Když se člověk pokouší nebýt ovládaný egem, a proto se snaží ho nějak obejít (jako na tom grafickém modelu), potlačí ho, aby konečně mohl přestat prožívat život skrze ego a prožíval ho mimo ego. Ego se pak přestane objevovat ve vědomí: ovládá nás ale z podvědomí v podobě bezděčných pocitů a motivací, t.j. důvodů, proč co děláme, které si ale vůbec neuvědomujeme, protože jsme ego odmítli. Prošla jsem tím, stejně jako řada jiných žáků dlouhé cesty sebezdokonalování, a nikomu bych nedoporučovala, aby se snažil ego prostě jen ignorovat.
Co skutečně v praxi funguje?
Mahariši říká: z Já vzniklo malé "já" - a v Já zase zanikne.
Jak k tomu dochází, ukazuje tohle podobenství:
Slunce ze sebe vyzařuje bezpočet paprsků, které dopadají na zem, každý z nich ozařuje jiné místečko. Paprsek - tzv. velké Já - je v podstatě totéž co Slunce, nelze ho od Slunce oddělit. Když sluneční paprsek dopadne na zem, třeba na kamínek, zčásti jakoby zapomene, čím skutečně je, a ztotožní se s ozařovaným kamínkem. Začne se považovat za kamínek a vzniká tak malé "já", které samo sebe vnímá jako něco skutečného a odlišného od sousedních slunečních paprsků, ozařujících jiné tvary.
Začátek cesty k Sebeuvědomění by se dal přirovnat k okamžiku, kdy sluneční paprsek Já si dostatečně užil radostí i trápení, které byly důsledkem jeho sebeztotožňování s "něčím", obrací svou pozornost zpětněběžně - jak říká Mahariši - k Sobě samému, t.j.zpět ke Slunci, které v tomhle podobenství představuje čistou nekonečnou Existenci-Vědomí, a přestává se postupně ztotožňovat s pozorovaným "něčím" (tj. s obsahy vědomí). Když k obrácení pozornosti k Sobě dojde naplno, paprsek si jasně uvědomí a rozpozná svou skutečnou podstatu: že není a nikdy nebyl něčím odlišným od Slunce; a chápe, že nikdy tu nebyla žádná oddělenost od čistého Vědomí Bytí, že jeho domněle oddělená samostatná existence byla odjakživa iluzí. K navyklému bezděčnému sebeztotožňování s pocity dochází ale dál, i když už není sebemenší pochybnost o iluzornosti "já": neuvědomované sebeztotožňování se objevuje tak dlouho, dokud vědomí v sobě postupně nerozpozná nenápadné pravohemisférové pocity jako svoje vlastní tvary, vytvořené z vědomí.
Mně je blízké i vysvětlení Raméše Balsekara: malé "já" běžného člověka, t.j před Probuzením, je tzv.
přemítající mysl, která neustále na něčem ulpívá, neustále něco chce nebo naopak nechce, protože je orientovaná na minulost nebo na budoucnost a nevnímá přítomný okamžik; od přemítající mysli se liší
operující mysl, t.j. malé "já", které je stále v současném okamžiku a na ničem neulpívá. Operující mysl je občas funkční i u běžného člověka, kdykoliv je plně zaujatý nějakou činností, natolik, že na sebe úplně zapomene a je tu jen dělání (floating). Při trvalém Probuzení zanikne přemítající mysl zcela a zůstává jen operující mysl, která po Probuzení dál normálně funguje ve světě. Obsahy vědomí - pocity a myšlenky - vyvstávají i pak, není tu ale přemítající mysl, která by se s nimi ztotožňovala coby "já"; jen se pozorují, a tak se postupně rozpouštějí. Vznikly jako tvary čisté Energie Bytí-Vědomí a jejich rozpoznáváním a přijímáním coby tvarů Energie + neztotožňováním se s nimi se jejich tvary rozpouštějí zpátky v čistou všetvořící Energii (viz např.
dzogčhen, nebo Wolinskyho postupy, uvedené v jeho knize
Kvantové vědomí.)
Mahariši přirovnává očištěné a neškodné malé "já" Probuzeného ke kusu spáleného provazu: vypadá to jako provaz, ale nejde s ním už nic svázat a coby skutečný provaz (tj. coby "já," které se vnímá jako skutečné a oddělené od ostatních "já") už neexistuje.
Tohle "já" Probuzeného, zbavené iluzí o své oddělenosti od Zdroje, funguje ve světě dál až do zániku fyzického těla: zareaguje, když ho někdo osloví jménem, a jedná věcně s tím, s čím se setkává, ale neulpívá na ničem, ani na pochopení "jak to doopravdy je". Proto s přirozenou ochotou a samozřejmostí reaguje na podněty a dotazy hledajících, jak nejlépe umí, nevzniká v něm ale potřeba aktivně se snažit a kohokoliv podněcovat, aby se probudil. Není tu "já", které by mělo potřebu se o to snažit. Dělat cokoliv,
aby = orientace na budoucnost = ztráta vnímání a žití TADY a TEĎ.
no je to tak. Jsem k lidem kritický, neuznávám moc lidí, na lidech mi moc nezáleží/nechávám je tak jak jsou - přece o mě se také nikdo nestará, no naprostý egoista... ale v hloubi s dobrým srdcem.
