Smutné by to bylo, kdyby to nevedlo k poučení. Chyba je jen to, z čeho se nepoučíme.
Můžeme zůstat u posuzování osob. Můžeme se zaseknout v ulpívání na představě, že víme, co je na té osobě Zdenka, Hawkinse... špatně.
Můžeme setrvávat polapeni ve zúženém osobním vědomí na nejnižších úrovních temné nevědomosti, na úrovni obviňování, hněvu, pohrdání...
Lpění na představě osobní chytrosti, která "ví", co je špatně, je ve skutečnosti naše hloupost, která nás drží připoutané v nejnižších úrovních mysli. V nejtemnějších rovinách negativních emocí.
Naše ego v nich získává sílu.
A je možné si o Zdenkovi, Hawkinsnovi, o nikom, ani o sobě vůbec nic nemyslet. Zůstat v té nevinnosti, která neví.
V ní se probouzí Moudrost, ve které je jasné, že je to:
Nic, nic, nic.Všechno, co si o komkoliv myslíme, je nic.
Pravda se objevuje v tichu srdce.
Tady se otevírají nejvyšší úrovně které zobrazuje
Hawkinsnova mapa: Odpuštění, Pochopení, Láska, Úcta, Radost, Klid, Blaženost, Mír, Nepopsatelné....