Slova často znemožňují dorozumění

[Návštěvník]

Co je láska?

Každý člověk to vnímá trochu jinak, každý si pod tím stavem představuje to, co zatím poznal vlastní zkušeností, něco, co mu umožňuje být šťastný a co závisí na nějakém objektu (rodiče, partner) a jeho chování, nebo osobní vztah, jaký zatím nepoznal a po jakém touží. V knize "Pět jazyků lásky" Gary Chapman o lásce říká:

Budeme asi souhlasit s tím, že je to velice zavádějící slovo. Užíváme ho v nejrůznějších situacích. Říkáme, „miluji hamburgery“, a vzápětí, „miluji svou matku.“ Mluvíme takto o nejrůznějších oblíbených aktivitách: plavání, lyžování, lovení zvěře. Milujeme také věci: jídlo, auta, domy.

Jestliže nám toto všechno ještě nepřipadá dost zmatené, používáme také slova „láska“ k vysvětlení našeho chování. „Udělal jsem to proto, že ji miluji.“ Takovéto vysvětlení se hodí na všechny možné situace. Muž se zaplete do cizoložství a nazve to láskou. Kněz to na druhou stranu označí za hřích. Manželka alkoholika uklízí zbytky po poslední manželově akci. Zdůvodní to láskou, ale psycholog to nazve závislostí. Rodič vyhoví jakémukoliv přání svého dítěte. Z lásky. Rodinný terapeut ale bude mluvit o rodičovské nezodpovědnosti.

Přitom v tomhle výčtu není zahrnutá neosobní Láska, stav sjednocení s prvotní Energií Bytí. Žití v Boží Náruči. Protože zkušenost s tímto druhem Lásky není příliš častá, je skoro jisté, že převážná většina lidí, i duchovně hledajících, to chápe jako něco na způsob jedinečné osobní lásky, kterou - když měli to štěstí - poznali.

Mnozí Mistři se nám proto pokoušejí přiblížit Lásku různými opisy: jako stav, kdy jednáme pokojně, věcně, bez emocí, bez představ, co by jak mělo být, s vědomím trvale spočívajícím v srdci. Stav klidu, vnitřní tichosti a přijímání toho, co právě je.

[Návštěvník]

Mnozí, zejména ženy, považují za Lásku, když jsou milovány. Milují - dávají lásku v očekávání, že budou milovány - nejlépe všemi lidmi.
Nebo také třeba Ježíšem - který nás miluje a nemůže přestat, protože žije v našich představách takový, jakého si ho přejeme mít.
Nebo v sobě rozněcují pocit a přesvědčení, že "vše je Láska" a tak dosahují pocitu jsem milovaná, pojďte se se mnou koupat v lásce, atd. a k tomu udržování vlastního roznícení potřebují obecenstvo, ocenění druhých lidí.

Není taková potřeba lásky spíše závislostí?

A někteří si uvědomují, že láska je podstatou samotného bytí, proto vědomé bytí je samonaplňující láskou.
Tím pádem nepotřebují podsouvat závislost tam, kde není.
A neplýtvají energií na zkoumání cesty o které je jim jasné, že nikam nevede.
Neřeší, jak to má někdo jiný na rozdíl od nich s láskou špatně, protože prohlédli iluzi oddělené individuality.
To, že v někom není láska, je iluze pramenící z naší nevědomosti.
Tedy nechybí nám láska, jen nám může chybět poznání, kým jsme.

[Návštěvník]

Ano, to je obdobné jako ta víra v Ježíše, který mne miluje. Tedy samonaplňující se láska.

Dokud je zde potřeba být milována (i když třeba není ta potřeba zrovna pociťována, protože je zrovna naplňována), tak je bytost nesvobodná a o skutečnou lásku se nejedná.

Asi ti moc není jasné, Armine, o čem ti lidé mluví, když mluví o Kristu, o Bohu, o Duchu svatém, viď?

[Alaja.]

Když křesťan mluví o Světle Víry, tak vím, o čem mluví. A když náhodou mluví i o Světle Slávy, tak taky vím, o čem mluví.
Jen když mluví o Kristu ve svém srdci, tak se v tom nějak nevyznám...nevím, co má zrovna na mysli.

[Návštěvník]

Asi ti moc není jasné, Armine, o čem ti lidé mluví, když mluví o Kristu, o Bohu, o Duchu svatém, viď?

Které "ty lidi" máš na mysli?

Ty, ve kterých se probudilo poznání Krista, Boha, Ducha svatého.

[nop]

Asi ti moc není jasné, Armine, o čem ti lidé mluví, když mluví o Kristu, o Bohu, o Duchu svatém, viď?

Které "ty lidi" máš na mysli?

Ty, ve kterých se probudilo poznání Krista, Boha, Ducha svatého.

Bude to znít možná nepochopitelně, ale já budu citovat Lenina.
Ve spisech Hérakleita Efezského jsou slova (zpaměti):
"všechny věci máme za jednu věc a jednu věc máme za všechny věci."
kdo tomu rozumí , vědmo suď, vypadá to záhadně podobně jako u Hermesa "jak nahoře tak dole".
Ale Lenin nad tím zajásal, že je to dobré vyjádření o úloze peněz jako "univerzálního ekvivalentu"..
Všechny věci jsou za peníze a peníze máme za všechny věci.
Je zřejmé, že se dá myslet různě. Místo transcendentna a jednoty věcí (nebo jevů) myslel na peníze.