Tara píše:Jani, i když se ptáš Pedrita, snad nebude vadit, když k tomu napíšu taky.
Bytí je tady stále, resp Bytí je. Jako vzduch. Vzduch , který dýcháme je. Stále, na ničem nezávislý .
Ani na tom, jestli si ho uvědomujeme nebo ne. Zkrátka dýcháme. Přirozeně, zcela přirozeně, bez úsilí či nějakého záměru. Nádech, výdech a stále v každičký okamžik.
Že vzduch, nebolí bytí nemá chybu bych já asi nikdy neřekla, nebo dokonce, že je to blaho atd. Připadala bych si jako blázen.
Není třeba každou chvíli mluvit o vzduchu, bytí, které neoddiskutovatelně tady je. Bude. Vždy. Bez nás nebo s námi.
A to je to jádro pudla u tebe, že máš o tom stále nutkavou potřebu mluvit, rozebírat, přít se, psát o tom, jak to nemá chybu.
Proč?
Země, oheň, voda, vzduch, prostor...
Na zemi žijeme, z ní rosteme, na ní se pohybujeme...
Oheň nás hřeje, voda nám dává pít, vzduch dýcháme, a prostor nám otevírá obzory.
A světlo to rozsvěcuje. Dohromady je to dokonalý obraz života.
Jediné v tom nebýt, obraz by sešel, rozpad se.
A nebylo by o čem a čím. Tohle je Dar, být tomu přítomen a vnímat.
A nevnímat to působí tlak uvnitř. Tak vzniká velká touha.. poznat...
A proto poutník usedá do padmasany, zastavuje se, spočívá.
Hledá v sobě, sebedotazováním, hledá pozorností vnitřní poklady, o kterých slyšel
z knih moudrých. A musí je odložit, jejich znění, jinak ho to prostě hloub nepustí,
a bude klouzat po naučeném.
A to je ten rozdíl mezi těmihle dvěma způsoby bytí, co se tu střetávaj.
Jeden knihomolný, kdy jeho představitelé, jsou závislí na slovech moudrých.
A jeden, co nabádá do beze slov. Ten beze slov chápe ten, školastický, učený,
neb je to etapa v něj. Ale ten učený nerozumí tomu "lotosovému", bezeslovnému,
neb k němu ještě nedospěl. Ok, ok. Ale když se na té cestě někdo zasakne, fanatizuje,
a povrchně nevědomě uráží, a ubližuje, a znevažuje tak samu moudrost a lásku...
A když mu to ukážeš, je z toho celej jurodivej...