C. G. Jung:
Projekce je bezděčný duševní proces, jehož výsledkem je to, že obsahy našeho vlastního nevědomí nacházíme u druhých.
Máme sklon domnívat se, že svět je takový, jak ho vidíme, a stejně tak naivně předpokládáme, že lidé jsou takoví, jaké si je představujeme ... Všechny obsahy našeho vědomí jsou konstantně projikovány do našeho okolí, a teprve když prohlédneme určité vlastnosti našeho objektu jako projekce, jako imaga, podaří se nám je rozlišit od jeho skutečných vlastností ...
Cum grano salis člověk vidí vlastní chyby, které u sebe neuznává, vždy u protivníka. Vynikající příklady najdete ve všech osobních polemikách. Člověk jež nemá neobvyklou míru sebeuvědomění, se nad své projekce nepovznese, ale většinou se jim poddá, neboť existence těchto projekcí je předpokladem přirozeného duchovního stavu. Projekce nevědomých obsahů je něco přirozeného a daného.
Subjekt se zbavuje nepřijatelných, bolestivých obsahů tím, že je projikuje.
Při projekci jsme přesvědčeni, že jsme konfrontováni s určitým zjevným faktem či vlastností druhého člověka. Ve skutečnosti se jedná jen o naši iluzi.
Podělím se o jednu vlastní zkušenost s projekcemi. Kdysi, ještě za totáče se mi tenhle text C. G. Junga dostal do ruky v samizdatovém překladu od jednoho z přátel, který se taky zajímal o to, co s námi prování naše podvědomí, které rozhoduje o našem chování. Po nějaké době mi pak napadlo, že by se tahle souvislost dala využít, že při komunikaci s okolím bych si mohla začít testovat vlastní neuvědomované projekce. Začala jsem si tedy všímat, co mi na chování druhých vadí. Vyšla jsem tehdy z faktu, že mě u druhého člověka rozčiluje přesně to, co dělám sama taky, nemám o tom sebemenší ponětí a přísahala bych, že nic takového nedělám.
Začala jsem tedy zkoušet ty sklony u sebe objevit. Zpočátku mi to připadalo jako naprostý nesmysl, ale po nějaké době se ty moje neuvědomované sklony začaly pomaličku dostávat do vědomí. Když se ta předtím vůbec nevnímaná nenápadná emoce jen tiše v sobě pozorovala a nechala se uvnitř klidně probíhat, kdykoliv se objevila, potřeba promítat ji na druhé a v nich ji odsuzovat slábla, zřejmě se začala sama postupně stahovat: dodnes si pamatuju, jak mě tehdy překvapilo, že to, co mě na chování jednoho našeho předsedy vlády předtím dost dráždilo, mi postupně "samo od sebe" u něj přestávalo vadit, ačkoliv se projevoval pořád stejně. Nakonec jeho chování ve mně přestalo probouzet emoce, prostě se tak choval (pochopitelně se všemi důsledky - tak jako u každého z nás). Přišlo mi samozřejmé, že stejně jako každý jiný člověk je nějak vnitřně naprogramovaný a podle toho se taky chová.
Bylo to docela osvobodivé zjištění