Hravost a tvořivost x sebeukázňování

[Linda]

Jednoduché opravdu není tu směsici motivací v sobě rozpoznat ... no ale o tom to myslím právě je. Díky tomu postupně přestávám posuzovat, že je něco "špatně", prostě jen vidím, co vyvstane, a začíná to být spíš dobrodružství

Manželka si zásadně nezpívá - neumí to. Kdysi ve škole její paní učitelka chtěla pro nějakou soutěž vybrat čtyři děti, aby zazpívali písničku. Když děti zpívali, nezdálo se jí to. Nevím, jestli reagovala aby nebo protože, ale vyměnila jedno děcko za jiné a pak prohlásila "tak, teď už je to ono". Tomu děcku, které vyhodila z kvarteta, to bravurně vtiskla do paměti a jeho "baví" se změnilo v neumím. A neumím v nezpívej.
To že dětská hravost-"baví" je ještě s námi, že nás neopustila, že v nás žije, pulsuje, dává se cítit-vidět, je obrovský dar shůry. Asi ne každému je dán do vínku stejnou měrou. A dílo vzniklé z onoho "baví" je vždy dokonalé, ať si to hodnotí kdo chce jak chce. Řekl bych, že první obrázek táty a mámy namalovaný našimi ratolestmi je stejně dokonalý jako nejvěhlasnější obrazy renomovaných umělců, neboť nezáleží na výsledku, ale na radosti, kterou k nám dílo promlouvá. Věřím, že To v každém z nás je, protože mi jsme z Toho a je to naší přirozeností, kterou jen zakrýváme upínáním se na výsledek-na určité místo v čase, které nám má přinést jakoby něco víc. Tvoření je radost, je to oslava Sebe Sama, od první až do poslední fáze, ze které se zase rodí nová. Když je Radost sdílená a nešplhá se nahoru k cíli nebo nesklouzává dolů k hodnocení, život je stejně lehký. Jinak se musí furt něco řešit, vylepšovat, protože to pořád není "ono", pořád to sklouzává dolů a pořád se to musí zvedat nahoru k nějaké osobní představě. Myslím, že bez osobní představy Radost vždy přirozeně směřuje k Sobě, ke sdílení, k sjednocování, k pochopení, porozumění. Že to osobní- to ze-mě přivádí nazpět Ve-smíru. Jen poslouchat Ji, v míru, ať si všechno v těle, hlavě, i světě řve jak chce.
Záleží na roli, kterou tu kdo hraje? Slavný "umělec" si prožene hlavou kuli a zkroucený mrzák na vozíku odsouzený k péči druhých, si nadšeně pobrukuje. Radost sama o sobě..., není právě Ona dokonalým uměním hodným sdílení?
Kdo si hraje, nezlobí. Amen

Na rozdíl od tvořivého zacházení se situacemi TADY a TEĎ, ve kterých reagujeme, protože...

Možná tuším, "protože" není reakcí na situaci, není z hlavy, Tady a Teď není uchopitelné myslí-coby tlumočníkem, detektivem, organizátorem. Je to žitá sjednocující Vědomost, ne opatření.. možná vím a nevím, jak to popsat.. je to těžký, hróóóóóózně těžký
Každopádně i ta nedorozumění dobrodružstvím jsou

[Linda]

To že dětská hravost-"baví" je ještě s námi, že nás neopustila, že v nás žije, pulsuje, dává se cítit-vidět, je obrovský dar shůry. Asi ne každému je dán do vínku stejnou měrou.

Je to tak. Do nedávna převládalo v Evropě přesvědčení, že děti se musí vychovávat přísně, aby z nich nevyrostli mizerové. A tak většina z nás si už od dětství zvykla všechny svoje negativní pocity potlačovat. Považovalo se to za správné a v dospělosti to pomáhalo vnitřně zvládat zneklidňující a rozčilující situace. A tak místo hravosti a pohodovosti se člověk rozhoduje podle převzatých zásad a automaticky v sobě potlačuje cokoliv, co považuje za nežádoucí nebo dokonce za hříšné. Nakonec přestane mít jakékoliv negativní pocity (ty se odpojily od vědomí a – pro něj nerozpoznatelně – jeho jednání dál ovlivňují z podvědomí), nebo naopak vznikají velmi razantní negativní pocity i kvůli naprostým maličkostem. Záleží pak jen na situaci a míře sebeovládání, jestli je dá najevo, nebo je znovu potlačí.

Když se tenhle sebezáchovný proces plně pochopí a nevzdá se to, je možné začít plně přijímat a tiše v sobě pozorovat cokoliv, co ve vědomí vyvstává, ať je to sebevíc negativní, a tím se to postupně rozpouští. Negativní reakce ubývají, jsou čím dál slabší, a tvořivost a hravost (která kdysi dávno zmizela a nahradilo ji snažení dělat všechno tak, "jak se správně má") se paradoxně teď objevuje znovu, čím dál častěji. A tak i když tělo stárne a musí se s ním zacházet opatrně, jako se starým pejsanem, nijak to nebrání spoustě tvořivých aktivit všude, kde to jde a kde se pro to naskytne příležitost. I v situacích, které dřív vyvolávaly nedorozumění a zdály se neřešitelné. Díky tomu začne sama od sebe převládat pohoda, která nepotřebuje žádný vnější důvod.