O štěstí

[Návštěvník]

Jakmile mysl objeví své vnitřní štěstí, už nebude putovat ven.

[Návštěvník]

"Svobody dosáhneme, když celá naše bytost, povrchní i hluboká, je očištěna od minulosti. Vůle je
přání. Je-li tu nějaká akce ze strany vůle, snaha obnažit se, osvobodit se, pak tu nemůže být svobody.
Teprve když všechny vrstvy našeho vědomí ztichnou úplně, teprve potom dostaví se ono
nezměřitelné, štěstí, které není v čase; pak nastává obnova tvůrčí."

J.Krishnamurti

[Návštěvník]

Prsten vychází z legendy o králi Šalamounovi, nejmoudřejším z lidí. Příběh se objevuje v mnoha různých verzích v mnoha kulturách po celém světě, a to díky tomu, že princip, který se za prstenem skrývá, se týká všech našich lidských životů.

Král Šalamoun měl velitele armády jménem Benjahu Ben Jehojada. Bylo to v době svátku Pesach, kdy se Šalomoun a ministři království sešli na svátky. V době slavnostního jídla se král Šalomoun rozhodl popíchnout svého velitele armády, který byl domýšlivý muž. "Benjahu," oslovil Šalomoun velitele armády, "potřebuji zvláštní prsten, prsten, který má zvláštní moc. Je to prsten, který při pohledu na něj učiní ze smutného člověka šťastného a šťastného smutným. Vím, že takový prsten můžeš najít jen ty. Takový prsten potřebuji do předvečera příštího svátku, který začíná za půl roku. Tak budeš mít dost času prsten najít." Velitel armády ani na okamžik nezapochyboval o svých schopnostech a odpověděl, že prsten najde.

Čas plynul a Benjahu hledal prsten na všech možných místech, posílal agenty, radil se se staršími a přes všechno úsilí se mu nepodařilo najít ani náznak, že by takový prsten existoval. Nakonec nastal předvečer svátku stánků a Beniahu se ocitl na jeruzalémských trzích. Slunce začínalo zapadat a trhovci měli plné ruce práce se zavíráním svých stánků. Ve svém zoufalství ministr oslovil starého zlatníka a řekl mu o prstenu, který hledal. Zlatník ho vyslechl a pak vytáhl jednoduchý zlatý prsten, vyryl na něj tři písmena a předložil ho veliteli armády. Benjahu se na prsten podíval a okamžitě se usmál; byl to přesně ten prsten, který hledal.

Nastal předvečer svátků a Šalomounův lid se sešel. Šalomoun se s úsměvem obrátil na Beniahu a zeptal se ho, zda prsten našel. K Šalomounovu překvapení vytáhl velitel vojska prsten a předložil ho králi. Král se na prsten podíval, prohlédl si krásu a nádheru, která ho obklopovala, pak se rozhlédl po svých ministrech a úsměv mu zmizel. Na prstenu byla hebrejsky vyryta tři písmena ג.ז.י, I.T.P., iniciály pro "I TO POMINE"...

Příběh nám říká, že vše je pomíjivé, a veškerá naše moc, bohatství a vliv zde jsou dočasné. Toto poznání přivedlo krále Šalamouna k napsání knihy Kazatel, která se zabývá filozofickými otázkami ohledně smyslu života a hledání štěstí.

Král Šalamoun byl muž, který měl všechno, velkou moc a bohatství. Na sklonku svého života také prohlédl iluzi, že hromadění bohatství a moci není zdrojem štěstí. Obrátil se proto k duchovnímu hledání.

[Návštěvník]

Co je nazýváno štěstím, je pouze svarúpa ['vlastní podstata' nebo esenciální přirozenost] átmanu [pravého Já];
štěstí a átma-svarúpa [naše vlastní, esenciální pravé Já] nejsou od sebe odlišné. Átmašukha [štěstí pravého Já] existuje sama o sobě; ona sama je skutečná.

Štěstí neleží v žádném z předmětů tohoto světa. Jen kvůli našemu nedostatečnému rozlišování si myslíme, že jej lze získat ze zevních předmětů.

Když [naše] mysl vychází ven, tak zakouší nedostatek štěstí.

Avšak vždy, když jsou naše myšlenky [nebo přání] naplněny, [naše mysl] se stočí zpět, do místa kam náleží [středu našeho
bytí, našeho skutečného, pravého Já, které je místem, odkud mysl vyvstala] a zažívá pouze štěstí
[našeho skutečného] pravého Já.

Podobně i během spánku, samádhi [stavu intenzivní kontemplace či absorpce mysli ], při mdlobách, když je získáno to, co je žádoucí nebo se skončí nežádoucí [tj., když se naše mysl vyhýbá nebo je zproštěna nějaké zkušenosti, kterou nemá ráda], [naše] mysl se stane introvertní a zažívá pouze štěstí pravého Já.

Takto [naše] mysl bez odpočinku bloudí, vychází ven a opouští [naše esenciální] pravé Já a [pak] se stáčí [zpět] do sebe sama. U paty stromu je slastný stín.

Venku na slunci panuje prudký žár. Člověk putující venku vchází do stínu, aby se ochladil. Po krátké chvíli znovu vyjde ven, ale není schopen snášet žár, a tak se vrací zpět k patě stromu. Tímto způsobem pokračuje dále, vychází ze stínu do žáru slunce a vrací se [zpět] ze slunce do stínu.

Člověk, který si počíná tímto způsobem, nemá dostatek rozlišování. Ale kdo rozlišuje, neopouští stín.
Podobně mysl džňánina [člověka s pravým sebe-poznáním] neopouští brahman [základní a absolutní
skutečnost, která je naším vlastním, esenciálním bytím či pravým Já]. Ale mysl adžňánina [osoby
postrádající pravé sebe-poznání] stále trpí strádáním, když se potlouká po světě a jen na krátkou
chvíli získává štěstí, když se vrací k brahman. Co je nazýváno světem, je pouze myšlení, [protože vše,
co jako svět poznáváme, není nic jiného, než série mentálních představ či myšlenek, které naše mysl
vytváří svojí silou představivosti]. Když zmizí svět, tj. když ustane myšlení, [naše] mysl zažívá štěstí;
když se svět objeví, zažívá neštěstí.

http://www.rudolfskarnitzl.cz/ramana/do ... m_ja_2.pdf