INTERVIEW S ANTIKRISTEM

INTERVIEW S ANTIKRISTEM

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 17. bře 2018 16:56:31

Obrázek

Ukázka I.

Setkali jsme se jedné říjnové noci. Ležím v posteli. Vize začíná tak jako mnohokrát předtím. Před očima se mi zjevuje lesní cesta. Vidím se, jak po ní kráčím. Mám strach. Světla ubývá. Jsem v nebývalém napětí, s čím se tu setkám. Zčistajasna se objeví shrbená stařena. Podívá se na mě úkosem a říká mi, abych šel s ní. Bez rozmýšlení se přidávám a kráčíme spolu bok po boku. “Čeho se bojíš?” Pokrčím rameny, že nevím. “Bojíš se, že jsem zlá”, odpoví na mé gesto. Ano, mám z ní strach. Je snad jasnovidná? Otočí se ke mně a pokyne rukou. “Pojď se mnou, něco ti ukážu. Uvidíš opravdové zlo. Skutečné, takové, jaké nosíte v sobě vy lidé.”

Obraz se mění. Vstupujeme spolu do obrovské jeskyně. Vládne tu mírné šero. Atmosféra je plná napětí. Uprostřed je úhledné ohniště, na kterém je připravena velká dřevěná hranice. Stařena mě vybídne, abych ji podpálil. Udělám to. Než se oheň rozhoří, usadí mě mlčky zády k němu. Cítím teplo na svých zádech. Nechápavě a trochu nedočkavě zkoumám, co se bude dít. V tom promluví. “Protože jsi člověk, nemůžeš hledět přímo do plamenů jako do zdroje světla, oslepl bys. Hleď proto bedlivě pouze na stěnu jeskyně a pozoruj hru světel a stínů. Nikdy se neohlížej.” Stařena odchází a já náhle usínám.

Probouzím se kolem třetí ráno a první, čeho se dočkám, je obraz jeskyně. Vize pokračuje přesně na tom místě, kde mě přemohl spánek. Hledím na stěnu jeskyně, v zádech cítím teplo a atmosféra místa se začíná pomalu proměňovat. Jsem velmi nepokojný. Necítím se dobře. Okolo mě je cítit Zlo. Obávám se, co přijde, přesto stále upřeně hledím na plameny, jejichž mohutné stíny se zvětšují. Zčistajasna se začínají formovat. Vytvářejí stín historicky velmi známé postavy. Stín vystupuje ze stěny a postava se zhmotňuje. Tím se proměňuje i celé prostředí. Obraz jeskyně mizí. Ocitáme se spolu sami v jakési pracovně. Všude je velmi čisto, v krbu praská oheň, na stole je prostřen porcelánový servis. Sedím v kožené klubovce, on proti mně. Nalévá čaj ze zdobené konvice. Pracovna je stylová, dokonale zařízená, připomíná mi atmosféru třicátých let dvacátého století. Hostí mě. Pečlivě si ho prohlížím. Je velmi elegantní a působí na mě klidným, i když strohým, uzavřeným a chladným dojmem. Jeho chování je dokonale uhlazené. Nápadná je tvrdost výrazu jeho tváře. V pokoji je všude vidět přísná organizovanost, nic není nahodilé. Rovněž tak jeho zevnějšek. Pěstěné ruce, naleštěné boty, uniforma, výložky, vlasy, oholená tvář. Vše působí dokonale. Tak začalo mé interwiev s Antikristem.

Ukázka II.

Nalévá mi čaj. Jeho ruka se ani nezachvěje. Dívá se mi upřeně do očí a tváří se přísně.

“Proč jsi takový zlý?” vypadne ze mne.

Podívá se na mě a rozzlobeně odpoví: “To, co vidíš, nejsem já. Vidíš jen mé ztělesnění. Vzal jsem na sebe podobu, ve které si mě představujete. Sám se ukrývám pod ní. Já jsem samým zlem, Antikristem, pravým bratrem Krista.”

“Odkud pocházíš?”

Sotva dopovím otázku, pozoruji, jak se zmenšuje a usedá do imaginární náruče, do jakési kolébky všeho stvořeného. Pak se však znovu zjeví proti mně a pomalu kráčí k velkému francouzskému oknu. Rozhrne závěs a kýváním paže mě vybízí, abych k němu přistoupil. Ocitám se po jeho levé ruce. Hledíme spolu z okna ven. Pod okny jsou davy lidí. Všude, kam se podíváš.

“Vidíš ty davy?” říká a pohrdavě nad nimi mávne rukou.

“Jsou bezcenní. K ničemu. Tupé stádo, ovce, prázdná zrcadla. Co s nimi?”

Napadne mě: ano, má krutou pravdu. Je tak nelidský. Leč slyším se, jak říkám:

“Ale ty nemáš nad nimi moc.”

Pohlédne pohrdavě skrze mne a říká:

“Jsou nevědomí. Nemají moc sami nad sebou, a proto jim vládnu JÁ.”

Jeho slova mě zasahují jak rána do žaludku. Nejsem schopen pohybu. Poprvé v životě si uvědomuji plný význam jeho slov. Musím se soustředit, abych dokázal snést svůj vnitřní odpor vůči tomu, co říká, a přijal jeho pravdu. Napadá mě, že si musím po celou dobu uvědomovat, že hovořím se samým principem prázdné temnoty – s Antikristem. Vypadá to, že se se mnou touží o svůj temný svět podělit.

“Jak jim vládneš?”

S úšklebkem odpovídá:

“Ovládám je zevnitř, z jejich vlastního nitra, skrze jejich myšlenky. Jedině tak jim mohu vládnout. Čím víc pozornosti věnují dění venku, tím je jejich nitro temnější a neprozkoumané. Tak narůstá moje moc a síla.”

Prohlížím si pracovnu. Na stěně vidím poměrně velkou fotografii. Jsou na ní dva mladí muži se ženou.

“Kdo je na té fotografii?” Ukazuji prstem na vlídnou tvář ženy, po jejímž boku stojí dva kluci.

Rozhovoří se hněvivě:

“Svému bratrovi nevěřím. “Kristus je hlupák, který se nechal opít krásnými slovy naší matky. Nevěřím té jejich lásce. Matka ho měla radši, víc se mu věnovala. Já jsem si musel na všechno přijít sám, bez té její lásky.”

Pochopil jsem, že je to jejich rodinný snímek. Takový sentiment bych u něj nečekal.

“Miliony lidí čekají a věří na jeho znovuvtělení.”

V mžiku reaguje:

“To je hloupé očekávání. Této době vládnu já. Jsem temnou rybou. Přestože nemám vlastní církev v pravém slova smyslu, disponuji obrovskou světskou mocí. Asi sis nevšiml, v jakém věku jste. Kristus se zrodil v těle před více jak 2000 lety. Víra v Krista a jeho učení ve vašem světě mou zásluhou a chytrou dlouhodobou propagandou umírá. Postupně jsem vám posadil na trůn jiné bohy. Boha vědy, technologie, vědomostí, rozumu a intelektu. Jste tak naivní.” Přechází místností, hledí přímo před sebe. Fascinuje mě jeho vojenský postoj.

“Nechápu, co tím myslíš,” kroutím hlavou.

S radostí pokračuje ve výkladu.

“Pokud tady každý tisící skutečně věří v Krista, tedy v živý duchový princip prodchnutý vnitřním prožitkem lásky prostupující jeho duši zevnitř, a ne v porcelánovou figurku, která visí na dřevěném kříži, tak čemu nebo komu věří zbylých devět set devadesát devět, tedy většina? Mně. Ve větší či menší míře. Nemusí mě manifestačně přímo vzývat. Stačí, když se zřeknou sami sebe ve prospěch pravidel vnějšího světa. Stačí, že přestávají důvěřovat vlastním pocitům. Nebo ještě lépe, že věří jen tomu, co si sami o sobě a o druhých myslí. Dívej se.”

Naskočí mi obraz. Vidím se, jak jedu v tramvaji. Je šero a všude kolem vidím do sebe uzavřené ztracené bytosti.

“Co má ten obraz znamenat?”

“Teď se neptej a pozoruj, co ti ukazuji. Pozoruj lidi, jak se tváří, jak vypadají, jak jsou odděleni jeden od druhého. Chceš mi snad říct, že takto vypadají lidé, kteří cítí a žijí aktivně empatií či láskou k sobě a k bližnímu? Lidé plni víry, naděje, lidé s chutí do dalšího života? Lidé svobodní a vědomí si sami sebe? Ne. Tomu by tady u nás v pekle nevěřil nikdo, dokonce ani ten největší hlupák. Zato u vás to nikoho nepohoršuje. Nikdo se nad tím nepozastaví, protože jsem vás všechny naučil, že je to tak v pořádku a nechal jsem vás uvěřit, že jinak to ani být nemá a nemůže.”

Cítím jeho upřený pohled. Mé vědomí zaplavují obrazy moderního života. Je v nich zřetelně vidět jeho pravda. Jako by mé vnímání zbavil zábran. Proto je skutečnost, kterou vnímám, tak bolestivá, pomyslím si.

“Znamená to, že udržuješ naše vědomí mimo naše nitro, a to mezitím stravuješ?”

“Správně jsi to pochopil. Uvnitř vás žijí a pracují všichni mí démoni.”

“Takže ty nejsi sám?” Téměř vykřiknu bolestí.

“Hlupáku! Mám duchové tělo, a to má mnoho tvarů a podob. Jsem mnohočetnou a mnohotvarou bytostí a všechny mé podoby jsou vykonavateli mé moci. Zpravidla nemají podobu čertů. Tak hloupě středověký jako církev přece nejsem. Nemám středověké myšlení. Já jdu s dobou. Využívám moderní prostředky. Proto se má moc ve vašich duších rozšiřuje až neslýchaně snadno. Potřebuji uchovat vaše vědomí ve stavu sice stále myslící, přesto však nevědomé ovce, aby se smrt stala vaší definitivní porážkou. Proto pro mě platí zásada číslo jedna: držet vaše myšlenky co nejdále od života vašeho těla. A jde to snadno a jednoduše. Z vašeho života vám udělám selanku. Pamatuj: nikdy nic vám nebudu nutit. Vy lidé si o totalitu říkáte sami. Mně stačí malé smlouvy, nenápadné. První, druhá a pak další a další. Hlavně ať si nikdo ničeho nevšimne. A to vše díky manipulaci mysli, vytvářením strachu a oddělením lidí od jejich instinktivní inteligence, tedy od smyslu života na Zemi. Používám k tomu vědu, filosofii, náboženství a v poslední době hlavně propagandu životního stylu. Ta teď za mě udělá nejvíc špinavé práce, protože masy se nezajímají o vlastní psychiku, o duši, ani o náboženské otázky, nýbrž jen o svůj životní standard a styl. Ten je má chránit před přirozenou nejistotou života na Zemi. Nikoliv cílevědomá a náročná kultivace duše. Duševní práce je vždy spojená s utrpením. A to, jak známo, nikdo už dobrovolně žít neumí a nechce, protože nezná jeho smysl. Je jasné, že každý rád uvěří v pohodlí dostatku, kterým jsem vás přímo zavalil. Nemusí pro to udělat nic, jenom se snažit získat všechny věci, co mu jeho životní pohodu zaručí.”

Ukázka III.

Vypadá to, že se tentokrát nerozčílí. Ale ani mě neodmítne, protože se na mě jen blazeovaně usmívá. Asi má další skrytý nástroj manipulace. Další eso v rukávu.

“Když už se stane, že se přestanete zabývat iluzemi, a zaměříte se na skutečné věci, třeba na to, jak vám ve skutečnosti je, mám v záloze další zbraň. Zaměňuji ve vaší mysli pojmy. To se mi pochopitelně daří nejvíce u těch, kdo málo nebo nic necítí, protože jim chybí obsah pojmů. Každý pojem má svůj prožitkový obsah. Kdo to necítí, jsou pro něj slova jen prázdnými nádobami, a s těmi lze snadno manipulovat.”

Listuje v tlusté knize, která vypadá jako album jeho obětí, a ukazuje na fotku jednoho známého muže.

“Zrovna teď mám jednoho v hrsti. Mluví o pokoře jako o moderním slově. Jak moc prý je to slovo moderní. Ano, pro něj je to jen slovo, protože v sobě necítí jeho duševní obsah.”

“Pak je tedy velmi snadné zaměnit svobodu a svévoli. Svoboda je stav plný vnitřního prostoru, stav bez chtění, stav, v němž neprožíváme žádné úzkosti, v němž máme pocit, že můžeme učinit rozhodnutí, přestože je třeba v rozporu s postojem okolí.”

“Já vás však svobodné nepotřebuji. Dávám vám strach ze změn a zároveň touhu po nich. Tak se mnohdy ocitáte v nebetyčném rozporu. Mnozí to řeší tak, že se ze svého jistého místečka ani nepohnou. Jejich duše už mám na seznamu. Jiní všemožně kopají kolem sebe, a považují to za jediný správný způsob, jak si brát nárok na svobodu. Jenže to, co ve skutečnosti prožívají, není svoboda, nýbrž svévole. Tedy ten typ vůle, který po vás vyžaduji já. Myslet si, že si můžete dělat to, co chcete jen vy sami, bez ohledu na Jeho všudypřítomnou vůli.“

“Máš na mysli: “Bože dej, ne má vůle ať se stane, ale tvá”? Bože, ne mé chtění, ale tvé”?”

“Ano, ale zařídil jsem to tak, že většina přemýšlí právě opačným způsobem, který jsem vás učil po staletí. A právě tento způsob nazývám svévolí. Je to dokonale sobecké. Dnes vidíš mnoho nepokojných lidí plných svévole, kterou vydávají za svou osobní svobodu. Chtějí, aby se jim dařilo tak či onak, chtějí být někým jiným, žít někde jinde. Stále se něčemu vyhýbají nebo naopak zas něco jiného vyhledávají. Jezdí poznávat do dálek, všechno hledají jen mimo sebe. Chtějí být jen na určitých místech, s určitými lidmi, za určitých okolností. Namlouvám jim, že jedině tak dosáhnou vnitřní svobody. Že svoboda je stav, ve kterém si mohou dělat, co sami chtějí. Ve skutečnosti si ani nevšimnou, že jsou plni nepokoje. Namísto toho, aby vynakládali vlastní vůli na praktickou činnost v přítomnosti, používají ji k tomu, aby se vyhýbali pravdě.”

Žasnu nad pravdivostí jeho slov. Takhle jsem to nikdy nerozlišoval. Bolí mě břicho a uvědomuji si, že jsem plný svévole, tedy v tom slova smyslu, o kterém mluví on. Jsem plný chtění a obav z nenaplněností svého chtění. Snažím se na chvíli zavřít oči. Ale nemizí. Stále ho vidím a slyším.

“Kdybyste nechali všechny tyto věci být a konečně utekli na chvíli od svého chtění, tak byste poznali, co je pravá svoboda. Ale to já nedopustím. Nutím vás utíkat od sebe sama ke svému chtění. Učím vás hledat pokoj ve vnějších věcech, jen na určitých místech, určitými způsoby, mezi určitými lidmi a jen určitými skutky. Také chci, aby mnohé z toho, co děláte a říkáte, působilo jen velkým dojmem, ale zelo vnitřní prázdnotou. Miluji vaše velká gesta, co mají styl. Když žijete tímto způsobem, dostáváte se daleko sami od sebe, a tím i od mého bratra. To se mi líbí. Celé mé úsilí směřuje k tomu, abyste si nevšimli, že ve skutečnosti sami sobě jen překážíte. Že jediná překážka, kterou musíte překonat, jste vy sami. Ale můj prst ukazuje na spousty věcí kolem, a čím dále se od sebe vydáváte, tím méně jste schopni si tuto překážku uvědomit.”
Návštěvník
 

Zpět na Inspirativní knihy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 návštevníků