Bhagavatgíta:
"Je to brahma, co sídlí v každém těle ve formě Já (átma). Posvátné spisy popisují brahma jako Sat-Čit-Ánanda. Sat znamená Pravda, znamená to co trvá v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Čit znamená to, co má o všem vědomí. Ánanda je nekonečný zdroj blaženosti. Všechny tři jsou přítomny v každé lidské bytosti, ba co víc i v každém zvířeti."
Vezměme první z nich – sat, tím se nám celá věc objasní.
Tělo dříve nebo později podlehne zkáze. Každý je si toho vědom, není člověka, který by tento základní fakt neznal. A přesto se každý obává smrti! Nikdo smrt nevítá a nechce se s ní setkat. Smrt je neodvratná. Musíte se s ní setkat, i když ji nevítáte a snažíte se vyhnout jí. Všechno co se narodilo, musí jednoho dne zemřít. Ač se nikomu nechce. Kde najdeme klíč k tomuto paradoxu? Uvědomte si jedno: co je to, co nevítá smrt? Co se setkává se smrtí? Co odchází a co zůstává? Odpověď zní: umírá tělo, To co odpadá je tělo. Co neumírá je átma. Jenže vy se sami klamete myšlenkou, že je to átma, že jste to vy, kdo umírá. Átma nemá se zrozením a se smrtí nic společného. Tělo zakusí smrt. Átma, jenž je nitja, satja a nirmala (věčné, pravdivé a čisté) neumírá. Chci tím říci, že vy jste sat, vaše přirozená podstata je sat. Átma je dítě nesmrtelnosti, nikoli déha-tělo. Tím sat je átma, ne tělo. Vy jste sat, vy jste átma, jsoucno, které nepodléhá smrti. Átma se nachází v každé tělesné schránce, a proto každá bytost pociťuje sílu tohoto sat v podobě věčného, neměnného bytí. To je jasné a neklamné.
Jako druhé vezměme čit,
sílu, která vás vypudí všechno poznávat. Každý člověk dychtí po poznání všeho, co se mu objeví ve vědomí. Klade otázky jako: Co to je a jak k tomu došlo? Představte si malého chlapce, kterého vezmete do tržnice, nebo na výstavu. Zjistíte, že dítě neprojde jen mezi stánky a nebude jen pozorovat, co je vystavováno. Neustále se bude vyptávat dospělého, který ho vede za ruku, co je to a co ono. Ať už to bude něco, co potřebuje, nebo něco, co přesahuje možnosti jeho chápání, proud jeho otázek nevyschne. Uvědomte si vnitřní význam tohoto hladu po poznání, Je to síla čit (čitšakti), která se takto projevuje. Není její vlastností nechávat něco na pokoji. Nedá pokoj dokud není dosaženo poznání. Proto se tento hlad projevuje v podobě proudu otázek. Čitšakti je samozářící, proto v člověku září a objasňuje mu věci v jeho vědomí. To stačí jako důkaz, že člověk v sobě má princip inteligence, neboli čitšakti.
Nyní ke třetímu bodu - k ánandě.
I zvřata touží po radosti, aniž by jim to někdo našeptával nebo je k tomu nutil. Ze všch sil se jí snaží dosáhnout. Nikdo si nepřeje žal nebo bolest. Člověk hledá nepřetržitě radost ve všem, co dělá a podniká. Nikdy, nikde v žádném stádiu svého života si nepřeje smutek. I když je nemocné tělo a lékař předepisuje lék, aby ho uzdravil a scelil, člověk chce, aby lék byl sladký, uklidňující a příjemný. Co je kořenem tohoto přání? Člověku je vrozená šťastná povaha-sukhasvabháva. Jeho základní přirozeností je blaženost, ne vlastnosti těla v němž přebývá. Pocit štěstí je átmanu vlastní. Proto se nikdo nediví, když jsi šťastný. Nikdo není zvědavý, proč jsi šťastný, protože je to pro tebe přirozené. Například dítě v kolébce se směje, když zacinkají zvonečky, nebo chrastítko s kterým si hraje. Nikdo se tomu nediví, nikomu to nedělá starost a nikoho to nezneklidňuje. Když ale dítě najednou začne plakat, každý kdo to uslyší, přispěchá ke kolébce a jako posedlý začne prohledávat postýlku, aby zjistil, co způsobilo takový rozruch. Nikdo si nedělal starosti a nezjišťoval, proč bylo dítě šťastné, ale když zaplakalo, všichni hledali příčinu. Proč? Protože ánanda, čili radost je jeho přirozeností. Žal je v rozporu s jeho vnitřním uspořádáním. Proto člověk touží po trvalém štěstí a blaženosti.
Tyto tři vlastnosti jsou jádrem existence každé bytosti. Proto je to sám Pán, kdo pózuje jako džíva a v této roli si hraje na jednotlivce.
Aha, takže ten telepat seš ty... Facku si ani nedavej, nemá to smysl. Prostě potrefená husa se ozvala.
.