Zdeněk píše:Jana píše:Jana píše:Může to tak být, žes na svou přirozenost, kdy jsi byl jako dítě, které bral Ježíš do své náruče a které se rádo do té milující náruče nechávalo brát, zapomněl.
Kam budeš následovat Krista? Budeš ho následovat tam, kde teď je. Nebo ho budeš následovat někam do minulosti, kde není?
Oživování minulosti vzpomínáním na citové příběhy z dětství není cesta k uvědomění si přítomnosti.
Mimochodem vzpomínka na bezstarostný stav milovaného dítěte probudila i Buddhu.
Ale když budeš následovat někoho někam, kde byl v minulosti, a teď už tam není, je pošetilé.
Neboj, to ukřižování tady je taky. Na kříži časoprostoru umírá všechno smrtelné, umírá tam veškerý hřích všeho odděleného od Boha,
a v Kristu poznává Boží království jen to, co je věčné.
Jestli zakoušíš Pravdu, tak patříš Kristu.
Dostal jsi od Ježíše dokonalý návod - Nejvyšší přikázání. Můžeš pokračovat dál v praxi:
Jaký je Tvůj život, když si uvědomuješ lásku?
(Není jiný Bůh, než život)
Je láska tím světlem, po kterém ses ptal?
A co temnota?
Co temnota ve světle lásky?
A jak říkáš:
Máš svobodnou vůli.
Málo kdo si troufne jít dál.
Proto je tak málo probuzených. I Mooji se vzpíral a byl v té chvíli kritický k Papadžímu, když měl jakožto ego zmizet a být jen láskou.
Maharadže se jednou někdo ptal, co je to láska, dostal odpověď: "Jste to vy, když se jí nebojíte."
Přišlo mi divné, že je možné se něčeho tak nádherného a osvobozujícího bát.
Ale někteří borci tady mi to už vysvětlili. Je to pro ztotožnění s tělem, pro ztotožnění s egem, pak láska bolí, je utrpením.
Jen vzácně se objeví někdo, kdo není otrok těla, kdo není otrok mysli.
Je možné si vzpomenout na dětství, tehdy tady strach z lásky nebyl,
poznával jsi ji jen v čisté nevinné podobě.