Jak diskutovat

[Jana]

Takže jestli se odmlčíš, tak pro to zahlcení a Tvou tichou mysl?

No, co se dá dělat, samo sebou, že Ti přeji to nejlepší. Ale věřím, že si to sedne a pak se budeš o své poznání dělit, jako všichni Probuzení.

[Návštěvník]

...učili své žáky základu všech duchovních cest, všímavosti k tomu, co je v pozadí našich reakcí - všímavosti k vlastnímu Stínu

Ten stín se vytvoří, pokud se živí žalobce v naší mysli informací: "něco je špatně".

To je bohužel omyl, jenže když toho člověk o stínu moc neví, může se to domnívat.

Psychologové říkají:
"To, jaký stín je, je výslednicí předchozích vědomých a nevědomých snah člověka."
"Dalším krokem na cestě k probuzení je integrovat vlastní stín, tedy nežitou, nevědomou a svou silně zraňující stránku."

Pokud je tedy člověk ovládaný silnou snahou uniknout utrpení, jsou v jeho stínu - v podvědomí - uložené a dál se do něj ukládají všechny jeho zraňující zážitky, které prostě nedokáže plně prožít a přijmout. Protože ani při sebelepší vůli nedokáže plně vnímat a přijímat, že i to se v životě děje...

Pro někoho je prostě nemožné plně vnímat a uvědomovat si utrpení, které ho postihlo třeba v dětství, protože měl kruté a necitlivé rodiče, nebo které musí třeba při své profesi sledovat, a jsou to někdy i velmi bolestné každodenní zkušenosti. Důsledkem pak je, že má neutuchající potřebu neustále unikat do přesvědčení, že existuje jen dobro. Tím, že o tom znovu a znovu přesvědčuje druhé, zároveň o tom přesvědčuje pořád znovu i sebe sama.

Nejsilnější stín toho druhu se obvykle vytvoří u lidí, kteří prožili buď velmi bolestné zkušenosti v dětství, kdy si nemohli dovolit plně si uvědomit a připustit, že se k nim rodiče chovají krutě (vedlo by to k pocitu totální opuštěnosti, který by takové dítě neuneslo, a muselo proto svou bolest pořád znovu potlačovat)..., anebo ti, kteří jsou znovu a znovu konfrontování s velkým utrpením těch, o které pečují.

Léčení je možné pomocí regresní terapie, kdy se ty odmítnuté bolestné zkušenosti postupně přivádějí do vědomí, přijímá se, že i to se stává, plně se ten pocit prožije a pak se může objevit se zralejší způsob, jak i tohle přijímat, plně to vnímat - a neztratit přitom naprostou empatii a současně i vnitřní vyrovnanost.

[Jana]

...učili své žáky základu všech duchovních cest, všímavosti k tomu, co je v pozadí našich reakcí - všímavosti k vlastnímu Stínu

Ten stín se vytvoří, pokud se živí žalobce v naší mysli informací: "něco je špatně".

To je bohužel omyl, jenže když toho člověk o stínu moc neví, může se to domnívat.

Psychologové říkají:
"To, jaký stín je, je výslednicí předchozích vědomých a nevědomých snah člověka."
"Dalším krokem na cestě k probuzení je integrovat vlastní stín, tedy nežitou, nevědomou a svou silně zraňující stránku."

Počkej, počkej, takže ani v podvědomí, ani v paměti, prostě nikde se neobjevila informace, že něco bylo špatně?

Pokud je tedy člověk ovládaný silnou snahou uniknout utrpení, jsou v jeho stínu - v podvědomí - uložené a dál se do něj ukládají všechny jeho zraňující zážitky, které prostě nedokáže plně prožít a přijmout. Protože ani při sebelepší vůli nedokáže plně vnímat a přijímat, že i to se v životě děje...

Pro někoho je prostě nemožné plně vnímat a uvědomovat si utrpení, které ho postihlo třeba v dětství, protože měl kruté a necitlivé rodiče, nebo které musí třeba při své profesi sledovat, a jsou to někdy i velmi bolestné každodenní zkušenosti. Důsledkem pak je, že má neutuchající potřebu neustále unikat do přesvědčení, že existuje jen dobro. Tím, že o tom znovu a znovu přesvědčuje druhé, zároveň o tom přesvědčuje pořád znovu i sebe sama.

Nejsilnější stín toho druhu se obvykle vytvoří u lidí, kteří prožili buď velmi bolestné zkušenosti v dětství, kdy si nemohli dovolit plně si uvědomit a připustit, že se k nim rodiče chovají krutě (vedlo by to k pocitu totální opuštěnosti, který by takové dítě neuneslo, a muselo proto svou bolest pořád znovu potlačovat)..., anebo ti, kteří jsou znovu a znovu konfrontování s velkým utrpením těch, o které pečují.

Léčení je možné pomocí regresní terapie, kdy se ty odmítnuté bolestné zkušenosti postupně přivádějí do vědomí, přijímá se, že i to se stává, plně se ten pocit prožije a pak se může objevit se zralejší způsob, jak i tohle přijímat, plně to vnímat - a neztratit přitom naprostou empatii a současně i vnitřní vyrovnanost.

Teoreticky by to bylo možné, kdyby se mohl objevit vhled se širšími souvislostmi. Dejme tomu, že by se objevilo poznání, kým jsme. Tedy odpadla by připoutanost k mysli, k osobním příběhům a podobně. Všimni si, že Probuzení absolutně nemají problém s nějakou minulostí. Objevilo se poznání, že nejsou tou osobou, která by měla nějaký příběh. Je to přesně obráceně, než co dělá regresní terapie. Pokud by někdo chtěl Moojimu vyprávět nějaký svůj osobní příběh, tak by ho rychle vrátil do přítomnosti a do uvědomováni si pravdy. Neprohluboval by připoutanost k mysli, k představě osoby. To může trauma naopak prohlubovat. Možná proto i tohle:

Odborné psychiatrické společnosti se většinou od metody léčením pomocí vybavování potlačených vzpomínek distancovaly. Britská The Royal College of Psychiatrists oficiálně zakázala svým členům tuto metodu používat.
Wiki

Je to neuvěřitelné osvobození, poznat, že nejsme něčím, čemu se ve skutečnosti mohlo někdy něco přihodit.

[Návštěvník]

Dokud člověk potřebuje odporovat a popírat prokázaná fakta, má k tomu zřejmě velmi silné důvody, které si neuvědomuje. Asi nemá jinou možnost, než v tom pokračovat dál, dokud nedozrají podmínky, které ho nakonec přimějí začít si všímat, proč reaguje, jak reaguje.

Sledovat tuhle neustálou snahu za každou obhajovat svoje evidentně mylné přesvědčení, na které řada lidí už dlouho upozorňuje, může být ale svým způsobem i užitečné. Paradoxně může v někom probudit i zájem zkusit, k čemu je možné dojít opačným přístupem - prohlubováním všímavosti k vlastním, zatím neuvědomovaným motivacím

[Jana]

Možná v tom nemusí být odporování, pouze je tady popis různých zkušeností.

S připoutaností k představě osoby, osobního příběhu, k mysli, tělu, se propadáme do snu, kde se stáváme tím, na kom celý ten osobní příběh zanechává stopu, koho všechno to prožívané nějak emocionálně zasáhlo a pak tu mohou být nějaké následky a tendence to napravovat nebo se něčemu vyhýbat.

Bez připoutanosti k osobnímu příběhu, k osobě, představě individuality, je tady uvědomění projevu, který se objevil, zmizel a to štěstí uvnitř nás zůstává ničím nedotčeno. Bez připoutanosti k iluzi nemá nad námi žádnou moc ani deprese a ani TND.



Jedna bytost, která se léčila celý život z depresí při nahlédnutí Pravdy řekla: "Nojo, kdyby si tohle všichni uvědomili, tak psychiatři přijdou o práci."

[Návštěvník]

Bez připoutanosti k osobnímu příběhu, k osobě, představě individuality, je tady uvědomění projevu, který se objevil, zmizel a to štěstí uvnitř nás zůstává ničím nedotčeno. Bez připoutanosti k iluzi nemá nad námi žádnou moc ani deprese a ani TND.

Bez připoutanosti k osobnímu příběhu, k osobě, představě individuality by tu nebyl žádný "někdo", který by se o tom potřeboval stále znovu ujišťovat - tím, že to znovu a znovu vysvětluje neexistujícím "druhým".

[Jana]

Bez připoutanosti k osobnímu příběhu, k osobě, představě individuality, je tady uvědomění projevu, který se objevil, zmizel a to štěstí uvnitř nás zůstává ničím nedotčeno. Bez připoutanosti k iluzi nemá nad námi žádnou moc ani deprese a ani TND.

Bez připoutanosti k osobnímu příběhu, k osobě, představě individuality by tu nebyl žádný "někdo", který by se o tom potřeboval stále znovu ujišťovat - tím, že to znovu a znovu vysvětluje neexistujícím "druhým".

To, že tady je někdo, kdo potřebuje stále znovu ujišťovat - tím, že to znovu a znovu vysvětluje neexistujícím "druhým" je jen snem v mysli. Ve skutečnosti tady nikdo takový není, je tady jen projev, tedy něco, co se objevuje a mizí.

Při ztotožnění s představou, že jsi to tělo a mysl, že jsi tou osobou, když přijdeš k Probuzenému, uvědomuješ si ho jako tělo, jako osobu.

Ale on Tě vnímá jako své vlastní Bytí, stejně neomezeně, stejně bezproblémově.

Jako lásku, radost v srdci, jako štěstí.

Tyhle kvality, které v Tobě poznává, jsou milostí, která může probudit poznání i v Tobě, kdo jsi.

Jak by štěstí, radost, láska mohly mít nějaké deprese? Ty může mít jen mysl a mysl je něco, od čeho je Probuzený zcela osvobozen.

Nic to s ním nedělá.

Ani s Tebou ne, jakmile si uvědomíš, že nejsi to, co si myslíš.

[Návštěvník]

Bez připoutanosti k osobnímu příběhu, k osobě, představě individuality, je tady uvědomění projevu, který se objevil, zmizel a to štěstí uvnitř nás zůstává ničím nedotčeno. Bez připoutanosti k iluzi nemá nad námi žádnou moc ani deprese a ani TND.

Bez připoutanosti k osobnímu příběhu, k osobě, představě individuality by tu nebyl žádný "někdo", který by se o tom potřeboval stále znovu ujišťovat - tím, že to znovu a znovu vysvětluje neexistujícím "druhým"

a zpochybňovat cokoliv, co by mohlo tuhle jeho potřebu ohrozit.

[Jana]

[Jana]

[Návštěvník]

Potíž je v tom, že si uvědomujeme jen malou část obsahu své mysli, jen asi 10%, a zbývajících 90% (to je ten Stín) si vůbec neuvědomujeme, takže Stín rozhoduje z největší části o tom, jak třeba i v nejlepším úmyslu zareagujeme. Právě proto, že v sobě máme spoustu podvědomých nerozpoznaných negací, které rozhodují o tom, proč a jak reagujeme, Eduard a Míla Tomášovi učili své žáky základu všech duchovních cest, všímavosti k tomu, co je v pozadí našich reakcí - všímavosti k vlastnímu Stínu. Říká se tomu bdělost.

Když se tohle pochopí, hrozí osvícenému já zánik. Proto hledá jakékoliv důkazy, že neexistuje, a snaží se v tom stále znovu utvrzovat.

[Jana]

Potíž je v tom, že si uvědomujeme jen malou část obsahu své mysli, jen asi 10%, a zbývajících 90% (to je ten Stín) si vůbec neuvědomujeme, takže Stín rozhoduje z největší části o tom, jak třeba i v nejlepším úmyslu zareagujeme. Právě proto, že v sobě máme spoustu podvědomých nerozpoznaných negací, které rozhodují o tom, proč a jak reagujeme, Eduard a Míla Tomášovi učili své žáky základu všech duchovních cest, všímavosti k tomu, co je v pozadí našich reakcí - všímavosti k vlastnímu Stínu. Říká se tomu bdělost.

Když se tohle pochopí, hrozí osvícenému já zánik. Proto hledá jakékoliv důkazy, že neexistuje, a snaží se tom stále znovu utvrzovat.

Potíž je v tom, pokud hledáme Pravdu v mysli.

Proto se taky medituje, aby se mysl přesáhla.

[Jana]

Proto taky s přijetím Pozvání ke svobodě, se nechává mysl za dveřmi, stejně jako boty.

Pokud to pozvání ke svobodě opravdu přijmeš, tak můžeš ochutnat, o čem tady píšu.

[Návštěvník]

Jak vzniká ta stálá neutuchající potřeba osobního já poučovat druhé?

Emoční mozek zafunguje pokaždé rychleji než vývojově mladší mozková kůra, jeho sebeobranná emoční energie rozhodne, jaká myšlenka se objeví. Všechno to proběhne ve zlomku vteřiny a pokud tohle nevíme, pak to, co nás právě napadlo, automaticky bereme jako správné a jedině možné. To je důvod, proč tak často zareagujeme podle tohoto podvědomého spouštěče, o kterém nemáme sebemenší tušení a který tak z největší části rozhoduje o našem jednání - se všemi důsledky.

Jsme si přitom naprosto jisti, že to co říkáme je pravda a že jsme pravdiví.

A tak dokud člověk nemá zájem pochopit, co v něm jeho momentální reakci vyvolalo, nemá vůbec tušení, že to je především sebeobranná reakce jeho osobního já.

[Jana]

Jak vzniká ta stálá neutuchající potřeba osobního já poučovat druhé?

Emoční mozek zafunguje pokaždé rychleji než vývojově mladší mozková kůra, jeho sebeobranná emoční energie rozhodne, jaká myšlenka se objeví. Všechno to proběhne ve zlomku vteřiny a pokud tohle nevíme, pak to, co nás právě napadlo, automaticky bereme jako správné a jedině možné. To je důvod, proč tak často zareagujeme podle tohoto podvědomého spouštěče, o kterém nemáme sebemenší tušení a který tak z největší části rozhoduje o našem jednání - se všemi důsledky.

Jsme si přitom naprosto jisti, že to co říkáme je pravda a že jsme pravdiví.

A tak dokud člověk nemá zájem pochopit, co v něm jeho momentální reakci vyvolalo, nemá vůbec tušení, že to je především sebeobranná reakce jeho osobního já.

Jestli máš potřebu pochopit, co Tvou reakci vyvolalo, tak si to chápej. Nic proti tomu nemám. Já tyhle potřeby nemám. Pro mě je to psaní jen radostí, nic víc od toho neočekávám a ani ve mně není žádný kontrolor, který by to hlídal.

[Návštěvník]

Jak vzniká ta stálá neutuchající potřeba osobního já poučovat druhé?

Emoční mozek zafunguje pokaždé rychleji než vývojově mladší mozková kůra, jeho sebeobranná emoční energie rozhodne, jaká myšlenka se objeví. Všechno to proběhne ve zlomku vteřiny a pokud tohle nevíme, pak to, co nás právě napadlo, automaticky bereme jako správné a jedině možné. To je důvod, proč tak často zareagujeme podle tohoto podvědomého spouštěče, o kterém nemáme sebemenší tušení a který tak z největší části rozhoduje o našem jednání - se všemi důsledky.

Jsme si přitom naprosto jisti, že to co říkáme je pravda a že jsme pravdiví.

A tak dokud člověk nemá zájem pochopit, co v něm jeho momentální reakci vyvolalo, nemá vůbec tušení, že to je především sebeobranná reakce jeho osobního já.

Jestli máš potřebu pochopit, co Tvou reakci vyvolalo, tak si to chápej. Nic proti tomu nemám. Já tyhle potřeby nemám. Pro mě je to psaní jen radostí, nic víc od toho neočekávám a ani ve mně není žádný kontrolor, který by to hlídal.

Žádné vědomé pozorování, co ve vědomí vyvstává? Ani zájem prohlubovat všímavost k tomu, co se v něm právě objevilo a proč se to objevilo, jak to učili Tomášovi a další Probuzení?

To je evidentní.

[Jana]

Žádné vědomé pozorování, co ve vědomí vyvstává? Ani zájem prohlubovat všímavost k tomu, co se v něm právě objevilo a proč se to objevilo, jak to učili Tomášovi a další Probuzení?

To je evidentní.

Co se všímavosti týče, láska drží sama pozornost v srdci, v pravém Já. Tudíž díky lásce není třeba se o nic starat.

Eduard Tomáš se ve svých Pamětech mystika, omlouval svým žákům, že si neuvědomoval, že osvícení neprobíhá v čase.

Čas je projekcí mysli, hledat odpověď na otázku: "Proč?" můžeš zase jen vy mysli.

Když tak sem můžeš dát citace Probuzených, kteří učí "všímat si co se v něm právě objevilo a zjišťovat proč se to objevilo".

[Návštěvník]

Že naše osoba v samadhi zmizí a osvícení je tu stále, je ten základní omyl.

Osoba v samadhi zmizí jen dočasně - jak na to upozorňují Probuzení - a pak se projevuje dál. Je to důsledek nerozpuštěných motivací.

Proto se může stát, že osobní já se i po zkušenosti samadhi potřebuje stále znovu ujišťovat o tom, že natrvalo zmizelo. Cituje různé Probuzené, takže zná leccos, co říkají, naprosto ale ignoruje jejich upozorňování na pokračující aktivování osobního já i po zkušenosti samadhi a že právě proto zdůrazňují, jak nezbytná je všímavost = bdělá pozornost k čemukoliv, co právě v mysli vyvstalo.

Podrobně všímavost k mysli vysvětluje Eduard Tomáš v knize, kterou o tom napsal

[Jana]

Že naše osoba v samadhi zmizí a osvícení je tu stále, je ten základní omyl.

Osoba v samadhi zmizí jen dočasně - jak na to upozorňují Probuzení - a pak se projevuje dál. Je to důsledek nerozpuštěných motivací.

Proto se může stát, že osobní já se i po zkušenosti samadhi potřebuje stále znovu ujišťovat o tom, že natrvalo zmizelo. Cituje různé Probuzené, takže zná leccos, co říkají, naprosto ale ignoruje jejich upozorňování na pokračující aktivování osobního já i po zkušenosti samadhi a že právě proto zdůrazňují, jak nezbytná je všímavost = bdělá pozornost k čemukoliv, co právě v mysli vyvstalo.

Podrobně všímavost k mysli vysvětluje Eduard Tomáš v knize, kterou o tom napsal

Tohle jsou citace z téhle knihy, Eduarda Tomáše? Jestli ano, dej sem prosím delší citaci, ať jsou jasnější souvislosti.

[Jana]

Důvod, proč po probuzení tady není osoba jako podstatné jméno, ale jen projev osoby, vysvětluje docela srozumitelně Alan Watts



Často probuzení říkají věty typu: "Není tu nikdo, kdo by..." , "Není tady žádný konatel..."

Jsme zvyklí uvažovat v podstatných jménech a pro logickou mysl vypadá nepochopitelně, že veškerý projev vyvstává z prázdnoty, mizí v ní a fakticky tady nic stabilního ve hmotě, formě, tvaru neexistuje.