Jana píše:Ale aby to celé nesklouzlo k teoretizování, bylo by dobré se vrátit zpátky zase k tomu místu, kde jsi psal o té holčičce, kde sis uvědomoval, že láska je tady, ať vnímáš nebo nevnímáš tvar, formu, projev.
Dobrá, tak tedy vraťme k té, řekněme Janičce, co se obdivně a zamilovaně kouká do zrcadla a češe si vlásky.
Zdeněk: Janičko, tam v tom zrcadle, to nejsi ty.
Janička: Ale strejdo, co to povídáš, to jsem přeci já a podívej, jaké mám nádherné vlásky.
Zdeněk: To nejsou tvoje vlásky Janičko, protože když zavřeš oči, zmizí.
Janička: Ale já je mám zavřené strejdo, podívej.
Zdeněk: Kdybys je měla zavřené, neslyšela bys mě. Nic by nebylo.
Janička: Já vím strejdo, říká se tomu sat-čit-ánanda. Drtikol to taky měl.
A tak furt mele a mele a mele. Pokud je zapadlá do toho zrcadla, pokud to zrcadlo na ní působí a ona na ně, nelze ji nikterak přesvědčit, není čím.
Nu, a v tomto podobenství je v zrcadle všechno, co je.