Veršem, neveršem

Pravidla fóra
POLEMICKÉ FÓRUM

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 20. led 2020 9:17:32

:D
Návštěvník
 

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod P.En » pon 20. led 2020 13:08:21

TEXT POMEDITAČNÍ

Mlčení mysli, tichost myšlenek i představ, klid pocitů i emocí. - Ani nedutaj, v tichém vytržení z naučeného koloběhu jen nehnutě zíraj na plátno čiročirého vědomí. - Vtaženi do toho nesmírného moře zářivé energie, v nejzazší hlubinu srdce. - Jak solné sloupy uhranuté blahem, vedle něhož je běžná radost jak prskavka vedle galaktického kvasaru. - Planou živoucím mírem a celá bytost s nimi. - To Duch se narodil v člověku, a člověk v něm. Duch, něco, co aniž by se pohlo, proniká všemi a vším v široširém vesmíru...

Je ptáčkem se zelenýma očima. Je alabastrovým oblakem na nebi. Je stromem ve větru s oranžovo žlutou korunou. Je květinou s fialovými lístky. Je béžovým šnekem co vytahuje růžky. Je duhovou vážkou poletující nad rozblýskanou hladinou. Je vlnami, jejich třpytem v azuru. Je nebem se zlatým nádechem v modré. Je žhnoucím sluncem, chladivým měsícem, vzdálenými ohni hvězd i stříbrným ohonem létavic...

Je ve vojákovi i farářovi. Je ve zločinci i jeho oběti. Je v lékaři, který ublíženému pomáhá. Je v drábovi, který toho agresí pomateného honí. Je v každém z nás, my všichni v něm. A přece žádným klamem, hněvem, pochybností, obavou, či pýchou nedotčen. Protože žádná myšlenka, představa, pocit, či emoce jej nikdy nepostihne. Jen v meditaci hluboké jako on sám je možné vědomě se dotknout jeho, neboť tehdy on se dotýká nás. A tomuto spojení se říká nirvána...

On je jako matka zem, i otec prostor pod nebem. Je jako životodárný vzduch, jako dech co námi dýchá. Nikomu nestraní, nikoho nezavrhuje, na nikoho se nevrhá, před nikým neutíká. Je zdrojem síly pro celé univerzum, stejně jako je zdrojem svobody pro náš rozum a cit. - A ty mohou přinášet zmatení, zapomění, odloučení od něj samého - od nás samých. V budování osobních světů, iluzí, radostí i bolestí... nám uniká. To proto, až se jich dosytosti nabažíme a přesto stále vzdáleni plnému míru a štěstí, se v čisté touze mohli obrátit k němu. A v propojení s ním došli naplnění svého osudu...

Bez konce šlo by básnit o tom jaký a kým vším on je. - Barvami veršů malovat obrazy o jeho nevyčerpatelné tvůrčí síle. - Bez ustání se kochat dílem jeho bytí, jež skrze naše jemná nervová zakončení, proměňuje "naše" vědomí v ryzí moudrost a radost...

Největší kouzlo největšího Čaroděje, které se právě děje, skutečné až do morku kostí.

Obrázek
P.En
 

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 20. led 2020 13:23:53

. . .

.
Návštěvník
 

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod P.En » úte 21. led 2020 22:15:33

Novoroční

Rok s rokem se schází
okamžik s okamžikem
vteřina s vteřinou
dík s díkem.

A radost s poetikou
jak nahá něha v mlazí
jíž už nic nezakryje
neb oděná je křikem.

Uvnitř stop stopy kráčí
vteřina za vteřinou
okamžik voní deštěm
s něhou se sejde.

A ona v rozehřátí
už jenom verše vine
o tom že na tradicích
(jen) milovat nejde.
P.En
 

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod miroslav » úte 21. led 2020 22:55:21

To mi připomíná, jak jedno ještě ne úplně dospělé dítě po návštěvě historické opery řeklo tatínkovi:
"To muselo být krásné, dříve se lidé dorozumívali zpěvem"
Ta tvoje poezie je o ničem (ne o Ničem)

Nemá sílu (obsah).

Je to jen veršování, rádoby zenové.
Nejspíš potřeba být zajímavý/zajímavá

:)

Nebo je to jinak?


Jestli chceš příklad mladé "silné" opravdu duchovní poezie přetékající obsahem, tak například toto:

Báseň nové slávy


Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
Chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.

Na zem si lehněte, ó, lidé, nejblíž je vám.
Duní v ní kroky, strom, ta smělá báseň dřeva,
a řeka, která se neviditelně vlévá.

Vezměte větev, která nerozkvetla,
v pochodeň změní se po okraj plnou světla,
v pochodeň pro všechny, jež nemusí být světlá.

Řítí se vodopád a ze srdce vám tryská,
hle, víra zářící, nad pomyšlení blízká,
tomu, jenž přichází, slavnostní píseň píská.

Ó, bledý, lidský, bratrský a čistý,
ó, pevný, úplný, čirý jak ametysty,
jsme připraveni již jak v listopadu listy.

Do tebe padneme, do tebe zřítíme se,
my skály poznali, studánky, jež jsou v lese,
a krutou odvahu v samotě, na útese.

My smrt jsme poznali a tebou popřeme ji,
bolest, tu bolestnou přípravu na naději,
do rukou dáme ti, jež soucitem se chvějí.

A láska naše ví, že boj, ten boj náš svatý
ty slavný zrytmuješ, ty krásný, odpočatý,
ve velkém poznání až strháš s duší šaty.

Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
Chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.

Jiří Orten, Ohnice, 1941.
Uživatelský avatar
miroslav
 
Příspěvky: 3407
Registrován: čtv 29. kvě 2014 9:33:24

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod P.En » úte 21. led 2020 23:26:08

No proto to sem dávám, abych se dozvěděl, jestli to je k světu. Konečně někdo vyjádřil, co si myslí.
Já ty naše, krom Březiny, moc neznám Miroslave. Mam rezervy, ale Orten je gut.

Já spíš na Thákura:

"Uprostřed shonu a vřavy života stojíš němá a tichá, osamělá a nezávislá, Kráso, vytesaná v kameni.
Velký Čas ti zamilovaně sedí u nohou a šeptá:
"Mluv, mluv ke mně, má lásko; mluv, má nevěsto!"
Ale tvá řeč je uzavřena v kameni, Nehybná Kráso."
P.En
 

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod P.En » úte 21. led 2020 23:45:52

Přijíždí vůz

Chřtán dokořán
děs z něj jdoucí
zuhelnatělé oči

že i velicí, mocní
draci se třesou
bojí se vyletět.

Ne tesáky, ne drápy
řezavým hlasem mrzačí
slovy svázanými v zákon, co bič.

Kdo?

Kdo v jakých pecích kul části
povozu žhavějšího než oheň!

Kdo z čirých tůní rozbřesku
vysál krůpěje na samý třpyt!

Kdo kosti svých předků vnořil do
lávy nenasytnosti, hněvu a pýchy!

Kdo je svařil v nelítostné pařáty
před nimiž sama temnota
prchá do pevnosti světel!

Seber klín svého vzdoru
seber klín svého vzdoru

dráčku!

povoz projíždí.
P.En
 

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod P.En » stř 22. led 2020 6:24:23

Je to jen veršování, rádoby zenové.


Tohle mě překvapuje, haiku zkoušel poprvý, ale ani tak na zen nemyslel.
P.En
 

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod P. En » stř 22. led 2020 6:56:48

Nejspíš potřeba být zajímavý/zajímavá

To je pravda, chci psát zajímavě - nechci psát nezajímavě :)
P. En
 

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod P. En » stř 22. led 2020 7:15:05

Jestli chceš příklad mladé "silné" opravdu duchovní poezie

Syndromem plácat jen "velké duchovnosti" doufám netrpím : D

Napiš báseň.
P. En
 

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod lklknml » stř 22. led 2020 8:59:47

Tak já prý nejsem poet
pravil poet

A nemá pravdu ten chlapec
nakonec?

Vždyť co je poezie
umění snu, fantazie

A já nechci snít
chci se probudit
lklknml
 
Příspěvky: 2410
Registrován: ned 20. led 2019 18:12:05

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod miroslav » stř 22. led 2020 9:20:44

Zdeněk píše:Tak já prý nejsem poet
pravil poet

A nemá pravdu ten chlapec
nakonec?

Vždyť co je poezie
umění snu, fantazie

A já nechci snít
chci se probudit


Jo, to je jiná káva :yes:
Uživatelský avatar
miroslav
 
Příspěvky: 3407
Registrován: čtv 29. kvě 2014 9:33:24

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod P.En » stř 22. led 2020 10:17:03

Zdeněk píše:Tak já prý nejsem poet
pravil poet

A nemá pravdu ten chlapec
nakonec?

Vždyť co je poezie
umění snu, fantazie

A já nechci snít
chci se probudit


Rád jsem se splet :-)
P.En
 

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod ... » stř 22. led 2020 10:27:28

...
 

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod P .En » stř 22. led 2020 10:33:14

Umění snu
odkud přišel

jestli prvky jsou
pixely snu

tak verše jsou
jejich cudnost.
P .En
 

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod P. En » stř 22. led 2020 10:40:03

... píše:A co tohle? viewtopic.php?f=65&t=3512


Výborné :-)
P. En
 

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod P. En » stř 22. led 2020 12:34:05

Poezie, mí drazí kritici
už všechna napsána

je troufalost dovolit si
přeložit zachycený obraz

do básně
jeden z tisíců.

Venku mrzne
ale to nic nebrání

světu, být živý.
P. En
 

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod Tara » stř 22. led 2020 14:24:07

Škoda, cítím lítost
nad ukončením projevu života
který se schoval do své ulity neslyšena, nesdílena
atakován hrubostí, agresí mužské síly
rozumu

Copak Šienšanský mudrc, osvobozený, poeta života
právě proto, že osvobozený od pout forem , hlavového uchopování, proto poet života, duše
je něco méně, než Volnost, která neví....?

Miroslave, Zdeňku, agrese je opak této životní poetičnosti...a je jí zatím....tak málo...
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 2684
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 22. led 2020 14:28:41

P. En píše:Poezie, mí drazí kritici
už všechna napsána

je troufalost dovolit si
přeložit zachycený obraz

do básně
jeden z tisíců.

Venku mrzne
ale to nic nebrání

světu, být živý.


Díky za poezii i za to, že ji nezmrazí ani kritika.
Návštěvník
 

Re: Veršem, neveršem

Nový příspěvekod Tara » stř 22. led 2020 15:00:06

To byl jednou jeden samouk, co měl rád hudbu. Z celého srdce rád. Tak se to nějak v jeho životě stalo, že se nikdy neučil oficiálně hrát, neznal noty, ani techniku hraní, ale měl ji v krvi. Měl Hudbu přece rád.



Procházel životem a naslouchal. Zvukům, tónům, barvě, ... která provázela zvuky. Zvuky života... a jeho sluch se stával čím dál tím citlivější. Vnímal jemnost neuchopující nevinnosti, cudné jako rdící panna, to jeho dech spolu s jejím slábl, až se zdálo, že se ztratí docela, vnímal skotačivé, radostné trylky opěvující samotnou existenci, tančící a kroutící se v extatických výbojích, to v nich poznával ženu, šakti, matku všeho, vnímal i jejího pána,stojícího za každým jejím pohybem, vnímal agresivitu křižáckých hrubých, dobyvačných tónů, silných a útočných, deroucích se vpřed, už už dobýt, MÍT, vnímal sotva slyšitelný pláč skleněných, křehkých zvonečků, které dodávaly hudbě zvláštní, slavnostní tesklivost... vnímal toho hodně... stojíc UPROSTŘED těch zvuků, rozeznávajíc jeden od druhého.

Jednou se řízením osudu ocitl na pódiu a všechny zraky byly upřeny na něj. Všechny zraky z hlediště patřily přímo na něj... a čekaly. A on patřil na ně ?..a.... čekal. Hleděli na sebe ve vzájemném očekávání, oni a on. Snad jen ticho bylo přítomno jejich setkání a možná ani ono ne....Tu jeden z diváků to nevydržel a zvolal: "Hej, bambulo, co tam stojíš jako tvrdé "Y", no tak se předveď, ukaž, co umíš, ha ha! A půl sálu se uvolněním rozesmálo a kdosi začal skandovat: "Do toho, do toho!!" A on stále tiše stál a naslouchal, jak byl zvyklý, všem těm tónům, zvukům života..... a pak se snad sám pro sebe, ale kdo ví, žádného samu sebe "neměl", pousmál. Pomalu se uklonil a odešel.
--------------
Čím to je, že se v člověku objevuje touha na neposkvrněné bílé ploše čerstvě napadaného sněhu zanechat SVÉ STOPY.Čím to je, že čistý bílý list papíru vyvolává ve většině touhu jej počmárat, popsat, poznamenat, nebo alespoň někde uklidit. Čím to je, že .... jen cosi je tomu všemu tichým svědkem, tady na tom jevišti, jehož prkna - prý - znamenají svět.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 2684
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

PředchozíDalší

Zpět na Cokoliv je libo

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 11 návštevníků