Probuzení odpovídají na otázky hledajících

[Linda]

Mahariši odpovídal každému tazateli jinak, stejně to dělají i současní Probuzení: odpovídají podle stupně pokročilosti tazatele. Vysvětlují davům, které za nimi přicházejí, jak dojít k rozpoznávání neskutečnosti iluze a k uvědomění si Toho, co je věčné, neměnné.

To je obsahem i většiny jejich citací.

Třetí stupeň - jak dojít od poznání "Vesmír je neskutečný" k poznávání "Vše je Brahma" sdělují opakovaně jen těm několika, kteří už k tomu dlouholetým vývojem dozráli. Veřejně se o tom zmiňují jen občas, aby bylo zřejmé, že pochopením iluzornosti duality cesta nekončí.

Ramana: Vsechno je Brahman.
Nisargadatta: Laska rika: "Jsem vsechno".

Ramana i Nisargadatta došli nakonec k vnímání "Vše je Brahman". Hluboká pokora "nic nevím" jim umožnila neulpět na přesvědčení, že Brahma je pouze to věčné bez pohybu, a jejich iluzorní osoba mizela vnímáním "Vše je Brahman". Došlo k prohlédnutí iluze, která předtím vyvolávala odmítání iluzorních jevů coby iluze, a jejich odmítáním se jim tak přisoudila reálnost.

Podmínkou takového vývoje je neulpět na středním stupni, kdy se všechny jevy vidí jako dočasné, prázdné, bezpodstatné, a kdy se věčné Brahma vnímá jako pravý opak jejich iluzornosti.

Pokora otevírá přístup k rozpoznání, že iluzorní dualita vzniká, kdykoliv se preferuje to, co se v srdci vnímá jako věčné, a všechno ostatní (vyjma svého skálopevného přesvědčení) se ´nebere vážně´.

[Linda]

Totéž vysvětluje jinými slovy Roman na inspiruj.cz

Nejdůležitější je skutečnost.

NEE skutečnost není nejdůležitější. Skutečnost, pojmeme-li ji je prostě skutečnost. Nejdůležitější může být pouze pro ego. Pouze ego rozděluje na skutečnost a iluzornost. Člověk z jehož energie se stane krusta ignorance a potlačení to tak samozřejmě bude vidět.

.......

Ta neskutečnost je pouze ve vnímaní ostatního jako ostatního. Když se clona já vs.to ostatní rozplyne, vše je nazíráno jako skutečnost, není již klamu. Nelze pak nazývat něco jako skutečné a něco jako neskutečné. Přesto lze říci, že může vzniknout a také ve Vědomí vzniká iluzorní pohled pramenící z iluze oddělenosti, to je fakt. Pak se něco označuje jako žádoucí, skutečné, hodno pozornosti a něco naopak jako nežádoucí, neskutečné, nehodno pozornosti.

[nop]

Mahariši odpovídal každému tazateli jinak, stejně to dělají i současní Probuzení: odpovídají podle stupně pokročilosti tazatele. ...
....

Podmínkou takového vývoje je neulpět na středním stupni, kdy se všechny jevy vidí jako dočasné, prázdné, bezpodstatné, a kdy se věčné Brahma vnímá jako pravý opak jejich iluzornosti.

Pokora otevírá přístup k rozpoznání, že iluzorní dualita vzniká, kdykoliv se preferuje to, co se v srdci vnímá jako věčné, a všechno ostatní (vyjma svého skálopevného přesvědčení) se ´nebere vážně´.

S tím slovem "bezpodstatné" mne napadla čistě pojmová kombinace:

a/ vnímám-li právě bezpodstatnost,

b/ a předtím jsem vnímal lásku,

nemůže se najednou pocítit , že něco chybí a tudíž se pocítí nedostatek něčeho správného,
a tudíž málo potěšitelná TND?
Dočasně, než se uzraje.

[nop]

Totéž vysvětluje jinými slovy Roman na inspiruj.cz...
... Přesto lze říci, že může vzniknout a také ve Vědomí vzniká iluzorní pohled pramenící z iluze oddělenosti, to je fakt. Pak se něco označuje jako žádoucí, skutečné, hodno pozornosti a něco naopak jako nežádoucí, neskutečné, nehodno pozornosti.

Je rozdíl mezi vnímáním u osoby a popisem slovy Probuzených?

Buddha také používal slovo "nespásný" . Následování takové nespásné situace není žádoucí, není vhodné k doporučení.

Hrst listí se stromu je menší, než počet všech listů v lese. To ostatní co je mimo listy v ruce, je možné brát do úvahy, ale je k nepotřebě, nevede ke spasení.

[Linda]

Je rozdíl mezi vnímáním u osoby a popisem slovy Probuzených?

Buddha také používal slovo "nespásný".Následování takové nespásné situace není žádoucí, není vhodné k doporučení.

To je docela výstižný příklad rozdílu, jak vnímá nějaké vyjádření osoba a jak to ve skutečnosti mínil Probuzený. Není snadné vžít se do Buddhy a do neosobnosti, s jakou pouze sděluje informace, k čemu co vede. Jinými slovy co je spásné a co nespásné. Posouzení a hodnocení, co je žádoucí a co nežádoucí, si k téhle informaci doplňuje naše osobní já.

Slovo "nespásné" je výraz podobného druhu jako "nejedlé". Je to pouhá charakteristika a neobsahuje žádné doporučení. Co je žádoucí a co nežádoucí, rozhodne osoba, která k uvedené charakteristice zaujala určitý postroj. Např. ve sborníku hub jsou uvedené charakteristiky jednotlivých hub, včetně označení "jedlé" nebo "nejedlé". Jsou to fakta a neobsahují žádná doporučení ani varování. Stejně jako ve sborníku, uvádějícím nadmořské výšky hor a jejich charakteristiky.

Na tomhle příkladu to bude možná jasnější: Zkušený horolezec zaujme k charakteristikám jednotlivých hor jiný postoj (není problém je s patřičnou výbavou slézt - a vzhledem k tomu, že patří k reprezentaci ČR v horolezectví, rozhodne se, že je žádoucí to zkusit), než někdo, kdo nikdy nikam nevylezl. Ten si uvědomí, že takový výstup by byl asi nanejvýš riskantní a je tudíž pro něj nežádoucí se o to pokoušet.

[Honzam]

http://www.buddhismus.cz/ctyri-vznesene-pravdy.html

1. vznešená pravda o utrpení

Světské bytí je neuspokojivé, strastiplné utrpení.


Doplňující věta, že světské bytí je neuspokojivé, má už osobní zabarvení. Ne všichni lidé jsou buddhističtí mniši nebo asketové.

[Linda]

http://www.buddhismus.cz/ctyri-vznesene-pravdy.html

1. vznešená pravda o utrpení

Světské bytí je neuspokojivé, strastiplné utrpení.


Doplňující věta, že světské bytí je neuspokojivé, má už osobní zabarvení. Ne všichni lidé jsou buddhističtí mniši nebo asketové.

...a být buddhistickým mnichem nebo asketou zdaleka ještě neznamená být Probuzeným - Buddhou.

Kromě toho čtyři vznešené pravdy o utrpení nesepsal Buddha, ale jeho následovníci.

.......

btw: i slova "neuspokojivé, strastiplné" se dají vnímat dvojím způsobem: buď jako neosobní informace o jednání, které má za následek stav nespokojenosti a vede k utrpení; nebo jako charakteristiku jednání, které v nás okamžitě vyvolá touhu ho změnit, jelikož nechceme trpět. Jde tedy o dva různé postoje a každý z nás si do toho promítne to, co je mu bližší.

[Honzam]

btw: i slova "neuspokojivé, strastiplné" se dají vnímat dvojím způsobem: buď jako neosobní informace o jednání, které má za následek stav nespokojenosti a vede k utrpení; nebo jako charakteristiku jednání, které v nás okamžitě vyvolá touhu ho změnit, jelikož nechceme trpět. Jde tedy o dva různé postoje a každý z nás si do toho promítne to, co je mu bližší.

Ono i to jednání, které má za následek stav nespokojenosti, je podle mě u každého člověka trochu jiné. Odvážil bych se dokonce tvrdit, že pro všechny lidi neplatí, že nechtějí trpět a jednají tak, aby sami netrpěli. Sám Buddha je toho příkladem

[Linda]

Hlavní nesnáz je asi v tom, že význam slov chápe každý člověk trochu jinak. A tak Probuzení často upřesňují, co znamená po něčem zatoužit: znamená to ulpět na nějaké představě a tím vznikne chtění, žádostivost něco získat, dosáhnout něčeho, co tu teď není: je to vypadnutí z tvořivého reagování TADY a TEĎ. To je hlavní příčina spoutanosti, vedoucí k utrpení, a o tomhle emocionálním postoji jako o příčině utrpení mluví Buddha i ostatní Probuzení.

Diametrálně odlišný přístup k dění i ke svým reakcím umožňuje ochota všímat a uvědomovat si, co k čemu vede. Z rozpoznávání vznikne záměr zkoušet i jiné možnosti, jak zareagovat, a příčiny i důsledky našich reakcí se vnímají jako další užitečné informace, bez sebemenšího odsuzování a posuzování. Místo ulpívání na představách spontánně vznikají další a další pokusy o dovednější přístup, bez ulpění na jakékoliv představě, jak by to podle mě (nebo podle toho, co někdo říká) mělo správně být. Bez působení emoci žádostivosti a chtění tak vzniká neustále se inovující tvořivý tanec TADY a TEĎ.

Záměr se tedy od chtění liší v tom, že nevyvolává ulpění na konkrétní představě. Asi jako když má člověk záměr dojít během času nakoupit, protože dochází nějaká potravina, a v průběhu dění se samo ukáže, kdy pro to nastala vhodná chvíle. Neulpí se na představě, že to musí být tehdy a tehdy... a běda, když pak do toho něco přijde...

[Honzam]

Ta potřeba něco získat, dosáhnout něčeho, co tu teď není, je v podstatě normální biologická potřeba rozmnožit se. Od ní se pak odvozuje všechno ostatní, co je potřeba dělat.

Nedokážu říci, jestli je možné k té potřebě přistupovat jen jako k záměru bez lpění na tom, že by měla být pro dosažení štěstí naplněna nebo ji dokonce úplně umlčet. Přijde mi, že to asi jde, jen když člověk úplně rezignuje na svou lidskou existenci, opustí svou manželku, své děti a svůj dosavadní lidský život.

[Linda]

... k té potřebě přistupovat jen jako k záměru bez lpění na tom, že by měla být pro dosažení štěstí naplněna...

Jak to probíhá? Přijmout záměr a sledovat ho bez lpění nás naplňuje daleko víc než chtění a závislost na nějaké žádosti. Je to bytostně živé sledování záměru, tvořivé, jako když člověk maluje v plenéru obraz krajiny a neřeší nic dopředu, jen neustále vytváří a zhmotňuje to, co vnímá jako optimální pro zobrazení krajiny v její momentální živé, neopakovatelné podobě - TEĎ... TEĎ... TEĎ... Nebo jako když malé děcko s plným zaujetím buduje na pískovišti hrad z písku. K rezignaci to má stejně daleko jako k ulpívání a k žádostivosti. Tenhle tvořivý stav, ve kterém člověk neustále experimentuje a tvoří, a neruší ho při tom žádné "aby" ani "jestli", má tuším i nějaký odborný název - floating?

Je to neustálé objevování nových možností a experimentování s nimi v plném zaujetí, v tvořivosti, která místo aby ubírala energii, energií nabíjí... Je to opravdu dar, tohle začít používat i při práci s vlastními navyklými mentálními reakcemi...

Spokojenost pak už není závislá na pocitech, které ztrpčovaly život, dokud jsme na svých představách automaticky ulpívali: tehdy jsme neustále sledovali, nakolik se nám daří přiblížit se k cíli, který jsme se rozhodli dosáhnout, a každý nezdar se vnímal jako zklamání, které je hodně nepříjemné až bolestné. Cesta plná neuspokojení... A i když se něčeho podařilo dosáhnout, spokojenost vydržela jen na chvíli a pak jsme ze zvyku začali hledat něco dalšího, na co bychom mohli upnout svou touhu... Stav, o kterém Buddha mluví jako o strastiplném.

[Honzam]

Já si stejně myslím, že to zaujetí a štěstí v činnosti má zdroj v představě cíle. Dítě to stavění hradu baví, protože má za cíl ten hezký velký hrad a ta radost z té představy ho činí šťastným při plácání toho písku. V průběhu té činnosti vnímá tu krásu výsledku promítnutou do jednotlivých kroků té činnosti a zároveň vnímá tu kontinuitu plácání, která ho dovede ke krásnému hradu. Plácá, aby stál hezký hrad místo nezajímavé hromady písku.

To samé podle mne platilo pro Buddhu, když odešel do bezdomoví, aby bytosti netrpěly. Ten hezký cíl se mu promítal do askeze, kterou podstupoval.

[Linda]

Dítě to stavění hradu baví...

a když má ten hrad hotový a maminka ho zavolá k večeři, hrad vesele rozdupe a běží spokojeně domů. Možná proto Ježíš řekl "Dokud nebudete jako malé děti, nevejdete do království nebeského..."

Maličké děti na rozdíl od nás neulpívají na představě cíle, ještě v nich tenhle návyk nevyvstal - žijí v přítomnosti. Jenže dospěláci si už na tenhle stav tvoření bez chtění ani nevzpomínají a nedovedou si ho často ani představit.

Kromě Probuzených ho znají i ti, kteří se baví nebo živí tvořivostí, např. výtvarníci. Taky k nim patřím a vím ze zkušenosti, že jen tvořením tady a teď (kdy se zapomene na všechny představy, upínající se na cíl) je možné vytvořit něco opravdu živého a hodnotného. Asi to máme snazší, ale možnost objevit v sobě tvořivost bez ulpívání na cíli má úplně každý - vždyť jako prckové jsme to uměli všichni.

[Honzam]

Dítě to stavění hradu baví...

a když má ten hrad hotový a maminka ho zavolá k večeři, hrad vesele rozdupe a běží spokojeně domů.

Já jsem jako dítě hodně stavěl a pamatuju si, že jsem to pak i ničil a tím cílem byla destrukce a prožitek toho kontrastu před a po ničení. Dodnes si pamatuju na zvláštní pocit, když jsem viděl tu zkázu a uvědomoval si, že jsem ji způsobil já a svobodně, aniž by mi v tom mohl někdo bránit. Občas v tom figurovali i živí tvorové jako třeba mravenci nebo vosy. Mám za to, že jsem tehdy potřeboval vidět v tom ničení nějakou svou vnitřní bolest. Myslím si, že si takhle běžně děti nehrají a nechávají své výtvory stát, aby je mohl vidět a potěšit se jimi také někdo další.

[Linda]

Motivace i zkušenosti jsou u každého jiné. Je přitom běžné, že to, co motivuje nás, většinou mylně předpokládáme i u druhých. Je pak obtížné se na něčem shodnout.

Pokud jde ulpění na nějakém osobním cíli, existuje jeden docela prostý klíč, který nám umožňuje rozpoznat, že k ulpění došlo: na nějakém svém cíli jsme ulpěli, kdykoliv jsme zareagovali, aby... Na rozdíl od tvořivého zacházení se situacemi TADY a TEĎ, ve kterých reagujeme, protože...

Jestli ovšem vznikne zájem tenhle klíč používat, nebo ne, závisí na našich prioritách, a je jen na nás, pro co se rozhodneme.

[irulan]

Motivace i zkušenosti jsou u každého jiné. Je přitom běžné, že to, co motivuje nás, většinou mylně předpokládáme i u druhých. Je pak obtížné se na něčem shodnout.

Pokud jde ulpění na nějakém osobním cíli, existuje jeden docela prostý klíč, který nám umožňuje rozpoznat, že k ulpění došlo: na nějakém svém cíli jsme ulpěli, kdykoliv jsme zareagovali, aby... Na rozdíl od tvořivého zacházení se situacemi TADY a TEĎ, ve kterých reagujeme, protože...

Jestli ovšem vznikne zájem tenhle klíč používat, nebo ne, závisí na našich prioritách, a je jen na nás, pro co se rozhodneme.

To zní dobře a logicky..
jenže nepřijde mi to až tak jednoduché, např. reaguju na něco vztekem, protože ... nějakého aby si nejsem vědomá. Když se ale zamyslím, proč tak reaguju, je to asi forma ventilace problému, který ve mě vzniká situací, která ve mě vztek vyvolává. Takže tam vlastně je takové nevědomé aby. A protože si zpětně uvědomuju, že ten vztek není zrovna dobré řešení v mezilidských vztazích, snažím se ho nějak ovládnout .......abych např. nezraňovala a neubližovala....To jsou spekulace a spontaneita tam pak poněkud pokulhává..

[Linda]

Jednoduché opravdu není tu směsici motivací v sobě rozpoznat ... no ale o tom to myslím právě je.
Díky tomu postupně přestávám posuzovat, že je něco "špatně", prostě jen vidím, co vyvstane, a začíná to být spíš dobrodružství

A k

A protože si zpětně uvědomuju, že ten vztek není zrovna dobré řešení v mezilidských vztazích, snažím se ho nějak ovládnout .......abych např. nezraňovala a neubližovala

Dokud se snažím něco v sobě ovládat, je to pořád aby... a nic se tím nevyřeší. Bude se to objevovat znovu a znovu, protože odmítáním té emoce do ní nevědomky pumpuju ještě víc energie.

Mně je bližší nesnažit se to ovládat, jen se zkusit podívat, proč se to ve mně objevilo... a uvidět to jako přirozenou reakci... Chvíli ji pozoruju a postupně se nějak sama rozpustí. Pak najednou jasně cítím, že ten druhý je stejně zranitelný jako já, a když s ním mluvím, nepotřebuju se už snažit, abych nezraňovala a neubližovala. Ten vztah je jiný, protože vím, jaké to je...

Možná, že je to logické, pro mě je to holt spíš praktické, protože to funguje

Taky čím dál víc vidím, že ty moje předchozí "pozitivní" snahy byly vlastně jen další formy násilí - na sobě. A ať ubližujem sobě, nebo druhému, je to prašť jako uhoď, pořád je to sebeztotožnění s agresivitou.

[Návštěvník]

Manželka si zásadně nezpívá - neumí to. Kdysi ve škole její paní učitelka chtěla pro nějakou soutěž vybrat čtyři děti, aby zazpívali písničku. Když děti zpívali, nezdálo se jí to. Nevím, jestli reagovala aby nebo protože, ale vyměnila jedno děcko za jiné a pak prohlásila "tak, teď už je to ono". Tomu děcku, které vyhodila z kvarteta, to bravurně vtiskla do paměti a jeho "baví" se změnilo v neumím. A neumím v nezpívej.
To že dětská hravost-"baví" je ještě s námi, že nás neopustila, že v nás žije, pulsuje, dává se cítit-vidět, je obrovský dar shůry. Asi ne každému je dán do vínku stejnou měrou. A dílo vzniklé z onoho "baví" je vždy dokonalé, ať si to hodnotí kdo chce jak chce. Řekl bych, že první obrázek táty a mámy namalovaný našimi ratolestmi je stejně dokonalý jako nejvěhlasnější obrazy renomovaných umělců, neboť nezáleží na výsledku, ale na radosti, kterou k nám dílo promlouvá. Věřím, že To v každém z nás je, protože mi jsme z Toho a je to naší přirozeností, kterou jen zakrýváme upínáním se na výsledek-na určité místo v čase, které nám má přinést jakoby něco víc. Tvoření je radost, je to oslava Sebe Sama, od první až do poslední fáze, ze které se zase rodí nová. Když je Radost sdílená a nešplhá se nahoru k cíli nebo nesklouzává dolů k hodnocení, život je stejně lehký. Jinak se musí furt něco řešit, vylepšovat, protože to pořád není "ono", pořád to sklouzává dolů a pořád se to musí zvedat nahoru k nějaké osobní představě. Myslím, že bez osobní představy Radost vždy přirozeně směřuje k Sobě, ke sdílení, k sjednocování, k pochopení, porozumění. Že to osobní- to ze-mě přivádí nazpět Ve-smíru. Jen poslouchat Ji, v míru, ať si všechno v těle, hlavě, i světě řve jak chce.
Záleží na roli, kterou tu kdo hraje? Slavný "umělec" si prožene hlavou kuli a zkroucený mrzák na vozíku odsouzený k péči druhých, si nadšeně pobrukuje. Radost sama o sobě..., není právě Ona dokonalým uměním hodným sdílení?
Kdo si hraje, nezlobí. Amen

Na rozdíl od tvořivého zacházení se situacemi TADY a TEĎ, ve kterých reagujeme, protože...

Možná tuším, "protože" není reakcí na situaci, není z hlavy, Tady a Teď není uchopitelné myslí-coby tlumočníkem, detektivem, organizátorem. Je to žitá sjednocující Vědomost, ne opatření.. možná vím a nevím, jak to popsat.. je to těžký, hróóóóóózně těžký
Každopádně i ta nedorozumění dobrodružstvím jsou

[Jana]

Manželka si zásadně nezpívá - neumí to. Kdysi ve škole její paní učitelka chtěla pro nějakou soutěž vybrat čtyři děti, aby zazpívali písničku. Když děti zpívali, nezdálo se jí to. Nevím, jestli reagovala aby nebo protože, ale vyměnila jedno děcko za jiné a pak prohlásila "tak, teď už je to ono". Tomu děcku, které vyhodila z kvarteta, to bravurně vtiskla do paměti a jeho "baví" se změnilo v neumím. A neumím v nezpívej.
To že dětská hravost-"baví" je ještě s námi, že nás neopustila, že v nás žije, pulsuje, dává se cítit-vidět, je obrovský dar shůry. Asi ne každému je dán do vínku stejnou měrou. A dílo vzniklé z onoho "baví" je vždy dokonalé, ať si to hodnotí kdo chce jak chce. Řekl bych, že první obrázek táty a mámy namalovaný našimi ratolestmi je stejně dokonalý jako nejvěhlasnější obrazy renomovaných umělců, neboť nezáleží na výsledku, ale na radosti, kterou k nám dílo promlouvá. Věřím, že To v každém z nás je, protože mi jsme z Toho a je to naší přirozeností, kterou jen zakrýváme upínáním se na výsledek-na určité místo v čase, které nám má přinést jakoby něco víc. Tvoření je radost, je to oslava Sebe Sama, od první až do poslední fáze, ze které se zase rodí nová. Když je Radost sdílená a nešplhá se nahoru k cíli nebo nesklouzává dolů k hodnocení, život je stejně lehký. Jinak se musí furt něco řešit, vylepšovat, protože to pořád není "ono", pořád to sklouzává dolů a pořád se to musí zvedat nahoru k nějaké osobní představě. Myslím, že bez osobní představy Radost vždy přirozeně směřuje k Sobě, ke sdílení, k sjednocování, k pochopení, porozumění. Že to osobní- to ze-mě přivádí nazpět Ve-smíru. Jen poslouchat Ji, v míru, ať si všechno v těle, hlavě, i světě řve jak chce.
Záleží na roli, kterou tu kdo hraje? Slavný "umělec" si prožene hlavou kuli a zkroucený mrzák na vozíku odsouzený k péči druhých, si nadšeně pobrukuje. Radost sama o sobě..., není právě Ona dokonalým uměním hodným sdílení?
Kdo si hraje, nezlobí. Amen

Na rozdíl od tvořivého zacházení se situacemi TADY a TEĎ, ve kterých reagujeme, protože...

Možná tuším, "protože" není reakcí na situaci, není z hlavy, Tady a Teď není uchopitelné myslí-coby tlumočníkem, detektivem, organizátorem. Je to žitá sjednocující Vědomost, ne opatření.. možná vím a nevím, jak to popsat.. je to těžký, hróóóóóózně těžký
Každopádně i ta nedorozumění dobrodružstvím jsou

[Honzam]

Protože se Buddha setkal s utrpením, odešel do bezdomoví, aby nalezl jeho příčinu, a tak vznikl buddhismus.