Jak mít za každou cenu dospod

[Návštěvník]

"
A to že se lidi roděj a umíraj, snad netřeba řešit.

Poznání, že jsi to, co se nerodí a neumírá, je základ osvobození.

Nestačí si to jenom myslet nebo tomu nějak uvěřit. Jde o to skutečně poznat neomezenost a nerozdělenost Bytí, spojení všeho v Jedno.

Je to osvobozující nejen od strachu z vlastní smrti, ze smrti vlastního těla, ega, duše, ale především je to osvobozující od strachu o naše milované.

Jo, milované už nikdy neuvidíš, když zemřou. Ale můžeš se utěšovat tou esencí, z které je všechno - když ti to stačí. Někdo se utěšuje, že zemřelí jsou v nebi a že se tam jednou potkají. Nebo v dalším životě. Když se potom dotyčný cítí lépe, tak proč ne.
Strach ze smrti odjakživa nemám, takže tohle se nepotřebovalo osvobozovat. Poznáním se vyřešil jiný problém, který mě kdysi dávno trápil.

[Jana]

Ten co ti rozumí...

To by mohl říct každý. Tak schválně, co je dneska za den?

[Jana]

Jo, milované už nikdy neuvidíš, ...

To, co skutečně jsi, není vidět.

[Hmla]

"
A to že se lidi roděj a umíraj, snad netřeba řešit.

Poznání, že jsi to, co se nerodí a neumírá, je základ osvobození.

Nestačí si to jenom myslet nebo tomu nějak uvěřit. Jde o to skutečně poznat neomezenost a nerozdělenost Bytí, spojení všeho v Jedno.

Je to osvobozující nejen od strachu z vlastní smrti, ze smrti vlastního těla, ega, duše, ale především je to osvobozující od strachu o naše milované.

Že jsem co! Já jsem? Ale to nemá nic společnýho s "já jsem" Svou identitu nenůžeš napasovat do věčnosti. Je to jakobys do ní nalila kořalku, ta bude vydávena. Tady přece nejde o strach ze smrti, ale o prosté vnímání. Víra v posmrtný život, či život věčný, je neopodstatněná, vostálník by řekl asi nablblá. Ale není důvod být kvůli tomu ve stresu, osoby se rodí a mřou, hotovo. Nedokážu si ani představit ten zmatek na nebesích, kdyby tam ty miliardy umrlých osob, furt klepaly na bránu. Chudák svatý petr., chudák bůh..

[Návštěvník]

Jo, milované už nikdy neuvidíš, ...

To, co skutečně jsi, není vidět.

Mluv, prosím tě, o sobě a nedělej si takové směšné představy o mně. Když si myslíš, že jsi neviditelná, tak je to opravdu jen tvoje záležitost.

[Návštěvník]

Že jsem co! Já jsem? Ale to nemá nic společnýho s "já jsem"

tj. s osobností, která má potřebu vášnivě přesvědčovat někoho "druhého", že to chápe nesprávně.

[Jana]

Jo, milované už nikdy neuvidíš, ...

To, co skutečně jsi, není vidět.

Mluv, prosím tě, o sobě a nedělej si takové směšné představy o mně. Když si myslíš, že jsi neviditelná, tak je to opravdu jen tvoje záležitost.

Pokud tu bude ztotožnění s tělem, tak samozřejmě budu tvrdit, že jsem to, co je vidět. Nicméně teď mě vůbec nevidíš a přeci si nejspíš nějak uvědomuješ, že jsem. A pokud bych byla někým, koho máš ráda, tak by sis mohla uvědomovat, že jsem, aniž by sis o mně cokoliv myslela. Protože láska přesahuje mysl.
Můžeš díky ní zakusit, kým je ten, koho máš ráda, aniž by sis musela o něm cokoliv myslet.

[Hmla]

Že jsem co! Já jsem? Ale to nemá nic společnýho s "já jsem"

tj. s osobností, která má potřebu vášnivě přesvědčovat někoho "druhého", že to chápe nesprávně.

Ani to mi už, čoveče, nějak nevadí. Asi stáří, mozkové buňky chcou mít klid, tak mozkovým buňkám dalších osob, se učí dávat zelenou.

[Jana]

"
A to že se lidi roděj a umíraj, snad netřeba řešit.

Poznání, že jsi to, co se nerodí a neumírá, je základ osvobození.

Nestačí si to jenom myslet nebo tomu nějak uvěřit. Jde o to skutečně poznat neomezenost a nerozdělenost Bytí, spojení všeho v Jedno.

Je to osvobozující nejen od strachu z vlastní smrti, ze smrti vlastního těla, ega, duše, ale především je to osvobozující od strachu o naše milované.

Že jsem co! Já jsem? Ale to nemá nic společnýho s "já jsem" Svou identitu nenůžeš napasovat do věčnosti. Je to jakobys do ní nalila kořalku, ta bude vydávena. Tady přece nejde o strach ze smrti, ale o prosté vnímání. Víra v posmrtný život, či život věčný, je neopodstatněná, vostálník by řekl asi nablblá. Ale není důvod být kvůli tomu ve stresu, osoby se rodí a mřou, hotovo. Nedokážu si ani představit ten zmatek na nebesích, kdyby tam ty miliardy umrlých osob, furt klepaly na bránu. Chudák svatý petr., chudák bůh..

No vidíš jak mi nerozumíš. V nebesích přece všichni lidé žijící na téhle planetě už jsou. Kde by byly jinde. Zeměkoule přece není z Vesmíru vyčleněná.

K poznání toho nepotřebuješ žádnou víru v posmrtný život.

Poznání JSEM, KTERÝ JSEM, není ztotožnění s identitou.

Je to poznání toho čistého JSEM, které je v každém a ve všem, co existuje, stejné, má to stejnou kvalitu.

[Návštěvník]

Že jsem co! Já jsem? Ale to nemá nic společnýho s "já jsem"

tj. s osobností, která má potřebu vášnivě přesvědčovat někoho "druhého", že to chápe nesprávně.

Ani to mi už, čoveče, nějak nevadí. Asi stáří, mozkové buňky chcou mít klid, tak mozkovým buňkám dalších osob, se učí dávat zelenou.

Jasně, to je nanejvýš uspokojivá hra na ´někoho´. Zejména když je poháněná emocema, které se tím dál posilují... a tím i automatické sebeztotožňování s iluzorním osobním "já".

[vostal petr]

No vidíš jak mi nerozumíš. V nebesích přece všichni lidé žijící na téhle planetě už jsou. Kde by byly jinde. Zeměkoule přece není z Vesmíru vyčleněná.

K poznání toho nepotřebuješ žádnou víru v posmrtný život.

Poznání JSEM, KTERÝ JSEM, není ztotožnění s identitou.

No fajn, takže v tom případě, kdo to tvé poznání na němž tak zatvrzele a zcela nablble lpíš tedy potřebuje ???

Leda tak ego, aby se tím mohlo utvrdit že je na tom dobře,

ale k tomu ti stačí koncept, že všechno je láska,

a na ostatní se pak můžeš v pohodě vyklašlat,

a vykašlat se na to vostatní znamená, si dát relax,

a ne nablble směrovat pozornost k nějakýmu bohu nebo lásce či poznání...

To může dělat leda úplně blbý ego, který nepochopilo,

že se může na všechno v pohodě vykašlat a jen tak klído pído dávat věcem volný průběh,

nebot není co získat a ani co ztratit,

čili jak říká Renz, nelze nalézt žádnou výhodu...


takže si to poznání laskvě někam strč, ty už víš kam a kdybys třeba nevěděla takže do prdele...

[Hmla]

No vidíš jak mi nerozumíš. V nebesích přece všichni lidé žijící na téhle planetě už jsou. Kde by byly jinde. Zeměkoule přece není z Vesmíru vyčleněná.

K poznání toho nepotřebuješ žádnou víru v posmrtný život.

Poznání JSEM, KTERÝ JSEM, není ztotožnění s identitou.

Je to poznání toho čistého JSEM, které je v každém a ve všem, co existuje, stejné, má to stejnou kvalitu

No fajn, ale kde jsou pak všichni zemřelý. Nejspíš v našich hlavách, proto nám tam furt straší.
Možná rozumím, možná nerozumím, ale to nemůžeš vědět. Tady jsi prostě tady, vypusť všechny vědomosti z hlavy, pusť Janu, co zbude zbude..

[Hmla]

Jasně, to je nanejvýš uspokojivá hra na ´někoho´. Zejména když je poháněná emocema, které se tím dál posilují... a tím i automatické sebeztotožňování s iluzorním osobním "já"

Tak ať. Co kdo s tím?

[Návštěvník]

tj. s osobností, která má potřebu vášnivě přesvědčovat někoho "druhého", že to chápe nesprávně.

Ani to mi už, čoveče, nějak nevadí. Asi stáří, mozkové buňky chcou mít klid, tak mozkovým buňkám dalších osob, se učí dávat zelenou.

Jasně, to je nanejvýš uspokojivá hra na ´někoho´. Zejména když je poháněná emocema, které se tím dál posilují... a tím i automatické sebeztotožňování s iluzorním osobním "já".

A kdože se to ztotožnuje s osobním já?

[Návštěvník]

Jasně, to je nanejvýš uspokojivá hra na ´někoho´. Zejména když je poháněná emocema, které se tím dál posilují... a tím i automatické sebeztotožňování s iluzorním osobním "já"

Tak ať. Co kdo s tím?

Mě docela zaujalo zjištění, že amygdala, instinktivní potřebou sebeobrany zaktivovaná část mozku, kterou máme společnou se zvířaty, nemusí automaticky už nafurt převládnout, i když její reakce se v každé situaci objeví dřív než reakce mnohem mladší mozkové kůry.

Že totiž po vyvstání té amygdalí vrrrrrrrr nebo ouuuuuu a pod. reakce se může znovu zaktivovat mozková kůra

Duchovňáci tomu asi říkají neosobní pozorování

[Hmla]

A kdože se to ztotožnuje s osobním já?

Já

[Hmla]

Jasně, to je nanejvýš uspokojivá hra na ´někoho´. Zejména když je poháněná emocema, které se tím dál posilují... a tím i automatické sebeztotožňování s iluzorním osobním "já"

Tak ať. Co kdo s tím?

Mě docela zaujalo zjištění, že amygdala, instinktivní potřebou sebeobrany zaktivovaná část mozku, kterou máme společnou se zvířaty, nemusí automaticky už nafurt převládnout, i když její reakce se v každé situaci objeví dřív než reakce mnohem mladší mozkové kůry.

Že totiž po vyvstání té amygdalí vrrrrrrrr nebo ouuuuuu a pod. reakce se může znovu zaktivovat mozková kůra

Duchovňáci tomu asi říkají neosobní pozorování

Nojono, co na to říct. Asi to tak bude asi. Snad vědci dělaj dobrou práci. A snad duchovňáci si hledí každej, co je mu blízké, fakt nevim.

[Návštěvník]

Snad vědci dělaj dobrou práci.

Vypadá to, že jo - aspoň když se to vyzkouší, tak to fakt tak funguje.

Pár info, které se tu k tomu kdysi objevily:

Ve zděděných genech máme zakódovánu reakci podle principu „útoč – nebo uteč!“ Ve stresových situacích se může odpojit 75 % i více funkcí mozku – vedle celé pravé hemisféry i levou část předního mozku. Ten v klidném stavu udržuje člověka v přítomnosti a hledá možnost řešení.

https://21stoleti.cz/2005/12/19/tema-me ... -na-mozek/

Ve skutečnosti máme mozky tři: plazí mozek (mozkový kmen), savčí mozek (limbický systém) a lidský mozek (neokortex). Každá z nich je jinak specializována, přičemž od opic a jiných savců se lišíme hlavně vývojově nejmladší vrstvou, šedou kůrou mozkovou.

Naše základní reakce na ohrožení však řídí savčí, resp. emoční mozek. Na rozdíl od počítačů je v našem mozku rychlejší vývojově starší část, neboť plní funkci přežití. Z toho důvodu neustále pracuje a na impulzy, které vyhodnotí jako ohrožující, reaguje okamžitě (v pikosekundách!) a bez velkého přemýšlení.

Je vědecky dokázáno, že v takových chvílích vyhlásí limbické centrum (zejména jeho součást amygdala) tísňovou situaci a převezme velení nad ostatními částmi mozku. Prostě sesadí dosavadního velitele, naše myšlení.

https://psychologie.cz/kdyz-za-nas-mysli-had/

V takové chvíli je docela praktické nenechat se okamžitě ovládnout svou amygdalou, t. j. jejím jediným programem "útok - útěk". V takové situaci existuje i šance zjistit, že není nutné být vydaný na milost a nemilost svému okamžitému nutkání oplácet stejné stejným, bránit se nebo zaútočit, kterou v nás její program automaticky vyvolává.

Pokud se povede nechat svou první sebeobrannou reakci včetně všech emocí proběhnout jen v mysli a pak se vrátit k tématu, o kterém je řeč, neobjeví se už nutkání toho druhého usvědčovat z neznalosti nebo ho přímo napadat. A dá se celkem v pohodě a bez emocí diskutovat dál k tématu.

[Jana]

No fajn, ale kde jsou pak všichni zemřelí. Nejspíš v našich hlavách, proto nám tam furt straší.
Možná rozumím, možná nerozumím, ale to nemůžeš vědět. Tady jsi prostě tady, vypusť všechny vědomosti z hlavy, pusť Janu, co zbude zbude..

Kde jsou všichni zemřelí? V tom místě mezi tady a teď, kde jsou všichni živí.

A k tomu místu, kde čas a prostor svým protětím mizí v nekonečné věčnosti, se dá dopracovat i postupně, případně naráz.

Může se stát, že se objeví vhled do předchozích inkarnací, tak jak o tom mluví třeba tibetští lamové. Najednou si uvědomíme, že jsme ve vertikále času měli různá těla, nejen jako dítě, dospělý, v tomto životě, ale i v různých inkarnacích. Může se stát, že se objeví i "hmatatelné" důkazy, jak o tom mluví třeba Tomášovi. Když se E. Tomáš potkal s Dalajlámou, tak, "když se poznali a chechtali se a chechtali".

Může se stát, že se objeví poznání, že to, co jsme, i když opouštělo mnohokrát různá těla, nikdy ve skutečnosti nezemřelo. Při putování časem si to neslo lásku a viny, které utvářely karmu. Bezpodmínečná láska přibližovala ke světlu, k Bohu, blaženému stavu. Viny bez ohledu na to, jestli žalovaly na sebe nebo na druhé, strhávaly do temnot.

Může se však také stát, že začneme sebe sama poznávat v horizontále prostoru, že se "vidíme" v těch které milujeme. Může se stát, že kundalini propálí mentální bloky a poznáváme v bližních ne omezené lidství, ale časoprostorově neomezené božství.

Trošku komicky to popisuje anonymní jogín slovy:

Řidič vystoupil, ale já jsem byl stále zcela vtažen do svého stavu. Začal na mě mluvit, aby se zeptal na cestu, protože zabloudil. V tu chvíli se stalo něco mimořádného: ten, který na mě mluvil, byl božská bytost obklopená neuvěřitelnou aurou světla. Tento člověk byl obklopen velkolepým světlem v přítomnosti bytosti. Byl jako já.

Tak jsem sám sobě položil hluboké otázky: právě jsem v sobě objevoval božskou podstatu a viděl jsem i tohoto člověka jako božskou podstatu. Pomyslel jsem si: "Jak je to možné? Já jsem se tak teprve zrodil a on už je takový."


Může se stát, že se naše duše v tom božství zcela rozplyne, zmizí veškeré mentální hranice a všechno co je, je stejnou existencí, stejným božstvím, stejným Bytím, které se nerodí, neumírá, není závislé na tvaru, projevu, formě.

Může se stát, že to poznání, že se nikdo nikdy nenarodil a nikdo nikdy nezemře, objeví nezávisle na tom, jestli tady je nebo není fyzické tělo, svět.

[Hmla]

Sorry ale nebudu to číst, po druhém odstavci už mě to nebaví.