ZÁLEŽITOST SRDCE

ZÁLEŽITOST SRDCE

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 14. říj 2017 8:56:48

Ahoj,

mám pro tebe pěknou knihu. Přijmi ji prosím ode mne jako dárek a pozvání.

Můj přítel a učitel Nukunu přijede na začátku listopadu do Prahy. A příští rok tu poprvé otevře skupinu pro výcvik v Nedvojné psychoterapii. Je to obrovská příležitost pro všechny z nás, kteří chtějí prozkoumat hlubiny svého bytí a učit se, jak v tom provázet i druhé.

Pokud ještě Nukuna neznáš, stáhni si a přečti jeho knížečku Záležitost srdce.


Pokud s tebou bude rezonovat, přihlaš se na satsang a workshop s Nukunem v listopadu. Tam se také dozvíš více o chystaném výcviku.


Kniha ZÁLEŽITOST SRDCE je zdarma ke stažení zde.

Měj se krásně,
Joshi
Návštěvník
 

Re: ZÁLEŽITOST SRDCE

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 28. bře 2018 14:26:02

Návštěva Nukunu

OKO HURIKÁNU

Najděte klidný střed ve vichřici prožívání
ST
18.4.2018
18-21 hod.

Objevte nehybný střed vás samých – přirozený zdroj klidu, který je neustále k dispozici. Rozpoznejte - že to, co nás obvykle trápí - lze z klidu vidět jen jako svobodnou hru myšlenek a pocitů, které se objevují a mizí.

Vědomí člověka je jako hurikán. Hurikán má pohyblivý okraj a uprostřed tohoto víru je klidný nehybný střed.

Nehybný střed se popisuje jako "oko" hurikánu – to je neustále klidné, zatímco okraje hurikánu zuřivě vytrhávají stromy.

Když jsme se v onom „oku“, našem středu – ve vysvobozeném stavu - nejsme chyceni všemi pohyblivými prožitky a neztotožňujeme se s všemožnými stavy v mysli, které tak dobře známe.

Oko hurikánu není odděleno od jeho okrajů, i když jsou svou povahou naprosto odlišné. Stejné je to s vědomím člověka! Stav vysvobození není oddělen od pocitů, myšlenek a vjemů.

Můžeme mít mnoho myšlenek a názorů (stavů patřících do okraje hurikánu), o tom, co vysvobození je, ale pokud si neuvědomíme celý obraz, pokud nevidíme obojí - jak oko, tak okraje - naše porozumění bude pouze konceptuální.

Seminář bude tlumočen z angličtiny do češtiny.

NEDUÁLNÍ TERAPIE

Úvod do výcviku spirituální psychoterapie
ČT-NE
19.-22.4.2018
Čt, pá, so: 10-18, ne: 10-16 hod.
Návštěvník
 

Re: ZÁLEŽITOST SRDCE

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 28. bře 2018 14:46:39

Jorgen Larsen Nukunu
Záležitost srdce

VÝCHODISKA

Škola advaita-védánta používá termíny „džňána“
a „vidžňána“. Tyto pojmy, zjednodušeně řečeno, vyjadřují
rozdíl mezi „věděním pravdy“ a „žitím pravdy.“

„Pravda“ je realita, která nepodléhá změnám.

Proces, jímž do této reality vstupujeme, se v advaitské
tradici nazývá „neti neti“, což lze přeložit jako „ani
to, ani ono“. Vycházíme při tom z principu nestálosti,
podle nějž je vše, co přichází a odchází, iluzí.

Pravda – „satjam“ – je vždy, za všech okolností,
stejná.


Je to Brahman – absolutno, naše pravé já.

Člověk, který tuto neměnnost poznal a realizoval
ji svým bytím, se nazývá džňání. Džňání se odmítá
ztotožňovat se světskými věcmi, neboť si uvědomil
jejich nestálost. Jako kdyby krok za krokem vystoupal
po schodech na střechu domu. Toto vědomí však
není konečné.

Aby se džňání stal vidžňáním, musí
dojít ještě o kousek dál. Když vyjde na střechu, musí
si uvědomit, že střecha i schody jsou ze stejného
materiálu – z cihel, vápna a cihlové moučky. Zjistí,
že to, co si vylučovacím procesem neti neti intuitivně
uvědomil jako Brahman, je celým vesmírem se
všemi jeho živými bytostmi.

Vidžňání vidí, že vše, co
v pravém slova smyslu prohlédl (schody), je také jeho
pravým, bytostným já – Brahmanem.

Představte si, že sedíte v křesle, meditujete a volně
procházíte nejrůznějšími stavy mysli, když tu si náhle
uvědomíte sami sebe jako neměnnou vědomou
blaženou realitu.


A řeknete si: „Aha, tohle je ONO!“


V tu chvíli neexistuje žádný „myslitel“, a tudíž ani
žádná pochybnost nebo nejistota – to vše je překonáno.

Přesto jste teprve v půli cesty. Musíte se ještě
odvážit vyjít z domu, dojít na tržiště a uvědomit si:

„I tohle všechno je oním stavem, na který jsem narazil
v meditaci.“


Všechny zkušenosti a činnosti všedního života
jsou manifestacemi naší božské nerozdělené podstaty.

Proto musíme vše přijímat a proto můžeme
všechno, co děláme a co prožíváme, využít k osvobození.
Nemůžeme se věčně utíkat do svých transcendentálních
zkušeností – musíme se také účastnit
všedního života, abychom v něm ztělesňovali to,
čím skutečně jsme!

Já sám jsem se o tom přesvědčil
v dubnu 1995, když jsem se po návratu z Indie, kde
jsem měsíc předtím zažil probuzení, setkal v Dánsku
se svou bývalou přítelkyní. Ihned jsme k sobě
pocítili přitažlivost.

Vyděsilo mě to, protože jsem si
dobře pamatoval Rámákršnova, Vivékánandova a Jógánandova
varování před „ženami a zlatem“. Strávil
jsem sice také mnoho let s Oshem, ale přesto jsem
měl strach. Když jsme náš vztah přece jen obnovili,
uvědomil jsem si, že i toto je Brahman – má pravá
podstata. Všechno v mém životě bylo mou vlastní
průzračnou, neměnnou realitou!


Probuzení je začátkem procesu postupného tříbení,
a proto jsem se ve všech činnostech všedního
života snažil jít s kůží na trh, abych se plně propojil
se svým bytostným já – s Brahmanem.

Ramana Maharši v této souvislosti hovoří o „uvědomění si rozdílu
mezi poznáním sebe sama a bytím sám sebou“.

Aby člověk byl a zůstal sám sebou, musí u něj dojít
k trvalé změně perspektivy. Ve stavu nevědomosti/
dvojnosti nahlížíme svět z hlediska ega. Při probuzení
dojde k náhlému posunu – spatříme svět z hlediska
ryzího vědomí. Jde spíše o „vrozumění“ než
o „porozumění“ (z pohledu ega). A ten, kdo sám sebou
zůstane, se v advaitské tradici (advaita znamená
nedvojnost) nazývá vidžňání.

Použiji přirovnání: představte si, že plujete na rozbouřeném
moři v člunu, jímž vlny pohazují sem
a tam. Náhle však stojíte na pevné zemi a ze břehu
sledujete, jak moře zmítá člunem. To je změna perspektivy,
o níž hovořím. Život v dvojnosti a nevědomosti
námi smýká ze strany na stranu. Je to doslova
peklo na zemi, a přesto tak žije drtivá většina lidí.

Jakmile však dosáhneme vnitřního klidu, staneme
na bezpečném a pevném břehu.

Když se jednoho starého zenového mistra ptali
na osvícení, odvětil: „Stále se rozvíjím.“ Já říkám
totéž. Dokud žijeme v těle a mysli, máme sklon ke
ztotožňování, byť třeba jen chvilkovému. Ztotožnění
znamená oddělenost a dvojnost a je důsledkem každého
uchopování nebo odmítání.

I po oné změně perspektivy jsem stále upadal do
dvojnosti. Na této cestě pádů a vzestupů jsem objevil
mnoho bran dharmy. Jednu z nich, založenou
na pochopení nehybnosti a nestálosti, jsem nazval
„hlubinné dotazování“.
Návštěvník
 

Re: ZÁLEŽITOST SRDCE

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 28. bře 2018 14:54:19

NEHYBNOST A NESTÁLOST

Probudit se je jednoduché; stačí být v klidu. Ale snažit
se být nehybný a být nehybný není totéž. Potíž je
v tom, že jakékoli úsilí plodí dvojnost. To je kámen
úrazu všech meditačních technik – že při nich konáme!

Nezbytnou podmínkou realizace bytostného já
neboli Brahmanu je naopak nehybnost. Jak ale této
nehybnosti dosáhnout, aniž bychom konali a vytvářeli
tak oddělenost a ego? Skrze pochopení nestálosti
všech zkušeností! Toto pochopení vede k nehybnosti
vědomí a k náhlému prozření.

Vědomí nebo mysl si můžeme představit jako
hurikán, který je na okrajích velmi bouřlivý a chaotický,
zatímco v jeho středu vládne naprostý klid.
Čím více zaměstnáváme svou mysl uchopováním
nebo odmítáním, tím více se vzdalujeme středu
a propadáme zmatku. Pokud se odevzdáme chaotickým
stavům své mysli – necháme zkušenosti plynout
bez posuzování, označování a zpředmětňování
a jednoduše je prožíváme v celé jejich nahotě –,
zjistíme, že ve skutečnosti nejsou tím, čím se jeví,
neboť se neustále mění! Zkušenosti jsou ze své podstaty
proměnlivé, a právě to nám dává možnost probudit
se. Probudit se můžeme proto, že zkušenosti
ve své podstatě nejsou zkušenostmi. Čím tedy jsou?
Jsou naším bytostným já! Žádná zkušenost – od použití
toaletního papíru po jízdu v autě, od tělesných
vjemů po pocity a myšlenky – nemá vlastní trvalou
podstatu, jíž bychom se mohli držet! Ze správného
úhlu pohledu vidíme, že každá zkušenost je námi
samými. V buddhismu existuje výraz „ten, jenž
vstoupil do proudu“ pro člověka, který poznal život
jako plynutí. To je první krok na cestě k pochopení
nestálosti. Když se plně odevzdáme proudu života,
„my“ jako oddělené jsoucno se rozplyne a vyjeví se
pravá podstata života.

Vezměte si například hněv, ten zakazovaný pocit.
Pokud ho v sobě nepotlačíte a vědomě se mu odevzdáte,
za jak dlouho si vaše vnitřní moudrost uvědomí,
že se ten pocit mění? Možná se změní v ukřivděnost,
ale i ta přejde, když se jí odevzdáte.

Důvodem,
proč tuto nestálost, tuto proměnlivost nevidíme,
jsou naše nálepky a soudy.


Hněv je tak nepřípustná
emoce, že jej začneme okamžitě posuzovat, bránit se
mu nebo jej analyzovat. Nedovolíme si prožít ho takový,
jaký je, a promarníme tak příležitost uvědomit
si jeho nestálost. Jakmile začneme pocit označovat,
posuzovat, zpředmětňovat a analyzovat, přestaneme
být s ním, a proto nemůžeme vidět jeho nereálnost.
Proto je tak důležité vědomě se odevzdávat svým
zkušenostem – pochopení nestálosti totiž přirozeně
vede k vnitřnímu klidu.

Osho často uváděl příklad muže, který se ráno
probudí a nemůže najít své pantofle. Přestože ho
to rozčílí, nezastaví se, aby svůj hněv prožil, vběhne
do koupelny a začne se holit. Samozřejmě se
při holení pořeže, což ho rozzuří ještě víc. Opět
v sobě hněv potlačí a pokračuje v ranním shonu.
Při snídani si vylije do klína horkou kávu a ošklivě
se opaří. Ani to jej nepřiměje, aby se zastavil
a dovolil si svůj hněv prožít. Skočí do auta a jede
do práce. Po chvíli u něj doma zvoní telefon a policie
oznamuje jeho zdrcené manželce, že její muž
zahynul při automobilové nehodě. Kdyby se byl
hned na začátku zastavil a dovolil si prožít svůj
hněv, všechno by dopadlo jinak.

Když se nacházíme daleko od oka hurikánu, musíme
se leckdy prokousat mnoha vrstvami pocitů
a zkušeností, než se mu přiblížíme. Jak poznáme,
že jsme blízko? Naše pocity a stavy mysli se náhle
ztiší. Dostaví se pocit smíření, důvěry a svobody.
Ve svém prožívání se přiblížíme onomu klidnému,
nehybnému středu toho, čím jsme. Mraky na obloze
se rozplynou a my spatříme slunce, které tam
bylo celou dobu. Stáli jste někdy na letišti a vzhlíželi
k nebi pokrytému zdánlivě neprostupnou vrstvou
tmavých mraků? Říkáte si, jak vůbec může letadlo
tu tlustou deku prorazit. Když se pak k tomu souvislému
příkrovu blížíte, vidíte, že není jednolitý, ale
skládá se z dešťových kapek, mezi nimiž je spousta
volného místa. Stejné je to s našimi zkušenostmi –
když se k nim přiblížíme, zjistíme, že nejsou pevné.
Rozevřou se a zprůhlední stejně jako ona „tlustá
deka“ mraků.

Často si kladu otázku, proč si tuto nestálost
uvědomuje tak málo lidí. Možná je to proto,
že když si začneme uvědomovat pomíjivost a neskutečnost
našeho takzvaného života, většina z nás
se zalekne – pokud nežijeme ve společnosti, kde
je život vnímán jinak. V Tibetu a starověké Indii
byl život chápán jako příležitost k probuzení.

Co je ale smyslem života pro současné Evropany
nebo Američany? Naše kultura chápe život velmi
povrchně. Bez podobné průpravy, jaké se dostávalo
starým Indům, je pro nás představa nestálosti
života děsivá.

Jednou se mě kdosi zeptal: „Proč bych měl, proboha,
usilovat o dosažení stavu prázdnoty?“ Buddhistický
termín „šúnjata“ se často překládá jako
„prázdnota“. To není šťastná volba. Slovo „prázdnota“
vyvolává mylnou představu o tom, co se vyjeví,
když nahlédneme nestálost života. „Prázdnota“ je
příliš negativní slovo, které nevystihuje pravý význam
původního pojmu. „Šúnjata“ by se správně
měla překládat jako „nevěcnost“. Chápu, proč se
onomu tazateli nechtělo usilovat o dosažení stavu
prázdnoty.

Pravda ale není prázdnota; je to štěstí, radost
a lehkost.Je to nepopsatelné blaho.


Podobné
chybné překlady bohužel mnoho lidí odradí.

Kdo se ale plně ponoří do nestálosti, uvědomí si božství.

Slovy jednoho britského básníka:
„Bůh pravil: ,Věnuj mi jeden prchavý okamžik
a jsem tvůj!‘“
Při práci s vědomím nestálosti dosahujeme nehybnosti
díky pochopení, že všechny zkušenosti jsou
pomíjivé, prchavé a neskutečné. Toto prozření není
krokem do prázdna, nýbrž radostným, bezúsilným
poznáním. Je to stejně přirozený a egu vzdálený proces,
jako když se voda mísí s vodou.
Návštěvník
 

Re: ZÁLEŽITOST SRDCE

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 28. bře 2018 15:36:01

OSVÍCENÍ JE JEN JEDNO

Myšlení – zkušenosti – lze dělit na různé úrovně.
Osvícení nikoli. Ke změně perspektivy buď došlo,
nebo ne. Osvícení nemá žádné stupně. V této souvislosti
rád používám advaitský termín „turja“ (čtvrté).

Turja je „to čtvrté“, o němž nelze nic říci. Tři stavy
toho, co běžně nazýváme životem, popsat můžeme:
(1) stav bdění, (2) stav spánku, v němž sníme, a (3)
stav hlubokého spánku beze snů. Tyto tři stavy známe.
Ale co to čtvrté? To čtvrté je nepoznatelné vědomí,
které je přítomno ve všech ostatních stavech
a zkušenostech.

Turja je jiným pojmenováním pro to, čím jsme.
Turja je pravda! Turja nemá žádný obsah a ani jej
nemůže mít, protože dokonale zrcadlí ostatní tři
stavy. To ale neznamená, že je prázdné. Dá se přirovnat
ke vzduchu, který přenáší nejrůznější pachy,
aniž by je hodnotil nebo do nich jakkoli zasahoval.
Turja je vzduch a zkušenosti jsou pachy. Jak říkají
zenbuddhisté:
„Kdo říká, že pravda je ničím, říká příliš málo.
Kdo říká, že je něčím, říká příliš mnoho.“
Návštěvník
 

Re: ZÁLEŽITOST SRDCE

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 28. bře 2018 15:39:56

ÚROVNĚ MYŠLENÍ
A HLUBINNÉ DOTAZOVÁNÍ


Co jsou úrovně myšlení? Uvedu příklad. Toto je
zkrácený zápis ze sezení s hlubinným dotazováním.

Klientem je muž, který chtěl pracovat se svým strachem
z lásky:
Nukunu: „Co nejhoršího by vás mohlo potkat,
kdybyste se sblížil s nějakou ženou?“
Klient: „Že by mě opustila.“
Nukunu: „Co byste pak cítil?“
Klient: „Bolest a smutek.“
Nukunu: „Zkuste se těm pocitům odevzdat. Vědomě
je prožívejte! Co při tom cítíte v těle? Jaké
zrakové, čichové, chuťové a sluchové vjemy ten
prožitek zahrnuje?“

Při hlubinném dotazování kladu otázky tohoto
druhu, které mají klientovi usnadnit vstup
do prožitku. Sezení pokračuje:
Klient: „Vidím temnotu a jsem celý napjatý.“
Nukunu: „Co při tom cítíte a prožíváte?“
Klient: „Je to, jako kdybych padal do nicoty.“
Nukunu: „A jaké to je? Popište mi to se všemi
detaily.“
Klient: „Je to, jako kdybych umíral.“
Nukunu: „A co při tom cítíte? Popište mi všechno,
co ta představa obnáší.“
Po prozkoumání několika dalších vrstev zkušenosti
může dialog pokračovat např. takto:
Klient: „Aha! Teď se všechno otevírá a projasňuje!“
Nukunu: „A jak se při tom cítíte?“
Klient: „Cítím se lehčí. Že bych byl konečně
svobodný?“

Vidím, že se klient blíží k oku hurikánu! Nyní
se jej pokusím dostat až do samotného středu
a přimět ho, aby se s tím blaženým stavem
ztotožnil:
Nukunu: „Jaký je to pocit?“
Klient: „Je to nádhera!“

Nukunu: „Zkuste ve svém rodném jazyce říct:
,To jsem já!‘“

Za svou dlouholetou praxi jsem byl mnohokrát
svědkem toho, jak klient v této fázi sezení
dosáhl probuzení. Vím ale také, že probuzení
může být ještě silnější, když se klienta
pokusím
přivést k pochopení toho, že vše, čím prošel
– všechny vrstvy bolesti a temnoty –, je také
TÍM. Chci, aby dosáhl vidžňány! Proto klienty
v této fázi vybízím, aby k sobě pozvali své
zkušenosti:
Nukunu: „Setrvejte v tom stavu a ztotožněte se
s ním. Pak k sobě pozvěte všechny negativní
zkušenosti a pocity, jimiž jsme prošli na cestě
ke stavu smíření, v němž se nyní nacházíte.“

Potom čekám, případně opakuji tentýž pokyn
a podporuji klienta v jeho stavu. To, co
se v něm nyní odehrává, nemá nic společného
s myšlením. Místo toho se mu nabízí možnost
něco prožít nebo pocítit. Pokud pochopí,
pokud dojde poznání, jeho tvář se většinou
rozjasní, tělo se uvolní a dialog pokračuje např.
takto:
Klient: „Tady ale nejsou žádné negativní pocity,
ani nemůžou být.“
Nukunu: „Je to příjemné?“
V tuto chvíli většina klientů přitaká a mnozí se
rozpláčou štěstím.

Nukunu: „Už cítíte vděčnost?“
Po této otázce se osvobozující pláč často ještě
prohloubí.
To byl krátký popis toho, jak může probíhat sezení,
při němž pracujeme s nestálostí a úrovněmi myšlení
a kdy provádím klienta
jednotlivými vrstvami až
k probuzení.

Sezení s hlubinným dotazováním má
čtyři základní fáze:
(1) Nejprve klientovi pomohu k tomu, aby se vědomě
(bez označování a vytváření názorů) odevzdal
svým zkušenostem, aby viděl, jak jsou nestálé, když jim
nepřiřazujeme žádné nálepky. Nestálost nechápeme
intelektem. Přesnější je říct, že ji nahlížíme moudrostí
srdce – tím, kdo zná a ví, je naše nejhlubší bytí.
(2) Po nějaké době se klient díky uvědomění si
nestálosti všech negativních zkušeností posune z periferie
mysli blíže středu. Toto uvědomění vychází se
srdce. Jakmile se klient pokusí uchopit to, co se děje,
intelektem, proces se zastaví.
(3) Dříve či později během sezení se přiblížíme
tichému středu – naší pravé podstatě, bytostnému já.
Když klient začne vstupovat do tohoto stavu, snažím
se jej přimět k tomu, aby se s ním ztotožnil a překonal
tak dualitu já – zkušenosti. Používám slavnou větu
advaitské školy: „Tat tvam asi“ – „TO jsi ty“. Genialita
této věty spočívá ve slově „to“ („tat“)! Co je „to“,
není řečeno, takže příliš nehrozí, že klient sklouzne
k intelektualizaci. Tímto způsobem se snažím ustálit
klienta v džňáně.
(4) Poté klienta vyzvu: „Setrvejte v tomto stavu
a pozvěte všechny nepříjemné pocity tam, kde právě
jste!“ To je zlomový okamžik. Pochopí, nebo nepochopí?
Pozná, že i všechny jeho zkušenosti jsou bytostným
já – Brahmanem? Stane se vidžňáním?

Je tedy zřejmé, že úrovně jsou záležitostí mysli
a že jsou nestálé. To pochopí každý, kdo je začne
prožívat bez označování a analyzování. A právě tato
nestálost nám umožňuje probudit se k tomu, čím
skutečně jsme.
Návštěvník
 

Re: ZÁLEŽITOST SRDCE

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 28. bře 2018 15:46:20

ZÁLEŽITOST SRDCE

Zenbuddhisté říkají: „Žáru ohně nic neodolá.“ Právě
to se děje, když pozvete své zkušenosti do stavu,
v němž jste sami sebou. Věci se jednoduše promění.
Dospěli jste k poznání stejnosti. Jednoduše to vyjádřil
Džiddú Krišnamúrti, když řekl: „Pozorující a pozorované
jedno jsou.“ Všechno je magie – ty, já a svět
jsme ve své podstatě magií a realita je mágem! A mág
samotný je také magií. Projektor je skryt ve filmu
samotném.

Když jsem byl nedávno v Praze, navštívil jsem
tam hospůdku, která se jmenovala „George & Dragon“
(Jiří a drak). Název prý pocházel z legendy
zaznamenané alchymistou, který v těch místech žil
v 16. století. Pověst vypráví o svatém Jiří, neohroženém
rytíři, jenž se vydal zabít draka, aby zachránil
unesenou pannu. Jiří draka zabije a panna je vysvobozena.

Příběh svatého Jiří lze ale číst také symbolicky:
odvážný rytíř (srdce) se vydává zabít draka (mysl),
aby osvobodil pannu (zdroj neboli bytostné já). Pokud
příběh interpretujeme takto, svatý Jiří a drak
se ve skutečnosti nesnaží jeden druhého usmrtit!

Ne, jeden druhým se obohatí a panna je osvobozena
jejich splynutím.


Nádherný příběh! Nyní se však dostáváme k otázce,
co je tím, co rozpoznává stejnost. Odpověď zní:
pravé srdce; srdce vědomí. Dokud upřednostňujeme
tento rozměr, nejsme spoutaní intelektem. Můžeme
se velmi snadno odevzdat svým pocitům a zkušenostem,
a jak slova umlkají, sjedeme jako výtahem
z mozku až k srdci bytí.

Srdce má tři rozměry: fyzické srdce, emoční srdce
a srdce vědomí.

Fyzické srdce dobře známe jako orgán,
který pumpuje krev.

Emoční srdce známe jako
zdroj lásky, smutku a dalších hlubokých emocí.

Když
se vydáme ještě hlouběji, dojdeme k ryzí esenci – srdci
vědomí. A právě zde dochází k probuzení. Dokud
se srdci vyhýbáme, nemůžeme se probudit. V srdci se
skrývá Bůh.


Jak praví jedna anekdota:
Bůh stvořil svět, ale lidé s jeho dílem nebyli spokojení.
Každý den dostával dopisy plné stížností.
Jednoho dne mu došla trpělivost. Shromáždil
všechny své mudrce a zeptal se jich, co má dělat.
„Odstěhuj se na vzdálenou hvězdu,“ radili někteří.
„Jednou tam doletí ve svých kosmických lodích,“
namítl Hospodin. „Skryj se na dně moře,“
zněla další rada. „I tam jednou sestoupí,“ odvětil
Bůh. Pak někdo navrhl: „Skryj se v lidském srdci.
Tam tě hledat nebudou!“ Od té doby se Bůh
skrývá v lidském srdci a je jen málo těch, kteří ho
tam najdou.


Když spočineme hluboko v srdci, vstoupíme do
„toho čtvrtého“ (turja). V tu chvíli víme, že všechny
zkušenosti jsou pouze představami v tomto srdci
vědomí. Netřeba dodávat, že i tělo je jen představou
v prostoru tohoto srdce. „To“ jsme my a všechny
zkušenosti jsou výplody mysli, které se v tomto prostoru
zjevují a zase mizejí jako sny. A tento prostor
je nám tak blízký, že ho nemůžeme doopravdy poznat.
Poznání vyžaduje oddělenost – poznávajícího
a poznávané –, zatímco v tomto prostoru je pouze
radostná lehkost.

Kabir, velký básník a svatý muž, který žil v Indii
15. století, řekl:
„Bůh se ptá: ,Hledáš mě? Jsem dech uvnitř
dechu.‘“
Pocity a vědomí ryzího bytí tedy mají k sobě velmi,
velmi blízko.

Když jsem se v prosinci 1991 setkal s velkým mistrem
H. W. Púndžou (zvaným též Papadží), řekl jsem
mu: „Když zkoumám své nitro a nořím se hluboko
do sebe, ocitám se v tak nádherném stavu, že už se
z něj nechci vrátit.“ Papadží se zasmál a řekl: „Když
dojdeš tak daleko, zanech všeho konání a dovol svému
bytostnému já, ať obejme sebe sama.“
Pobídl
mě k pádu do nedvojnosti. Bylo to, jako kdyby řekl:
„Buď okem, nesnaž se je vidět!“ Byla to výzva k překonání
oddělenosti. Papadží viděl, že vím, co je srdce
bytí, ale že mám stále „já“, které toto bytí poznává.
Stále jsem byl rozdělený.

Srdce je velkým tajemstvím, myslí nepoznatelným.
Proto, když do něj vstupujeme, mysl znervózní.
„Co se to děje?“ ptá se.

Je třeba velké důvěry k tomu,
abychom setrvali v srdci bytí, až do jeho výbušné
přeměny v srdce vědomí. Ramana Maharši nazýval
toto setrvávání „spočíváním v bytostném já“. Věděl,
že pokud v tomto stavu začneme konat, promění se
zpět v oddělenost a my nic nepochopíme.
Návštěvník
 

Re: ZÁLEŽITOST SRDCE

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 28. bře 2018 15:55:41

OSVOBOZENÍ OD STRACHU

Většina z nás žije velmi povrchně. Sami sebe známe
jen vnějškově a to je příčina našeho strachu.
Nemáme ponětí, co jsme zač. Kdybychom se znali
a rozuměli si do hloubky, nebáli bychom se ničeho.
Věděli bychom, že každé hnutí, každá zkušenost, je
naší pravou podstatou.

Tato pravá podstata je jako jeden druh ryby, která
žije v indických řekách. Tato drobná rybka zvaná
piskoř dálnovýchodní žije v bahně na dně řeky,
když ji ale vytáhnete z vody, není nikdy špinavá. Na
jejím těle nezůstane ani kapka bahna.

A naše pravá podstata umí totéž!

Přestože žijeme v „bahně“ světa,
naše nejniternější realita zůstává vždy svobodná. Jak
je tedy možné, že lidé po celém světě stále žijí v tak
hluboké nevědomosti? Že jsou tak posedlí strachem
a agresivitou?

Abychom si uvědomili, kým jsme, musíme jít
do sebe. I Ježíš v Lukášově evangeliu říká „Království
Boží je ve vašem středu”. Co znamená „jít do
sebe“? Znamená to vědomě spočinout v tom, co je –
prožívat své zkušenosti! A jedním ze způsobů, jak se
prokopat nánosy myšlenek, je hlubinné dotazování.
Když sebou necháme zkušenosti volně procházet, bez
označování a posuzování, vplyneme pomalu do svého
pravého já a můžeme realizovat džňánu. Odsud
pak – tím, že k sobě pozveme své zkušenosti – vyjdeme
opět ven, nyní již ve stavu džňány, a realizujeme
vidžňánu a absolutní svobodu. V tomto stavu víme,
že se nerodíme ani neumíráme. Život a smrt jsou
bahno, které na nás již neulpívá.

Nyní se pokusím vysvětlit, co je strach.

Proces sebepoznávání
se také někdy nazývá „meditací“. Zprvu
se při něm setkáváme hlavně se zkušenostmi, které lze
nazvat „osobními“. Tyto zkušenosti – hněv, smutek,
štěstí, fyzická bolest atd. – se týkají naší osoby. Když
pronikneme hlouběji, začneme se setkávat s tím, co
lze nazvat „kolektivními zkušenostmi“: strachem ze
smrti, osamělostí, absencí smyslu, lásky nebo Boha.

Tyto zkušenosti jsou společné všem lidem, ať žijí
kdekoli a pocházejí z jakékoli kultury. Totéž lze říct
o silných pozitivních zkušenostech a i ty mohou být
spojené se strachem. Jak kdysi řekl Nelson Mandela:
„Lidi se nebojí svých nedostatků, ale své velikosti.“

S tím souvisí zajímavý postřeh. Na ty nejobávanější
kolektivní pocity – strach ze smrti, osamělost,
absenci smyslu atd. – mají všechna organizovaná
náboženství snadné odpovědi. Náboženské instituce
lidem neumožňují, aby si našli odpovědi sami. Proč?
Protože by tím získali svobodu a už by nepotřebovali
kostely a mešity! Různé církve odnepaměti mučí
a upalují lidi, kteří tvrdí, že dosáhli toho nejpozitivnějšího
pocitu – splynutí s božstvím. Organizovaná
náboženství mají strach, že jejich byznys zkrachuje,
a proto nabízejí laciné odpovědi na hluboké otázky
typu „Existuje Bůh?“ nebo „Jaký má život smysl?“.
Tyto odpovědi, které ve skutečnosti nejsou odpověďmi,
nýbrž ideologiemi, brání lidem v individuálním
hledání a tázání, které je může probudit. Ideologie
tohoto druhu mohou vytvářet naopak náboženské
fanatiky.

Není divu, že se bojíme hlubokých duchovních
zkušeností, když je nám odmalička vštěpováno, že ve
srovnání s Bohem jsme ubozí červi a tvrdit o sobě,
že jsme splynuli s božstvím, je ten nejhorší hřích.


A kolektivní negativní pocity nás také děsí, protože
chápeme život příliš povrchně. Pravdou přitom
je, že dokud se neodvážíme všechny tyto děsivé pocity
prohlédnout, s největší pravděpodobností se
neprobudíme.

Všechno – každá zkušenost – je naší pravou podstatou!

Dokud existuje byť jen jediná zkušenost, které
se bráníme, nemůžeme to pochopit. Buď všechno,
nebo nic!

Život je neuvěřitelně krásný, když si
uvědomíme, že mezi naší pravou podstatou a všemi
tvary a jmény ve vesmíru není rozdílu.


Život si můžeme
naplno vychutnat teprve tehdy, když se osvobodíme
od strachu – a strach, jak jsme viděli, je důsledkem
nepochopení. Když najdeme odvahu vzdát
se označování, soudů a analýz a začneme se se vším
setkávat přímo, pochopíme nestálost života a začneme
jej prožívat s radostnou lehkostí.
Návštěvník
 

Re: ZÁLEŽITOST SRDCE

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 28. bře 2018 21:38:24

Milý "návštěvníku"
Udělej si prosím nějaké konkrétní jméno, pod kterým se budeš přihlašovat, aby Ti bylo možno poslat soukromou zprávu :)
Návštěvník
 


Zpět na Inspirativní knihy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 návštevníků