Sociální inteligence

Pravidla fóra
POLEMICKÉ FÓRUM

Sociální inteligence

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 12. dub 2014 20:33:34

V TV běžel pořad, ve kterém se objevilo téma sociální inteligence.

Sociální inteligence

V poslední době se pořád víc a víc mluví o tzv. sociální inteligenci a dokonce slyšíme hlasy, které zmiňují, že sociální inteligence je v mnohém často důležitější než klasické IQ, inteligenční kvocient. Jak to tedy je doopravdy?

V dnešní společnosti se pořád víc staví do popředí schopnost jedince optimálně sociálně komunikovat, dovednost a smysl pro spolupráci a skupinové (týmové) řešení problémů, umění řešit různé sociální interakce, konflikty. Je důležité, aby jedinec uměl pozitivně působit na svoje okolí, uměl se v něm orientovat („číst mezi řádky“ to, co skryto v sociálních vztazích a interakcích) a tak pohotově reagovat na různé podněty, které umí tímto způsobem „odečíst“.

V pracovních podmínkách, ale i mezilidských vztazích je důležitá dovednost získat si lidi, jejich pozornost, umět je upoutat, přiklonit na svoji stranu, přesvědčit je o něčem; na druhé straně je však taky důležité umět se vcítit do toho, co druzí prožívají, jak se cítí, co druzí potřebují, chtějí, porozumět jejich potřebám. Proto je důležité si uvědomit, že sociální inteligence nekoreluje s obecnou inteligencí.

To znamená, že např. vedoucí oddělení může být velice inteligentní jedinec ve smyslu IQ (obecné inteligence), má výborné analytické myšlení, schopnost dedukce, indukce, umění řešit různé úkoly související s jeho profesí (takže je třeba dobrý v matematice, programování, účetnictví atd., v čemkoli, co je hlavní obor jeho pracovní činnosti nebo vzdělání), nicméně, jeho sociální inteligence na tom zdaleka tak není. Takovýto šéf tak, i když je dobrý v programování, matematice apod., čemkoli, co mu pomáhá v konkrétní pracovní činnosti, neumí dobře vycházet v sociálním kontaktu s druhými lidmi, se spolupracovníky, podřízenými apod., neumí odečítat z jejich chování, z jejich neverbálních projevů, neumí se „naladit“ na své podřízené, na jejich potřeby, neumí najít způsob, jak je motivovat, jak se k nim přiblížit, jaké způsoby komunikace zvolit, aby dosáhl efektivnějších výsledků apod.

Výhodou však je, že zatímco naše obecná inteligence je nám dána (dědičností, vlohami), sociální inteligenci je možné v průběhu života rozvíjet, naučit se jí. V rámci dovedností spadající pod sociální inteligenci spadá též sebeuvědomění si svých vlastních emocí a citů, jejich zvládání a dovednost je ovládat; umět se motivovat ve snaze dosáhnout svých cílů, umět odložit odměnu nebo uspokojení (Ne vždy můžeme mít to, co chceme ihned, ale někdy k tomu, abychom dosáhli vytyčeného cíle, musíme vyčkat, byt trpěliví.)

Jednou z nejzákladnějších oblastí sociální inteligence je empatie neboli vcítění se do pocitů a prožívání jiných lidí. Právě lidé, u kterých je tato schopnost přiměřeně nebo nadprůměrně rozvinutá, bývají lépe nastaveni na rozpoznání motivů a potřeb ostatních. Samozřejmě, že tyto vlastnosti se uplatňují zejména v pomáhajících profesích, jako jsou učitelé, sociální pracovníci, lékaři, psychologové, terapeuti apod., avšak mnohdy se zapomíná na komerční oblast resp. oblast lidských zdrojů a personalistiky. Právě manažeři při své práci vstupují do každodenního kontaktu s lidmi (klienti, obchodní partneři, spolupracovníci, podřízení, zaměstnanci apod.). Vedoucí pracovník, který umí skloubit své odborné znalosti a dovednosti s uměním odečítat a fungovat v mezilidských vztazích, má silnější zázemí v klíčových kompetencích, které mu napomáhají vést svůj tým nejen z hlediska výkonu, ale i lidského potenciálu.

Není zřídkavé, že vysoké IQ a znalosti získané školním vzděláním nepredikují úspěšnost v pracovní sféře. To, jak úspěšní budeme v životě, ne vždy musí záviset na našem obecném intelektu. I člověk s vysoce nadprůměrným inteligenčním kvocientem se nemusí prosadit v práci, protože je sociálně nesmělý, neumí správně odečítat sociální vztahy a interagovat se svým prostředím, může mít potíže se sebevnímáním a sebehodnocením, a proto nevyhledává vedoucí pozice, nebo v nich selhává. Nepodceňujme proto sílu našich vztahů se známými, přáteli, rodinou, protože poskytují silné emocionální zázemí, v kterém dostáváme (často nevědomě) zpětnou vazbu o naší vlastní sociální inteligenci. A to nás posouvá vpřed...

Více informací na: http://www.celostnimedicina.cz/socialni ... z2yhaYIuWV
Návštěvník
 

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 12. dub 2014 20:35:12

Neverbální komunikace - aneb mluvíme, i když nemluvíme...

Výzkumy v oblasti sociální psychologie a zejména každodenní praxe a situace víc a víc ukazují, že verbálně, čili slovy komunikujeme méně než deseti procenty. Zbytek, tzn. více než devadesát procent tvoří naše neverbalita, jako výraz tváře, gesta, postoj těla apod., které náš verbální projev doprovázejí a dodávají mu kontext, který je mnohdy mnohem důležitější než slovo samotné.

Podle hesla "Není to o tom, co říkáme, ale jako to říkáme" je stále víc a víc důležité dbát na způsob naší vlastní komunikace a neverbality a jak s její pomocí působíme na své okolí, tak abychom co nejúčinněji předcházeli různým nedorozuměním či komunikačním šumům. Mnohdy tedy neublíží ani tak náš jazyk, jako spíš způsob naší mluvy. Věta typu "Si zdravý?" může znamenat, že se někdo upřímně zajímá o někoho zdraví, zda se třeba zotavil z nachlazení, chřipky apod., avšak s ironickým podtónem je význam věty spíše útočný, sarkastický či oponující. Prvky neverbální komunikace obsahují široké rozpětí prostředků, kterými sdělujeme určité informace spolu s našim slovním projevem (avšak často i bez něj). Tyto neverbální projevy jsou často neuvědomované, jejich použití tedy není zcela pod naší vědomou kontrolou a do velké míry je ovlivněno naší kulturou, společností, ve které jsme vyrůstali a která nás ovlivňuje.


http://www.celostnimedicina.cz/neverbal ... luvime.htm
Návštěvník
 

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 12. dub 2014 20:38:26

Nenechte se zmanipulovat

Někdy se nám může stát, že narazíme na člověka nebo situaci, ve které je druhý jedinec mnohem dominantnější, kontroluje a řídí vzájemný rozhovor a stává se, že to vyústí až do manipulace. Může jít o nadřízeného, který nám vštěpuje svůj vlastní názor, o rodinného příslušníka, který od nás něco žádá, o partnera nebo přítele, který na nás vyvíjí nátlak a chce, aby určitá věc byla tak, jak chce on. Pozor však na slůvko „dominantní“. Mnohdy se necháme zmanipulovat tím, že ze sebe „protivník“ dělá oběť, a vlastně tím získává převahu a je dominantní v dané situaci, protože si nás obtočil kolem prstu. A to z nás dospělých umějí velice hezky udělat taky „dominantnější“ ratolesti.

Bludným kruhem je, že nám je nepříjemné odmítnout (zejména v případech, kdy „protivník“ naléhá a naléhá), takže na jeho manipulaci nakonec přistoupíme a necháme se přemluvit, avšak nepříjemný pocit, který jsme měli během rozhovoru, a přemlouvání zůstává a my z takovéto konverzace odcházíme jako ti „poraženi“, jsme to my, kteří jsme se nechali vehnat do nějakého úkolu, který od nás šéf nebo partner, dítě požadovalo a jsme to my, kdo odchází se smíšenými pocity, rozmrzelí, nazlobení apod. Avšak manipulátor odchází s úsměvem, dosáhl svého a je spokojený. Proč pak by ne.

Jak se dá z takovéto situace vyjít bez újmy?

1.Vezměte zodpovědnost do vlastních rukou. Člověk sám je tou jedinou osobou, která doopravdy může řídit vlastní život. A to prostřednictvím svých rozhodnutí, svého vyhodnocení situace a toho, co je pro nás v danou chvíli a v dané situaci důležité. Někdy však bývá pro nás těžké být odpovědnými za cokoli a vlastně se i „dobrovolně“ necháme zmanipulovat a tím ospravedlňujeme naši slabost přijetí odpovědnosti.

2.Stanovte si cíle a priority. Když přesně víte, co je pro vás důležité, lépe setrváte na svém stanovisku a nenecháte se zmanipulovat. Když už na něco máte názor, představu nebo prioritu, můžete si lépe stát za svým a manipulátora věcnými argumenty spíše zarazit.

3.Stůjte si za svým. Manipulátoři rádi zkoušejí hranice. Když vědí, že jim něco prošlo jednou, samozřejmě, že to budou zkoušet znovu a čekat, že uspějí znovu.

4.Nebojte se, že když manipulátora odmítnete v jeho požadavku, že vás přestane mít rád, nebo že budete neoblíbeným. Když je naše odmítnutí opodstatněné, stojíme si za ním – je to berlička, která pomáhá jak nám, tak i druhým v našem okolí zorientovat se, co je pro nás důležité.

5.Pozor na milá slova, které můžou manipulátoři používat. Jednou z technik je projevení lichotky nebo zájmu, kdy manipulátor ví, že pak bude pro nás těžší, říct ne.

6.Pocity viny jsou taky silnou zbraní, kterou nás někdy manipulátor může dostat. Strategii zde je, že svůj požadavek postaví tak, abychom jej splnili ne proto, že chceme, ale proto že „musíme“. Věta typu „Musíš to udělat, když mě máš rád/ráda“… Znáte to?

7.Technika pokažené gramofonové desky bývá u manipulátorů taky velice úspěšná. Jako pokažená gramodeska pořád dokola opakují svůj požadavek, až svoji oběť zlomí a dosáhnou svého. Jasné stručné „Ne!“ bez jakéhokoli vysvětlování je zbraní, kterou se můžeme vůči této manipulační strategii bránit. A navíc, můžeme svoje „Ne!“ opakovat a opakovat taky jako pokažená gramodeska – avšak pozor! Nenechte se „zlomit“!

Vždy však záleží, s kým v dané komunikační situaci jsme, jiné je bránit se manipulacím svého šéfa, partnera a dítěte, protože s každým máme kvalitativně jiný vztah. Cílem a smyslem však je, abychom se nenechávali často vehnat do úkolů či pocitů, které jsou pro nás nepříjemné a „musíme“ je udělat nebo prožívat pouze proto, že jsme se nechali do nich vmanipulovat. Mnohdy si však vzdychneme… „Jsme dospělí. A to si vyžaduje dělat často věci, které nechceme… ale musíme.“

http://www.celostnimedicina.cz/nenechte ... ulovat.htm
Návštěvník
 

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 11. kvě 2014 15:43:43

Jak dát negativní zpětnou vazbu

Ať už je to v každodenním rodinném, osobním životě nebo v zaměstnání, někdy jsme zkrátka nuceni druhému říct nebo poukázat na něco, s čím nejsme u daného člověka spokojeni. Jak na to? Mnohdy je dát negativní zpětnou vazbu velice těžké buďto z důvodu, že to neumíme, nebo že se bojíme, abychom toho druhého nezranili, anebo se bojíme, že je to příliš riskantní, třebaže se jedná o našeho šéfa či jinou autoritu.

Při zpětné vazbě, obzvláště je-li negativní, platí určité zásady, které mohou napomoci k tomu, aby obě strany z tohoto procesu vyšly relativně bez ujmy a navíc, aby tím oba získali prospěch do budoucna.

Nejdříve je dobré dostat pod kontrolu své emoce. Nevyplácí se někoho kritizovat ve hněvu či rozhození. Tehdy hrozí, že řekneme něco, co ve skutečnosti vlastně tak ani nemyslíme, nebo budeme reagovat nepřiměřeně na našeho „protivníka“.

Negativní zpětná vazba by se měla poskytovat v soukromí bez přítomností diváků. Někdy je to těžké zařídit (třeba v pracovních podmínkách), ale to by měla být poslední možnost. Vždy je etické, kladně hodnocené a taky profesionální, když výtku či negativní zpětnou vazbu podáváme beze svědků.

Naše kritika by měla být zaměřena na konkrétní chování člověka, ne na něj samotného jako osobu. Když kritizujeme povahu druhého, je to něco, co se nedá uchopit (např. „Jsi nezodpovědný“) - Když ale vytkneme konkrétní věc, chování, může s tím druhá strana víc dělat (např. „Nelíbí se mi, že si nevynesl smetí, jak si slíbil“).

Je dobré být specifický. Místo „vždy chodíš pozdě“ je dobré nahradit konkrétním časem. Slovo „vždy“ není příliš na místě, protože to poskytuje obranu druhé straně - a přiznejme si… tak úplně vždy to nebylo, co syn nevynesl smetí, neumyl nádobí, přišel zaměstnanec pozdě. Proto je třeba být opatrný se slovy „nikdy, vždy, každý atd.“, ale spíše poukázat na konkrétní záležitost či datum.

Negativní zpětná vazba by se měla dávat v co nejkratším čase po dané události, kterou chceme dotyčnému vytknout, resp. upozornit na ni. Když chce třeba nadřízený vytknout zaměstnanci, že byl hrubý k zákazníkovi, měl by mu dát tuto zpětnou vazbu hned v příhodný okamžik a nečekat, než se situace zamlží jinými obsahy na obou stranách. Vy i zaměstnanec by jste pak mohli situaci chtěně či nechtěně zkreslit.

Při poskytování zpětné vazby je třeba být klidný, nekřičet či zvyšovat hlas. V opačném případě by to hnalo „kritizovaného“ do kouta, defenzivy a nejen, že by neposlouchal, co se mu vlastně snažíte říct, ale zvýšený hlas a křik by mohl i ve vás vyburcovat emoce, co v danou chvíli nechceme a bylo by to kontraproduktivní.

Je žádoucí, aby ten, komu dáváme naši negativní zpětnou vazbu, kritiku odcházel z debaty s pocitem, že v něm nadále máme důvěru, že to není on, kdo nás zklamal, nebo že to není on, kdo se nám nelíbí, ale že je to jeho chování, nebo to a to, co se nám nelíbí a co nás zklamalo. Výsledkem musí být vize či prognóza dalších dobrých vztahů, důvěry.

Zvažte, kdy přestat mluvit. Po tom, co sdělíte negativní zpětnou vazbu, někdy máme tendenci podkládat naše tvrzení tvrdými fakty, důkazy a nabalovat dalšími argumenty, které s případem v podstatě už ani nesouvisí, ale my chceme pořádně a až nezdravě přitlačit toho druhého do kouta a když „leží, ještě mu dát ránu z milosti“. To se věru nevyplácí. Potom, co sdělíme naši kritiku, nechme druhého reagovat. Tehdy je dobré poslouchat a reagovat přiměřeně na jeho argumenty.

Když dáváme negativní zpětnou vazbu, je dobré až žádoucí a nevyhnutné k tomu přidat i případní návrh na změnu či odstranění problému. Nesmíme zapomínat, že zpětná vazba není kritika ve smyslu - říct a nechat tak. Neřešilo by to vůbec nic. Je potřebné alespoň postavit základy na řešení daného problému.

Když už je kritika sdělena, přijata, jsou navrhnuty i možnosti řešení, je dobré jít dál, nevracet se k tomu, nepřipomínat danou záležitost. Byla uzavřena, domluvena a stanovené opatření k nápravě. Člověk, kterému byla kritika sdělena, má právo začít s čistým štítem. Neměl by mít nálepku „zlý zaměstnanec, nezodpovědný syn, dcera“ apod. na základě jednotlivého případu vytrhnutého z kontextu.

A na závěr: nezapomínejte do kritiky vkládat i své vlastní pocity. Není to jen o výtce samotné. Věty začínající „Mrzí mě, že… Mám pocit… apod.“ by měly odlehčit tíživost sdělení. Nezapomínejte taky na chladnou mysl, zachovat soukromí při sdělení negativní zpětné vazby a přínosem je taky trpělivost a smysl pro humor, který může pomoct daleko víc, než upjatost kancelářského žargonu.


Více informací na: http://www.celostnimedicina.cz/jak-dat- ... z31PzjFfBq
Návštěvník
 

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 22. kvě 2014 17:55:52

Co je sebereflexe

Vědomí sebe samého, soudnost, schopnost pravdivě vidět a hodnotit svou osobu i důsledky svého jednání.
Její nedostatek vede k neodpovědnosti, hlouposti, v krajních případech


http://www.vyznam-slova.com/Sebereflexe
Návštěvník
 

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 24. kvě 2014 10:19:36

Eric Berne "Jak si lidé hrají"

http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=& ... 0277,d.bGE

"Člověk může komunikovat se skrytým záměrem, jehož příčiny a cíl si sám neuvědomuje. Prostě jen hraje svou obvyklou hru. Důležitým ziskem ze hry je potvrzení role a upevnění postoje.

Role každého ze zúčastněných se upevní tenkrát, jestliže nabude vrchu nad ostatními – tj. nesetká-li se s odporem, nebo upevní-li se každým odporem, s nímž se střetne, nebo je-li kladně přijata pohlazením určitého typu lidí.

Upevněním role se stabilizuje postoj jedince a tomu se pak říká existenční zisk ze zábavy. Postoj může být více či méně absolutní. Z rodičovského postoje pak může vzniknout role např. neúprosného, spravedlivého, shovívavého nebo chápavého RODIČE...

Jestliže se do toho nikdo nebo nic nevloží, člověk pak může prožít zbytek svého života upevňováním tohoto postoje: provádí to tak, že se takovým situacím vyhýbá, odráží určité jevy, nebo s nimi zachází tak provokativně, že se latentní hrozby mění v uspokojení.

Je to jeden z fíglů, které člověk v diskusi používá, aby si zajistil dominantní postavení autority: když mluvíme s druhými z pozice laskavého RODIČE, chválíme, doporučujeme, utěšujeme, že nic není ztraceno, je vždycky šance, že partner se nechá takovým přístupem emocionálně vyprovokovat k sebeobranné reakci a začne sám jednat v některé z rolí, ke které se uchýlí. V takovém případě buď

- zaujme doplňkovou emocionální roli DÍTĚTE (vzpurného nebo poslušného), a tím partnerovu dominanci potvrdí, nebo

- zaujme emocionální postoj RODIČE, tj. stejný postoj jako jeho protějšek, a z pozice autority jeden druhého kárá a napomíná, nebo chválí a utěšuje. Může přitom dojít i k eskalaci agresivity na jedné nebo na obou stranách, což se může projevit i v podtextu při argumentaci, když někdo začne používat zdánlivě logické argumenty, kterými se snaží druhého ponížit a poukázat na jeho zaostalost

- třetí možností je, že diskutující si jasně uvědomuje sebeobranný charakter podobných hrátek i reakce, které v něm tyhle pokusy vyvolávají. Pak je šance, že se zmanipulovat nenechá, průběžně rozpoznává svoje sklony pustit se také do podobné hry, i svoje reakce na hru svého partnera, a tak se stále vrací k souřadnému jednání dvou rovnocenných partnerů.

Odměna, kterou skýtají důvěrné vztahy oproštěné od her - jež jsou nebo by měly být nejvyšší formou lidského soužití - je naštěstí tak veliká, že dokonce i nevyvážené bytosti mohou klidně a s pocitem úlevy zanechat svých her, když se jim podaří najít vhodného partnera pro hlubší vzájemné vztahy.

Je otázkou, nakolik je možné najít motivaci k zanechání podobných her i mimo rodinné prostředí. Bude to zřejmě záviset na tom, nakolik dokážeme být sami k sobě upřímní a vnitřně pravdiví."
Návštěvník
 

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 28. kvě 2014 19:12:52

Rámakrišna:

"Člověk se může plně probudit k Božské Přítomnosti, jen když se cítí bytostně osvobozený od jakékoliv omezené, egocentrické motivace, ať už tato motivace souvisí s rodinnými záležitostmi, nebo s duchovním snažením. Člověk, který rozvíjí svou oddanost ve snaze osvobodit se od zapletenosti do osobního´já´, prožívá své vlastní sobectví a nejrůznější kolektivní formy sobectví a podobá se lesnímu požáru, který se vymkl kontrole a ohrožuje životy všech lidí.

Nevášnivý člověk jasně vnímá, že nutkavá připoutanost k manželce a dětem, potřeba vlastnit a ovládat jejich životy je jako hluboká jáma, z níž není úniku…

Síla klamu, která působí, že obvyklé sobecké okolí je tak nebezpečné, je prostě instinktivní puzení zachránit své omezené já s jeho omezenou existencí. Tento instinkt se pak projeví jako atavistické nutkání něco vlastnit, ovládat, kontrolovat, pohlcovat. Není-li sexualita spirituálně posvěcená a povznesená, přirozeně se stane nástrojem této klamavé síly. Stejné je to i s bohatstvím a společenským postavením. Ale čím víc je tato síla klamu, tato Mája rozpoznávána, čím víc se jí stavíme tváří v tvář, čím víc si uvědomujeme její mylnost, čím víc je demaskována, tím víc se začíná sama rozplývat… Stačí rozpoznat sílu Máji jako to, čím je – jako prázdnou fikci – a ona se stáhne sama, třebaže jednající ego se stále znovu a znovu pokouší vrátit se (obraty o 180°) v překvapivém množství převleků.

Nikdo si nemůže vypěstovat zásadní svobodu pouhým přáním to udělat nebo intenzivní snahou to udělat! S různými subtilními sklony, které člověk zdědil po fyzické stránce, s těmi, které do něho vtiskla společnost, a s tendencemi, které se jako naplavenina proudu mysli nashromáždily působením předchozích zkušeností, musí člověk zacházet obratně. Vypárat tuto složitou tapisérii mentálních a fyzických sklonů není snadné."
Návštěvník
 

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 23. bře 2016 22:06:28

Na samém počátku 20.století se stalo velkým tématem IQ (inteligence quocient-inteligenční kvocient). IQ charakterizuje schopnost, kterou používáme, řešíme-li logické nebo strategické problémy. Je označována také jako racionální inteligence.

K jejímu měření byly vyvinuty testy, které se staly prostředkem pro třídění lidí podle stupňů inteligence. Jejich výsledky by měly údajně označovat schopnosti lidí. Čím vyšší má člověk IQ, tím vyšší je podle této teorie jeho inteligence.

V polovině 90. let Daniel Goleman popularizoval výzkumy mnoha neurologů a psychologů, které ukazují, že stejnou důležitost jako IQ má i EQ (emocionel quocient-emoční kvocient ) označující emocionální inteligenci.

Díky této inteligenci jsme schopni si uvědomovat naše vlastní pocity a pocity ostatních lidí. Dává nám schopnost vcítění a soucitu, motivaci a možnost vhodně reagovat na bolest nebo nepříjemné pocity. Emocionální inteligence je základním předpokladem efektivního používání inteligence racionální. Jsou-li poškozeny ty části mozku, kterými cítíme, pak také méně účinně myslíme.

Na základě dalších, dosud nezpracovaných,vědeckých údajů je patrno, že existuje ještě třetí typ inteligence. Jestliže má být náš obraz lidské inteligence úplný, musíme vzít v úvahu také tuto inteligenci,kterou je spirituální nebo-li duchovní inteligence.

Jedná se o inteligenci, s jejíž pomocí řešíme problémy smyslu a hodnot. Inteligenci, díky které můžeme dát našim činům a našim životům širší, bohatší a smysluplnější kontext. Inteligence, která nám umožní jeden způsob jednání (či životní dráhu) vyhodnotit jako smysluplnější než nějaký jiný. Duchovní inteligence je totiž nutným základem pro efektivní fungování jak racionální, tak emocionální inteligence. Jde o naši nejvyšší inteligenci.

Ve slovníku je "duch" označován jako "oživující či vitální princip- to, co dává fyzikálnímu organizmu život a odlišuje jej tak od jeho materiálních prvků ("dech života"). Lidské bytosti jsou duchovní stvoření, protože je pohání potřeba klást "podstatné" či "nejvyšší" otázky jako jsou: "Proč jsem se narodil? Co je smyslem mého života? Proč bych měl jít dál když jsem unavený, deprimovaný či se cítím poražen?"

Ve skutečnosti jsme nejen poháněni, ale jako bytosti přímo definováni specificky lidskou touhou nalézt smysl života a hodnotu toho, co děláme a zakoušíme. Máme touhu vnímat svůj život v nějaké větší, smysluplné souvislosti, ať už je to rodina, společenství, fotbalový klub, naše práce, náboženské zázemí nebo svět jako takový. Toužíme po něčem, o co bychom mohli usilovat. Po něčem, co nás samotné a pouhý přítomný okamžik přesahuje. Po něčem, co dá nám a našim činům hlubší smysl.

Racionální ani emocionální inteligence, ať zvlášť nebo dohromady, nestačí k úplnému vysvětlení komplexnosti lidské inteligence a nepřeberného bohatství lidské duše a fantazie. Počítače mají vysoké IQ, vědí, co to jsou pravidla a jak je lze bezchybně provádět. Zvířata mají často vysokou emocionální inteligenci, mají smysl pro situaci, ve které právě jsou a umějí vhodně reagovat. Ale ani počítače ani zvířata se nikdy neptají, proč máme taková pravidla a situace a zda by mohla být jiná nebo lepší. Pohybují se pouze uvnitř daných hranic. Duchovní inteligence dělá z lidí tvořivé bytosti, které mohou měnit pravidla i své vlastní hranice.

Duchovní inteligence nám dává schopnost rozlišovat. Dává nám smysl pro mravnost i schopnost mírnit tuhá pravidla porozumění a soucítěním, právě tak, jako schopnost vidět, kde mají porozumění a soucit hranice. Pomocí ní se potýkáme s otázkami dobra a zla a rozvíjíme naše nerealizované možnosti- sníme, usilujeme, zvedáme se z bláta. Především touto transformační silou se duchovní inteligence liší od inteligence emocionální.

Protože duchovní inteligence působí doslova mimo mozková centra, ze sjednocujících neurologických funkcí mozku, integruje všechny typy inteligence. Teprve ona z nás dělá plně racionální a duchovní bytosti.

V ideálním případě naše tři základní inteligence pracují společně a navzájem se podporují, protože náš mozek je navržen tak, aby pracoval tímto způsobem. Nicméně každá z těchto tří inteligencí má oblast, ve které je silná, a proto mohou fungovat i zvlášť. Z toho důvodu nemusíme mít nevyhnutelně vysokou či nízkou inteligenci ve všech třech oblastech současně.

Člověk nemusí mít vysokou racionální inteligenci, nemusí mít vysokou duchovní inteligenci, ale může mít při tom vysokou inteligenci emocionální. Stejně tak může mít vysokou inteligenci racionální a může mít nízkou emocionální a duchovní, atd.

Mnoho lidí dosáhlo úrovně materiálního blaha, a přece cítí, že jim něco chybí, že chtějí něco víc. Mnozí mluví o prázdnotě "zde", a přitom poukazují na oblast kolem srdce. To "víc" má zřídkakdy spojitost s formálním náboženstvím. Duchovní inteligence není nutně spojena s náboženstvím a zbožnost nijak nezaručuje vysokou duchovní inteligenci. Konvenční náboženství představuje vlastně jakýsi soubor pravidel a přesvědčení vnucených z vnějšku.

Duchovní inteligence je vnitřní vrozená schopnost lidského mozku a psýché, která čerpá ze srdce samotného univerza jako ze svého nejhlubšího zdroje. Je inteligencí duše, kterou se můžeme uzdravit a díky ní dosáhnout celistvosti. Toužíme po "hlubší jednotě a společenství", ale nalézáme k tomu jen málo zdrojů v našich bytostech svázaných egem a v symbolice či institucích naší kultury.

Inteligence spirituální spočívá v hlubší části lidského Já a je napojena na moudrost přesahující ego či vědomou mysl. Pomocí ní rozeznáváme nejen existující hodnoty, ale také tvořivě objevujeme nové. Vytváří samotnou možnost mít hodnoty. Tak předchází všechny specifické hodnoty a jakoukoliv konkrétní kulturu. Předchází všechny formy náboženského vyjádření, které může mít. Díky ní je náboženství možné, ale ona sama na něm nezávisí.

Vědci již provedli většinu základního výzkumů odhalující nervové základy duchovní inteligence v mozku, jenže převažující paradigma racionální inteligence zatlačuje další bádání svými vlastními údaji.

Začátkem 90.let americký neuropsycholog M. Persinger a později neurolog V.S.Ramachandran provedli výzkum existence tzv. "bodu Boha" v lidském mozku. Toto centrum je umístěno v nervových spojích spánkových laloků. Jak bylo zjištěno, jsou aktivní, kdykoliv jsou zkoumané subjekty podrobeny diskusi o duchovních či náboženských tématech. "Bod Boha" nedokazuje boží existenci, ale ukazuje, že mozek se vyvinul tak, aby mohl klást nejvyšší otázky, aby měl a využíval citlivost pro vyšší hodnoty a smysl.

Práce rakouského neurologa W.Singera z 90.let o "vazebním problému" ukazuje, že v mozku existuje nervový proces, který je plně věnován sjednocování a vyhodnocování naší zkušenosti. Je to nervový proces, kdy doslova "svazuje" naši zkušenost dohromady. Před tímto výzkumem vědci rozpoznávali pouze dvě formy organizace mozkových neuronů.

První formou jsou sériové neuronové spoje, které jsou základem naší racionální inteligence. Tyto spoje umožňují mozku provádět pravidla, myslet logicky-racionálně, prostě krok za krokem.

Druhou formou jsou neuronové sítě, které náhodně spojují stovky tisíc náhodně pospojovaných neuronů do jiných masivních svazků. Jsou základem emocionální inteligence, která rozpoznává obrazce a buduje struktury jednání.

Harvardský neurolog a antropolog T. Deacon nedávno publikoval práci o počátcích lidského jazyka, ve které dokazuje že jazyk je výlučně lidská, symbolická a významotvorná aktivita, která se rozvinula současně s rychlým rozvojem čelních mozkových laloků. Řečeno evolučním jazykem, jeho práce ukazuje, že jsme doslova použili duchovní inteligenci k tomu, abychom zvětšili mozek. Duchovní inteligence nás naprogramovala k tomu, abychom se stali tím, čím jsme a dává nám možnost dalšího "přeprogramování"- k růstu a transformaci, k dalšímu vývoji našeho lidského potenciálu.

Duchovní inteligenci používáme k tomu, abychom byli tvořiví. Obracíme se k ní, když potřebujeme být pružní, tvořivě spontánní, mít vizi. Používáme ji ke svým existenciálním problémům- když se cítíme ve slepé uličce, uvězněni našimi vlastními návyky a neurózami v minulosti, když se potýkáme s chorobou nebo žalem. Dává nám hluboký cit pro smysl životních zápasů. Ty naše nejtěžší existenciální problémy v životě vyvstávají mimo oblast toho, co očekáváme a důvěrně známe mimo daná pravidla.

Jedná se o pravidla, které přesahují minulou zkušenost, to, s čím umíme zacházet. Hranice mezi oblastí ve které dobře víme, co jsme a oblastí, ve které jsme ztraceni a zcela bezradní. Duchovní inteligence náš smysl pro hluboký intuitivní cit a pro smysl a hodnoty, je našim průvodcem po okraji. Je to naše svědomí.

Duchovní inteligence nám umožňuje zacelovat trhlinu mezi "já" a těmi ostatními. Ale pouhá emocionální inteligence nám tuto průrvu nepomůže překonat. Musí přijít duchovní inteligence, abychom mohli pochopit, kdo jsme a co pro nás věci znamenají a jaký význam mají ostatní v našem vlastním světě. Pomáhá nám přerůst naše bezprostřední egocentrická já a dosáhnout hlubších vrstev, které jsou v nás ukryty a s její pomocí jsme schopni žít život v hlubší rovině smyslu.

Abychom plně ovládli naši duchovní inteligenci, je někdy nutné pohlédnout do tváře pekla, setkat se s možnostmi zoufalství, bolesti, hlubokého utrpení či ztráty a nalézt s nimi smíření. "Když se ztotožníme se ztrátou i ztráta je zakoušena bez odporu." říká starobylý čínský text zvaný jako Tao-te-ťing. Musíme toužit někdy až v nejhlubším nitru naší bytosti, abychom nalezli smysl, který nás osloví- příslib něčeho nového, čistého, oživujícího.

Pak můžeme nalézt to, po čem toužíme a podělit se o plody našeho tvůrčího objevu s ostatními. Židovský mystik rabbi A. Heschel řekl: "Jsme blíže k Bohu, když se ptáme, než když si myslíme, že známe odpovědi." A B. Pascal napsal jménem Boha: "Nehledali byste mne, kdybyste mne už nenalezli."

Zpracováno dle: Danah Zohar, Ian Marshall- Spirituální inteligence

Návštěvník
 

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 24. bře 2016 8:39:47

Návštěvník píše:Co je sebereflexe

Vědomí sebe samého, soudnost, schopnost pravdivě vidět a hodnotit svou osobu i důsledky svého jednání.
Její nedostatek vede k neodpovědnosti, hlouposti, v krajních případech

http://www.vyznam-slova.com/Sebereflexe


A když sebereflexe chybí?

http://psychologie.cz/fenomen-lidske-blbosti/
Návštěvník
 

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 24. bře 2016 10:06:44

A největší průser je, že to funguje i když nic neřeknu, jen si něco o tom blbovi pomyslím a na ty jeho kraviny nezareaguju.

Jede po mně stejně dál jako drákula, i když k tomu už nemá vůbec žádný vnější důvod.

Když ale udělám co ten pán v tom článku, vezmu ho vnitřně do náručí, protože mi přijdou ty moje naštvanosti ouplně k ničemu, a on to co dělá nedělá přece úmyslně, jen si nemůže pomoct, pokaždý se pak začne zničehonic chovat kamarádsky. Přitom je to chlap, se kterým se osobně vůbec neznám, jen na dálku z diskuse na webu.

Řekněte mi, jak je to probůh možný? Jsme snad všichni nevědomky jasnovidní?
Návštěvník
 

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod reseek » čtv 24. bře 2016 11:01:58

A největší průser je, že to funguje i když nic neřeknu, jen si něco o tom blbovi pomyslím a na ty jeho kraviny nezareaguju.

Jede po mně stejně dál jako drákula, i když k tomu už nemá vůbec žádný vnější důvod.

Když ale udělám co ten pán v tom článku, vezmu ho vnitřně do náručí, protože mi přijdou ty moje naštvanosti ouplně k ničemu, a on to co dělá nedělá přece úmyslně, jen si nemůže pomoct, pokaždý se pak začne zničehonic chovat kamarádsky. Přitom je to chlap, se kterým se osobně vůbec neznám, jen na dálku z diskuse na webu.

Řekněte mi, jak je to probůh možný? Jsme snad všichni nevědomky jasnovidní?

takhle fungují egregory

Jj, neustále se automaticky napojujeme na egregory obdobných emocí a tedy i vibrací, v jakých jsme sami.

Proto automaticky zareagujeme na to, co druhý cítí, když na nás myslí, i když je na míle daleko.
Uživatelský avatar
reseek
 
Příspěvky: 179
Registrován: čtv 24. lis 2011 9:32:58

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod reseek » čtv 24. bře 2016 11:17:18

PS. To automatické napojování se na egregory rozhoduje, jak zareaguju, jen dokud si neuvědomím, co právě doopravdy cítím, a dokud se dotyčný pocit nezmění; není to vždycky snadné, protože někdy ten pocit neodpovídá úplně myšlence, kterou doprovází: můžu druhého v duchu omlouvat, a přitom mám na něj nepřiznaný a neuvědomovaný dopal. Ten pak odstartuje jeho agresivní reakci.

Když si tenhle svůj nenápadný pocit schovaný za myšlenkou uvědomím a (pokud je Pámbu doma) se mi podaří si vzpomenout a začít přímo vnímat, že je to tvar Bezformového, odmítavý pocit se i se vztekem v tu ránu rozpustí. Došlo tak k odpojení od negativního egregoru nižších vibrací a druhý člověk pak automaticky zareguje v pohodě na nový, současný stav energie, která nás spojuje, i když slova, kterými mu odpovím, můžou být stejná.
Uživatelský avatar
reseek
 
Příspěvky: 179
Registrován: čtv 24. lis 2011 9:32:58

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod reseek. » čtv 24. bře 2016 14:58:43

Když se odevzdáním všeho negativního rozpustí odpor, je tu neosobní stav, druhý i jeho pocity se vnímají jako tvary Jediného; zmizelo z toho osobní chtění (třeba i být láskyplný) a nic se k nikomu nevysílá. Jen tu je, co tu je.

Každý to ale asi vnímá po svém, záleží na tom, jaké máme zkušenosti.
reseek.
 

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod vostálník » čtv 24. bře 2016 15:18:50

No ale nejde jen o negativní pocity, ale i pozitivní pocity,

pozitivní pocity se jen tak samy o sobě nerozpustí, když si je hýčkáme,

o nich platí to samé co o těch negativních...

Takový "já" a "moje" jsou vcelku pozitivní pocity...

Já bych dokonce řekl, že negativní pocity zde vznikají proto, protože máme pozitivní pocity,

takový malý dítě je štastný, ale když mu to narušíš, tak je pak zlý a vezme tě lopatkou přes hlavu,

protože funguje na pocitech štěstí...

Pokud bych měl třeba hovořit o bezpodmínečný lásce, tak to je dle mého názoru

neutrální postoj či neutrální prostor...
vostálník
 

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod reseek » čtv 24. bře 2016 16:49:56

vostálník píše:No ale nejde jen o negativní pocity, ale i pozitivní pocity,

pozitivní pocity se jen tak samy o sobě nerozpustí, když si je hýčkáme,

o nich platí to samé co o těch negativních...

Takový "já" a "moje" jsou vcelku pozitivní pocity...

Já bych dokonce řekl, že negativní pocity zde vznikají proto, protože máme pozitivní pocity,

takový malý dítě je štastný, ale když mu to narušíš, tak je pak zlý a vezme tě lopatkou přes hlavu,

protože funguje na pocitech štěstí...

Pokud bych měl třeba hovořit o bezpodmínečný lásce, tak to je dle mého názoru

neutrální postoj či neutrální prostor...

Jo, negativní je neoddělitelné od pozitivního, pozitivní pocity můžou vznikat i z potřeby zabránit vznikání těch negativních. Dokud místo obyčejného, plného přijímání toho, co právě je, tu je nějaká osobní motivace, sledujeme něco, na něčem nám záleží, vzniká pořád aktivita osobního já.

Každému jsou nejspíš příjemné jiné kombinace pocitů. Někdo se rád vzteká a někdo je rád milující, protože se v tom cítí dobře nebo jako "správný". Záleží na tom, co z toho preferujeme, obojí naplňuje potřeby osobního já.

V křesťanských zemích je tradicí dělat z pozitivních pocitů něco vyššího, no ale dokud to člověk potřebuje, tak proč ne?
Uživatelský avatar
reseek
 
Příspěvky: 179
Registrován: čtv 24. lis 2011 9:32:58

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod vostálník » čtv 24. bře 2016 18:21:20

Co se u mě týče, já mám nejradši pocity namixovaný,

jako zálivka salátu :

cukr, ocet a sůl (ta je nad zlato) a trošku oleje aby to pěkně klouzalo
vostálník
 

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod reseek » čtv 24. bře 2016 18:51:09

vostálník píše:Co se u mě týče, já mám nejradši pocity namixovaný,

jako zálivka salátu :

cukr, ocet a sůl (ta je nad zlato) a trošku oleje aby to pěkně klouzalo

:)

vostálník píše:Pokud bych měl třeba hovořit o bezpodmínečný lásce, tak to je dle mého názoru

neutrální postoj či neutrální prostor...

jenže to nekonečné prázdno působí děsivě, dokud vzniklá sebemenší neuvědomovaná potřeba prožívat jen příjemné;
no a ta existuje, dokud si to Vesmír v tom svém tvaru dostatečně neužije - s tím žádná osoba nic nenadělá
Uživatelský avatar
reseek
 
Příspěvky: 179
Registrován: čtv 24. lis 2011 9:32:58

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod vostálník » pát 25. bře 2016 8:20:27

V křesťanských zemích je tradicí dělat z pozitivních pocitů něco vyššího, no ale dokud to člověk potřebuje, tak proč ne?


Tak nějak po letech zkušeností a diskuzí získávám pocit,

že bych měl nechat nejen katolíky na pokoji (na ty z vejšky kašlu a vždy jsem kašlal)

ale i duchovnáky,

nebot co si kdo zafixuje do podvědomí svou touhou, záměrem a cílem (sankalpou)

to je neodstranitelné rozumovou úvahou

a tak každému se děje dle jeho touhy či vůle pro kterou se rozhodl sám a dobrovolně na podkladě informací

a zaměřuje pozornost na onu "svatost"
vostálník
 

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod reseek » pát 25. bře 2016 10:49:53

vostálník píše:
V křesťanských zemích je tradicí dělat z pozitivních pocitů něco vyššího, no ale dokud to člověk potřebuje, tak proč ne?


Tak nějak po letech zkušeností a diskuzí získávám pocit,

že bych měl nechat nejen katolíky na pokoji (na ty z vejšky kašlu a vždy jsem kašlal)

ale i duchovnáky,

nebot co si kdo zafixuje do podvědomí svou touhou, záměrem a cílem (sankalpou)

to je neodstranitelné rozumovou úvahou

a tak každému se děje dle jeho touhy či vůle pro kterou se rozhodl sám a dobrovolně na podkladě informací

a zaměřuje pozornost na onu "svatost"

Zaměření pozornosti by asi ještě nebyl tak velký průšvih,

kdyby hned automaticky nenásledovalo,

že současně něco v nás začne tím směrem tlačit a vznikne snaha udělat pro to všechno, co jde

a ten nátlak je tak navyklý a samozřejmý
(zvlášť když je důsledkem ´ušlechtilé´ potřeby udělat/získat, mít a udržet ´to nejlepší a jedině správné´),

že si ho vůbec neuvědomujeme a nedochází nám,

že se v podstatě neliší potřeby vyhrát na burze tolik,
aby tu konečně bylo trvalé sebezabezpečení, které nic nemůže ohrozit

blaho trvalého pocitu bezpečí
Uživatelský avatar
reseek
 
Příspěvky: 179
Registrován: čtv 24. lis 2011 9:32:58

Re: Sociální inteligence

Nový příspěvekod vostálník » pát 25. bře 2016 11:49:30

To je vcelku přesně napsaný...

Bohužel si vůbec ty tlaky neuvědomujeme,

a už vůbec zde není možnost uvědomit si nějaký tlak (záměr a touhu) pokud se s ní ztotožníme coby duchovní touhou...
vostálník
 

Další

Zpět na Cokoliv je libo

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 23 návštevníků