Dva způsoby sebezkoumání
Napsal: stř 16. říj 2013 14:58:23
"Dva způsoby sebezkoumání
Advaitická meditace se od ostatních liší, protože se za 1) soustřeďuje na subjekt hledače, nikoli na objekt, a za 2) tvrdí, že hledač již je součástí existující Reality, a nikoliv jen cíl, kterého někdy v budoucnu dosáhne.
Praxi atma-vičary, sebezkoumání, podrobně ve svých kázáních probral Mahariši. Přesto je ale udivující, kolika lidmi je špatně chápána. Názor, že stačí se neustále ptát "Kdo jsem" je samozřejmě mylný. Otázka "Kdo si je (toho všeho) vědom?" je blíž ideálnímu stavu. "To vše" zahrnuje vnější smyslové podněty, tělo, myšlenky, představy atd. Jinými slovy, musíte vědomě sledovat ne objekty, ale sám proces vědomí. Z počátku dokážete tuto explozi vědomí udržet pár vteřin, pak vám, s postupující praxí, tahle "pozornost pozornosti", půjde lépe a snadněji. Jednoho dne zjistíte, že JSTE pozornost, čistá neforemná bdělost.
Mahariši i Púndžadži zdůrazňují, že tahle technika je jen pro pokročilé studenty. Jiné metody radí meditovat na objekt, na dech, čakry nebo něco jiného. Advaita jde přímo ke kořenům a ptá se "Kdo je ten kdo medituje?" I když tu není co pozorovat, Vědomí je zde neustále jako svědek prázdnoty. Advaita tak obchází chybu jiných duchovních tradic, které se spletly prázdnotu za konečnou skutečnost. Jak neuvěřitelně záhadné je hra Mayi, velké iluze! Mnozí meditátoři, když zahlédnou prázdnotu individuálního "já" a ostatních fenoménů, přehlédnou i samo Vědomí.
Existuje i snazší, i když méně známá varianta sebedotazování, jejíž podstatou je meditace na pocit bytí.
Zeptáte-li se lidí "Jak víte, že existujete?", jejich odpovědi vám napoví, na kterém stupni duchovní cesty jsou. Obvyklé odpovědi jako "No, protože jsem zde." míní zde jako tuto místnost, tento svět. Odpověď "Protože cítím své tělo" zase naznačuje, že tazatel vnímá realitu jen zvnějšku, díky vnějším smyslovým podnětům. Někteří lidé odpovídají "Prostě to vím". A to je ono. Pocit "já jsem, já existuji" je přímá, okamžitá zkušenost.
Představte si, že jste ve floatačním tanku, vznášíte se v teplé, solí napuštěné vodě, jste v teple a ve tmě, v naprostém tichu. Postupně ztratíte pocit těla, prostoru, času. Představte si dokonce, že byste dokázali zastavit dech a běh myšlenek. Budete v té chvíli pochybovat o tom, jestli existujete? Nebudete.
Druhá varianta sebedotazování je tedy o soustředění na pocit vlastní existence. Ztratíte-li své soustředění, opakujte si já, já, já a snažte se cítit, odkud z vašeho těla ten zvuk pochází. Brzy objevíte pocit tepla v hrudi. Nevizualizujte, jen zůstaňte a držte se u tohoto pocitu "já".
Na rozdíl od prvního způsobu, kdy člověk nemedituje na objekt, je při tomto druhém způsobu objektem meditace pocit existence, je to tedy snazší cvičení. Cvičit můžete kdykoliv, třeba chůzi, hovoru, mytí nádobí. Nemusíte se tak soustřeďovat, jako při klasické meditaci vsedě. Vypadá to snadno a obyčejně, je to ale velmi dobré cvičení, nepodceňujte ho. Takto (s přídavkem neochvějné víry ve svého gurua) dosáhl osvícení Nisargadatta, přestože svého učitele navštívil jen několikrát. Po třech letech cvičení se jeho "já" rozpustilo a zůstalo jen nekonečné "jsem"."
http://www.baraka.cz/Baraka/b_1/b_1_vyh ... icke_.html
Advaitická meditace se od ostatních liší, protože se za 1) soustřeďuje na subjekt hledače, nikoli na objekt, a za 2) tvrdí, že hledač již je součástí existující Reality, a nikoliv jen cíl, kterého někdy v budoucnu dosáhne.
Praxi atma-vičary, sebezkoumání, podrobně ve svých kázáních probral Mahariši. Přesto je ale udivující, kolika lidmi je špatně chápána. Názor, že stačí se neustále ptát "Kdo jsem" je samozřejmě mylný. Otázka "Kdo si je (toho všeho) vědom?" je blíž ideálnímu stavu. "To vše" zahrnuje vnější smyslové podněty, tělo, myšlenky, představy atd. Jinými slovy, musíte vědomě sledovat ne objekty, ale sám proces vědomí. Z počátku dokážete tuto explozi vědomí udržet pár vteřin, pak vám, s postupující praxí, tahle "pozornost pozornosti", půjde lépe a snadněji. Jednoho dne zjistíte, že JSTE pozornost, čistá neforemná bdělost.
Mahariši i Púndžadži zdůrazňují, že tahle technika je jen pro pokročilé studenty. Jiné metody radí meditovat na objekt, na dech, čakry nebo něco jiného. Advaita jde přímo ke kořenům a ptá se "Kdo je ten kdo medituje?" I když tu není co pozorovat, Vědomí je zde neustále jako svědek prázdnoty. Advaita tak obchází chybu jiných duchovních tradic, které se spletly prázdnotu za konečnou skutečnost. Jak neuvěřitelně záhadné je hra Mayi, velké iluze! Mnozí meditátoři, když zahlédnou prázdnotu individuálního "já" a ostatních fenoménů, přehlédnou i samo Vědomí.
Existuje i snazší, i když méně známá varianta sebedotazování, jejíž podstatou je meditace na pocit bytí.
Zeptáte-li se lidí "Jak víte, že existujete?", jejich odpovědi vám napoví, na kterém stupni duchovní cesty jsou. Obvyklé odpovědi jako "No, protože jsem zde." míní zde jako tuto místnost, tento svět. Odpověď "Protože cítím své tělo" zase naznačuje, že tazatel vnímá realitu jen zvnějšku, díky vnějším smyslovým podnětům. Někteří lidé odpovídají "Prostě to vím". A to je ono. Pocit "já jsem, já existuji" je přímá, okamžitá zkušenost.
Představte si, že jste ve floatačním tanku, vznášíte se v teplé, solí napuštěné vodě, jste v teple a ve tmě, v naprostém tichu. Postupně ztratíte pocit těla, prostoru, času. Představte si dokonce, že byste dokázali zastavit dech a běh myšlenek. Budete v té chvíli pochybovat o tom, jestli existujete? Nebudete.
Druhá varianta sebedotazování je tedy o soustředění na pocit vlastní existence. Ztratíte-li své soustředění, opakujte si já, já, já a snažte se cítit, odkud z vašeho těla ten zvuk pochází. Brzy objevíte pocit tepla v hrudi. Nevizualizujte, jen zůstaňte a držte se u tohoto pocitu "já".
Na rozdíl od prvního způsobu, kdy člověk nemedituje na objekt, je při tomto druhém způsobu objektem meditace pocit existence, je to tedy snazší cvičení. Cvičit můžete kdykoliv, třeba chůzi, hovoru, mytí nádobí. Nemusíte se tak soustřeďovat, jako při klasické meditaci vsedě. Vypadá to snadno a obyčejně, je to ale velmi dobré cvičení, nepodceňujte ho. Takto (s přídavkem neochvějné víry ve svého gurua) dosáhl osvícení Nisargadatta, přestože svého učitele navštívil jen několikrát. Po třech letech cvičení se jeho "já" rozpustilo a zůstalo jen nekonečné "jsem"."
http://www.baraka.cz/Baraka/b_1/b_1_vyh ... icke_.html