradox. Na jednu stranu podle tebe nejsem to, co se mění a na druhou stranu jsem vším?
Ano, přesně tak. Hlubokým sebepoznáním je tohle jasné, i když skrz mysl se to jeví jako nemyslitelné.
Proto skutečný svět je za myslí.
To, co se jeví skrz mysl jako tvary a jména, je v přímém uvědomění bez projekce mysli vědomou existencí, Bytím.
Celá ta vědomá existence, bez připoutanosti k mysli, má stejný šmak, jako Tvá vlastní existence. Není tady žádný rozdíl.
Tvé "jsem" je stejnou láskou, jako jakékoliv jiné "jsem", Tvé já není od ničeho odděleno, proto mu říkají pravé Já.
Při zachycení v iluzi ega je těžké poznávat, že naše existence je skutečně ničím nepodmíněnou Láskou. K probuzení je proto někdy nezbytná Milost, kterou je možné přijímat od kteréhokoliv Probuzeného. Je to zcela zdarma, jinak to nefunguje. Ničím nepodmíněná láska se nedá koupit a ani prodávat. Ostatně ten dluh mnohonásobně splatíš tím, že pak další bytosti mohou přijímat milost od Tebe.
Průvodce píše:Paradox píše:Něco mi říká, že probuzení znamená stát se TÍM, ale čím? Když nevím co TO je? Když kouknu do sebe, tak se vše mění a ani sebe sama nejde poznat nebo snad chytit.
Z počátku je "TO" člověku neznámé...Existuje ale docela jednoduché přirovnání, které ten nejasný význam docela hezky zobrazuje...Jeden příklad píše:CESTA POSVÁTNÉHO BUVOLA
Komentáře Mgr. Jiří Barouš
Cesta posvátného buvola (nebo také cesta posvátného býka) je tradiční zenový text. Jeho autorství je připisováno čínskému mistrovi jménem Kakuan Šien (Kuo-an Ši-jűan), který žil mezi léty 1100 – 1200 našeho letopočtu. Přesto předchozí verze měly nejdříve 5, potom 8 obrazů. Buvol představuje podstatu, princip existence. Text hovoří o hledání (a nalezení) cesty k ní.
Text je mimořádně cenný i pro současnost, neboť upřímnému hledači ukazuje, kde se v dané době nachází „na cestě“. Díky prožitku, zkušenosti, lze intuitivně proniknout do podstaty textu a „porozumět“ mu.
1. Hledání buvola
Buvol se nikdy opravdu neztratil - nač jej tedy hledat? Člověk se ale odklonil od své podstaty a buvol se ztratil v prachu. Člověk zabloudil daleko od domova a dostal se do změti cest. Touha po zisku a strach před ztrátou pálí jako plameny, představa o spravedlnosti bodá jako dýka.
Ztracen v nekonečné dálce prodírá se člověk hustou travou a hledá svého buvola. Hluboká voda, vzdálené hory a k nim nekonečná cesta. Vyčerpáno je tělo, zoufale tluče srdce. Kde jen má hledat? Ve večerním soumraku slyší jen cvrkot cikád ve větvích stromu.
2. Zahlédnutí stop
Pomocí súter a poučení člověk nachází stopy buvola. Pochopil, že různé zlaté nádoby jsou ze stejného zlata a že vše je projevem Jáství. Nedokáže však rozlišit dobré od zlého, pravdu od lži. Neprošel ještě doopravdy branou.
V lese na břehu řeky jsou nespočetné stopy. Vidí ale jen pošlapanou trávu. Přitom ani v nejhlubší jeskyni nejvyššího vrchu se nemůže nos buvola schovat, protože dosahuje až k nebi.
3. Zahlédnutí buvola
Když člověk napjatě naslouchá každodenním zvukům, dojde k poznání - a právě v tom okamžiku zahlédne počátek. Šest smyslů se pak od sebe neliší, v každém činu je počátek. Je to jako sůl ve vodě, hlinka na malířově barvě.
Slavík zpívá na větvi, teple září slunce, něžně vane vítr, louky se zelenají. Tady stojí buvol, kam by se mohl schovat? Nádherná hlava, mocné rohy, ale žádný malíř ho nedokáže namalovat.
4. Chycení buvola
Dnes člověk potkal buvola, který dlouho běhal po lese a loukách. Nedá se proto tak snadno chytit. Ještě touží po sladce chutnající trávě, ještě je svéhlavý a divoký. Chce-li jej pastýř zkrotit, musí užít biče.
Pevně musí pastýř uchopit uzdu, nesmí popustit, ještě má buvol špatné sklony a nezkrotnou sílu. Tu běží do hor, tam uhání dolů, do měst plných prachu a mlhy a přebývá v nich.
5. Zkrocení buvola
Když se zvedne myšlenka, následují další a další. Myšlenky se ale dají realizovat osvícením. Když je člověk zaslepen, jsou nereálné. Majitel buvola musí pevně držet uzdu a nepřipustit žádnou pochybnost.
Pastýř nesmí bič a uzdu ani na okamžik pustit z rukou, jinak mu buvol uteče. Správně zkrocený buvol je čistý a poslušný. Puštěn z provazu následuje pastýře sám.
6. Návrat na hřbetu buvola
Boj skončil: zisk a sláva se rozplynuly v prázdnotě. Pastýř zpívá a hraje na flétnu jednoduché písně. Sedí pohodlně na hřbetě buvola a vesele pozoruje mraky nad sebou. Když na něho zavoláme, neohlédne se. Když ho chceme zadržet, nezůstane.
Jede vesele a spokojeně na buvolu domů. Večerní soumrak, blížící se z dálky, je provázen zvuky jeho flétny. Tlesknutí nebo jediný takt písně jsou plny neohraničeného smyslu. Kdo zná ten smysl, už nepotřebuje slova.
7. Buvol je zapomenut, člověk zůstává
V dharmě není dvojnosti. Buvol je naší nejniternější podstatou - to teď člověk chápe. Pastí není třeba, je-li zajíc chycen. Síť je k ničemu, je-li ryba vylovena. Jako by zlato bylo zbaveno nečistoty, jako by měsíc zářil tmou. Paprsek čisté záře svítí neustále, od počátku.
Vrátit se domů mohl jen na buvolu, teď už buvola není. Sám sedí pastýř, veselý a klidný. Rudé slunce stojí vysoko na obloze, ale on klidně sedí dál. Pod slaměnou střechou leží bič a provaz - úplně zbytečné.
8. Buvol a člověk zapomenuti
Zbavil se vší zaslepenosti, zmizely všechny představy o svatosti. Nepotřebuje dlít ani v "Buddhovi" a rychle prochází "ne-Buddhou" dál. Ani tisíce očí na něm nic neuvidí, na tom, který nelpí na ničem. Kdyby jej chtěly stovky ptáků obsypat květy, styděl by se.
Bič, provaz, buvol a pastýř všichni jsou součástí prázdnoty. Modré nebe je všeobjímající a nesmírné, každá řeč v něm končí. Žádná sněhová vločka nepřežije oheň. Když dosáhl tohoto stavu ducha, setkává se konečně s duchem patriarchů všech dob.
9. Návrat k počátku
Od počátku neexistuje žádný prach (který by mohl poskvrnit původní čistotu). Pastýř pozoruje koloběh života na zemi a setrvává v klidu a míru. Všechno je, jak má být. Proč by se mělo o něco bojovat? Vody jsou zelené, kopce jsou modré. Klidně spočívaje v sobě, člověk pozoruje proměny věcí.
Vrátil se k podstatě, ale jeho kroky byly zbytečné. Lépe by bylo, kdyby byl slepý a hluchý. Sedí ve své chatrči, nevidí nic z toho, co se děje venku. Potoky tečou tak, jak tekly, a rudé květy kvetou pořád stejně.
10. Na trhu
Dveře jeho chatrče jsou zavřené a ani ten nejmoudřejší je neobjeví. Prostory jeho nitra jsou skryté. Jde svou cestou a nesleduje kroky dávných mudrců. Přichází na trh s tykvovou lahví, a pak se vrací se svou holí do chatrče. Krčmáře a rybáře vede cesta k Buddhovi.
S odhalenou hrudí a bosýma nohama přichází na trh. Pokrytý špínou a prachem, široce se usmívá. Bez mystických sil dá rozkvést uschlým stromům.
http://www.klicevedomi.cz/buvol.html
Paradox píše:
Díky, je to hezký příběh o tom být kým jsem, než si hrát na něco, co nejsem. Ta cesta musí být, jak jinak by to člověk pochopil, že?
Návštěvník píše:Cesta buvola by si zasloužila samostatné vlákno.
miroslav píše:Paradox píše:
Díky, je to hezký příběh o tom být kým jsem, než si hrát na něco, co nejsem. Ta cesta musí být, jak jinak by to člověk pochopil, že?
Ta cesta je nádherný Příběh.
Ambiciozní hloupost tohle nemůže pochopit.
Té stačí k "probuzení" 15 minut, případně už přímo žije ve světě probuzených a o její rady a vysvětlování tu není nouze.
To jsou paradoxy...
miroslav píše:Návštěvník píše:Cesta buvola by si zasloužila samostatné vlákno.
Taky si myslím.
P.S.
Ty obrázky k tomu jsou nádherné.
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 90 návštevníků