Nemusely jsme až takové osudové věci resit, nevpominam si, že bylo někdy v mém dětství na školách nějaké takové situace, krom pár dnů úhlových prázdnin či zloutenkove epidemie. Nedá se to srovnat s tím, co už dva roky probíhá probíhalo s covidovou situaci a teď další bomba válka. Slyší to z médií, doma od rodičů, povídají si o tom mezi sebou.... Nedávno 11 léta vnučka přišla domů s tím, že nechce, aby rodiče zemřeli, když nejsou očkování. A byla dost špatná z toho, protože jim paní učitelka ve škole povídala o tom, jak je dobře se očkovat
.
Myslím jestě před školkou, šklolka jestě tenkrat v pohodě, nikdo nám nic necpal. Ve škole už nás začali strašit imperialistama a jejich atomovkama. Čili zasévat strach. Komunisti byli hrdinové. Ono to dítko to začalo registrovat sice na půl ucha, hlavní zájmy byly jinde, ale přece. Postupně. A s tím šlo dění v rodině, dění venku s kamarády. Kde bylo duchovno? Kde byla politika? Kde války té doby? Bereš už to moc dospělácky. Malé dítě to jestě nevnímá a dospělák to vnímá ektrémně, páč prahne po detailech. Které nikdy nemůže ze všech úhlů postihnout. Volná intuice je někde mezi. Jinak pak mele přeintelektualizované žvásty, hledá po stranách, převrací slovíčka, laboruje s významy.. aby mu to v sebe známém kontextu zapadlo. A málo kdy přes to pustí druhé, to už musí mít slabou chvilku. Která je ve skutečnosti požehnáním. Páč přetěžké zvednout závoru toho svýho vypěstěnýho já. Asi jako otevřít dvířka klece a dát svobodu skřivanovi, druhovi od dětství. Kdoví jestli už nezapoměl lítat...