Když za nás myslí had

[Návštěvník]

Když za nás myslí had

„Kde jsem dříve bezmyšlenkovitě mlátil do stolu, křičel a bouchal dveřmi, nyní vnímám, jak se ve mně vzdouvá energie zlosti, jak bych to tam nejraději všechno rozmlátil, a přesto to neudělám,“ říká v rozhovoru psychoterapeut Michal Petr.

Většina lidí se pokládá za vlastníky jednoho mozku. Při troše zjednodušení se dá říci, že ve skutečnosti máme mozky tři: plazí mozek (mozkový kmen), savčí mozek (limbický systém) a lidský mozek (neokortex). Každá z nich je jinak specializována, přičemž od opic a jiných savců se lišíme hlavně vývojově nejmladší vrstvou, šedou kůrou mozkovou.

Naše základní reakce na ohrožení však řídí savčí, resp. emoční mozek. Na rozdíl od počítačů je v našem mozku rychlejší vývojově starší část, neboť plní funkci přežití. Z toho důvodu neustále pracuje a na impulzy, které vyhodnotí jako ohrožující, reaguje okamžitě (v pikosekundách!) a bez velkého přemýšlení.

Je vědecky dokázáno, že v takových chvílích vyhlásí limbické centrum (zejména její součást amygdala) tísňovou situaci a převezme velení nad ostatními částmi mozku. Prostě sesadí dosavadního velitele, naše myšlení...

Co se děje v mém mozku, když při hádce ztrácím kontrolu?

Michal Petr: Celá věc je pochopitelně komplikovanější, podrobně je vše možné nastudovat např. v Danielu Golemanovi a jeho Emoční inteligenci nebo v konečně česky přeložené knize Petera Levina Probouzení tygra.

Zůstaneme-li však u zjednodušujícího modelu, můžeme říci, že ze smyslových orgánů jdou informace do thalamu (který převádí informace do jazyka mozku – elektrochemické signály). Z thalamu poté do amygdaly (přes jediné synaptické spojení!) a do neokortexu. První spojení je rychlejší, umožňuje amygdale získat část přímých signálů dříve, než dojde k jejich zpracování v neokortexu.

Za normálních okolností je mezi limbickým systémem a neokortexem mnohočetné nervové spojení. Ve chvílích „nervového poplachu“ však přebírá řízení amygdala. Toto spojení je pak jakoby přestřihnuto, IQ jde (metaforicky) o 50 bodů dolů a my se chováme tak, že se tomu sami mnohdy až divíme. Ve skutečnosti jasně nemyslíme, i když si myslíme, že ano. Amygdala tak přebírá kontrolu nad naším jednáním. Můžeme pak mluvit o emočním přestřelení či amygdalickém únosu.

Jaká je funkce amygdaly, když zrovna nejsme ve stresové situaci?

Amgydala je sídlem emoční paměti (uchovává vzpomínky na citové zabarvení zážitků). Pozorně také zkoumá vjemy ze smyslových orgánů a srovnává to, co se děje teď, se zkušenostmi z minula. Dělá to však asociativně. To znamená, že je-li jeden klíčový prvek současné situace podobný zážitku v minulosti, amygdala jej zaregistruje a aktivuje se dříve, než je oprávněnost takového poplachu potvrzena.

Navíc je určena k tomu, aby na jakoukoliv situaci reagovala tak, jako by šlo o život. Což v případě, kdy vás kritizuje šéf, většinou nejde; dnešní hrozby jsou tedy spíše symbolické, reakce však nikoliv.

Čím silnější či základnější potřeba byla ohrožena, tím silnější je amygdalická reakce.

Co bývá spouštěčem „amygdalického únosu“?

Jak jsme si řekli, může jím být téměř cokoliv a často navíc v symbolické rovině. V praxi je však častým spouštěčem ohrožení či nenaplnění našich potřeb...

Co přesně se v nás děje, když takovouto palčivě prožívanou potřebu nemáme možnost naplnit?

Co se děje v mozku jsme již stručně popsali. Co se děje na prožitkové rovině? Zkuste si vzpomenout na poslední situaci, kdy jste například chtěli reakci od člověka, který byl stažený, nebo vás někdo kritizoval a nedal vám možnost se obhájit. Nebo vás někdo předběhl v tramvaji, aby obsadil místo, na které jste už skoro sedali.

Amygdala reaguje asociativně. Je jedno, že člověk stojící přede mnou je někdo zcela jiný než ten, který ve mě v minulosti vyvolal nepříjemné emoce.

Záleží na intenzitě, ale často se objevují prvky bezmoci, zlosti a smutku. Záleží však také na typu osobnosti (někdo má větší tendenci zlost vyjádřit, někdo naopak potlačit). Projevů chování tak může být nepočítaně. Ale obecně platí, že čím silnější či základnější potřeba byla ohrožena, tím silnější je amygdalická reakce.

Dá se tedy říct, že tato „primitivní“ reakce se spouští při pocitu ohrožení na úrovni základních životních instinktů?

Nejenom, ale velmi často tomu tak je. Dívejme se na situace, ve kterých jsme byli pohlceni emoční reakcí, zorným úhlem potřeb: jaká moje potřeba byla ohrožena? Proč jsem reagoval tak silně, mnohdy neadekvátně reálné situaci? Což je však těžké, ba nemožné, když jsme právě uprostřed emočního únosu...

Jakou roli může tedy v nápravě hrát náš rozum, vůle, naše vědomá složka?

Lepší slovo mi přijde sebeuvědomění (či vědomá pozornost), která je nezbytným předpokladem pro konstruktivní zvládání emocí. Aktivujeme-li svou vědomou pozornost, aktivujeme i levý prefrontální lalok, který má schopnost tlumit reakce amygdaly. Jde však o kontrainstinktivní aktivitu, nejsme přitom ve své kůži (podobně, jako když náhle měníme zaběhnuté vzorce párové komunikace nebo životní styl)...

Zkušeností a praxí je možné dosáhnout zajímavých výsledků. Kde jsem dříve bezmyšlenkovitě mlátil do stolu, křičel a bouchal dveřmi, nyní vnímám, jak se ve mně vzdouvá energie zlosti, jak bych to tam nejraději všechno rozmlátil, a přesto to neudělám.

Může se mi dokonce podařit za pomoci vědomé pozornosti - například na dech - mou reakci zklidnit a uvolnit. Nebo v případě, že mám tendenci emoce potlačovat, tak jim mohu dát prostor a konstruktivně je zpracovat.

http://psychologie.cz/kdyz-za-nas-mysli-had/