Re: Odjinud
Napsal: pon 11. čer 2012 13:48:25
z RW http://www1.reiki-cz.com/modules.php?na ... 3491#13491
"...Sám jsem měl v životě to štěstí, že jsem potkal jednoho z těch opravdových učitelů a strávil s ním několik let. A nevyměnil bych toto období za nic na světě, je to něco, co nelze ničím vyvážit. A znám pár dalších takových lidí, kteří považují setkání zase s jejich učitelem za nevýslovné požehnání.
Záleží také na tom, jak si kdo ten vztah učitel - žák představuje. Pro mě je to především o spolupráci a vzájemném sdílení. Potřebuji cítit vzájemnou úctu a důvěru, ať už jsem v jedné či druhé roli. Většinou jsem se ale setkal s určitou nadřazeností učitele, jakousi falešnou autoritou, a na druhé straně zase i s nepokorou žáků. Takový velice markantní případ nepokory žáka jsem zažil například, když jsem tlumočil jednomu buddhistickému mnichovi, velice moudrému a laskavému člověku s ohromnými zkušenostmi. Každý den měl pohovory s jednotlivými žáky, s každým zvlášť, mezi 6 očima - on, žák a tlumočník. A byl tam jeden muž s nesmírně sebevědomým vystupováním, který ostentativně ignoroval instrukce a dával svým chováním a mluvou panu učiteli najevo, že na jeho instrukce kašle, že on to všechno ví líp. On s ním měl velikou trpělivost, ale nakonec ho nechal být. Zatímco u ostatních si pokaždé dělal pečlivé poznámky, aby mohl průběžně sledovat jejich pokrok a podle toho obměňovat instrukce, jeho už potom jen nechal, ať se vypovídá a propustil ho. A netrvalo dlouho a ten člověk se sám rozhodl retreat předčasně ukončit.
Pokud se ale sejdou dva lidé, kteří jsou ochotni s pokorou přijmout svoje role: učitel - žák, potom z toho může vzejít mnoho dobrého a velké požehnání pro všechny."
"Sdílím Tvůj názor, Mirku, bezezbytku. Sám jsem si na vlastní kůži zažil - samozřejmě jinak, s jinými lidmi - něco hodně podobného.
Myslím, že nalezení pokory, překonání vlastní pýchy - postoj, že to víme sami dobře a jsme maximálně ochotni to druhým sdělit, aby nás mohli správně ocenit - když tohle všechno dokážeme nechat stranou, je to velký dar.
V rolích učitele a žáka byly pro mne úžasným zážitkem chvíle sdílení, souznění učitele(učitelky) se mnou jako žákem, kde v zásadě nešlo ani tak o předávání informací - člověk měl pocit "růstu" prostě tím, že sdílel bytí s učitelem. Je to něco, co se těžko popisuje a nedivím se, že ti, kdo tuto zkušenost nemají, nedůvěřují tomu, že to je vůbec možné..."
"...Sám jsem měl v životě to štěstí, že jsem potkal jednoho z těch opravdových učitelů a strávil s ním několik let. A nevyměnil bych toto období za nic na světě, je to něco, co nelze ničím vyvážit. A znám pár dalších takových lidí, kteří považují setkání zase s jejich učitelem za nevýslovné požehnání.
Záleží také na tom, jak si kdo ten vztah učitel - žák představuje. Pro mě je to především o spolupráci a vzájemném sdílení. Potřebuji cítit vzájemnou úctu a důvěru, ať už jsem v jedné či druhé roli. Většinou jsem se ale setkal s určitou nadřazeností učitele, jakousi falešnou autoritou, a na druhé straně zase i s nepokorou žáků. Takový velice markantní případ nepokory žáka jsem zažil například, když jsem tlumočil jednomu buddhistickému mnichovi, velice moudrému a laskavému člověku s ohromnými zkušenostmi. Každý den měl pohovory s jednotlivými žáky, s každým zvlášť, mezi 6 očima - on, žák a tlumočník. A byl tam jeden muž s nesmírně sebevědomým vystupováním, který ostentativně ignoroval instrukce a dával svým chováním a mluvou panu učiteli najevo, že na jeho instrukce kašle, že on to všechno ví líp. On s ním měl velikou trpělivost, ale nakonec ho nechal být. Zatímco u ostatních si pokaždé dělal pečlivé poznámky, aby mohl průběžně sledovat jejich pokrok a podle toho obměňovat instrukce, jeho už potom jen nechal, ať se vypovídá a propustil ho. A netrvalo dlouho a ten člověk se sám rozhodl retreat předčasně ukončit.
Pokud se ale sejdou dva lidé, kteří jsou ochotni s pokorou přijmout svoje role: učitel - žák, potom z toho může vzejít mnoho dobrého a velké požehnání pro všechny."
"Sdílím Tvůj názor, Mirku, bezezbytku. Sám jsem si na vlastní kůži zažil - samozřejmě jinak, s jinými lidmi - něco hodně podobného.
Myslím, že nalezení pokory, překonání vlastní pýchy - postoj, že to víme sami dobře a jsme maximálně ochotni to druhým sdělit, aby nás mohli správně ocenit - když tohle všechno dokážeme nechat stranou, je to velký dar.
V rolích učitele a žáka byly pro mne úžasným zážitkem chvíle sdílení, souznění učitele(učitelky) se mnou jako žákem, kde v zásadě nešlo ani tak o předávání informací - člověk měl pocit "růstu" prostě tím, že sdílel bytí s učitelem. Je to něco, co se těžko popisuje a nedivím se, že ti, kdo tuto zkušenost nemají, nedůvěřují tomu, že to je vůbec možné..."