Jak nás ovlivňuje nevědomí

[Návštěvník]

Psychika funguje u všech lidí podle přírodních zákonitostí, stejně jako se nejrůznějšími zákonitostmi řídí fungování našich těl a jejich vnitřních orgánů.

Ovlivňuje nás nejen to, co si u sebe uvědomujeme, ale především to, co na nás působí z nevědomí a my o tom vůbec nevíme. Během života se v nás vytvořily (případně posílily z předchozích inkarnací) automatismy, způsobující, že reagujeme určitým způsobem, a výsledkem je pak naše momentální přesvědčení. Základní mechanismus zajišťující přežití je strach.

Je dobré se dozvědět nejprve obecně, jak to v nás funguje, něco víc o vědomých i neuvědomovaných motivacích:

Nevědomá motivace vychází z nevědomých impulzů, z návykového chování a z motivů, které jsou pro nás nežádoucí, takže je nevpouštíme do vědomí
Nevědomou motivací je míněno, že každý člověk má „nevědomou“ potřebu a nezávisle na jakémkoli racionálním uvažování hledá její naplnění
(pokračování na http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/p ... tivace.pdf )

Odborníci, kteří lidskou psychiku zkoumají v praxi, zjistili, že vědomě reagujeme ze 20 až 10% a z 80 až 90% reagujeme nevědomě, pod vlivem nejrůznějších neuvědomovaných motivací; jejich kompenzací je pak některý a často i celá řada z následně uvedených nevědomých mechanismů:

negace (popření): odmítnutí nebo překroucení nepřijatelných skutečností, např. pacient na informaci, že má nádor, reaguje pevným přesvědčením, že došlo např. k záměně tkáňového vzorku; matka si nechce připustit špatné vlastnosti svého syna

potlačení (represe) : znepokojující myšlenky nebo vzpomínky jsou odstraněny z vědomí, např. zahánění myšlenek

vytěsnění: nevědomé potlačení, např. amnézie na sexuální zneužívání v dětství

racionalizace: dodatečné rozumové, společensky přijatelné vysvětlení (omluvení) nepřijatelných činů nebo myšlenek, např.: zanedbávání dítěte je vysvětleno tím, že dítě se potřebuje naučit samostatnosti, protože v životě jej nikdo nebude vodit za ručičku; vyhazov z práce je odůvodněn tím, že jedinec „nelezl šéfovi do zadku“, zatímco pravý důvod byl jeho nízký pracovní výkon.

Reakce kyselých hroznů (bagatelizace): znehodnocování nedosažitelného cíle, např. z Ezopových bajek: liška, která nemůže dosáhnout na hrozny si říká: „stejně jsou ještě nezralé a byly by kyselé“.

Reakce sladkých citronů: opak, vyzdvihování předností toho, co je dosažitelné

intelektualizace: nepříjemné téma je učiněno předmětem úvahy, čímž je od něj získán emoční odstup, např. člověk s vytěsněnými pedofilními sklony se stane vědcem, který toto téma intenzivně studuje; zaměření se na detaily plánování pohřbu místo na smutek

regrese (infantilizace): návrat k projevům dřívějšího vývojového stupně; např. vztekání se při nedosáhnutí svého cíle

transgrese: opak regrese, „útěk dopředu“, přeskočení vývojového stupně, např. přehnaně zdvořilé a ukázněné dítě

fixace: lpění na určitém způsobu reagování, přestože se opakovaně prokáže jeho neúčinnost; např. vybírání si stále stejných typů partnerů, ačkoliv minulé vztahy s nimi vedly vždy ze stejného důvodu k rozchodu

útěk do fantazie (autistická reakce): fantazijní prožívání nedosažitelného, denní snění, např. neúspěšný spisovatel sní o tom, jak pořádá tiskové konference a nestačí rozdávat podpisy; romantické představy náctiletého

projekce: nežádoucí charakteristiky, myšlenky nebo tendence nevědomě připisujeme druhému; např. já jsem klidný, ale ty mě znervózňuješ; když dojdou argumenty, konstatování „jsi prostě blbej“

reaktivní formace (reaktivní výtvor, reakce, opačné reagování): chování přesně opačné než je nevědomá motivace, jelikož ta způsobuje úzkost, např. nespokojenost v sexu vede k boji proti pornografii; „nenávidím tě“ může znamenat „miluji tě“ (ale bojím se ti otevřít)

přesun (přemístění): energie je vybita na méně ohrožujícím objekt, který nemá k vlastní příčině vztah, např. vztek na šéfa si jedinec „vyleje“ doma na dětech (vynadá jim za nepodstatnou věc); prásknutí dveřmi místo udeření člověka

identifikace: jedinec zvyšuje svou hodnotu napodobováním jiné osoby s vysokou prestiží – jejího chování, hodnot, názorů, atd., čímž si dotyčný jakoby přivlastní část jejích úspěchů, např. podřízený, který napodobuje vyjadřování, gesta a styl oblékání svého šéfa.

konverze (somatizace): převedení duševního napětí do tělesné oblasti, např. trvalý stres se projeví jako „škubání oka“, udělají se vředy

disociace: narušení jednoty vnitřního prožívání a vnějšího jednání, např. nutkavé jednání (držení palců, zaťukávání do dřeva)

izolace: omezení sociálního kontaktu, stažení se do ústraní, např. hráč, který odvede na hřišti špatný výkon, nějakou dobu odmítá rozhovory s novináři

substice: zahrnuje kompenzaci a sublimaci: kompenzace (psychologie) (parakompenzace): nahrazení nedostatku; např. nepříliš inteligentní student chce vyniknout v nějakém sportu, stane se vůdcem pouličního gangu, atd.

hyperkompenzace (překompenzace): nejde o kompenzaci (vyrovnání nedostatku na úroveň normálu), ale o přesun z jedné extrémní pozice do druhé – z outsidera se stane šampion. Např. slavný řecký řečník Démostenés, který měl vadu řeči, ale usmyslel si, že se přesto stane vynikajícím řečníkem – dosáhl toho dlouhodobým tréninkem (snažil se překřičet mořský příboj, vyslovoval s kamínky vloženými do úst, atd.)

sublimace: převedení nepřijatelných pudových motivů do společensky přijatelné formy; např. agresivita → boxer, touha rozřezávat → chirurg, sex → malíř aktů

theokalypsis: náboženská posedlost, při níž je patrná souhra následujících třech psychických okolností: 1. náboženská inflace, 2. posedlost ega a 3. vytvoření zvláštní ideologie (Imago Dei)

theonemesis: dynamika náležící důsledkům posedlosti bytostným Já; pokus o změnu ve chvíli, kdy "theokalypsis" již nedokáže zajistit dostatečnou adaptaci

http://cs.wikipedia.org/wiki/Psychoanal%C3%BDza

Například důsledné ignorování negativních jevů lidského života, vyvolávajících utrpení, a jejich bagatelizace nebo jejich označování za pozitiva by mohlo být důsledkem theonemesis nebo hyperkompenzace - přesvědčením, že nic negativního si nezaslouží pozornost, protože všechno je iluzí. Pozitivní hodnoty se naproti tomu označí za to jediné, co je - přisoudí se jim skutečnost.

Podvědomé spouštěče našich reakcí nás neustále ovlivňují, stejně jako náš aktuální tělesný pocit je důsledkem momentálního fungování tělesných orgánů, přesto, že nejsou vidět.

[Návštěvník]

Metoda kyselých hroznů je obranný mechanismus, kdy se jeví něco jako nedosažitelné, si člověk řekne, že o dosažení cíle vlastně nestál a zpochybní hodnotu cíle.
Základ je v Ezopově bajce o lišce, která dostala chuť na hrozny – sladké, krásné hrozny, myslela si; ale nemohla na ně dosáhnout, nijak se jí nepodařilo hrozny dostat a měla zlost; aby se jí ulevilo, řekla si, že ty hrozny byly stejně určitě kyselé a že tedy vůbec nevadí, že zůstaly na místě.

Například je tady uchýlení k představě, že bezpodmínečná láska neexistuje, že láska musí být vázaná na čas, prostor, vztah, proto není jenom blahem.
Je tady představa. že ten, koho milujeme musí být tady přítomný v těle, jinak se naše láska stává bolestí a utrpením a ta bolest je důkazem, že šlo o lásku. Proto pak vypadá výhodnější neotevírat se lásce, aby nevznikala bolest.

A tohle vše jsi vyčetla mezi řádky tady od lidí, s kterými tu debatíš?
Pane jo....já to tam neviděla...

Já taky ne.

Takové přesvědčení vznikne, když člověk žijící intenzivním emocionálním životem se rozhodne jen pro pozitivní cítění a místo rozpoznávání a neosobního přijímání všeho, i svých negativních reakcí, bez sebeztotožnění s nimi (jediná možnost, jak se postupně rozpustí), je vytrvale v sobě odmítá; má to svůj důvod - podle učení Bible je to hříšné, proto se to vnímá jako nežádoucí.

Takový člověk nakonec u sebe vnímá už jen radostné a šťastné stavy, protože to, co považuje za negativní a podle něj nežádoucí, natrvalo zmizelo z dohledu jeho vědomí. Negativní energie ovšem tímhle způsobem transformovat nejdou, existují v člověku dál, jen si je už v sobě neuvědomuje, a cestu do vědomí si nacházejí nepřímo, projekcemi na ostatní lidí: může být pak opravdu přesvědčený, že druzí se uzavírají lásce, že neustále někoho podezírají a posuzují, atd atd ... jako kdyby to byla objektivní realita.

Dokud člověk trvá na vlastní bezhříšnosti, nedokáže přijmout svou odvrácenou temnou stránku, kterou v sobě potlačil. Lidem narozeným na sklonku minulého tisíciletí a v pozdějších létech se to už tak často nestává. Křesťanské církve ztratily moc, kterou dřív měly, ale do té doby mohlo k vytěsňování všeho negativního snadno dojít u každého, pro kterého se Kristovo učení stalo alfou a omegou jeho života. V mírnější formě k tomu docházelo ve většině křesťanských rodin, byl to důsledek přísné křesťanské výchovy (desatero = příkazy a zákazy). Není tajemstvím, že křesťanská církev byla velmi přísná, ovlivňovala celou společnost a většina rodičů pak vychovávala děti ve stejném duchu. Až do nástupu komunistů k moci bylo u nás náboženství jedním z povinných školních předmětů na všech základních i středních školách. Kdo nechtěl dostat z náboženství špatnou známku, musel povinně chodit v neděli na mši do kostela, katecheta si to v pondělí ve škole u všech zkontroloval.

[Návštěvník]

Manický syndrom

Lidé mají nadnesenou náladu. Jsou zvýšeně společenští, neudrží společenský odstup, s neznámými lidmi se okamžitě přátelí a sdílí s nimi intimní myšlenky.

Obsah myšlení může být katathymně zkreslen, tj. vše je nerealisticky pozitivně hodnoceno. Mohou se objevit hrubá zkreslení obsahů myšleni, jako jsou bludy. V manických stavech pozorujeme:

Extrapotenční bludy: lidé jsou přesvědčeni, že mají zvláštní schopnosti (tlukotem svého srdce kontrolují rychlost otáčení planety...)

Originární bludy: přesvědčení o význačném původu (jsem synem britské královny, z důvodu bezpečnosti mě MI5 umístila do rodiny v ČR, ale až Alžběta zemře, vystoupím z krycí identity a nastoupím na trůn...).

Inventorní bludy: produkce bizarních vynálezů (perpetum mobile a podobné výtvory).

Mesianistické bludy: zvláštní poslání, úkol ve společnosti, kterou mám svým jednáním, životem spasit.

Erotomanické bludy: přesvědčení o vlastní přitažlivosti pro ostatní (bez ohledu na pohlaví a živočišný druh...).

Mohou se vyskytnout i paranoidní bludy.

Pokud jsou manické příznaky vyjádřeny v mírnější formě (hypománie), nemusí mít příliš závažné důsledky pro schopnost jedince fungovat ve společnosti, naopak, lidé, kteří jej neznají a setkávají se s ním v hypomanickém stavu jej považují za příjemného, společenského, veselého a aktivního.
Někdy proto období hypománie považují za žádoucí stav.

[Návštěvník]

Nevědomí

Nevědomí je oblast lidské psychiky, ležící mimo sféru vědomí. Psychologie rozlišuje osobní nevědomí a kolektivní nevědomí. Ve filosofii se mluví o nevědomí v souvislosti s přírodními procesy, které směřují k cílům nebo se projevují účelně, aniž by byla evidence o jejich důvodech a motivech.


Nevědomí ve filosofii

Descartovské pojetí přírody jako slepého mechanismu, řízeného neuvědomělými instinkty a reflexy, narazilo na filosofický problém účelnosti mnoha přírodních procesů. Hegel opustil půdu této přísné vědeckosti a přisoudil nevědomým procesům a jejich účelnosti vědoucnost. Tato vědoucnost má původ v duchu (logu), který přesahuje empirickou zkušenost. Před Hegelem promýšlel pojem nevědomí jako oblasti vrozených idejí Leibniz v opozici k Lockově pojetí čistě zkušenostního poznání (tabula rasa).

Nevědomí v umění

Významný vliv měl pojem nevědomí pro rozvoj surrealismu jako uměleckého směru ve 20. století. Nevědomí je považováno za původce imaginace, kreativity a intuice. Experimentálně pracovalo umění s tzv. automatickým psaním.

Nevědomí v psychologii

O hlubších vrstvách osobnosti věděl již Sókratés, když používal pojem daimonion pro vnitřní hlas. Arthur Schopenhauer rozvinul myšlenku skrytých sil, které se staví do protikladu s duševním povznesením člověka. Později Sigmund Freud zavádí pojem podvědomí, jež má původ v percepci, která je buď podprahová nebo byla vytěsněna z vědomí. Typickými podprahovými zážitky jsou prožitky z dětství, které se v případném terapeutickém procesu berou za neuvědomované příčiny duševních poruch. Carl Gustav Jung významně pojem podvědomí rozšířil na celou oblast, která není člověku dána v jeho vědomí a s níž v případě kolektivního nevědomí nemohl mít jakoukoliv vědomou zkušenost.

Pojem nevědomí v Jungově analytické psychologii

V jádře nevědomých duševních procesů stojí libido –- psychická energie. Jung odmítá považovat nevědomé obsahy výhradně jako fyziologické. Nevědomí patří k subjektu a má psychologickou povahu s tím rozdílem, že stojí za obzorem vědomé duše. V nevědomí, podobně jako ve vědomí, probíhají psychické procesy, jejichž dynamika ovlivňuje celou osobnost. Naše poznání je z tohoto hlediska neúplné, a to do značné hloubky. Nevědomé psychické procesy, které vystupují v protikladu k vědomému já autonomně, nazývá Jung komplexy. Jako soubor představ a tendencí mohou komplexy vystupovat jako druhé já disponující afektivní energií.

Jung zavádí koncept integrace nevědomých obsahů s vědomým já člověka. Tento proces může být opět nevědomý a souvisí s individuací, s životním cyklem zaměřeným na cíl v osobnostní celosti –- Bytostném Já (Self, Selbst). Vzhledem ke skutečnosti, že není možné poznat obsahy nevědomí bezprostředně, používá analytická psychologie řadu metod, jak s nevědomými obsahy udělat zkušenost. Vedle výkladu snů je to aktivní imaginace. Existuje také metoda projekce nevědomého obsahu na neživé předměty nebo osoby. Jung také zavedl pro odkrytí nevědomých komplexů tzv. asociační test.

Podle Junga lze nevědomé obsahy pojmově kategorizovat na archetypy -– aspekty nevědomí. Jejich projevy nachází v mýtech, náboženství nebo filosofii či literatuře. Projevy korelují s představami duševně nemocných pacientů, ale objevují se i v nepatologické podobě v představách a jednání normálních lidí. Proto Jung zavádí pojem kolektivní nevědomí.

Kolektivní nevědomí

Empiricky můžeme kolektivní nevědomí považovat za již neuvědomovanou zkušenost dřívějších staletí a tisíciletí, avšak nevědomí nelze redukovat pouze na zkušenost. Duševno je podle Junga zároveň hluboce zakořeněné v „nepsychické přírodě“, a to již na úrovni percepce, energetických účinků fyzikálního světa (např. světla). Atribut prchavosti a nestálosti duševních procesů se spíše váže na vědomí, zatímco nevědomí v tomto kontextu představuje setrvalejší a stabilnější část lidské osobnosti. Tento fakt znamená, že psychika člověka je trvale ovlivňována nevědomím, a to navzdory vědomému psychickému vývoji. V racionalismu moderní společnosti došlo k velikému rozvoji vědomí člověka, čímž se ignorované nevědomé složky psychiky mohou projevovat patologicky. Jung z tohoto hlediska hodnotí vznik zhoubných ideologií 20. století.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Nev%C4%9Bdom%C3%AD

[Návštěvník]

Teorie komplexu:
(Carl Gustav Jung)

Komplexy jsou autonomní skupiny asociací, jež mají tendenci se samy pohybovat a žít svůj vlastní život mimo naše úmysly.

Dnes každý ví, co znamená, že někdo „má komplexy“. Méně je však známo, že komplexy někoho mají, ale teoreticky je to ještě důležitější. Naivní představa o jednotě vědomí, ztotožňovaném s „psýché“, a o svrchované nadvládě vůle je totiž existencí komplexu vážně zpochybněna. Každou konstelací komplexu je stav vědomí porušen. Jednota vědomí je prolomena a volní intence je více či méně znesnadněna nebo zcela znemožněna. Také paměť je tím často podstatně postižena. Komplex proto musí být psychickým faktorem, který - řečeno energeticky - má valenci, která občas přesáhne valenci vědomých úmyslů, jinak by přece takové průlomy do poměrů vědomí nebyly možné. Aktivní komplex nás vskutku momentálně vede do stavu nesvobody, nutkavého myšlení a jednání, pro něž by eventuálně přicházel v úvahu právnický termín „snížená příčetnost“.

Komplex obvykle můžeme určitým volním úsilím potlačit, nemůžeme ho ale dokazováním odstranit. Při vhodné příležitosti opět vystupuje navenek v původní síle.

Komplexy se chovají jako karteziánští čertíci a zdá se, jako by se obveselovali šotkovitými kousky. Kladou nám na jazyk právě to nesprávné slovo, berou nám jméno zrovna té osoby, kterou bychom měli představit, způsobují dráždění ke kašli právě při nejhezčím pianinu na koncertě, způsobí, že opozdilec snažící se být nenápadný, s bouchnutím zakopne o židli. Ony doporučí při pohřbu gratulovat namísto kondolování, jsou jednajícími osobami našich snů, proti nimž stojíme tak bezmocně.

Psychologie snu ukazuje se vší možnou zřetelností, jakou si jen můžeme přát, jak personifikovaně komplexy vystupují, když je nepotlačuje inhibující vědomí, stejně jako folklór líčí skřítky, kteří v noci lomozí po domě. Stejný jev pozorujeme u určitých psychóz, kde se komplexy stávají „hlasitými“ a jeví se jako „hlasy“ s naprosto osobním charakterem.

Můžeme dnes asi považovat za potvrzenou hypotézu, že komplexy jsou odštěpenými částmi psýché. Etiologie jejich původu je často takzvané trauma, emoční šok nebo něco podobného, čímž se odštěpil kus psýché. Jedou z nejčastějších příčin je morální konflikt, který má svou poslední příčinu ve zdánlivé nemožnosti přijmout lidskou povahu v jejím celku. Tato nemožnost předpokládá bezprostřední rozštěpení, nezávisle na tom, zda o tom vědomí vázané na já ví nebo ne. Zpravidla si dokonce komplexy vyloženě neuvědomujeme, což jim samozřejmě dopřává tím větší svobodu k akci.

Vědomí je stále přesvědčeno o tom, že komplexy jsou něčím nevhodným, a proto by měly být nějakým způsobem eliminovány. Přes uchvacující množství svědectví veškerého druhu, že komplexy existují vždy a všude, se nemůžeme odhodlat k tomu, abychom je považovali za normální životní jev. Stach z komplexu znamená nejsilnější předsudek, neboť pověrčivý strach z nepříznivého zůstal přes veškerou osvětu nedotčen. Tento strach způsobuje při zkoumání komplexů značný odpor, který ke svému překonání potřebuje určitou odhodlanost.

Každý dialog, který proniká do oblastí, jež jsou chráněny strachem a odporem, směřuje k podstatnému, a poněvadž jednoho z nich přivede k integraci jeho celosti, nutí také druhého k úplnějšímu zaujetí stanoviska, to znamená taktéž k celosti, bez níž by se tomu druhému dokonce ani nepodařilo přivést rozhovor k onomu pozadí bráněnému strachem.

Kde začíná oblast komplexu, končí svoboda já, neboť komplexy jsou duševní síly, jejichž povaha není ještě prozkoumána. Pokaždé, kdy se výzkumu podaří proniknout dále proti duševní bázni a strachu, se jako u veřejnosti vyvolají reakce, právě tak jako u pacientů, kteří jsou podněcováni z terapeutických důvodů, aby postupovali proti nedotknutelnosti svých komplexů.

Autonomní komplexy patří k normálním životním jevům a tvoří strukturu nevědomé psýché.


(Z knihy: Výbor z díla I. Obecné pojednání k teorii komplexu)
http://jung.sneznik.cz/komplex.htm

[Návštěvník]

Vědomí, podvědomí, nevědomí

Vědomí


Vědomí je všechno to, co si uvědomujeme, respektive prožíváme to, co se děje v určitých částech našeho mozku. Pokud něco děláme vědomě, můžeme se ovládat vůlí a ovlivnit tak výsledky naší činnosti a samozřejmě za ně pak nést plnou zodpovědnost. Podle F. Koukolíka by měl pojem vědomí znamenat bdělost, zaměřenou pozornost, pracovní (provozní) paměť nebo paměti, ale i sebeuvědomování a osobnost.


Významy pojmu vědomí

Pojem vědomí jako první zavádí Francouz René Descartes (1596-1650), který od tehdejšího zkoumání substanciální duše snaží prosadit zkoumání vědomých myšlenkových pochodů. Duše je tedy pozvolna nahrazena v centru zájmu něčím zjevnějším, nespornějším, bezprostředně daným (ne vysouzeným či předpokládaným - osud, předci) - vědomím. Výrazy, které nacházíme ve světové literatuře pro pojem vědomí, lze překládat mnohdy s obtížemi. Anglický pojem "mind" má podle okolností několik významů, jako "mysl", "jáství", "duše" a další, zde výraz "soul" může být podle okolností také "duší". Pro Kantovy pojmy "Vernuft" a "Verstand" byla nalezena slova "rozum" a "rozmysl" spolu ještě s dalším vysvětlováním. Některé buddhistické pojmy v tomto směru jsou zcela nepřeložitelné a dají se popsat jen vysvětlováním. Jejich převod přes angličtinu bývá ještě zkreslován evropskými myšlenkovými kategoriemi.



Vědomí v psychiatrii a teologii

Psychologové a psychiatři často používají pojmu vědomí ve smyslu sebeuvědomování, "jáství". Někteří filozofové a teologové označují vědomí a sebeuvědomování pojmem "duše" a té pak přisuzují rozmanité (i protichůdné) vlastnosti a to podle svého náboženství.



Vědomí, podvědomí a nevědomí

Vědomí může mít jen omezenou kapacitu a ve chvíli, kdy je zahlceno podněty z okolí, pracuje podvědomí neboli nevědomí. To posílá vědomí nějaké informace nebo signály (ať už výstražné a negativní, nebo příjemné a pozitvní), které někdy můžeme označovat za tzv. šestý smysl. Ne všechny informace a zkušenosti tedy vědomě ovládáme, my dokonce ani o drtivé většině zkušeností a poznatků v našem nevědomí nevíme. Nevědomí si však nechává pro sebe informace jen do té doby, kdy vědomně zaznamenáme něco již známého. V tom okamžiku nevědomí vědomí poskytuje všechny informace, které s daným podnětem nějak souvisí. Většinou je jich bohužel tolik, že si je nemáme šanci vědomě uvědomit a tak si z nich vybereme jen určitou část, se kterou naše vědomí disponuje.

http://psychologie.nazory.eu/rubriky/ve ... i-nevedomi

[Návštěvník]

Etický hédonismus

říká, že slast je také nejvyšší dobro. Takové stanovisko zastával údajně Eudoxos z Knidu, slavný řecký matematik a starší současník Aristotelův. Aristotelés o něm říká, že Eudoxos považoval slast za nejvyšší dobro, neboť viděl, že všechno rozumné i nerozumné k ní směřuje. Podle Aristotela Eudoxos tvrdil, že ve všem, co je předmětem volby, musí být dobro, a čím více je to žádoucí, tím lépe, a proto skutečnost, kdy všichni jsou přitahováni ke stejné věci, dokazuje, že tato věc je nejlepší pro všechny; neboť každý, jak Euxodos říká, poznává, že co je dobré samo o sobě, jako třeba vhodná strava, a co je tedy dobré pro všechny a je cílem snažení všech, to je pro ně nejvyšším dobrem.

http://cs.wikipedia.org/wiki/H%C3%A9donismus

"...skutečnost, kdy všichni jsou přitahováni ke stejné věci, dokazuje, že tato věc je nejlepší pro všechny".

Takže když budou všichni obyvatelé domu přitahování k alkoholismu, bude alkoholismus tím, co je pro ně nejlepší.

[Návštěvník]

Hedonismus: Jediným cílem jednání je slast.

Lidské jednání je motivováno výlučně touhou získat slast a vyhnout se strasti,
praxe je tedy motivována libostí a nelibostí.
Smysl praxe tedy záleží v kalkulu slasti a strasti.

Aristippos z Kyreny

............................................................

Setkání s Bytostným Já

Bolest říká: Pokud chceš někoho učit, musíš si nejprve získat studentovu pozornost. To já umím znamenitě.

Jsem hluboká. Kdyby ses mě nebál, byl bys hluboký jako já.

Přicházím ze středu. Mým znamením je bod. Bodnutí uštědřuji kosmickým ostnem.

Kdyby ses mě nebál, žil bys v každém okamžiku stejně hluboce, jako mě zakoušíš.

Jsem velká očišťovatelka. Pouze to podstatné dokáže moje působení vydržet. Vše ostatní je spáleno.

Jsem tím, kdo stanovuje hodnoty. Všechny hodnoty pocházejí ode mne a od mého partnera, od Smrti.

Jsem bránou k mystériím. Tvoje nejvyšší idea posvátna je mým obrazem. Jsem nejčistším výrazem Nyní. Čekám ve skrytu na ty, kterým se nedostává jejich denní dávky života. Pokud není tento elixír spotřebován, shromažďuje se a nakonec se ze své malé lahvičky vylije; rozlije svůj příval po lhostejné duši.

Jsem andělem, jenž zvěstuje své děsivé Nyní. Čas je plížícím se hadem. Jeho kůže je pokryta drahokamy – každý drahokam je jedním Okamžikem.


(Edinger, E.F., (2003)

[nop]

...
Jsem andělem, jenž zvěstuje své děsivé Nyní. Čas je plížícím se hadem. Jeho kůže je pokryta drahokamy – každý drahokam je jedním Okamžikem.
(Edinger, E.F., (2003)

jsou také jiná andělská zvěstování: pastýřům na okollí Betléma se zjevilo světlo a zpráva: "Sláva buď na výsostech Bohu a na zemi pokoj a lidem dobrá vůle."

[Návštěvník]

Bolest říká: Kdyby ses mě nebál, žil bys v každém okamžiku stejně hluboce, jako mě zakoušíš.

Proč? Neulpí se na ní tak jako na příjemném.

[Návštěvník]

Bolest říká: Kdyby ses mě nebál, žil bys v každém okamžiku stejně hluboce, jako mě zakoušíš.

Proč? Neulpí se na ní tak jako na příjemném.

Je snadné ulítávat na šťastných pocitech.

[Návštěvník]

My sadomasochisti ulítáváme i na nepříjemných pocitech...

hlavně na těch, které se ti podaří vyvolat v těch druhých

[Návštěvník]

Byl by průser, ulítonout na věčném štěstí pravého Já.

Prašť jako uhoď, blaho nebo jeho opak, obojí jsou obsahy mysli - tedy emočního těla, nádherné nebo ohavné, které mysl baští

Jak se tyhle citové stavy dají rozpustit, vysvětluje Dawa Gjaltsen.

[Návštěvník]

Prašť jako uhoď, blaho nebo jeho opak, obojí jsou obsahy mysli - tedy emočního těla, nádherné nebo ohavné, které mysl baští

Jak se tyhle citové stavy dají rozpustit, vysvětluje Dawa Gjaltsen.

Já je rozpouštím rumem...

já láskou

Rozpustit blaženost láskou, to je přímo na nobelovku

[Návštěvník]

Rozpustit blaženost láskou, to je přímo na nobelovku

No není to na nobelovku,
to je normální postup bhaktijogy,
kdy se mysl stane "jednobodovou" či lépe "bezbodovou" skrze lásku

Ovšem musí se dojít do tohoto bodu realizace,
nikoliv ulpět někde na půl cestě
jak se často (dle Ramakrišny) bhaktijogínům stává
že chtějí lizat med a nechtějí se medem stát


Přišli by totiž (na malou chvíli) o tu svou blaženost, nebot by přišli o sebe

Mluvíš o "Rozpuštění blaženosti Láskou",
nikoli láskou - překypujícím pocitem, který se potřebuje neustále projevovat a ujišťovat se tak o své existenci.

To je dost podstatný rozdíl, nebo spíš úplně zásadní.

[Návštěvník]

Pocity blaha rozpustit pocitama lásky - které se potřebují neustále projevovat a ujišťovat se tak o své existenci?

Vida

[Návštěvník]

Pocity lásky = pocity osobního milujícího já, které se jimi rozradostňuje a aktivuje. Má proto potřebu je neustále projevovat. Kdepak jednobodovost mysli

Bhakti = Láska vede k opaku, v té se osobní já otevírá v naprostém sebevzdání Tomu... tichne... mlčí... mizí v jednobodovosti ustání.... až je tu jen ONO

[Návštěvník]

Milovat Boha ze vší síly myslí, duší i srdcem znamená, že se v oddělenosti od světa (od toho snu o světě) vyprázdní mysl od všech myšlenek na svět

člověk (osobní já) tak rozvíjí všechnu sílu své mysli, duše i srdce, své lásky a celou ji nasměruje k Bohu - tomu jedinému, nejcennějšímu, co je jemu - coby osobě - drahé. Posiluje se tak vnímání sebe sama coby horoucně milující, individuálně existující osoby.

.......

naopak

Bhakti = Láska (s velkým L)... v ní se osobní já

otevírá v naprostém sebevzdání Tomu... tichne... mlčí... mizí v jednobodovosti ustání.... až je tu jen ONO

Místo aby se osobní já naplňovalo a rostlo svými pocity horoucí lásky k Bohu (subjekt - objekt),
rozpouští se v tichém sebeodevzdávání Absolutnu... až v něm zmizí...

[nop]

Milovat Boha ze vší síly myslí, duší i srdcem znamená, že se v oddělenosti od světa (od toho snu o světě) vyprázdní mysl od všech myšlenek na svět

člověk (osobní já) tak rozvíjí všechnu sílu své mysli, duše i srdce, své lásky a celou ji nasměruje k Bohu - tomu jedinému, nejcennějšímu, co je jemu - coby osobě - drahé. Posiluje se tak vnímání sebe sama coby horoucně milující, individuálně existující osoby........
naopak
Bhakti = Láska (s velkým L)... v ní se osobní já

otevírá v naprostém sebevzdání Tomu... tichne... mlčí... mizí v jednobodovosti ustání.... až je tu jen ONO

Místo aby se osobní já naplňovalo a rostlo svými pocity horoucí lásky k Bohu (subjekt - objekt),
rozpouští se v tichém sebeodevzdávání Absolutnu... až v něm zmizí...

"Užitečné jestiť poznávati a moudrost zvelebovati,
méně užitečné jest ovšem o všem každého myšlení převracovati a přežvykovati nemoudře, jak osel slámu hrýzti." Tak by to napsal možná Komenský.
Na Poradně se toho užije.
Kolik je tu těch málo lidí spokojených, klidných, a kolik proti tomu nerozvážného poštichování a nemoudře jazykem klání jest se zde vynalézati žádá?
Odpovím z moudrosti pedagoga ve výslužbě Šimka:
z jedné třídy se ptali, proč se říká lochneská nestvůra a ne lochneská stvůra.
Odpověděl jim. "vy jste ale nespokojenci! kdyby se říkalo lochneská stvůra, vy byste asi byli první, kdo by se ptal, proč se neříká lochneská nestvůra".

[Návštěvník]

Milovat Boha ze vší síly myslí, duší i srdcem znamená, že se v oddělenosti od světa (od toho snu o světě) vyprázdní mysl od všech myšlenek na svět

člověk (osobní já) tak rozvíjí všechnu sílu své mysli, duše i srdce, své lásky a celou ji nasměruje k Bohu - tomu jedinému, nejcennějšímu, co je jemu - coby osobě - drahé. Posiluje se tak vnímání sebe sama coby horoucně milující, individuálně existující osoby.

.......

naopak

Bhakti = Láska (s velkým L)... v ní se osobní já

otevírá v naprostém sebevzdání Tomu... tichne... mlčí... mizí v jednobodovosti ustání.... až je tu jen ONO

Místo aby se osobní já naplňovalo a rostlo svými pocity horoucí lásky k Bohu (subjekt - objekt),
rozpouští se v tichém sebeodevzdávání Absolutnu... až v něm zmizí...

Kdyby to někomu nebylo jasné, jde o rozdíl mezi osobní láskou, láskou jedince k někomu nebo k něčemu, a Láskou neosobní.

Dá se to vyjádřit i následovně:

Co je láska?

Každý člověk to vnímá trochu jinak, každý si pod tím stavem představuje to, co zatím poznal vlastní zkušeností, něco, co mu umožňuje být šťastný a co závisí na nějakém objektu (rodiče, partner) a jeho chování, nebo osobní vztah, jaký zatím nepoznal a po jakém touží. V knize "Pět jazyků lásky" Gary Chapman o lásce říká:

Budeme asi souhlasit s tím, že je to velice zavádějící slovo. Užíváme ho v nejrůznějších situacích. Říkáme, „miluji hamburgery“, a vzápětí, „miluji svou matku.“ Mluvíme takto o nejrůznějších oblíbených aktivitách: plavání, lyžování, lovení zvěře. Milujeme také věci: jídlo, auta, domy.

Jestliže nám toto všechno ještě nepřipadá dost zmatené, používáme také slova „láska“ k vysvětlení našeho chování. „Udělal jsem to proto, že ji miluji.“ Takovéto vysvětlení se hodí na všechny možné situace. Muž se zaplete do cizoložství a nazve to láskou. Kněz to na druhou stranu označí za hřích. Manželka alkoholika uklízí zbytky po poslední manželově akci. Zdůvodní to láskou, ale psycholog to nazve závislostí. Rodič vyhoví jakémukoliv přání svého dítěte. Z lásky. Rodinný terapeut ale bude mluvit o rodičovské nezodpovědnosti.

Přitom v tomhle výčtu není zahrnutá neosobní Láska, stav sjednocení s prvotní Energií Bytí. Žití v Boží Náruči. Protože zkušenost s tímto druhem Lásky není příliš častá, je skoro jisté, že převážná většina lidí, i duchovně hledajících, to chápe jako něco na způsob jedinečné osobní lásky, kterou - když měli to štěstí - poznali.

Mnozí Mistři se nám proto pokoušejí přiblížit Lásku různými opisy: jako stav, kdy jednáme pokojně, věcně, bez emocí, bez představ, co by jak mělo být, s vědomím trvale spočívajícím v srdci. Stav klidu, vnitřní tichosti a přijímání toho, co právě je.

viewtopic.php?f=140&t=3040